Archive for Duben, 2011

Se Zebrou na Blízký východ, Část 2. – Tahle země není pro starý

30.4.2011

Na obrazovce běží text, informující o násilnostech v místech, kudy jsme před krátkým časem projížděli. Přicházejí obrázky tanků v ulicích, roztřesené záběry postřelených demonstantů. Sýrie se stává, hned po Libyi, další zemí, kam už se asi jen tak nepodívám. V hlavě si vybavuji diskuzi, kterou jsme s přáteli vedli, namačkáni v malém bytě v Damašku. Byla polovina března a na jihu země se objevili první nepokoje, první mrtví. Do jisté míry prožívám podobné pocity i dnes, měsíc po návratu domů, když sleduji vývoj událostí na Reuters, CNN a SkyNews. To zvláštní mrazení v zádech si sám pro sebe parafrázuji názvem jednoho amerického filmu: Tahle země není pro starý.

***

Ta březnová cesta na Blízký východ byla v něčem zvláštní. V hlavě se mi z ní uhnízdily vzpomínky, které bych nečekal. V minulém článku jsem zmiňoval Damašek. Kromě popisovaného čištění bot a nasávání atmosféry staré mediny, jsme však absolvovali i návštěvu syrského ministerstva vnitra. Potřebujeme povolení pro vjezd do Kuneitry v nárazníkovém pásmu na hranici s Izraelem, které je pod dohledem jednotek UN. Kuneitra se stala syrským muzem izraelské brutality. Město, ve kterém kdysi žilo na 30 tisíc obyvatel, bylo  v roce 1974 izraelskou armádou srovnáno se zemí. Bez povolení se tam nesmí vjet. Když se tam později vydáme, už na nás čeká civilní auto, plné tajných.

budova nemocnice

Za krátkou chvíli už stojíme na střeše rozstřílené nemocnice. Pod nohama se nám rýsují obrysy obřího půlměsíce a na obzoru se zelenají kopce Golanských výšin. Jeden z nás se neprozřetelně zeptá průvodce, jestli to na ozoru je už Izrael. Někteří z nás ztuhnou při vyslovení slova, které zde považujeme za tak trochu tabu. Průvodce nereaguje. Po chvíli pochopíme, že slovo Izrael je pro něho asi nepříliš používaný název pro místo, které on zná jako okupovanou Palestinu.

pohled ze střechy na trosky Kuneitry a Golany

Stejní tajní v kombíku, který má msto zadního okna portrét prezidenta, nás provedou checkpointem a nejkratší cestou nás opět vyvedou na dálnici na Damašek. Kuneitra byla zvláštní místo. Rozstřílená nemocnice či zničená mešita i katolický kostel. Ovšem jak mám později zjistit, mnohem podivnější pocit budu mít v městě jiném – ve městě, která oplývá životem.

Teď se vydáme dál na jih. Protože stejně jako oázy bývaly vždy jen zastávkou karavan, tak i města, která jsme navštívili, měla být pouze zastávkou na cestě do pouště. A to konkrétně do Wadi Rum na jihu Jordánského království. Představa písků, ne nepodobným libyjskému Akakusu, nás hnala dopředu. Před jordánskou hranicí jsme ještě natankovali plné nádrže a kanystry levnou syrskou naftou (cca. 8 Kč/l). Celnice, bezpočet kolků. Při výjezdu z celního prostoru podávám pasy skupince celníků. Najednou rána a o rezervu na mých zadních dveřích se zastaví malá dodávka s ospalým Syřanem. Na autě nemám ani škrábnutí. Celníci se smějí a zkoumají moji nálepku z Libye. Kýveme hlavou jako že všichni víme, jak se to tam mele. Vše je v pořádku, řadím jedničku a vjíždím do Jordánska.

Zvláštní, vůbec jsem si neuvědomil, že jsme vjeli do kraje křižáckých tažení. Řítíme se silnicí, která protíná nehostinnou a pustou hammadu – nic než nekonečná pláň bez jediného zeleného bodu. Napadá mě, jak silná to musela být síla, která přiměla ty mladé rytíře z vláhou oplívající Evropy, aby se sbalili a táhli sem zemřít.

Jedeme dál na jih

Centrální Jordánsko

Koryto kalné říčky má břehy porostlé rákosem. Voda v ní se téměř nehýbe. Na každém z břehů stojí jeden voják s nabitým samopalem a nad jeho hlavou vlaje jiná vlajka. K vodě se z obou stran chodí dívat turisté. Jsme v deltě řeky Jordán, nedaleko křtu Ježíše Krista, na hranci Jordánska a Izrele. Je úmorné horko. Většinu naší výpravy trápí dotěrný průjem a nevolnost. Poznávací trasa údolím, které mi tak trochu připomíná kaolínový důl v Kaznějově u Plzně, se nám stává malou křížovou cestou. Místo kříže však vlečeme digitálního průvodce, který nám v angličtině a ruštině vysvětluje, co tady vlastně sakra děláme v tom horku. Někteří z nás se opravdu modlí – pro to, aby už byl konec a my si dali ve stínu doušek studené vody a vzápětí s ním doběhli do křoví. Říkáme si, že procházíme výměnou střevních baktérií – z těch evropských na blízkoýchodní.

Přes řeku je Izrael

Místo křtu Ježíše Krista

Odjíždíme od Jordánu a nejsem si zcela jist, jestli jsme dokázali dostatečně ocenit důležitost, jakou má toto místo pro věřící návštěvníky. Pobaveně poslouchám, jak se z jednoho auta ozývá Weberův Jesus Christ Superstar, aby vytvořil kulisu k obrazu, který nám utíka za oknem Defendera.

Večer pozoruji klidnou hladinu Mrtvého moře. Nevím, jestli jsem to jen já, ale v nose cítím pach soli, který se dá přirovnat k pachu krve. Tu noc spím jako zabitý. Mé tělo nabírá síly, aby již brzy zvítězilo nad cizáckými bakteriemi a konečně v sobě udrželo nějaké jídlo. Tahle hra na průtokový ohřívač potravy mě už přestává bavit.

Nad Mrtvým mořem

Jedeme dál a vidíme tolik krásných věcí. Následuje skalní město Petra, pro Evropany objevená v roce 1812 až špiónsky laděným Švýcarem J.L. Burckhardtem a pro Hollywood v roce 1989 Stevenem Spielbergem, který tu natáčí Indana Jonese a poslední křížovou výpravu..

"Pokladnice" se zjeví zcela neočekávaně...

...aby se následně otevřela v plné kráse


Jak se však noříme hlouběji do nitra této země, je nám jasné, že tu někdo byl před námi – neviditelná ruka cestovního ruchu. Vstupenka do Petry stojí 50 eur a jediný kemp v dosažitelném okolí asi 30. Naštvaní a znusení chamtivými beduíny proto oželíme teplou sprchu a mizíme ve skalách v kempu na divoko.

Kempujeme ve skalách

Cestou nás ještě nahánějí mladící v pickupech a nabízejí nám ubytování. Je nám z toho tak trochu smutno. O to víc se nám v mysli tyčí Wadi Rum, jako snad jediné místo, kde se budeme cítit pohlceni nekonečnem vyprahlé divočiny.

bude pokračovat…

Se Zebrou na Blízký východ, Část 1. – Prach cest na botách smývám v Damašku

7.4.2011

V uších mi ještě trochu píská z toho monotónního hukotu motoru a věci z mé expediční bedny se stále ještě nedostaly na své obvyklé místo v bytě. Zase jsem na konci jedné cesty. Na konci „restartu“, jak s přáteli naše výpravy nazýváme. I když je to už dnes pocit známý (né jako před lety, kdy jsem prožíval skutečný kulturní šok), tentokrát je to přece trochu jiné. Od posledního „restartu“ už uběhly čtyři roky a nebýt vytrvalého domlouvání kamarádů, možná bych udržel ty poslední zbytky zdravého rozumu a zůstal doma. Jenže, co když je právě ten zdravý rozum to pokušení, které mě nakonec vyhnalo na cestu a já se řítil dálnicí směr Blízký východ?

Asfaltové peklo kdesi za tureckou hranicí...

Výhoda všech našich cest spočívá do značné míry v tom, že lidská paměť má tendenci vytěsňovat to nepříjemné a v průběhu poměrně krátké doby vyzdvihnou to dobré. O to je pak každý start našich výprav více podobný skoku do studené vody. A po čtyřech letech to byla opravdu ledová tříšť v podobě zmrzlého Turecka. První noc v geografické Asii jsme naměřili -7 st. Celsia a já se jal děkovat dvěma faktům: 1. že máme s sebou dostatek rumu a 2. že drtivá většina členů naší výpravy jsou Moraváci s úctyhodnou zásobou slivovice.

Zmrzlé Turecko

Toť asi vše, co by stálo za zmínku, než se přesuneme do Damašku. Ano, vlastně ještě jedna věc – můj Carnet. (Pro ty, co neznají tento pojem: Carnet je celní dokument, vydávaný autoklubem země původu vozidla. Tento dokument de facto garantuje, že vozidlo dovezené do určitého státu, bude z něj také vyvezeno a nebude zde kupříkladu prodáno.) Tam, kam jsme mířili my, tedy do Sýrie a Jordánska, není v podstatě Carnet potřeba, jen se s ním ušetří trochu času a peněz na hranicích.

Proč ho ale zmiňuji já? To proto, že když jsem ho na syrské hranici poprvé vytáhl a začal obvyklé byrokratické kolečko, zjistil jsem, že je v něm omylem uvedena moje stará SPZ. Kdysi jsem totiž SPZ měnil a v Carnetu byla díky překouknutí při vypisování žádosti ta stará!

Nicméně už bylo trochu pozdě, a tak jsem do Sýrie vjel s Carnetem na tuto strarou SPZ…

Celé mé cestování vozem 4×4 skrze asfaltové peklo Evropy má jediný cíl – dostat se někam mimo něj. Bezezbytku se nám to vždy podařilo na africkém kontinentě. Na Blízkém východě už to je problém. Proto si zde hledám takové své osobní „odbočky“, někdo by možná řekl „úchylky“, které nabízí civilizace. Jedna z nich je dnes již téměř rituální čištění bot v Damašku. V roce 2005 jsem si zde totiž nechal vyčistit boty u takového toho pouličního čističe. Ten tehdy na mé boty použil nějaké patentní čistidlo v barvě okru, které už nikdy nepustilo. Boty pak ještě projely Libyi, aby nadále ležely pár let v bedně. No a nyní byly opět v Damašku.

Jak psí kule a dokonce i zalepený žralok - vše na počkání!

Ale bylo by nesprávné, popisovat Damašek pouze skrze nějaké čištění bot. Pro mne je to město, jakým možná před pár lety býval Marakeš. Jednoduše místo, kde se rádi ztratíte, kde voní koření, kde září barvy a po xtém čaji se potácíte v inzulínovém rauši a bezhlavě ukájíte svoji touhu ochutnat co nejvíce cizokrajných pokrmů. Od doby, kdy do Marakeše začali létat nízkonákladoví dopravci a smlouvání na trhu se stalo zastaralým zvykem, neřkuli urážkou (jak mi popsali svoji návštěvu Marakeše v roce 2009 moji přátelé), převzal v mé mysli toto místo orientálního bludiště právě Damašek.

Všechny vůně světa...

Zkrátka, poté, co jsem zhasl motor a vyrazil do damašského bazaru na večeři, poprvé jsem ucítil ten krásný pocit, že jsem zase na cestě. Na takové té Kerouacově, jen lehce potřísněné pachem nafty a podupané strašákem dnešní doby – uhlíkovou stopou.

Nad Damaškem zapadá slunce

bude pokračovat…