Vážení čtenáři,

jak je patrno, na tomto blogu již dlouho nepřibylo nic nového. Není to ale  kvůli to, že bych o blogování zratil zájem. Jen jsem své příspěvky přesunul na blog www.holandsko.wordpress.com Zde se najde i  povídání o mém Land Roveru, jakož i o Vespě P150X z roku 1979 s nově i o Triumphu 3TA z roku 1967.

Na blog Mopagi se vrátím, až bude čas psát pouze a výhradně o nějaké výpravě, jež bude úzce spjatá s tím, jaké je to vidět svět zpoza hranatého okna Landyho. Snad již brzy, doufejme…

“Toz tu kurva mame jaro”, dalo by se hezky moravsky poznamenat u pokladny jedne z haagskych pobocek prodejny potravin Albert Hein, kde zlevnili me oblibene cervene a kde pokladni nema tuseni, co mu s falesnym ostravskym prizvukem rikam. Posloucham vysoce emotivni pasaz Liszta a v pameti si prehravam poslednich par dni. Skola je trapeni v podobe seminare kritickeho spani, kde zapolim s anglictinou a americkou lektorkou. Zbytecna brzda v prakticke casti zivota, kde resim staz a vystavni projekt Vojty Dukata. Vyhoda blogu je, ze nikdo nepocita znaky a muzu zde napsat, co si opravdu myslim. Tudiz zminena potencionalni vytava Vojty snad trochu prehlusi naval konceptualnich sracek, vydavanych za umeni v obecnem nedostatku kvalitni fotografie. No, uvidime v zari v Groningenu…

Rok se s rokem sesel a jako zaplata na trans africkou cestu se vyrazi do Maroka. Celkem jede sest aut a hlavne se cele akce ucastni i slecny. Ja bohuzel musim studovat, takze zustavam v Holandsku.

Jak se můžete dočíst na našem holandském blogu, dlouho nebyl čas a energie na nové příspěvky. Vše si zabrala škola. Co se týče mé Zebry, tak ta bohužel stoji na ulici, zatím co její kumpání vyrážejí za tři týdny do Maroka. Ach jo, jel bych hned. Ale nedá se nic dělat, musí se nějak dostudovat…
S prvními mrazy mi odešla autobaterie. Nešla už ni dobít. Tak jsem koupil žlutou Optimu. I s dopravou z Británie stála asi 150 GBP. Myslím, že se bude hodit. Zvláště s mým přídavným topením a kompresorem.

Zatim zdravim a doufám, že s přibývajícím sluncem přibudou i nějaké ty výlety se Zebrou, tedy i nové zápisky na Mopagi blog…

Přátelé, je mi moc líto, ale ve vzhledem k studijním povinnostem stojí má Zebra zasněžená před domem a hřejí ji jen dávné vzpomínky na rozpálený saharský písek. Je to na prd, já vím. Ale prozatím se nedá nic dělat. Cesta to Afriky, tedy alesoň ta ve smyslu trans-africké expedice je odložena na příští rok. Vím, je to škoda… Ale nebojte, brzy to roztočíme!!! V mém archivu čeká mnoho poutavých vyprávění z historie zn. Land Rover a dokumentace připravovaných úprav na mé Zebře. Jakmile budu mít chvíli, vrhnu se na alespoň na toto!!!

Po dlouhe dobe prejdu k veci.

Konecne planujeme dalsi cestu do Afriky. A ne jen tak ledajakou. Jde o trans-africkou expedici. Bude dlouha okolo 20 tis. km a povede 10 – 12 africkymi staty. Zalezi na tom, najdeme-li cestu pres Egypt ci Libyi, nebo se preplavime pres Rude more do Saudske Arabie a pres Malou Asii to vezmeme “sturme” k domovu. 

Planovani je narocne a rozpocet roste. O dalsim vyvoji budu hbyte informovat. Jednou nas to ale ceka. Jeden muj kamarad pilot rekl, ze se nehodla zenit, protoze jeste nepreletel Afriku. (Mysleno v nejakem sportovnim ledale, kdy pred hlukem jeho motoru prchaji stada gazel a clovek citi, ze zivot sedi vedle neho v sedadle co-pilota, pripadne mu zezadu dycha na krk.) 

Takze tak. Zatim zdar!

Po přestěhování měla Zebra zase chvíli klidu. Až na občasné nákupy stála zaparkovaná v naší ulici. Její chvíle opět nastala minulý týden, kdy jsem kamarádovi Ejderkanovi pomáhal se stěhováním jeho umělecké instalalce z výstavy. Byl to takový velikánský kus papundeklu s asi pěti sty otvory.  No, byla to fuška, odtáhnout to z galerie do auta ahlavně to tam narvat. Holt uměni je řehole. 

Dnes se udělalo hezky, a tak jsme se rozhodli, že Zebru trochu projedeme. Naším cílem se stala Breda. Tedy město, ležící asi 80 km jiho-jihovýchodně od Haagu. Momentálně tam probíhá fotografický festival s překvapivým názvem Breda Photo 2008. O tomto festivalu budeme s Evinkou psát na www.holandsko.wordpress.com 

Výhoda cesty autem, která stála stejně jako dvě zpáteční vlakové jízdenky, spočívala v možnosti, vzít s sebou kola. K poznávání Bredy a objíždění výstav se kola ukázala jako ideální dopravní prostředek. 

Defíkem jezdí i organizátoři festivalu!

Zpátky jsme se opět protloukli betonovou džunglí dálničních nadjezdů, podjezdů, návěstí a jiných, povětšinou šesti, ale i desetiproudých radovánek. 

Po návratu domů jsem se jal dofouknout pneumatiky obou našich bicyklů. Výtáhl jsem za tím to účelem svůj elektrický kompresor. Když jsem z něho oprašoval libyjský písek, zmocnila se mně pojednou zdravá touha někam vyrazit. Během nafukování jsem si pozorně prohlížel Zebru a přemýšlel, ce všechno je ještě potřeba doladit před příští cestou do Afriky. Bude toho ještě hodně…

Paprsky zapadajícího slunce v naší ulici… Bílá místa na Zebře označují budoucí místa pro poklopy úložných boxů. Z druhé strany plánuji ve spodní části přídavnou nádrž.

Minulý týden jsem se museli přestěhovat. Nikdy bych neřekl, za jak krátkoudobu je člověk schopný nahromadit tolik věcí. Za 14 dní mého pobytu v Holandsku jsme s Evou zdvojnásobili objem naší domácnosti! Pravda, kopili jsme postel, stůl s židlemi, poličku, malý kuchyňský stolek, vařič, mikrovlnku, a dvě křesla. Když se to všechno zabalilo, byly z toho dvě po střechu naložené Stodesítky. V Haagu už musím být místní maskot. Místní defíkáři mě s úsměvem zdraví. Převážel jsem ten nábytek jak nějaký beduin. Na střeše byl obrovský chumel porůznu svázaných židlí a stolků v jedné várce, a postel s matrací a křeslem ve várce druhé. Úplně se mi vybavili takové ty příšerně naložené náklaďáky, jak vozí přistěhovalce a gastarbeitery ze Sahelu do bohatších zemí Severní Afriky. 

Naložená Zebra před naším starým domem…

V naší bývalé ulici Laan van Meerdervoort jsem byl atrakcí pro místní děti a jejich matky mi se zájmem překládali holandský návod na balení instatntního kuřete v kokosové omáčce. 

Zebra nás opravdu v tyto dny zachraňuje. Nevím, co bychom si bez ní počali. Je to dříč. Taky jsem ji po stěhování pěkně uklidil. 

Budu se snažit psát více zápisků o Zebře. Poslední dobou mě zaměstnávalo psaní na holandsko.wordpress.com Uf, je to fuška!

Tak je to tady! Ve stredu jsem na letisti vzyvedl Evu a stihaje prvni seminar kuratorstvi jsem ji rychle zasvetil do naseho noveho bydleni, mesta apod.

Do meho squotu privezla slunicko a svezi vzdousek. Nebyt ji, asi bych dal spal ve spacaku a vsechno zral lzici z jednoho esusu. Ted jime z porcelanu, spanelske cervene pijeme ze sklenicek na stopce a nas zachod jsem savem vydrhl tak, ze by se za to nemuseli stydet ani v hotelu Pupp. Vsak se muzete podivat na nas holandsky blog: www.holandsko.wordpress.com Tim to tedy s definitivni platnosti prenechavam vsechny holandske zazitky tomuto specialnimu “holandskemu” blogu a Mopagi se opet bude drzet sveho tematu Zebry. Ta je ovsem v NL take, takze se da predpokladat, ze se budou tyto dva blogy prolinat.

Po tydnu stravenem v novem meste a v nove zemi se citim jiz lepe. Dvere sveho noveho bytu jsem osadil lepsim zamkem, zpevnil je prkny z nekdejsich policek a jako jednu ze svych socialnich jistot povazuji slevovy kupon do jednoho z dvojice supermarketu v nasi ulici. Jeji nazev jsem si sice dokazal zapamatovat az za tri dny. Kazdemu jsem rikal, ze se ta ulice jmenuje jako ten spatnech chlapek z Harryho Pottera Lord Voldemor. Kupodivu kazdy Holandan z Haagu rychle pochopil, ze se jedna o ulici Laan van Meerdervoort… 

Tohle je ted nas dum. Bydlime vpravo nahore. Tam, kde je otevrene okno…

V Armade spasy jsem objevil krasne kreslo Made in Norway. Je z cervene kuze a mahagonoveho skeletu s operkami z tmave hnede usne. Vlastne se hodi k memu domu. Byvala skola, ve ktere bydlim vypada jako sidlo rodiny Adamsu (krasny americky film). V tomto filmu probehne rozhovor dvou manzelu Patricie a Gomeze Adamse:

“Oh, ma cher”, rika Gomez Patricii, “kozene remeny, rozpalene pohrabace…”

nacez ona, ve viru nastalych udalosti pripoutana na mucidlech odpovida s povytazenym obocim:

“Mon amour, jako bychom zacinali!”

No, chce ten film videt. Ale do pitorestkniho hradu s nadechem morbidity se kreslo v rude kuzi v jistem smyslu hodi. Navic za 7 a pul hodiny pristava Milenecka…

Ted k me skole (neco pro fotofandy!): Dnes jsem stravil cely den v leidenske knihovne na uvodni prednasce. Holandanum tvalo pul dne, aby nam vysvetlili neco, na co se stejne pujdu pri prvni navsteve zeptat na informace… Ale dejme tomu. Prvni dve hodiny exkurze byly fantasticke. Byl to uvod do tamni  fotograficke sbirky, ktera je, btw, nejstarsi v Nizozemi!

Posledni roky jsem stravil prilezitostnym studiem historie fotografie a nacerpal plno svetozamych jmen otcu prukopniku. Zvyknete si na ta jmena a povazujete je neco jako za sochu uprostred Louvru. 

Dnes mi proslo rukama nekolik desitek fotografii, ktere byli tamni kuratorkou oznaceny za druhou ligu, jelikoz nebyly ze sorty tzv. Highlights jejich sbirky. No, ono totiz tyto jejich “zlate hreby” jsou pokusne snimky Henryho Fox Talbota, kdyz (velmi zjednodusene receno) vynalezal fotografii. Tyto velmi citlive “snimky” museji byt uchovavany ve tme. Takze jsem se jako jediny v prednaskove siny rozesmal (ach ten muj slovansky smysl pro humor…) kdyz mi rekli, co je jednim ze zlatych hrebu, ale ktery nikdo neuvidi, protoze je moc citlivy na svetlo. Je to asi jako z divadla Jary Cimrmana a ten jejich zvlastni druh ptaka v kleci… 

No, ale za chvili ona kuratorka vytahla originalni printy J. W. Hina , originalni snimek Margaret Cameronove, velikansky print – porter Eisenhovera od Richarda Avedona, Blumenfeldovy detaily kvetin, nekolik veci od Muyebridge, Gretu Garbo od Steichena a nespocet veci od takovy tech holandskych “Sudku a Drtikolu” jejichz jmena mi nicnerikaji, ale kteri, neco urcite znamenaji. 

Originalni fotka Richarda Avedona: portret generala Eisenhovera. Vlevo ode mne turecka spoluzacka Ipek a vpravo spoluzak z Recka Stergios. Uplne vpravo pak Belgicanka Sophie

Diky tomu, ze jsem nestudoval kunsthistorii jako vetsina mych kolegu ve tride, ale jsem jen pritroubly zurnalista, mam pravo se ptat na prizemni otazky. Tak jsem se zeptal na pribliznou cenu te Cameronove. No, zhruba 80.000 eur. Za snimek 30×40cm to neni uplne z levneho kraje. Alespon jsem pochopil, proc maji u vchodu uschovne boxy na batohy…

Vlevo originalni print Margaret Cameronove v cene 80tis eur, vlevo Steichenuv portret Grety Garbo

Knihovna s mnoha zajimavymi kousky. Vyhradne fotograficke publikace a nejstarsi nizozemsky archiv ruznych pozvanek, prospektu, reklam a novinovych vystrizku se souvislosti k fotografii

Takze to je tak vsechno z dnesniho dne. Take jsem si uvedomil, jak se tohle studium cenne. Je nas 12 v rocniku a jako student z EU platim skolne jen asi 1600 euro za cela studia. Coz je smesna cena za Master program (jediny fotograficky Master program v Holandsku na nejstarsi holandke univerzite, kde studovali od holandke kralovny po Einsteina mnozi velikani az do doby, nez jsem prisel ja… Ovsem spoluzaci ze zemi mimo EU, v tomto pripade jsou to dve holky z Turecka a jedna z Ruska/Izraele je to skolne 14tis eur za stejnou eskapadu!!! Plus musite dolozit, ze mate na konte dalsich 10tis. na zivot a mam takovy dojem, ze museli na rentgen plic, kvuli tuberkuloze. No jeste zuby jim meli prohlidnout…. Fakt sila.

Takze tot prozatim vse. Prikladam, par fotografii. Z minuleho tydne jsem od spoluzaky obdrzel fotku s clenkou Magnum Photos, nasi lektorkou Susan Meiselas. Docela legrace. Zrovna mi podepisovala knihu, kterou jsem dostal v centrale Magnumu. Pred nedavnem jsem o Meiselsove psal ve sve bakalarce. Zitra me ceka prvni hodina kuratorstvi. 

Susan Meiselas, clenka agentury Magnum Photos a ja

P.S. Pro pristi prispevky o mem holandkem zajezdu se zkuste podivat na novy blog: www.holandsko.wordpress.com, ktery zalozila Milenecka a kam budeme prispivat oba dva. Tohle je holt zebri blog, i kdyz zde chybi, jak zebra dostala nove pruhy a plno clanku, ktere cekaji na volny vikend u Maca.