Archive for Březen, 2011

Začíná odpočítávání

7.3.2011

Nikdy nepochopím, kolik absolutně „nutných“ věcí zaplní můj seznam, když se balím na nějakou cestu. Pravda, v průběhu let se mi ho snad podařilo trochu zredukovat, ale stále mi to přijde neúnosné. V sobotu jsem se byl podívat v nově otevřeném Národním technickém muzeu a znovu se kochal ladnými křivkami Tatry 87 pánů cestovatelů Hanzelky a Zikmunda. Vůz, o který si po návratu z cest hodili korunou, když jej dostali od Tatry Kopřivnice darem. Vyhrál pak Hanzelka. Teda pokud se nepletu 🙂

Slavná Tatra 87

 

No a jak se tak koukám na to jejich auto, nikdy nedokážu pochopit, jak se do té limuzíny dokázali nacpat se vším svým vybavením. To chce opravdu propracovaný systém, který já zřejmě stále nejsem schopný vytvořit. Alespoň, že tentokráte jedeme čtyři Defendery (tři 110 a jedna 90) se stejným motorem a snad doknce i rokem výroby. Takže když bychom poskládali dohromady všechny naše náhradní díly, snad by se z toho postavil i Defender pátý… Výhodu to má táké tu, že poprvé nevezu všechny čtyři poloosy, ale jen jednu asi 20kg bedýnku s nějakým tím werkem z náprav a rozvodovky. Kolega, který před lety absolvoval návrat z Íránu bez turba, si veze turbo a další posádka má zase vstřikovací čerpadlo a vstřiky. Mým zlatým hřebem ve společné expediční pokladici náhradních dílu je mezinápravový diferenciál!

Upouštíme vzduch v dunách... foto:J.Kolčava

Ale dosti technickýc řečí. Od seznamu dílů jsem se postupně přesunul k seznamu oblečení, léků, navigace, fotografického vybavení, kuchyně, elektronické komunikace, zkrátka těch seznamů je nespočet. Na konci toho odškrtávání si pak vždy uvědomím, že jsem si vlastně vůbec nestačil přečíst průvodce. Při cestách do Severní Afriky jsem se vždy chlácholil představou, že na trajektu bude času dost. Leč dvoudenní trajekt z provensálského Sete či severoitalského Janova se zatím vždy proměnil v bujarý večírek. Cestou tam díky návalu očekávaného dobrodružství a cestou zpět z radosti nad zase jedním splněným snem. Tak to holt, jako vždy, nakonec zbude na ty naše spolujezdce, kteří kompenzují naši práci s přípravou aut pečlivým studiem zemí, kam míříme. No, jsem na ně zvědav…

Jeden ze zmíněných večírků - zde za komínem trajektu Janov-Tunis...

Tuto výpravu bych mohl docela dobře nazvat i cestou za ikonami světové kinematografie. A to hlavně díky Jordánsku, které, jak známo, dodalo plenéry pro natáčení Indiana Jonese – dílu Poslední křížová výprava z roku 1989 (Chrám v Petře) a pompézní davové scény velkofilmu Lawrence z Arábie (1962) hostilo mezi svými dramatickými skalisky Wadi Rum, dnes národní park a jeden z hlavních cílů naší cesty!

 

Letos je to trochu jiné i v tom, že kromě Jordánska a snad i Libanonu (pokud se tam alespoň na skok podíváme), mám Turecko i Sýrii relativně projetou. Nebo jinak, vím, že dokud nebudeme v poušti na jihu Jordánska, je to zatraceně dlouhý asfaltový vopruz, který by se dost dobře dal odřídit i v pohodlnějším autě, než Land Roveru. Ale když ono to o tom prostě je. To si pak takhle v podvečer zaparkuji Defendera někde v písečné pláni, opřu se o pneumatiku a hledíc do plaménů malého ohýnku otevřu starostlivě propašované pivko. (V horším případě otevřu nealkoholické pivo z místních zdrojů.) A jak se tak budu opírat o to mé hranaté a zaprášené auto, bude mě jeho stále teplý motor sálat za krk. Všude bude úplná tma a naprosté ticho. Jen když posvítím baterkou, tak možná opodál zasvítí dvojice očí maličké pouštní lištičky.

Po celém dni v dunách se chystá večeře foto:J.Kolčava

 

Teda, takhle se mi vrací mé vzpomínky. Nepříjemné zážitky, jako opravy auta v písku, nebo bouře, sypající žlutý prach úplně všude, to všechno pak splyne do jednoho celku s těmi úžasnými okamžiky, kdy se celý svět smrsknul do životního cíle vyjádřeného v azimutu a jak by možná napsal Čapek, do posledních věcí člověka.