Moudrý opičák, který přistál s Boeingem

11.11.2016

Vybavuju si to přesně. Tu krásnou anglickou vesničku s hrázděnými domky, hospodou a zelenými pastvinami vůkol.  „Svět je zlé místo,“ pronese slavný belgický detektiv Poirot. „Nic není takové, jaké se zdá být. I v této vesničce někde číhá zlo a ptáček zpívá jen do té doby, než ho nějaký idiot v tvídovém obleku zastřelí.“

„Jeden gin s tonikem, prosím,“ odpovím letušce a uvědomím si, že jsem se vlastně vykašlal na antimalarika. Nelze mít oboje a pít alkohol je potřeba, aspoň nedostanu průjem, řekl jsem si dva týdny před tím, než jsem vyrazil do jihovýchodní Afriky. A dnes si to říkám znovu, jen k tomu ještě přidám, že alkohol uvolňuje svalstvo a já už dva dny nemůžu pohnout krkem. Asi jsem nachladnul na motorce. Taky možná proto, že když je u mě na návštěvě Ona, většinou usnu nahý a topení furt nějak blbne, krucifix.

Svět je zlé místo. O tom není pochyb. A v uplynulém roce mě o opaku nepřesvědčil ani hořící krb mého domu, který už rok dávám dohromady, či ženské objetí, romantická zahrada, ani děti, které osamocenému sousedovi přišli na Štědrý den zazpívat koledu. Je to takové to rozpoložení mysli, ve kterém jsou pampelišky žlutý sajrajt, sýkorky řvou moc nahlas a nic není línějšího než včely.

Smlouvám na tržišti v Nairobi. Navyklý z arabského světa rvát si při smlouvání kapsy, pomyslně si řezat žíly a naříkat nad krutostí světa, říkám trhovkyni, že její cena je moc vysoká, že já jsem chudý.
„Ty nejsi chudý. Chudý je ten, kdo nemá nohy a ruce,“ odpověděla. Tak jsem jí zaplatil a zamyšleně odešel ven z tržiště kolem beznohého mrzáka na vozíku.

Svět je zlé místo, to je beze vší pochyby. Za těch pár dní natáčení postižených a opuštěných dětí, jsem tu přece viděl tolik podob života a tolik podob světa. Stojím na střeše hotelu a pozoruju panorama Nairobi se vzdálenými kopci na obzoru. Ráno jsem se ze zpráv dozvěděl, kdo bude novým prezidentem USA a celý den přemýšlel, jestli 9/11 a 11/9 může být jen pouhá náhoda.

Popíjím a v hlavě se mi honí uplynulé dny a s nimi i rozhovory s Egypťanem Mohamedem, který nás tu doprovází. Obchodník, který v Africe procestoval kdejakou zapadlou díru v poušti i džungli, ale vždy s sebou vozí žehličku. Muž arabského světa kolem padesáti, s roky strávenými v armádě a velikou rodinou. Mívám pocit, jako by se snažil vstoupit do mého života s otcovskou radou. Možná má pocit, že ji potřebuju a že zároveň padne na úrodnou půdu. Ale dost možná má pocit, že otcovskou radu potřebuje občas každý.

„Když bude ve městě jedna extrémně krásná žena, muži budou ochotni kvůli ní i zabíjet,“ povídá Mohamed. „A ne kvůli sexuálnímu chtíči, ale protože ti muži budou mezi sebou soupeřit. Žádné rozhodnutí, za kterým jsou hormony nebo emoce, nemůže být správné. Je potřeba přemýšlet. Podle Koránu, když se muž podívá na ženu, musí ho ten pohled těšit. A není to jen v tom, jak žena vypadá, ale jaká je. Jak se chová, jak se směje a tak. A když muž je pryč z domu, musí žena pečovat o jeho majetek a o jeho čest.“
Rozhlédne se kolem a rukou ukáže na ženy, které procházejí kolem.
„Ano, je dobré mít nádhernou ženu, ale stojí ona i za to, aby nosila moje jméno? Na to je potřeba se ptát.“

„Mohamede, moje žena jezdí na motorce. Fakt silný a rychlý motorce.“
„No, tak to ti přeji hodně štěstí, můj příteli,“ začne se smát Mohamed.

Někdo zaťukal na dveře mého hotelového pokoje.
„Room service.“

Otevřu a za tácem s mojí večeří uvidím hrozen černých copánků a velké rty. Uvědomil jsem si, že mám na sobě jen župan, protože jsem zrovna lezl do sprchy. No jak z filmu. Rozčilením zapomenu číslo pokoje, tak musím krasavici v uniformě hotelové služby obejít, abych se podíval, co mám napsáno na dveřích.

„Číslo vašeho pokoje je 206,“ řekne a usměje se.

Podepíšu účet a loučím se. Když zabouchnu, odehraje se v hlavě bílého muže s potlačovanými pudy asi tak pět variant scénáře volného pokračování Posledního tanga v Paříži. Jen kulisy by byly africké. Asi dvě varianty z těch pěti končí ale fakt blbě.

Zase sedím v letadle a myslím na svůj domek ve vlhké rokli. Přemýšlím, jestli jsem zamkl a všude pozhasínal. A taky aby včelám nebyla zima, sakra, zapomněl jsem jim zavřít česna a v tý mojí díře už mrzne. A listí z ořechu jsem nestihl shrabat. Už abych byl zase zpátky. Musím natřít skříň v koupelně, přepojit pračku a pořádně uklidit. Nad hlavou mi cinkne a musím se připoutat. Probere mě to z přemýšlení o domě. Otřepu se jako puberťák, kterému je najednou nepříjemné políbení jeho matky. Šmarjá, ještě budu mít o tu moji barabiznu starost.

Připoutám se a zapředu s Mohamedem další z rozhovorů o životě. Třeba o rekonstrukci domu, která nebere konce. Mohamed rozpřáhne v kabině letala ruce.
„I opice umí vzlétnout, ale už neví, jak přistát,“
Nezbývá mi než doufat, že jsem šikovný opičák. Uličkou prochází starší stevard. Na visačce má napsáno jméno Newton. Přemýším, jestli to má mít i nějaký symbolický význam pro náš let.

Když se v noci vznesete nad hlavní město Tanzanie Dar es Salaam, okamžitě pochopíte, že je něco jinak. Černočernou tmu pokrývá krajka stříbrných světel a žádné žluté ostrůvky, propojené čarami osvětlených silnic. Tady se svítí hlavně zářivkami a světlo je prostě bílé, jako africký úsměv. Nad mraky dostanete nejen sendvič, ale hned dvě lahvičky vína. Asi proto, že dvě jsou víc než jedna. Nebo možná, že člověk v africkém nebi má mít plné ruce všeho, po čem zatouží.

Každopádně to funguje. Teda jestli to není tím přetlakem v kabině, nebo tím kyslíkem. Náhle jako by svět tam dole byl vlastně docela dobrým místem k životu. A pak se přistihnu jak koktám, když se mě krásná černá letuška s kořeněným parfémem přijde zeptat, jestli ještě něco nepotřebuju. A taky si vzpomenu na svůj dům, a že je dobře, že nejsem chudý, protože mám ruce a nohy. A že nějak snad přežijeme i toho oranžového pána v Bílém domě s klíčkem od atomového kufříku. No a vlastně se těším i na to, jak si zase doma zablokuju krk. Himlhergot, cestování dělá s lidma hrozný věci.

 

Reklamy

Když všechny Polky odejdou nakoupit

14.7.2016

Ráno jsem se probudil, vytáhl z uší špunty. Lilo a foukal vítr tak, že bych se jinak asi nevyspal. Co nejrychleji jsem vyrazil na posledních asi 150 kilometrů Dánskem na trajekt do Německa. První důležitá odlišnost cestování na motocyklu než třeba autem je fakt, že prostě celu dobu přemýšlíte. Apoň tedy já neposlouchám hudbu, netelefonuji apod. Jsem v helmě zavřen sám se svým mozkem a letím krajinou. Málokdy má člověk tolik času na přemýšlení. A jak tak přemýšlím o všem, od Čapkovy Cesty na sever po přínos severských zemí do dějin lidské sexuality, najednou se zastavím ve frontě na trajekt. A to vedle obrovského Švéda v kožené kombinéze. Je mu tak přes šedesát, má vyholenu hlavu a mohutný knír. Bez řečí mi podá redbull, prý zatím. Než si dáme pivko. A to je všechno, na nic se neptá, o ničem nemuví. Jen chodí sem a tam a čeká na loď. Myslím, že je z motorky prostě zvyklý na samotu.
Když jde zase kolem mě, dostanu z něho aspoň kam má namířeno a že od rána ujel čtyři sta kiláků. Švédsko mu na ježdění přijde trochu nudné, Dánsko vždy jen profrčí, ale opravdu miluje, a to se mu fakt rozšířily zornice, ježdění v Alpách. A to je všechno. Zase pochoduje se a tam. Na lodi se párkrát potkáme. Jen si pokyneme hlavou. Zvláštním způsobem máme něco společného, ale rádi zůstáváme ve své přilbě.

image1-1

Hledám místo ke spaní u severoněmecké pláže. Kempy jsou všechny odporně přepněné a odporně drahé. U cesty vidím šipku se stanem do něčí zahrady. Podřadím a zalomím to tam. U dvěří zazvoním a otevře mi krasavice. Zrzavé kudrnaté vlasy v silném ohonu, pihatá pleť.
Nabokove, ty prevíte… Abych byl totiž přesný, ona to teprve bude krasavice. Za pár let. „Babiii! Pojď sem,“ křikne do domu. Za okamžik je tu německá dáma. Zprvu je ostražitá. Vnučku zatlačí stranou a prohíží si mojí koženou budnu špinavou od much. Sám chlap na motorce, to nevěstí asi nic dobrého. Ale jen jednu noc, tak to jo. Že prý klidně můžu zůstat. A to že prý je stan?! Takový tintítko, nojo, ale vono se na motorku toho moc nevejde. A už se směje a je moc přátelská. A pivo, že prej bych si někde chtěl koupit, no to je už pozdě. Už maj všude zavříno. Ale když ho nemůžu koupit, tak ho můžu dostat. A dojde mi pro pivo do lednice. A opřená o futra se na mě kouká ta Pipi dlouhá punčocha s hlavou na stranu a čelem svraštělým, jak jí svítí do očí zapadající slunce. Chybí jí už jen lízátko.

Nejřív redbull a teď to pivo. Dnes mi dal druhý člověk něco zadarmo. Nevím, možná vypadám děsně. Každopádně většinou se mě všichni na téhle cestě ptají, jestli jsem Angličan. Že by to bylo anglickou motorkou? Taky nevím. Až se vrátim domů, zeptám se svého angického švagra.

Strašně jsem zmokl v Polsku. Od pasu dolu jako bych se brodil ledovu dravou řekou. Zastavil jsem u benzínky a normálně u stojanu se svlékl donaha, abych vyhrabal poslední suché oblečení. Jenže to bylo už taky mokré. Tak jsem na sebe nasoukal vlhké džíny na ostro a šel si koupit čaj.
Polky jsou tak zvláštně krásné. Projížděl jsem krajem a díval se jim do tváří. Mám někdy pocit, že se právě probudily. Jen si narychlo svázaly vlasy a vyběhly koupit něco k snídani. Dřív, než se probudí i ten, se kterým se milovaly celou noc. A to se mi na nich líbí. Ještě, že je Polsko tak velké. Sedím promočený u benzínky, srkám čaj a mám aspoň o čem přemýšlet. Když tu ke mně přistoupí muž v polské unformě. Podle vyznamenání asi někdo, komu se sluší salutovat. Podává mi horkou ruku na motorkářský způsob, zkřížit zápěstí jako Vinnetou. Prý krásný stroj. Moc děkuju. Jen takhle kdyby nějaká suchá kasárna na noc byla, pane plukovníku. A guláše ešus. Já vím, vyrazili jste proti německým tankům na koních se šavlí v ruce. Co je proti tomu trochu deště.

Dopiju čaj a pak se obalím pytlema na odpadky, které jsem si tu koupil. Nemám připojení k internetu a na pumpě neznají žádný kemp ani hotel. Prý tutaj, říká slečna a ukazuje tam, kde se ztrácí čtyřproudovka v polích. Nejbližší hotel v mapě se jmenuje U Marie. To zní více než dobře.
Víte, já moc nevěřím na nějaké věci mezi nebem a zemí. Nebo se o to aspoň snažím, vždycky když je vídím. Ale auto před hotelem U Marie mělo spzetku NOE. A když jsem otevřel dveře do pokoje a z nohavic mi tekla voda čůrkem, v okně jsem viděla korunu stromů a v ní dravce, jak krmí v hnízdě své mladé. Nemám vůbec nic suchého. Protekla i taška. Mám ale láhev vína, slivovici, v motorce železnou zásobu Jamesona, dva banány, čokoládu a dánský chléb. Do zítřka myslím vydržím. Zašel bych i někam nakoupit, ale mé jediné boty jsou durch a v posteli tak teplo. Jsem v Polsku. Škoda, že všechny Polky odešly rozespalé nakoupit snídani svým milencům.

Můj útěk na východ

11.7.2016

Dlouho jsem si myslel, že tohle bude cesta, ze které nevznikne žádný zápisek. Hlavou se mi honily věci buď strašně sprostý, nebo tak rozháraný, že i archiváři ve výslužbě by to trvalo celu zimu, než by to dal dohromady.

image1

Nejsevernější bod mého putování – hrad kralevice dánského – Hamleta

Utíkám z Dánska. Jsem na motorce a už nemůžu. Mám pocit, že přírodní rezervace pro krásné mladé holky a vůbec mladé lidi končí za cedulí Kodaň. Dál už se rozprostírá jen takové skandinávské Beverly Hills. Uhlazená a kultivovaná krajina, kde každý čtverečný yard někomu patří. Kde se bojíte zastavit, abyste si snědli svačinu, protože i za výhled na moře se tu platí. Dostavil se stejný pocit, pro jaký jsem nedokázal žít v Holandsku. Je to jako žit se ženou, která je sice krásná, upravená a velmi kultivovaná, ale nemá smysl pro humor a chuť na sex. Projíždím Dánskem a říkám, že na sever od Kodaně stát rozpustil všechny domovy důchodců. Všechny ty staříky naložil do toyot a kiyí a poslal je do ulic. Na trojku krotíte pod sebou anglický plnokrevníky a děkujete Bohu za silné brzdy, protože tuhle zemi řídí semafor. Každá křížovatka, každý přechod, deset v každý vesnici, tisíc v každym městě. Přejet kraj znamená být řidičem trolejbusu, který jede na rohypnolu. Brda, neutrál, čekat pět minut, nikdo nejede, nikdo nejde, oranžová, zelená, šedivý pán hledá jedničku, jedeme a za sto metrů znova. Kurva tohle ne. Vracím se do Evropy. Do východní Evropy. Možná mi tam ukradnou šrajtofli a do nádrže nasypou cukr, ale neštrejchne mě na světelné křižovtce v lese.  Jo, je to tu hezký. Jednou sem vyrazím s batohem a keckami s bílou podrážkou, která nedělá šmouhy na palubě jachty.

Tušení Jeana od Floretty

16.5.2016

Už sedm měsíců jsem vesničanem. Už sedm měsíců mi chybí ruch velkoměsta, ale když tam jsem, je tam najednou nějak moc lidí. Už sedm měsíců si dávám ve městě sklenku někde v baru a přitom myslím na to, že mi na zahradu léta strakapoud. Dlouho jsem nic nenapsal, protože možná jako Pepin z Postřižin ze řvaní, jsem já byl ze své grafomanie na nějaký čas vyléčen prací a rekonstrukcí domu. Ale nejen proto. Dlouze jsem totiž přemýšlel, jestli tohle všechno bylo dobré rozhodnutí. Jestli jsem nepřeskočil nějakých deset, dvacet let a neuchýlil se na venkov příliš brzy. Nejsem totiž ještě písař ve výslužbě a mám-li být Bouvard, ještě jsem nepotkal svého Pécucheta.

IMG_9327

Byl jednou jeden písař

Je to tak dva týdny. Šel jsem po polní cestě nedaleko svého domu, na sobě špinavou pracovní kombinézu a na zádech batoh plný kobylinců. Jakou já z nich měl radost, když jsem na ně u cesty narazil! Vlastně nevím, jestli to bude fungovat, ale hodlal jsem s nimi pohnojit svůj bramborový záhon. Prostě proto, že můj pozemek je skála obalena hlušinou, jiné hnojivo nemám a kravince a hlavně kobylince mě učila adorovat babička. Najednou jsem se zarazil. V hlavě mi zaznělo něco jako: To, co bylo, už je pryč a nové ještě nepřišlo. Opakovalo se to ještě mnohokrát. Opřený o hrábě jsem zaklonil hlavu, abych se protáhl a četl tu větu v koruně modřínu. Uvědomil jsem si, že jsem tu začal být doma, ale ještě tu nejsem šťastný.

IMG_0358

45 stupňů Mopagiho

A mělo toho být víc, co jsem se o sobě dozvěděl. Například, že nemám trpělivost na to, abych žil v provizoriu. Nedokážu žít v domě, kde něco není dodělané či něco není funkční. Trvalo to sedm měsíců, než jsem se ze včelína na svahu zahrady mohl podívat na střechu svého domu s pocitem, že teď už to začíná být ono.

IMG_9904

Čas žít, čas budovat

Zjistil jsem také, že je těžké žít sám se sebou. Když totiž všechno kolem utichne a do střešních oken se opře stříbrné světlo úplňku, vleze si občas za můj krk jedna slečna. Má stehna silná ze sedla, jak neúnavně cválá krajem a tvář má půvabnou tak, že pohled do ní spaluje. Jmenuje se Samota. Je to docela jiný typ ženy, než ta, která přicházela ve městě. Ta můj krk tu a tam svírala hbitými prstíky. I když krásně voněla, trochu z ní táhlo víno. Šeptala mi, že může odejít, stačí, když sejdu schody dolů na ulici, kde je hospoda plná známých. To Samota z našich polí je jiná. Je to krásná zdravá ženská, která čpí koňským potem, škrtí stehny a zahnat ji může jen můj spánek. Spánek nebo dům plný kamarádů. A tak mám radost, když vystrojím večeři pro dvanáct přátel a všichni si sedneme u jednoho stolu. Vzhlednu od veselé společnosti. Samota smutně sedí u dveří ložnice, svrbí ji stehna a je jí jasné, že z téhle noci nic nekouká.

IMG_0322

Včelaření za dlouhého dne

Pomalu s tu učím žít. Občas vylezu na kopec nad včelínem a hledím k městu na obzoru. Vidím jeho věže a přestavuji si, že si zajdu v obleku na snídani do kavárny. A hřeje mě v tu chvíli reálná možnost, že se tam vrátím. Ale ještě ne. Zatím jsem trpělivý jako Jean od Floretty a s hrbem na zádech neúnavně hledám pramen. Protože já tuším, že tu někde je. A až ho najdu, rozsvítím celý dům svíčkami a pozvu nic netušící Samotu na poslední romantickou večeři.

Můj dům – pro srovnání krabička zápalek

3.1.2016

„Já někdy srdce zapomínám u žen a dneska jako naschvál, mám ho u sebe,“ zpívá v jednom ze svých textů Jiří Suchý. To se tak někdy sejde. Já jsem na tom zrovna dneska večer podobně. To moje se zrovna přišlo ohřát ke krbu, protože venku přituhuje. A tak jsem si ho položil před sebe na stůl a zeptal se, jakpak se mu načíná třetí měsíc v domě uprostřed polí a lesů. Pustil jsem mu k tomu povídání Dvořákovo Requiem, to aby se mi nesnažilo něco nabulíkovat. Srdce je totiž hroznej prevít. Teda zvlášť když jste ryba s ascendentem v blížencích. To je pak jak z pekla.

Že se v mém životě něco radikálně změnilo, to jsem poznal na docela nepodstatných maličkostech. Například při cestě vlakem do města. Ono už samotný fakt, že kromě městské hromadné dopravy můžete využít i vlak, je změna. Já jsem si ale v odraze okna všiml, že mi nějak podivně stojí vlasy. Aby ne. Byly úplně naškrobené vápenitou vodou z mé studny a prachem z budovatelského úsilí. Mít studnu, to už samo o sobě má úplně biblický význam. A pokud jste někdy cestovali do pouště, snadno propadnete iluzi nekonečného bohatství. A tak jedete nacpaným a zpožděným vlakem do práce, stojí vám vlasy jako Nosferatu při rozbřesku a vy víte, že nebýt toho zatracenýho počasí mírného pásu, stačila jen malá strouha a váš dům by zahalil datlový háj.

Srdce je lekavý tvor. Z části za to může jeho špatné svědomí a z části těkavá povaha. Nicméně na sepínání vodního čerpadla si v novém domě zvyklo docela rychle. Ono mu to vlastně připomíná dětství. Horší to bylo s cvaknutím nočního proudu. To párkrát, takhle uprostřed noci vylítlo tak vysoko, až si udělalo bouli o mandle. Ale zvyklo si. Protože srdce si musí zvyknout na ledasco.

Když nadejde ta chvíle a konečně jsou všechny věci pod jednou střechou a na tomhle světě není už věcí hmotných, které by byly uschovány jinde, je to, jako když vyjde první hvězda. Když jsem tu a tam odjížděl do ciziny a zabalil kufr, můj instinkt mi velmi spolehlivě dokázal povědět, jestli jsem na něco zapomněl. Když spokojeně mlčel, hřálo mě to. Bylo to stejné, jako teď. Stojím na kopci nad domem a říkám si, že pod jeho taškami je celý můj život. Ona teda ta hmatatelnost je až děsivá, protože protivným prstíčkem ukazuje na pomíjivost věcí. Můj život – pro srovnání krabička zápalek.

komin

Obklopen divokými šípky, trnkami a stopami divočáků často myslím na samotu. Srovnávám ji se samotou uprostřed velkoměsta. Je to tatáž žena, jen oblečená v jiných šatech. Když ji obnažíte, bude to pořád tatáž postava. Přesto tady bývá její tvář výmluvnější. Nenalíčená. Bez iluze hustoty světel, lidí a dalších vjemů, pro které mi město stále zůstává jednodušším místem k životu. Naštěstí je tady na venkově stále co dělat. Třeba tupě zírat, jak v domácí čističce odpadních vod bublají poslední věci člověka. Nebo něco takového. Krb je taky dobrá alternativa. Občas si ale zajedu do města. Na všechna svá stará místa. Dám si kávu, a když neřídím, tak pět piv. A doma si pak pustím Novosvětskou. Protože žiju v novém světě. Anebo Mahlerovu pátou. Do dramatického nástupu dechů se pak ale většinou spustí čerpadlo a vy víte, že se z toho rámusu ani posrat nemůžete, protože ještě nedorazil servisák na čističku. A tak si většinou naleju skleničku a odevzdám svoji duši plamenům v krbu. To jsou ty chvíle, kdy se doma zase objeví i to moje srdce. Voní povědomě a přece tak cize a je zaprášené. Sedne si ke mně na křeslo a je nám spolu dobře. I když naše společné začátky tady na venkově s pražskou adresou nejsou vždy jednoduché.

kamna

 

Nový život

30.10.2015

Říká se, že osamělí lidé dělají zoufalá rozhodnutí. Je pravda, že když jsem poprvé přijížděl do tohoto údolí, kus samoty v mé duši byl. A je také pravda, že mé rozhodnutí v tomto údolí už zůstat, neslo určité známky „zoufalství“. Tedy pokud si pod tím představíte zásadní rozpor v tom, co jsem hledal a co nalezl. Z bytu uprostřed velkoměsta to totiž najednou byl dům s kachlovou pecí uvnitř, hliněnou pecí na chleba venku, dvěma studnami, kotlem na tuhá paliva a podivnou jámou na zahradě, kde bublají splašky. To vše v romantické kulise chráněné krajinné oblasti a osady, kde není ani hospoda ani konzum, ani náves, kde by zastavila pojízdná knihovna či veterinární vůz detašovaného očkování proti vzteklině. Těch dvacet vzdušných kilometrů od Žižkova, to mi přišlo jako detail pro hnidopichy bez fantazie.

Moje nová pec a mé staré dýmky

Moje nová pec a mé staré dýmky

Vždy jsem měl pocit, že žiji v době, kdy je těžké dělat zásadní rozhodnutí, protože se tím připravuji o neskutečnou škálu možností, které by tu zůstaly, kdybych se rozhodl jen tak řekněme napůl. Krásné ovšem je, že stále existují chvíle, kdy udělat i tak zásadní rozhodnutí je vlastně nesnesitelně lehké. Někdo tomu říká láska na první pohled. A já myslím, že to tak skutečně je. Kupovat dům, to vlastně v jistém smyslu znamená, navázat vážnou známost. Možná s ní pácháte sociální sebevraždu, odsuzujete se k celoživotní práci, okamžikům zoufalství, ale i přes to všechno věříte, že to všechno jednou vystřídá euforie a pocit, že jste udělali správnou věc.

Tvář nové zahrady

Tvář nové zahrady

Nastěhoval jsem se 18. října. Přesně sedmdesát let poté, co se Juan Peron rozhodl pro podobně vážný krok a vzal si Evu Duarte. V den, kdy se podobně jako já, jen před 148 lety Spojené státy práskly přes kapsu a koupily Aljašku, a v den, kdy BBC existuje přesně 93. rokem. Ze svého pronajatého pokoje o velikosti 12 metrů čtverečních na pražském Jiráskově náměstí jsem přejel Jiráskův most, zprovozněný přesně na den před 82 lety, a nastěhoval se do 208 metrů venkovského stavení. Všechno to jsou vcelku pozitivní věci. Tedy pravda, úmrtí Thomase Alva Edisona v tento den v roce 1931 muselo vyvážit narození Jean-Claude van Damma přesně o 29 let později. Zkrátka, bylo tu pár indicií, podporujících hypotézu, že jsem snad neudělal úplnou píčovinu. Ale víte co, stejně si nakonec říkáte, že když stihnete tenhle semafor na zelenou, bude všechno dobrý. A jakmile padne červená, rozbuší se vám srdce. A tak mi začal nový život.

Jo, a jestli se říká, že osamělí lidé dělají zoufalá rozhodnutí, tak si myslím, že to nebude pravda, protože na tom semaforu byla zelená a navíc 18.10. dává ciferným součtem číslo 1, a to je prostě dobrý.

dymky

Všechno bude dobrý

Nejasné vzpomínky na Afriku

2.5.2015

Představte si svět, kdy každý den začínáte znova. A protože víte, kde jste včera udělali chybu, je ten nový den stále lepší a lepší. A kdyby vás nedoháněla únava a zvláštní desiluse z celého toho cestovatelského počinu, tak by to vlastně bylo skvělé. Jenže ono to tak úplně není. Sice jsme už v našich autech získali systém, jste schopni sbalit kemp do hodiny, všechno hned najít a osvojit si všechny atributy života na cestě. Ale nakonec stejně vzpomínáte, jaké to tu bylo tenkrát. Je to v podstatě stejné, jako když se po letech potkáte se svojí bývalou milenkou. Víte věci, které ostatní nevědí, ale už je všechno tak nějak jinak. A stejně tak jsem se já vylodil v Maroku, které je a není jiné než před jedenácti lety. Zmizela krásná neohrabanost panenství a přibyla vášeň těch, kteří už vědí, co dělají. A proto si myslím, že je něco špatně, když jsme schopni bez zastávky profrčet Rif, mekku blahodárné pryskyřice, a raději spoléháme na litry valašské samohonky v naší mobilní lednici. Tahle země se změnila, o tom není pochyb. Dospěla. Ale co je horší, my jsme zestárli.

duny

Duny na Plage Blanche

Když jsem tu byl poprvé, kdesi v polích u Marrakeše jsem stál na střeše svého auta a té noci se stal králem elektrické kytary. Věděl jsem, že je to jen hra toho večera, a kamarádi pod tím autem, které přemluvila stejná vodní dýmka, že tím králem doopravdy jsem, přijali tu hru stejně jako já. Jenže ta odevzdanost byla upřímná a bezuzdná. Byla stejně opravdová, jako strach, když jsme bez zkušeností zdolávali tehdy opuštěnou pistu na alžírské hranici a báli se smrti žízní a jakýchsi nepřátelských únosců. Byli jsme panicové pouště, kteří propadli první lásce, z níž obraceli na vrub své žaludky i střeva, protože ještě nepili po každém jídle slivovici a nemyli si ruce před každým oříškem, a co víc, nebylo jim to tak nějak jedno. Protože když je vám něco jedno, mnohdy z toho nakonec vyjdete jako vítězové. Hrozné je, že ti panicové jsme vlastně zůstali dodnes, jen nám to zatím prochází. A protože nám to prochází, přestáváme si toho vážit. Sice už víme na kolik atmosfér upustit kola na hammadě, na kolik v dunách, jaký kvalt kde zařadit, kdy dát redukci, kdy uzavřít diferenciál, a to, že takové wádí je dobré jet rychle pod plynem, protože nás minule vytrestalo. Ale když se sejdeme večer u ohně, jak moc se lišíme od chlapů, opřených o výčep v hospůdce Na Čečeličce? Nakonec každý přece dokáže řídit dvanáct hodin denně v písku a kamení. Stačí jen trocha cviku. Vždyť chlapi v dole na kaolin v Kaznějově u Plzně to dávají s naloženou tatrou bez problému každý den. Tak v čem bychom měli být my výjimeční? Ano, bývali jsme snad jiní v tom, že jsme přes den Deset let starým autem připraveným na koleni bagrovali písek, polykali prach a v noci byli schopní hodinu mlčet pospolu, ohromeni hvězdným nebem a ještě za to utratit všechnu dovolenou a úspory.

DSC_8615

Sbohem a dík za všechny ryby

Jak je tomu dnes, říkám si právě teď, když kdesi v jižním Maroku (vlastně to vím až nechutně přesně kde, protože i můj mobil mě dokáže lokalizovat v řádech metrů) píšu tyhle řádky. Jsme ještě schopni vnímat poušť jako tehdy? Míříme do míst, kam ve dvacátých letech létali skuteční dobrodruzi s poštou. Každé nouzové přistání mohlo znamenat smrt nejenom nehodou či žízní, ale i rukou nepřátelských kmenů. Jeden z těchto pilotů, slavný Antoine de Saint Exupéry o takovém nouzovém přistání napsal:

Připravili jsme všechno na noc. Z letadlových prostor pro zavazadla jsme vyložili pět šest beden se zbožím, vyprázdnili jsme je, rozestavili do kruhu a na dně každé z nich jsme jako ve strážní budce rozsvítili chvějivý plamínek svíčky, špatně chráněný před větrem. Tak jsme si v poušti, na holé kůře naší planety, v osamělosti prvních let světa postavili lidskou vesnici.

Na noc jsme se sedli na návsi naší vesnice, na tom kousku písku, kam z beden dopadalo mihotavé světlo, a čekali jsme. Čekali jsme na svítání, které nás zachrání, nebo na Maury. A nevím, proč měla ta noc jakousi štědrovečerní náladu. Vzpomínali jsme, žertovali a zpívali. (Země lidí)

def-a-hvezdy

Vzpomínám si, jak jsme celá léta na cestách mlčky zírávali do plápolající petrolejky, když nebylo dřevo na oheň, foukal vítr a nebo jsme nechtěli být příliš nápadní. Mám dojem, že dnes si všímám jiných věcí, že dnes už to není jen čekání na večer, který do mé hlavy postupně nasouká zážitky celého dne. Hodnota vjemů se různí. Víc než dunové pole mě dnes zaujmou kapky krve na límci pohledného četníka, který mi kontroluje pas na jedné z bezpočtu kontrolních stanic u pomyslných hranic Západní Sahary. Byl tak nervózní, když se holil, nebo nemá jinou košili, nebo je to erár, který holt nešel vyprat, a proč byl tak nervózní? Koukám se na ruce, nemá prstýnek. Hádal se s někým, když se holil, nebo byl sám, a proč by se sakra holil ve služební košili? Dívá se mi policejně do očí a ptá se, jestli nemáme nějaké ryby, odkud a kam jedeme a nám je jasné, že jsme za těch pár dní viděli z jeho země víc, než on viděl za celý svůj život. Je mi z toho smutno. Do očí mu odpovídám a poprvé mě uklidňuje, že je mi víc let než jemu. Celá léta jsem si v chudých zemích se svým ročníkem v pase připadal jako zlatá mládež na zahraničním táboře. Pas je v pořádku, tak se pozdravíme jako dva přátelé na dlouhé cestě a vyrazíme každý tou svojí. On do své strážní budky s konvičkou sladkého čaje a já dál na jih. Dál na mys Juby. S přibývající žalostnou krajinou začínám chápat maurského otroka, který Exupéryho na mysu Juby večer co večer neopomněl počastovat prosbou:

„Schovej mě do letadla, co letí do Marrákeše…“

Chtěl se dostat domů, za hřebeny Atlasu do města na úrodné rovině obklopené horami, kde se vůně koření mísí s vůní pečeného skopového. Směrem, kam uháníme, jen přibývá písku a kamení.

juby

Post letiště na mysu Juby

Míjíme místa, kde už někdo z nás jednou někdy byl a rozdíl je jen v maličkostech. Skála, útes či velká duna tu byla i tehdy. Se soumrakem a lační sprchy ale zastavíme u brány kempu, kterou nikdo z nás nezná, a kterou k našemu překvapení otevře krásná Maročanka. Má trochu orlí nos, havraní hřívu bez šátku a krásný zadek v džínách. Máločemu člověk odvykne tak rychle, jako pohledu na ženu, která neskrývá svoji postavu a vlasy. Jestli jednou arabské ženy odloží závoje, umřou západní muži touhou. Když přijde její manžel, majitel kempu a náš hostitel, je mi až trapně, jak jsem se díval na jeho manželku. Jako bych mu doma v rychlosti prohrabal šatník. Ale byl to jen okamžik, kdy jsem přistoupil na tu hru, dívat se na vdanou ženu jako na cizí vlastnictví. Oslněnost zpovykaností světa, ukrývající krásu a lidskou identitu pod kusem hadru. Před lety jsem to bral jako romantický atribut Orientu. Dnes je mi z toho zvláštně úzko.

Míjíme cestou pohublé, toulavé psy, kterých je všude plno, ale oproti kočkám mají tu smůlu, že holt kdysi svým štěkotem prozradili proroka Mohammeda při útěku do Mediny. Pes téhle paní z kempu je šťastný a jeho smějící se tlama mi radostně drtí předloktí. Z hravého zápasu štěněte ho uklidní, až když mu vezmu hlavu do dlaní a klidně řeknu, že stačí. V tomhle kempu mají rádi rozpuštěné vlasy a veselé psy. A všude kolem je jen pustina Západní Sahary, Atlantik a hučící dieselový generátor.

„My ale opravdu žádné ryby nemáme,“ vysvětlují kluci z druhého auta témuž četníkovi, když nás opět zastaví na cestě zpět. Načež následuje kontrola všech možných dokladů, hádka v kanceláři a půlhodinové zdržení kdesi uprostřed ničeho. Tedy tam, kde by se lidé hádat neměli, protože okolní nicota jim dává napovědět cosi o jejich nicotě vlastní. Ale i tak byla scéna. Pravda, tady se mluví francouzsky a výraz „fiš“ nemusí znamenat vždycky „ryba“, ale třeba patřičné dokumenty. No, ale to už je jedno. Tak sbohem a dík za všechny ryby.

chegaga

Erg Chegaga

Thelma a Luisa

A začali jste ožívat, teprve když k vám přisedl cestující z daleké karavany a rozvinul před vámi zázrak dálek, když vám vyprávěl o bílých slonech toho a toho knížete a o svatbě ženy na tisíc kilometrů odtud, ačkoli jste sotva znali její jméno. (…) Náhle jste byli plni prostoru a spjati s tolika věcmi a váš stan, milovaný a nenáviděný ohrožený a chráněný, nabyl pojednou smyslu. A byli jste jati v zázračné předivo, které i vás proměnilo v cosi širšího, než jste byli vy sami. (Citadela)

Před jedenácti lety si nevybavuji, že bychom tu spali v nějakém kempu. Snad v jednom. Kempovali jsme obvykle tam, kde jsme se soumrakem zastavili. Občas se k našemu ohni přišel ohřát pasáček a občas vyprskl, když si v domnění, že pije vodu, pořádně přihnul z láhve slivovice. Začínali jsme si zvykat, že je tu normální, usednou-li ráno vedle vašeho auta děti i dospělí a jako z první řady kina sledují podivnou grotesku o čištění zubů, skládání stanu a balení aut.

Tentokrát se kemp stal, alespoň pro mě, vítanou změnou. Dalo se tu nejen ukrýt před větrem a občas se i osprchovat, ale hlavně potkat další lidi. V průběhu let jsem v kempech a hostelech po celém světě objevil kouzlo toho, čemu by se tu mohlo říkat karavanseráj. Tedy jakýsi dvůr, kam se na noc uchylovaly karavany. Stává se, že tu ožije zvláštní pospolitost lidí na cestě, kteří za historku neváhají otevřít pokladnici svých zásob. A tak když k nám přišla mladá Němka s tím, že udělá cokoli za cigaretu, nekrčili jsme rameny, jako že nerozumíme. Její stydlivější kamarádka pak dotáhla jejich židličky k nám a přišoural se i anglický motorkář, mlsně slídící jako osamělý vlk v uctivé vzdálenosti. Večírek se rozjel tak, že nám francouzští důchodci z luxusního karavanu ve dvě v noci vyhrožovali policií, jestli nepřestaneme řvát. Tu noc jsme se ale marockých policistů nebáli. A to i přesto, že jsme neměli žádné ryby.

Za cigaretu a asi litr whisky jsme ale přece jen směnili příběh, který stál za to. Ty dvě Němky byly specialistky na výrobu protéz. Válečná historie jejich vlasti se zasadila o jistý pokrok v tomto oboru. Ty debaty pod africkými hvězdami o tom, jaké to je, když někomu vyrobíte novou nohu, vrátíte ho nebo ji zpět do života a slyšíte pak vyprávět o prvním tanci, prvním lyžování… A taky o tom, jak toho lidského neštěstí najednou bylo moc a bylo potřeba vše změnit. Pronajmout vlastní byt, koupit starou sanitku a místo protéz vyrábět expediční bedny a celý interiér obytného auta, které bude tak rok na cestě. Umět dobře zacházet s mnoha materiály je holt praktické. Nejen, že můžete vrátit život někomu jinému, můžete ho vrátit i sobě. Když ráno nastartovaly svoji starou dodávku Mercedes Benz 310D a se širokým úsměvem zmizely v prachu, vzpomněl jsem si na Thelmu a Luisu. V něčem jim byly trochu podobné. A doufám, že nedopadnou stejně.

paluba

Nesnaž se dohnat vodopád

Je noc. Vstal jsem od knihy a šel se projít spící lodi. Míříme domů, do Evropy. Hluboko pod zábradlím na zádi hučí zpěněná voda Středozemního moře a obzor není v té tmě možné rozeznat od hladiny. Ze stejného místa jsem večer sledoval Gibraltarský průliv. Rozevřel jsem levou dlaň nad zábradlím paluby. Palec ukazoval k Africe, malíček k Evropě. Jen prostřední tři prsty byly nad mořem. Tak blízko a tak daleko jsou od sebe tyto kontinenty. Teď o půlnoci jsem postupně prošel všechny paluby. Je znát, že kdysi, na rýsovacím plátně, se tu počítalo s úplně jiným nočním životem. Diskotéka na zádi, několik barů, konferenčních místností, bazén a k tomu všechny ty jejich hrdé názvy! Pacific Deck, Havana Disco, America Cafe… To vše je dnes spoutáno řetězem na klice. Nejvíc rušno je v kuřárně, což je paluba nazvaná Lido, obklopující vypuštěný bazén na zádi. Hučí to i v improvizované muslimské modlitebně, umně zřízené z prostoru pro odpočinek řidičů kamionů. Tabák a Alláh jsou prostě na téhle italské lodi hybateli noci. Přemýšlím o tomhle moderním exodu a mísení všeho. Narvané dodávky Maročanů míří z Evropy do Maroka, výletující Evropani zase zpět domů. Zalezlý v kajutě si pod žlutou žárovičkou čtu Exupéryho a říkám si, jak moc se vše od té doby změnilo.

Vlivné náčelníky kmenů jsme občas brali se souhlasem ředitelství linek na palubu, abychom jim ukázali svět. Chtěli jsme potlačit jejich pýchu, neboť vraždili zajatce víc z pohrdání než z nenávisti. … Brali jsme je na kratší lety a tři z nich se dokonce dostali do té daleké Francie. Byli z kmene mužů, kteří mě kdysi provázeli do Senegalu a plakali, když spatřili stromy.

Potom jsem je navštívil v jejich stanech; nadšeně vykládali o nočních podnicích, kde tančí nahé ženy mezi květy. Tito muži nikdy předtím nespatřili ani strom, ani pramen, ani růži a o existenci zahrad s tekoucími potůčky věděli jen z koránu, kde je tak popsán ráj. Ráj a jeho krásné zajatkyně si člověk vyslouží jen trpkou smrtí v poušti, ranou z pušky nevěřícího nebo po třiceti letech bídy. Ale bůh je klame, protože na Francouzích nežádá, aby se vykoupili žízní nebo smrtí, a přece jim uštědřuje všechny tyto poklady. A proto jsou teď staří náčelníci zamyšlení. A proto pozorujíce pustou Saharu, která se rozprostírá kolem jejich stanů a která jim až do smrti poskytne jen chudičké radosti, zapřádají důvěrné hovory.

„Víš francouzský pánbůh… je k Francouzům štědřejší než maurský pánbůh k Maurům!“ (Země lidí)

U oběda jsem pozoroval asi čtyřicetiletou Maročanku, která se bezpochyby vracela do Francie se svojí matkou. Už neměla šátek jako její matka a způsob, jakým jedla ten oběd, byl zvláštní směsicí africké nespoutanosti, středomořské poživačnosti a evropské snahy o noblesu. Dlouhé štíhlé prsty si neváhala ponořit mezi své široké rty a bez ostychu je olíznout, ale kousky rybího filetu způsobně napichovala vidličkou. Zatím, co její matka měla hlavu skloněnou nad talířem, ona se mi neváhala dívat dlouze do očí. Stejným pohledem si předtím prohlížela své boky v zrcadle, když čekala ve frontě na jídlo. V tom všem bylo něco znepokojivého. Jako když se v dunách postaví dům namísto stanu. Něco mi říkalo, že rty a nos té Maročanky nejsou tak úplně dílem přírody. Myslím, že v tom měla prsty západní estetická chirurgie. Ale možná ne a celé s mi to jen zdálo. Opravu nevím.

Loď se dál probíjela nocí. Abych mohl psát, vytáhl jsem si plastový stůl a židli do závětří na zádi. Ne úplně fér volba mezi větrem a pachem zasychající moči s naftou. Připadám si jak v Amoku Stefana Zweiga – pasažér se svým příběhem na jazyku. Ve vibracích lodního motoru se snažím znovu prožít uplynulé dny. Mám pocit, že to, kvůli čemu jsem do Maroka znovu po letech jel, tedy samota pouště, se mě jen letmo dotkla, aby byla vystřídána jinými zážitky, které číhají na člověka na cestě. Saint Exupéry popsal příběh trojice Maurů, kteří se tehdy dostali do Savojska a zírali na vodopád, který jim ukázal jejich průvodce. Bezdechu civěli na nekonečný proud sladké vody, který se na ně hrnul v bezbřehé a nepochopitelné štědrosti. Mám pocit, jako bych tentokrát byl v poušti na jejich místě. I já se vracím s tím, že jsem ještě všemu neporozuměl.

Tady se bůh projevoval zjevně: nebylo možné obrátit se k němu zády. Bůh otvíral svá stavidla a ukazoval svou moc: tři Mauři tu stáli bez hnutí dál.

„Co myslíte, že tu ještě uvidíte? Pojďte…“

„Musíme počkat.“

„Na co chcete čekat?“

„Na konec.“

Chtěli tam počkat do chvíle, kdy boha přestane bavit tahle pošetilost. Brzy bude litovat, neboť je skoupý. (Země lidí)

saintex web

Proč je důležité psáti dopisy

29.3.2015

Santiago de Cuba

6. listopadu 1940

Pro: p. Franklin Roosevelt, president Spojených států

„Můj dobrý příteli Roosevelte,

neumím moc anglicky, ale znám dost na to, abych vám mohl napsat. Rád poslouchám rádio a jsem velmi šťastný, protože jsem v něm slyšel, že se stanete prezidentem pro nové (peroido). Je mi dvanáct let. Jsem kluk, ale hodně přemýšlím, ale nemyslím na to, že píšu prezidentovi Spojených států. Jestli chcete, dejte mi desetidolarovou bankovku, zelenou americkou, v dopise. Nikdy jsem ji totiž ještě neviděl a chtěl bych ji mít. Má adresa je:

Sr. Fidel Castro

Colegio de Dolores

Santiago de Cuba

Oriente Cuba

Neumím moc anglicky, ale umím hodně španělsky a předpokládám, že vy španělsky moc neumíte, ale anglicky hodně, protože jste Američan, ale já Američan nejsem.

Moc děkuji, Sbohem, Váš přítel,

Fidel Castro

P.S. Pokud chcete železo, abyste mohl stavět své lodě, ukážu vám největší doly na železo na zemi. Jsou v Mayari Oriente Cuba.“

fidel

Říká se, že přijímat je těžší než dávat. A já myslím, že to platí i o poště. Ono totiž kolikrát není úplně jednoduché takový obyčejný dopis přijmout. Teda zvlášť, pokud jste prezident a jde o desetidolarovou bankovku, výměnou za doly na železo a kurz španělštiny… Pravda, když v dnešní době někdo posílá klasický dopis hlavě státu, je to spíš proto, aby měl kam nasypat antrax, který se emailem obecně blbě posílá. Nicméně, i dopis bez speciální náplně není obyčejným kusem papíru a jen těžko se odhaduje, jak důležitou věc vlastně člověk drží v ruce.

Prezident Roosevelt měl v tomto ohledu opravdu štěstí. Rok před malým Fidelem mu napsal Albert Einstein s tím, že by ho chtěl upozornit na určitou možnost využití uranu a jaderné reakce pro vývoj nového typu zbraně. Tenhle dopis de facto odstartoval projekt Manhattan, tedy vývoj atomové bomby.

albert

 

A nebyl to jediný slavný dopis vědce. Svým zevrubným plánkem rakety, zaslaném v urgentním listě zodpovědným autoritám, chtěl školák Denis Cox v roce 1957 zapojit Austrálii do celosvětového závodu o dobývání vesmíru.

raketa1

Kolik znáte australských astronautů? Vidíte! Dopis malého Denise nebyl brán nejspíš příliš v potaz. Stejně jako list Američanky Annie Oakleyové, ostrostřelkyně z legendární show Buffalo Billa. Ta, počátkem dubna 1898, vpředvečer války se Španělskem, nabídla v dopise americkému prezidentovi McKinleymu služby své a svých padesáti svěřenkyň k obraně vlasti. Zase nic.

annie

I když, na druhou stranu, takový dopis nemusí nutně souviset s něčím zásadním. Kolik důležitých depeší musel za svůj život přijmout generál a pozdější prezident Eisenhower! A beztak si nakonec nejvíc užil osobní dopis královny Alžběty II., která mu po dlouhém čekání konečně poslala recept na lívance, které si tolik oblíbil při návštěvě Británie. A vůbec nevadilo, že to byl recept pro 16 osob!

„… Pokud jich je méně, jednoduše dávám méně mouky a mléka. Ostatní ingredience použiji tak, jak je uvedeno.“

recept 1recept2

Kdyby byl býval takový prezident Nixon raději sbíral recepty, možná udělal lépe. Nicméně mu budiž ke cti, že si alespoň po prvním přistání člověka na Měsíci nepopletl projevy a nepřečet ten, který měl připravený pro případ katastrofy. Dopisy, psané tzv. do foroty, mohou totiž nadělat pěknou paseku…

„Osud určil, že muži, kteří v míru vyrazili prozkoumat Měsíc, budou zde odpočívat v pokoji. Stateční muži, Neil Armstrong a Edwin Aldrin, vědí, že není naděje na jejich záchranu. Ale rovněž vědí, že v jejich oběť skýtá naději pro lidstvo. …“

moon

Ale opusťme svět dopisů slavných nebožtíků, které jednou někdo najde v bedně s nápisem „mému životopisci“. Dopisy mohou ukrývat či připomínat i zázraky zcela všedního dne. Mohou dávat sílu či dokonce měnit životy. Jaký asi měla pocit 21letá fanynka Iggyho Popa, složitou životní situací frustrovaná dívka, které Iggy po devíti měsících odepsal na její dvacetistránkový dopis?

„Drahá Laurence,

děkuji ti za tvůj nádherný a okouzlující dopis, ozářila jsi můj zatemnělý život. Přečetl jsem celou tu zkurvenou věc, drahá. Samozřejmě, že bych tě chtěl vidět v tvých černých šatech a bílých ponožkách. Ale ze všeho nejvíc bych tě chtěl vidět, jak se zhluboka nadechneš a uděláš všechno, abys přežila a našla něco, co můžeš milovat…“

iggyiggy2

Pár slov načmáraných tužkou na papír dokáže strašně moc. Jak ostatně dokázal krátký vzkaz, shozený v den pádu Saigonu – 30. dubna 1975, z kroužícího letadélka Cessna na palubu letadlové lodi USS Midway. Lístek přiměl kapitána Larry Chamberse, aby nařídil shodit několik helikoptér do moře. Udělal tak místo k přistání majorovi jihovietnamského letectva, který naložil do Cessny manželku s pěti dětmi a uprchl ze své země.

„Můžete posunout helikoptéry na druhou stranu? Mohu přistát na vaší ranveji, mohu letět ještě 1 hodinu, máme na posunutí dost času. Prosím, zachraňte mě. Major Bung, žena a 5 dítě.          „

vietnam

Za dva týdny sednu do auta a spolu s kamarády vyrazím do pouště. V mnohém to asi bude podobné, jako když jsme takhle vyráželi před lety. V něčem se to ale přecejen asi lišit bude. V útrobách aut, kdesi mezi bednami náhradních dílů, kanystrů vody a nafty a další spousty věcí, pojede s námi nenápadný poštovní pytel. Bude to zvláštní pocit, vézt za zády myšlenky cizích lidí. Bude to zvláštní pocit, stát se na okamžik pošťákem. Tyhle dopisy pak z našeho cíle, města v poušti, pošleme zpět domů. Úplně stejně, jako bychom vypustili z klece poštovní holuby. Má to nějaký smysl? Nevíme, ale věříme, že ano. Pojedeme ve stopách průkopníků letecké pošty na jih, kdy pytle s poštou byly cennější než pilotův život. I kdyby těch našich dopisů byla jen hrstka, není fajn objevit jednou ve schránce něco jiného než složenky a nevyžádanou reklamu? Bez ohledu na to, bude-li v té obálce s cizokrajným razítkem prostý pozdrav z dálek, vyznání, přiznání, nebo třeba jen recept na lívance.

Jestli chcete, můžete s námi svůj dopis poslat. Více na Expedice Jižní pošta

Myslivec musí mít nahá kolena

18.8.2013

Myslivec musí mít nahá kolena. Za všech okolností! Teda, alespoň tak to prý viděl František Josef I., pro něhož byl lov jedinou vášní. Myslím, že dokonce asi i vášní větší než císařovna Sisi, která se, zatím, co on šoulal po lese, trápila v tělocvičně, pila šťávu ze syrového masa a aby dopálila jeho i tchýni, nechala si vytetovat kotvu.

František Josef I. na lovu

František Josef I. na lovu

Sedím na posedu a už dvě hodiny pozoruji paseku, kde se, alespoň na první pohled, nic neděje. Nahá kolena po vzoru Franciho sice mám, ale jen proto, že jsem si kvůli vedru vyhrnul nohavice. Taková čekaná, to není jen tak. Je srnčí říje a já se vábničkou snažím napodobit touživou srnu. Do toho zvuku dávám všechno. Teda alespoň to, co bych si jako srnec asi přál slyšet… To není kňučení, to není houkání, to je příběh o touze po rozverné honičce ve vysoké trávě a válení se v poli čerstvého jetele.

58 uniforem ve skříni a pod každou žalostně zalátené spodní prádlo. Kdybych měl každý den vstávat v půl páté ráno a usedat za stůl v kabátci poručíka infanterie, to bych asi měl taky chuť na lov, kdykoli se naskytne příležitost. Ještě, že nejsem mocnář s anorektickou manželkou, kterou štvou mé licousy. Jo, holt tady na posedu, to je čas uvažovat nad ledasčím. Teda jen do chvíle, než se v houští opodál ozve zapraskání větvičky. To přestanu dýchat a dělat rychlé pohyby. Pomalu, ale velmi pomalu zvedám k očím dalekohled a… zase nic. Zkontroluji nádhernou zbraň, kterou mi k lovu zapůjčil můj dobrý přítel. Je to Německý Blaser s bohatou rytinou, ušlechtilým dřevem, zvláštní hlavní, zlacenou spouští a dokonalou optikou. Blaží a děsí zároveň. Dokonalá práce v hodnotě automobilu vyšší střední třídy, která umí zabíjet.

Blaser R93

Blaser R93

Támhleta paseka na protější stráni, tam jak jsou ty břízky, tak ta je vzdálená 200 metrů. Tam můžu ještě střílet, aniž bych musel nějak zvlášť korigovat zakřivení balistické křivky. Náboj Springfield .30-06 je nadupaný dost na to, aby to dal. Je holt prověřený historií. Zná zákopy první světové války, dobýval Evropu ve té druhé a ještě v 70. letech 20. století se používal v kulometech ve vietnamské džungli. Testováno na lidech… Na synech, bratrech, otcích a manželech.

Kulomet M1919 Browning s náboji .30-06 Springfield, Aachen 1944

Kulomet M1919 Browning s náboji .30-06 Springfield, Aachen 1944

Jenže stráň s břízkami zeje prázdnotou. Občas zvednu pušku místo dalekohledu. Pohled na život uprostřed zaměřovacího kříže má zvláštní kouzlo. Je to pohled s neustálou přítomností smrti. Možná je o to krásnější, protože vytváří dojem, že každá vteřina může být poslední. Tohle by mi ale Franc asi neschválil. Tahle stará garda pálila výhradně skrze klasická mířidla. A že se dařilo. V průměru 850 úlovků ročně. Většinou chodil na vysokou. Občas si mocnář vyrazil na tetřeva, se zvláštní oblibou pak na divočáka. Můj zaměřovač vyrobila firma Swarovski. Zvláštní, jak má člověk tohle jméno spojeno s vůní dámské pleti. Lov v jiné podobě, nebo spíš jiné spojení krásy a nebezpečí?

Sakra, určité fotografie svazují člověku ruce...

Sakra, určité obrázky svazují člověku ruce…

„Opovaž se střelit lišku!“ zněl příkaz mé ženy. Nestřelím, i když je to škodná. A navíc, co by na to řekl Janáček! To už možná Bedřich Smetana, ten by to chápal. Slabozraký, nahluchlý ostrostřelec a skvělý tanečník, který miloval lov. Zajímalo by mě, jestli by souhlasil s tvrzením, že rána jsou nesložitější melodie světa, zhuštěné v jeden okamžik. Tak jak se to říká ve filmu Kdyby tisíc klarinetů. Skutečně lze jen ve válce uslyšet ty nesložitější melodie světa? Nevěřím.

brona

Kdyby tisíc klarinetů

Věřím, že na lovu může být člověk sám se sebou, aniž by cokoli ulovil. Veřím, že na krásnou pušku lze pohlížet jako na triumf lidské zručnosti, stejně asi jako Antonín Dvořák pohlížel na lokomotivu. Prostě krásný stroj, dokonale fungující. Britská zbrojovka Royal Enfield také svými puškami nejprve pomáhala dobývat Afghánistán, než začala dělat něco moudřejšího – motocykly s reklamním sloganem „Made like a gun, goes like a bullet.“

Nad pasekou pozvolna zapadá slunce a v údolí nadzdvihl hejno ptáků vzdálený výstřel. Kamarád asi něco ulovil. Ještě chvíli uvažuju nad technikou, s jakou dokázal Ernst Hemingway vypálit poslední ránu svého života. Ale na takové věci nemá člověk s puškou v ruce vůbec myslet. Lov může být přeci i oslava života. Není vždy důležité vystřelit. Zaměřovač je přeci i dalekohled. A co víc, dny strávené na lovu (nejen na rybách), se do celkové délky života prý nepočítají. Takže – Lovu zdar!

Zaměřovač je i dalekohled

Zaměřovač je i dalekohled

Trocha filmařiny nikdy neuškodí

8.7.2013

Karlovarský festival je za námi. Teď už mohu s klidným svědomím pustit ven tenhle milostný trhák.

Začíná jak jinak – retrospektivou…

dopis

Ale nepředbíhejme…

*******

Bylo to její město. Nikdy by ji ani nenapadlo, že by žila někde jinde. Vždy, když to zkusila, vrátila se zase zpátky. Bylo tam vše, co si myslela, že potřebuje.

tumblr_mkch01dWjR1rxq5upo1_500

tumblr_m0xqh1eWJ11qa0v77o1_500
tumblr_m70dzcx0ZR1qazkdco1_500

tumblr_m45vg5OaDa1r4i9nzo1_500

Spokojeně usnula. A pak přišel ten sen,…
tumblr_m4bx6xvwrt1r64jv8o1_r4_500

tumblr_m0cz89ETid1r2fs0co1_500

…ve kterém se postupně vracela v čase až do svého dětství…

tumblr_mgefqgi6rZ1s271pfo1_500

tumblr_lnaqdipKCY1qbpwzeo1_500

tumblr_m8psleckOh1qe8qiyo1_500

tumblr_m7udc06Yyd1qzu8ufo1_r1_500tumblr_m7udc06Yyd1qzu8ufo2_500

Probudila ji až vzpomínka na její rodiče…

tumblr_ml59r3oyoC1qcsujvo1_500 tumblr_ml59r3oyoC1qcsujvo2_500

tumblr_m4e90aGf3f1qg39ewo1_500

Vstala s pocitem, který už důvěrně znala..

tumblr_mmbhl5pTsP1s2tzvjo1_500

tumblr_lj6l9oNzqv1qix5axo1_500

tumblr_mjkuebb8ze1ryxpsao1_500

Toho rána se něco v jejím životě zlomilo. Stačila jedna jeho věta, pronesená jen tak, mimo řečí…

tumblr_mgl4wngpED1r2jdoao1_500

Jejich rozhovor nikam nevedl.
tumblr_mjy3gcyJX31s8der0o1_500

tumblr_mk3kue93Za1raqb19o1_500

tumblr_m7wruwi7D21r5ak3ao1_500

tumblr_ml062kfOtk1rb7j2zo1_500

A pak jí to konečně došlo.

tumblr_lvcjb9988y1r5ir9co1_500

Bylo to jako pokaždké, když se s ním snažila mluvit o něčem, co jí trápí. Nikdy se nezdálo, že by ji příliš poslouchal..

tumblr_mm3psrHB6G1qb15zco1_500

Otočila se a v hlavě si vybavila, co jí v posledních dnech říkalo několik jejích nejbližších přátel…

tumblr_miy9bfPVii1r12oofo1_500 tumblr_mj1nzoYkra1qgf5wso1_500 tumblr_mlbjwjUoGY1rt93pio1_500 tumblr_mlf0gfvjIM1qb9pa3o1_500

A rozhodla se…

tumblr_mkygj2HuRB1r12oofo1_500

Sbalila se a odešla. O teď se její život bude ubírat jiným směrem.

tumblr_m5h2f555rc1rs0f4bo1_500

Když se jí její dobrý přítel za pár týdnů zeptal:

tumblr_m4jkzsdRJ61r4ivkvo1_500

neváhala s odpovědí ani vteřinu, skoro mu skočila do řeči:

tumblr_m4jkzsdRJ61r4ivkvo2_500

 

*******

Mezitím, v úplně jiném městě, u jaké si drtičky ledu…

tumblr_mjx5awKrpi1r0i9t4o1_500

Ten mladík se sekáčkem na led v ruce patří ke genereaci, která vyrostla na televizi. Občas se ale přistihne, že se cítí osaměle, i když je zapnutá.

tumblr_mjm7o6Xz2m1rnbhyuo1_500 tumblr_mjm7o6Xz2m1rnbhyuo2_500

Avšak ve chvílích, kdy nemá komu zavolat, vrací ho z pět do života noční pásmo starých filmů.

tumblr_mg2kwrW4mW1qj0r5qo1_500

A taky pár vzpomínek na dětství. Kvůli některým dodnes občas zadrhává v řeči.

tumblr_mkpnkazPa01rcorrco1_500

Vztahy s rodinou nemá dobré. V jistém věku pojal k jejím členům jistou dávku adolescentní nedůvery, která dosud neustoupila.

tumblr_ml8f48ZTMO1qilpfno1_500

Toto období jeho dospívání je spojeno se ženou , která z něho nakonec udělala muže – jeho psychoterapeutka…

tumblr_ls8jjyLKfa1r1aem0o1_500tumblr_ls8jjyLKfa1r1aem0o3_500

Skutečný milostný život na sebe ale stále nechává čekat. Zřejmě za to může podivný druh nesmělosti,

tumblr_mklnnvUB711ruyutyo1_500

kombinovaný s přehnaným očekáváním

tumblr_mjpxfh9Ii91qlmleho1_500

Vlastně má za sebou pouze jediný vážný vztah. Vzpomínka na něj je ale poněkud zkalena přílišnou upřímností

tumblr_m6mfdvzOGS1qa80obo1_500

a jak zjistil později, (když svoji lásku náhodou potkal ve školní knihovně) i absolutně špatným odhadem. Vlastně tu ženu vůbec neznal.

tumblr_m17j26kg0y1qbpwfco1_500

K ránu vypíná televizi a se zarudlýma očima pozoruje svítání.

tumblr_mjspurSjwC1rijbg1o1_500

Usíná s dobrou vírou fatalisty. Než usne, zašeptá:

tumblr_ma0czbZtnW1qat2bwo1_500

Stejně jako té dívce na začátku našeho příběhu, i jemu se zdá sen. Je ale mnohem prostější.

tumblr_ml9k41tzlN1qadqfco1_500tumblr_ml9k41tzlN1qadqfco2_500tumblr_ml9k41tzlN1qadqfco3_500tumblr_ml9k41tzlN1qadqfco4_500 tumblr_ml9k41tzlN1qadqfco5_500

Každý z jeho snů má vždy stejný konec. Vteřina před tím, než zazvoní budík mu vždy proběhne hlavou totéž..

tumblr_mloh8kDcHG1r12oofo1_500

O jaké dívce ale byla řeč? Kdo je to? Snažil se o ní mluvit se svými přáteli. Ne vždy u nich našel pochopení.

tumblr_mlkzxedf2v1rqqvdio1_400tumblr_m85fw25NBU1qak042o1_500 tumblr_m30b6ulEHn1r6b9rbo1_500 tumblr_mdxi0sPutI1rghsfpo1_500tumblr_mdm6nomjUx1qkfwf2o1_500

Občas měl tendenci, probírat tento svůj sen s kolegyní z práce, kterou považoval za nejzkušenější. Svěřil se ji s obavou, že tu dívku, o které se mu zdá, už někdy potkal, či že ji dokonce potkává stále, jen ji nepoznal. S odpovědí si nebyl příliš schopen poradit…

tumblr_m4tq130tt81qhei2io1_500 tumblr_m4tq130tt81qhei2io2_500

Pak mu ale  řekla něco velmi důležitého, jen tak, když od sebe odlepovala řasy. To Něco ho přimělo, aby si sbalil věci a usedl na zcela náhodný vlak do jiného města. Cestou si její slova neustále opakoval.

tumblr_mcp6qtpXu31r42qyuo1_500

Někomu by se mohla tato cesta jen tak do neznáma zdát jako bláhové šílenství. Ve svém životě si však byl málokdy s něším opravdu tak jistý. Jak vlak uháněl krajinou viděl se za pár let jak je na dně a říká něco ve smyslu:

tumblr_m87gkrtdpI1qh8n9ko1_500

Teď si byl ale konečně jistý, že dělá správnou věc. A i kdyby ne, tak co…

tumblr_mfnk1f55Fm1rv6ufko1_500

V prvním velkém městě na trase vystoupil. Našel si práci u podobné drtičky ledu. Byl však už trochu jiný. Přemýšlel.

tumblr_mitkwnSP3d1rcrq15o1_500

To město, bylo městem dívky ze začátku tohoto příběhu. Nebylo za se tak velké, aby se ti dva nepotkali. Jednou večer, kde, to je nepoctatné, ji uviděl. Byl si jistý stejně, jako když nasedal na ten neznámý vlak. Ne, byl si jistý mnohem víc.

tumblr_mimk2q4KTo1rejhpvo1_500

V ten okamžik ansypal do drtičky ledu postupně vše, co kdy považoval za milníky svého života. Dokonce i tento absolutně nejvíc nejlepší zážitek,  opečovávaný kdesi v hloubi své paměti.

tumblr_m40rh79lJF1r3p7imo1_500

Uplynul nějaký čas. Vlastně docela hodně času. Ona se mezitím definitivně odřízla od minulého vztahu tím, že si obarvila vlasy a změnila účes. Nejprve ho vnímala jako docela příjemného, stydlivého mladíka. Uběhlo pár týdnů. Jednou ji vzal na drink k sobě domů. Nic nebylo, ale jeho byt jí zaujal. Dala hodně na to, jak si kdo byt zařizuje a co má doma za věci. Dala hodně i na to, co jí tehdy odpověděl.

tumblr_mebsc3BYeW1qkyz1oo1_500 tumblr_mebsc3BYeW1qkyz1oo2_500

Občas se dívali na jeho oblíbené staré filmy.
tumblr_mjq9v1F9081rj4uo2o1_500

Občas se dívali na její oblíbené filmy.

tumblr_mgqp3cCOKm1r8825ko1_500

Pak se jednou potkali na párty ve stylu 80. let. Byl čtvrtek, vlahý večer a čas, přestat si něco nalhávat.

tumblr_mh33vez7XR1s45mnro1_250 tumblr_mh33vez7XR1s45mnro2_250

Nastalo období jejich životů, které bylo něčím zvláštní.

tumblr_lyppdhXuWS1qb9pa3o1_500

Ona jednoho dne zažila zvláštní deja vu.

tumblr_mkch01dWjR1rxq5upo1_500 tumblr_m70dzcx0ZR1qazkdco1_500

On nikdy nic podobného neviděl. A i kdyby to viděl, tohle by bylo pokaždé poprvé.

tumblr_m45vg5OaDa1r4i9nzo1_500

Dny, týdny a měsíce ubíhaly. Ona si jednoho dne opět změnila účes a odbarvila se.

tumblr_mcqi6eCYVE1qbjt25o1_500

Z toho týdne si on pamatuje jen málo. Možná jen pár vteřin…

Picture 24

Pak sedl do svého auta, které společně v bazaru vybírali a odjel.

tumblr_lzmp1mna6O1qbpwzeo1_500

Když mu došel benzín, pokračoval pěšky.

tumblr_mc0fzbHAjT1r3x4plo1_500

Za každým lesem ale nakonec leželo další město, další drtička ledu a taky tu a tam někdo, komu se nedá věřit, protože neposlouchá Led Zeppelin.  Každopádně ona zůstala ve vém městě. Ještě několikrát změnila barvu vlasů a potkala mnoho zajímavých mužů.

tumblr_mm3k85VbzE1r00g1wo1_500 tumblr_mm3k85VbzE1r00g1wo2_500 tumblr_mm3k85VbzE1r00g1wo3_500

Po nějakém čase ji přišel dopis z jiného města. Dopis bez zpáteční adresy.

dopis

KONEC