Archive for Leden, 2008

Srandovní Landy

18.1.2008

 

Úplně vidím, jak se někteří z vás budou tvářit, když zde napíši, že s Land Roverem může být i legrace. Půjde převážně o ty z vás, kteří se na tomto blogu ocitli omylem, nebo se tak alespoň cítí. A právě především vám je věnován tento příspěvek. Chtěl bych totiž, aby tento blog byl zajímavý i pro lidi, kteří nejsou úplně posedlí zeleným oválem LR.  

 

Věřte, že jsem vynaložil veliké úsilí, abych oddělil zrana od plev a nešel něco, co vás rozesměje. A věřte, že to byla několikahodinová fuška. Tedy když uvážíme, že si průměrný LR fanoušek představuje pod pojmem „fun“ filmeček, kde se jeho auto kutálí ze stráně. Každopádně hranatý Landy je oblíben i mezi tvůrci kreslených filmů. Stačí zmínit třeba takového lovce

 Pampalíniho. Dají se ovšem najít i vcelku vtipné kreslené vtipy:

 Tento a další najdete na  zde…

 

 A našel jsem některé další věci, které bych také považoval za zdařilé. Automobilka měla v poslední době některé vtipné reklamy. Jako kupříkladu tuto:

Ale reklamou na LR se budu zabývat jindy. Teď se zaměřím na úlohu, jakou toto hranaté autíčko sehrálo třeba ve filmu.  Pro nás, kteří tato auta máme, jsou tyto scénky o to vtipnější, že v nich poznáváme sami sebe.  

 

Myslím, že naprosto nejkomičtější filmová sekvence, jaká kdy byla s Landym natočena, je scéna z filmu Bohové musejí být šílení z roku 1980 (má něco přes 9 min.):

 Na vcelku dobré vtípky lze také narazit na internetových stránkách nejrůznějších LR klubů apod. Na  této jsem kupříkladu narazil na zajímavé odpovědi v sekci FAQ:

Do Dormobiles come with an internal toilet?  

 • Yes. In fact all Land Rovers have this feature. Just lift the center seat, remove the access panel, and drop your drawers. [BM]  


 Do Dormobiles come with an internal showers?  

 • Yes. All Land Rovers have this. When it rains. [BM]  

 („Dormobil“ je zvláštní LR, upravený pro kempování.)

 

Nejen LR majitele pobaví i některé body dlouhého seznamu s názvem „Jak poznáte, že vlastníte Land Rover“, který jsem opět objevil na webovkách jednoho internetového klubu. Za zmínku stojí například tyto, velmi pravdivé body:

 

 * If nobody parks next to you on a Saturday supermarket parking lot  

 * If only the African immigrants greet you in town

 * When even Russians don’t believe your truck is only 20 years old

 * When there are more tools in the truck than in your house

 * If you think it’s essential to carry 20 litres of water at all times, even in Belgium

 * You can’t decide whether to park on a hill in case your starter fails or on the flat in case your handbrake fails.  

 * You put your coat on as you get INTO your car.

 * Your friends all want to ride in your car if you’re going less than three miles. If you’re travelling more than three miles, they volunteer to walk.

 

Prozatím se loučím! Snad jsem ve vás alespoň na chvíli vyvolal pocit, že Landy není jenom „nudná mužská záležitost“. Na závěr přidávám tento „Online LR Diagnostic Tool“ od Johna Hughese.

 

 

Historie mého prvního Defíka

16.1.2008

 

Zde jsem vložil text, napsaný někdy na podzim roku 2003, který popisuje původ mého prvního Defíka – první Zebry. (V současnosti má toto auto již nového majitele a má se skvěle!) Má první Zebra byl Defender 90, z roku 1993, motor typu  200Tdi, kterou jsem zakoupil v březnu 2003 a pustil se do práce…

 

 

 Zebra byla původně pohotovostní vozidlo elektrikářů Jihomoravské energetiky. Její služba trvala deset let, a tak si jistě dovedete představit, jak musely vypadat ty její části, které jsou pro normálního uživatele osobního vozu důležité, avšak né tak pro člověka, který potřebuje udělat jinou práci. Třeba opět nahodit elekřinu, spadlou po letní bouřce. Tento Land Rover je provedením Hard top. Tedy žádné vymoženosti auta, které má být pohodlné. Můžete ho klidně uvnitř vystříkat proudem vody či se procházet po kapotě. Žádné koberce a jiné zbytečnosti. Bohužel zrovna ten můj nemá ani posilovač řízení…  

 V roce 1993, jak mi bylo vysvětleno, objenala JmE snad několik desítek vozů z Británie. Však milý Land Rover přihodil do dodávky i pár vozů, které si neodebral africký trh. Tehdy zřejmě nikoho v Sollihulu nenapadlo, že klimatické podmínky východní Evropy se mohou trochu lišit od podmínek afrických. Kupříkladu posolené silnice v zimě. Tyto vozy neměly nejen servo, odhlučnění mezi kabinou a motorovým prostorem, ale i pořádnou antikorozní úpravu rámu. Takže bylo potřeba rám pěkně vyvařit a natřít antikorozním nátěrem. Na hluk v kabině jsem si částečně zvykl a částečně zredukoval koberci a dvoucentimetrovou vrstvou pěnové izolace, která se normálně používá na vzduchotechniku. Od té doby můj Landy vypadá zevnitř jako raketoplán Buran. No a posilovač řízení? Člověk si zvykne i na šibenici. Když jsem celé Maroko odjezdil v cyklistických rukavicích, abych se vyhnul mozolům, přišlo mi posmívání mých spolucestovatelů (jedoucích ve voze se servem) už jako normální součást dne. Můj děda řídil prý také celý život v rukavicích, tak co!

 

 Dále následovalo nutné „zcivilizování“ interiéru. Ze starých sedaček lezla ven péra a smrděly kolomazí. Když jsem je vyrval, našel jsem všude pod sedáky desítky olověných elektrikářských plomb a plno nejrůznějšího svinstva. Prostor baterie byl olezlý rezí a poklopy nad tímto prostorem a nádrží něly asi tak centimetové vůle, kudy foukal do kabiny kouř z děravého výfuku…

 S každým pokusem něco vylepšit se objevily další nutné opravy. Ale zase to nebylo tak hrozné. Když jsem koupil svojí minulou Discovery, musel jsem flexou vyrezat kompletně celou podlahu, která definitivně shnila pod vrstvou koberců a gumy. U Defendera jsem vyřízl pouze přepážku za sedadly. Očekával jsem, že se auto trochu zkroutí, ale ani to s ním nehlo. O té chvíle se v autě dalo pohodlně přespat a nejen to. To také díky mému systému kompletně vytahovacích discoveráckých sedaček. Ty, jak asi víte, nejsou dělitelné jako u Defendera. Proto, jsem musel vyřešit jejich vytahování, pokud jsem se ještě někdy chtěl dostat k autobaterii. Ta je u Defendera samozřejmě pod sedačkou řidiče.

 

 Ke cti JmE a hlavně Energsevisu, který se stará o její vozový park, je nutno říci, že co se týče technické části vozu, ta byla ve velmi uspokojivém stavu, vzhledem ke stáří a vytíženosti auta. Landy měl servisní sknížku, kde bylo zapsáno každé gufero, které se kdy měnilo. Až jsem se párkrát pousmál nad puntičkářskou přesností zápisu. Auto bylo pravidelně servisováno: používal se vždy kvalitní plněsyntetický olej a jedině originální náhradní díly.

 To bylo pro mne jako oáza. Když si dáte práci a projedete se podívat na terénní auta, které u nás lidé inzerují, brzy se už budete usmívat nad tím, jak vám na první pohled skalní offroadový maniak tvrdí, že jeho auto (které se snaží ze všech sil prodat) nikdy v pořádném terénu nebylo. No a vy jen kýváte hlavou a pozorujete zbastleninu zbouchanou z několika aut dohromady. Říkáte si, kolikrát šla asi přes boudu a jestli ta třícentimetrová vrstva kitu ukrývá náraz do stromu, nebo kolizi s naloženo Tatrou. V prostoru autobaterie jestě nezaschla linka žabince, jak s tím křápem někdo naposledy brodil místní kačák, no a z náplně homokyneťáku pak vypustíte vzorek směsi bahen několika českých tankodromů. Ovšem pokud vůbec něco vyteče. Tuto anabázi nakonec ukončí (ke smůle prodávajícího) očím ukrytá nálepka poslední výměny oleje s příští výměnou ve 358tis kilometrech. Kolik, že vám ten chlap říkal, že to má najeto? 98tisíc?

 

 Takže tento Land Rover, který byl kromě trochu obouchaného předního blatníku vpořádku, mi přišel jako dar z nebes. Čistě z vlastní iniciativy jsem prohodil obě nápravy za nápravy z Range Rovera. Jednak jsem chtěl mít i na zadní nápravě brzdové kotouče a né bubny (Jak u Defendera 200Tdi jsou), a pak mi také vždy přišel systém montáže poloos u RR jednodušší, než u Defendera. No a k tomu jsem měl vše náhradní. Nápravy se kompletně přetěsnili (síla poloosy u RR se oproti defendráckým lyší snad jen o pár desetin mm, ale když to má těsnit, musí se to prostě všechno přetěsnit správnými gufery.)

 Hned zpočátku jsem nechal vyměnit rozvodový řemen, zkontrolovat vstřiky, vyčistit naftový sedimenter, vyměnil jsem brzdovou kapalinu, náplně v nápravách, převodovce a rozvodovce (ta se musela také kompletně přetěsnit). Byla toho spousta. Maličkostí, které však člověk udělat musí. I tak jsem se nevyhnul špatnému guferu v náboji zadního kola. Bohužel mě tato závada zastihla v Londýně při návratu z Land Rover Owner Show. Trochu jsem to předpovídal a měl celý náboj náhradní. Na ten však už ale nepasoval brzdový kotouč. Tak jsem do brzdiče mezi válečky nacpal šroub a namontoval náboj bez kotouče. Celé jsem to prováděl v jednom z londýnských parků a strašně u toho nadával, až se místní důchodci a jejich psíci otáčeli. Když mi do toho začalo pršet, byl to opravdu oříšek pro moji cholerickou povahu. No, ale z Británie jsem dojel i na tři bržděná kola. Rekord byl, když jsem nepoužil brzdy z dunkirqueského nájezdu na dálnici až za Brussel, než to předemnou zadlábl nějaký jouda.  

 Často si říkám, že kdyby člověk měl nové auto, byla by to poloviční legrace. Takhle si to má 200 Tdi bublá osmdesátkou a žere 10l nafty bez ohledu na náklad a charakter jízdy či vozovky. Nevím, co to je počítačová diagnostika závad u mladší rozverné sestřičky Td5 a nechybí mi to. Občas jsem uvažoval o upgradu na 300Tdi, ale vždy mě trochu vyděsil ten komplikovaný klínový řemen a zvěsti o praskajícím rozvoďáku. Ale zřejmě má každé auto něco. Důležité je, být s ním kamarád. 🙂

 

Zebří postřehy z Maroka 2004

16.1.2008

Napsáno bezprostředně po návratu z Maroka – na jaře 2004 (první cesta Defíkem do písku)

Přípravy Zebry na Maroko probíhaly s mnoha přestávkami v podstatě několik měsíců. Jelikož jsem neměl žádnou zkušenost s ježděním v písečném terénu, snažil jsem se dozvědět co nejvíce na Internetu a od kamarádů.

 Jedna věc byla jistá a nakonec se osvědčila. Auto bylo potřeba odlehčit. Sundal jsem tedy přední ochranný rám a nahradil ho pouze lehkými mřížkami před světlomety. Zredukoval jsem seznam náhradních dílů a nářadí. Sání vzduchu jsem vyvedl na střechu a zakončil ho cyklonem. Pro ty, kteří nevědí, co to je: Cyklon se nazývá jakýsi buben na konci sání vzduchu, který je konstruován tak, aby se vzduch při nasávání roztočil. Tím se ze vzduchu pomocí odstředivé síly dostávají pryč nejhrubší prachové částice. Ty se zachytávají po stranách bubnu. Odtud se pak po čase vysypou.  

 Dále jsem vyměnil všechny olejové náplně a zkontroloval těsnost náprav, přídavné a hlavní převodovky. K odstranění lapačů nečistot jsem se už nedostal. Měl jsem však dát hned na radu zkušenějších. Když jsem pak lopatou vyhrabával kola z písku, veliké zástěrky Defendera mi doopravdy překážely. Jednu jsem takto později utrhl. Druhou do páru jsem nakonec raději na místě odšrouboval.  

 Varování, abych měl připravenou novou vodní pumpu a termostat jsem sice vzal v úvahu, ale nakonec jsem se rozhodl důvěřovat pumpě stávající. Co se týče ostatních náhradních dílů, musel bych zde dlouze vyjmenovávat seznam od ventilku až po těsnění pod hlavu. Každý si však stejně asi přizpůsobí seznam svému autu.  

 Problematiku pneumatik jsem vyřešil jednoduše. Nechal jsem tam pneumatiky, které na autě mám standardně. Dušové Good Year Wrangler AT Radial 750 R16. Na „písečné pneu“ jako jsou např. Michelin XS jsem neměl peníze a hlavně povrch Maroka je z většiny spíše kamenitý. Občasné písečné oblasti se zvládnou i s normálními ATčky. V Rumunsku se mi osvědčily pneu GY Wranger MT/R v rozměru 31/10,5/R15. MT vzorek této pneumatiky navíc s dobrou boční ochranou by pro kamenitý terén byl docela vhodný, ale tisíce km jsme museli urazit po asfaltu. A když jsme někde uvízli, byl to písek. Takže poslouchat hukot MTček na evropských dálnicích a pak se dívat, jak se zařezávají do duny, to se mi moc nechtělo. „Átéčkové“ Good Yeary byly perfektní. Jediný defekt (a to na asfaltu) za 7tis. km Marokem je myslím dostatečný důkaz. V písku jsem je podhustil asi tak na 1,5 až na 1 atmosféru. Po projetí kritického úseku jsem je ale opět dohustil kompresorem, aby nedocházelo ke zbytečnému a nebezpečnému tření duše a pneumatiky. Dvě rezervy byly samozřejmou pojistkou.  

 Tlumiče jsem také nechal původní. Staré Old Men Emu vydržely a že dostaly pěkně zabrat. Defender 110 mých kolegů měl zdvojené OME tlumiče na obou nápravách a pružiny se zvýšenou nosností. Bohužel už neměl vyztužené uložení pružin na šasi. To mělo nakonec za následek utržení tohoto uložení u pravého předního kola a následné svařování v městečku s oficiálním podtitulem „brána Západní Sahary“.  

 

  Mé nezdvojené a vetché tlumiče ve mně zachovaly jistou dávku pokory, a tak jsem se (k nevoli mých kolegů) nepouštěl do zběsilých jízd po bílých vyschlých písečných jezerech rychlostí až 100km/h (no, jednou či dvakrát jsem si to taky zkusil) a skoků z malých dun (to jsem zkusil pouze jednou a omylem). Prostě po mé krátké návštěvě pouštní krajiny jsem seznal jedno základní pravidlo. Čím jednodušší auto, tím lépe. Tedy pokud cestujete deset let starým defíkem…

 

Blog je na světě!

16.1.2008

Všechny zdravím a vítám na svém novém blogu! No, novém, vlastně jediném svém blogu. Původní myšlenka byla blog pro nadšence vozů zn. Land Rover. S autem, jaké je toto, brzy poznáte, že mít možnost někde konzultovat závady, se opravdu hodí.
Později jsem si ale uvědomil, že tady vlastně bude místa dost i pro to, popisovat, jak vypadá svět skrze hranatá okénka mého vetchého a roztomile zebrovaného Defíka (rozuměj: Land Rover Defender 🙂

Ještě přidávám obrázek od Honzíka Kolčavy, který vyfotil moji Zebru v libyjských dunách poblíž Ubari.