Archive for Únor, 2011

Zen a umění údržby Land Roveru…

24.2.2011

Přesně před rokem jsem v jednom skladišti na předměstí nizozemského města Haagu dával dohromady do šroubku rozebraný motocykl Triumph z roku 1966. Šel jsem na to pravdu vědecky. A to jak po technické, tak po filozofické stránce. Vedle dobových manuálů a schémat jsem se pustil do čtení skvělé knihy Roberta Pirsiga Zen a umění údržby motocyklu. Celá věc náhle dostata jiný rozměr. Když jsem pak jakž takž nastavil předstih a po roce dřiny se poprvé rozjel, byl to okamžik jakési nirvány. Nic tomuto okamžiku neubíral fakt, že motor střílel mimo, nedobíjel a ve vyšších otáčkách škubal. Připadal jsem si jako Prďoch z Felliniho Amarcordu, který se bezhlavě prohání ospalým městečkem na svém stroji, zcela pohlcen jezdeckou vášní.

V tuto dobu jsem skoro zapomněl, že jsem kdysi se stejným zaujetím připravoval svého Defendera 110 na dalekou cestu. To až v těchto dnech se mi to opět vybavilo. Ty dlouhé hodiny, kdy člověk sedí u auta (nejlépe s plechovkou tekutého zlata) a přemýšlí, co by šlo nějak upravit pro potřeby expedice. Před první takovou cestou (tehdy to bylo Maroko) jsem pro jistotu rozebral obě nápravy, abych se přesvědčil, že je všechno na svém místě… 🙂 Dnes, a to mě opravdu zarazilo, mám úplně jiné myšlenky. Pomýšlím na otravnou tranzitní etapu přes stále ještě zmrzlou Evropu. Bude se mi ještě vůbec chtít lézt do toho studeného spacáku? No, ještě než si řeknu, že už asi stárnu, honem rychle si připomenu destinaci. V tomto případě je to, tedy alespoň pro mne, jordánské Wadi Rum. V naší výpravě ho přezdíváme „Malý Akakus“, protože nám připomíná sklanatou oblast pouště na jihozápadě Libye, kde jsme se vyřádili nejen při jízdě na dunách, ale i objevováním prehistorických nástěnných kreseb s erotickou tématikou. Tehdy jsme už měli za sebou křest dunovým mořem na hranici s Alžírem a zároveň nás čekal přejezd části obávaného Egr Murzugu. Takže v Akakusu jsme, oblopeni skalami, které ve zdejším vádí pamatují pšenici a sloní stáda, byli uprostřed těžko popsatelného stavu mysli. Z našich zaprášených aut se staly živé organismy a cesta se s konečnou platností stala cílem. Nevím jak u ostatních mých kolegů, ale každá naše výprava je pro mně tak trochu snahou o znovunastartování tohoto myšlenkového rozpoložení.

Trocha vzpomínek z dílny našeho kameramana Pavla Šuby v mém kratičkém traileru…

Takže dneska znovu po letech slezu do sklepa a z jeho zaprášených útrob vytáhnu své dvě bedny s expedičním vybavením. A zase to začne!