Archive for Září, 2012

From Georgetown with Love

30.9.2012

S každým dalším douškem rumu barvy tygřího oka se musím více smát nad kýčovitostí tohoto okamžiku. Dýmka v zubech, rozepnutá košile pískové barvy s propocenými zády barevně ladí s kraťasy vojenského střihu. S obrazem Huntera S. Thompsona v hlavě si tu buším svůj vlastní Rumový deník.

Hunter S. Thompson, polovina 60. let

Sedím na velikém balkonu, obehnaném pompézními balustrádami, který se s koloniální arogancí tyčí nad prkenné a pastelově barevné domy v okolí. Vyšší je už jen kostel v těsném sousedství a jeřáby kontejnerových lodí v přístavu. Z druhého patra sleduji snědé mulatky a zvuk kostelních varhan vytváří v mé hlavě podivné dilema mezi nemravnými představami a katolickou představou o pekle.

Výhled z terasy hotelu

Už třetí den čekáme v Georgetownu na příplutí lodi s našimi auty. Už třetí den jsme donuceni poznávat do stále větších detailů město, kde jsme ještě nepotkali bělocha. Je mi vedro a slaměný klobouk, který jsem si tu koupil, ze mě dělá naprostého exota. Kdybych tu chodil s tropickou helmou britského důstojníka, bylo by to stejné.

Se Slovákem Markem, jediným motorkářem naší výpravy, zabíjíme dopoledne tím, že jdeme nechat zašít rozervanou košili vedoucího naší expedice Dana. V útrobách tržistě plného cizokrajných vůní a bodavých pohledů černých očí sedí paní se starou singrovkou. Za hodinu bude košile jako nová a my s Markem se jdeme opít na nádraží. Pivo je tam levné, vytažené z ledové tříště a kolem chodí zástupy nám dosud neznámé exotiky.

V cizím městě, a se strašnou spoustou času, se člověk naučí sledovat své základní institnkty. Jídlo, pití a spánek. Po nějaké době se vše posune o úroveň výše a začne vyhledávat cizokrajné a potažmo rizikové laskominy. O to víc, když je ve městě lihovar. Když v hotelu spláchnu záchod, voda v míse má stejně nažloutlou barvu, jako před spláchnutím. I tak po čase balenou vodu vystřídá voda z vodovodu, zapíjená 1:1 rumem a spánek nahradí snění.

S lačností člověka, který se za pár dní pustí do útrob největšího pralesa planety, hltám zdánlivě mizivé detaily, které společně tvoří kaleidoskopický obraz místa, do kterého se nejspíš už nevrátím. Papoušky s vyděšeným výrazem v kleci hned vedle obchůdku té staré paní se singrovkou, chuť mně neznámého ovoce, připomínající chuť slíznutého parfému ze spocené kůže, nebo čůrky potu na skráních černošských školaček v tolik britské školní uniformě. Divokost svázaná civilizací.

Čekám, až paní dolátá košili a opírám se o bednu. Není to bedna, ale klec…

Na začátku jsem psal o kýčovité představě, která je mi k smíchu. Jsem tu pár dní a připadám si, že mám právo o tomhle místě uprostřed ničeho psát. Připadám si stejně trapně, jako jsou trapné ty zástupy mladých Američanů, které do Kafkovy Prahy přijely napsat svůj první román. Se svojí bílou kůží a koloniálním tralaláčkem si tu, uprostřed černošského města, připadám jako chodící reklama na minulost, která chce být zapomenuta. Vžívám se do pocitů postavy z filmu: mladý muž z konce 19. století, svázaný konvencemi viktoriánské Británie, přijíždí do „zapomenutého“ světa s ambicí tento svět poznat, ale ránu mu zasadí každá holá dívčí ramena čokoládové barvy, s podivnou samozřejmostí orosená potem, který bychom v Evropě hystericky hasili antiperspirantem. A s každou další skleničnou hemingwayovsky kýčovitého rumu si uvědomuje, že to, co přišel na toto místo hledat, buď zůstalo doma, nebo leží až nakonci dlouhé cesty. A ta naše bude opravdu dlouhá.

From Georgetown with love…

Znovu na cestě

30.9.2012

Tento blog neni mrtvý, jen spal po dobu prvního zaměstnaneckého poměru mé kariéry. Během něho jsem se psaním živil a na vlastní psaní nebyl čas ani chuť. Nyní jsem opět na cestě a tudíž je na čase, abych začal opět psát nikoli o cizích, ale o vlastních zážitcích. Snad budou zajímavé nejenom pro mě. Za volantem jednoho z dnes již slavných žlutých trabantů Dana Přibáně jsem se pustil napříč Jižní Amerikou. (www.transtrabant.cz a aktuální info z cesty na www.facebook.com/transtrabant) Doprovází nás Jawa 250 z roku 1957 se slovenským členem expedice a Fiat 126 (Maluch) s dvojčlennou polskou posádkou. Takže teď mačkám „enter“ a řadím jedničku…

Aleš

Vlissingen, Nizozemí – Nakládáme auta do kontejneru