Requiem za muže, který jen projíždí

Článek napsaný za dlouhých chvil, plných čekání by asi měl začínat velmi akčně. Tedy alespoň podle modelu Boženy Němcové, která svoji Babičku píše v nejtěžších chvílích svého života. Podle toho, jaký má Georgetown pověst ve „vyspělých“ zemích, by nějaká akční zápletka neměla být problém.  Takže tu teď přemýšlím, co byl vlatně nějvětší adrenalinový zážitek uplynulých dní, tedy krom toho, jak místní úředníci umějí hnout žlučí…

Někdy si říkám, jaká je škoda, že tyto řádky nejsou pojaty jako fikce. Ve fikci lze psát mnohem víc otevřeně a všechny své běsy uschovat do hlav cizích a vymyšlených postav. Kdežto tady je vše, co napíšu, tak nějak automaticky spjato s realitou. Nestvořil jsem zde postavu, za kterou bych se mohl schovat. Ale nevadí. De facto mi nic nebrání, abych zde začal psát o něčem, co se mohlo, ale také nemuselo stát. Jen to pěkně výrazně oddělím kurzívou a je to. Takže pomyslný zřízenec divadla Semafor – pan Balcar gonguje a uvádí pásmo, které může být skutečný zážitek těchto dní, ale také nemusí a jeho líčení se stalo jen rozvernou kratochvílí v těchto dlouhých dnech, jinak zcela zaplněných byrokratickou anabází…

Za pestrobarevnou hradbou na sobě naskládaných kontejnerů na přehu řeky Demerary se tísní trojice na místní poměry majestátních budov: hlavní pošta, zemské muzeum a obchodní dům. Pošta i muzeum by samotné byly na delší popisování. Pošta, protože ta má vždycky dost příběhů k vyprávění. No a muzeum Guyany… Pětimetrový model hlodavce z doby ledové a na cihlách stojící vládní Rolls-Royce z 60. let, to jsou jen pitoreskní doplňky jinak pohádkového muzea taxidermie.

Největší příběh těchto dnů se ale paradoxně odehrál v budově třetí – v tom ošuntělém obchodním domě. Lépe řečeno v jedné jeho sekci – v papírnictví u kasy číslo 3…

Za monitorem elektronické pokladny sedí vzpříma, jako člověk hrdý na svoji práci. Její pleť má barvu právě rozpuštěné čokolády, ale ne úplně tmavou, jakou by měla čokoládá hořká. Tahle je mléčná a sametově se leskne ve světle zářivky. Když zalovím v zhruba padesátce pojmenovaných odstínech hnědé barvy, volil bych asi Cordovanskou, ale dost dobře by to mohl být i odstín Russet či barva čerstvě upražené robusty.

Její firemní uniforma sestává z bílé košile s ohrnutými rukávy a černých kalhot. Uhlazený drdol prozrazuje délku rozpuštěných vlasů až na lopatky. Nos má evropské rysy, i když oční bělmo je kolem zcela tmavých panenek nažloutle zakalené. Přestože má za sebou metrovou vrtuli obřího větráku, která žene vzduch přes její tělo ke mně, nedokáži identifikovat žádnou vůni. Snad jen lehounkný nástin vůně šampónu. Drobné z kasy mi vrací dlaň s dlouhými, štíhlými prsty. Na levém zápěstí má kožený náramek. Její nehty mi pohladí mojí dlaň a nasypou tam inflací zcela znehodnocené placičky z mědi. Udělá to pomalu, příliš pomalu. Zvednu oči a poprvé se jí podívám zpříma do očí. Ví, na co myslím, a to, že já teď vím, že ona to ví, to jí vubec nepřivádí do rozpaků. Naopak. Její rty si v nepatrném záchvěvu úsměvu pohrají s tou myšlenkou než mi poděkují za nákup. Je zvyklá, že se mužům líbí.

Jsem na cestě a každým dnem mohu zmizet z města. To není vhodný čas na to, říkat si, že to udělám zítra, jindy nebo někdy. Ve dveřích obchoďáku se otáčím a vracím se k té kase. Zvedne ke mně oči, které dráždí podivným údivem. Naši transakci již považují za vyřízenou. Říkám jí že je nejkrásnější žena, kterou jsem tady potkal. Úsměv má až překvapivě dětský. Bude mladší, než jsem si myslel, ale ne o moc, soudě podle pohledu jejích očí. Teň dětský úšměv patřil spíš jejím kolegyním, které si návratu jediného bělocha v celé čtvrti nemohly nepovšimnout a teď hltají každé slovo.

Z jaké země jsi?“ Její angličtina má přízvuk, kterému není lehké rozumět. Odpovídám jako vždy, ale chytám se až s Evropou.

Jsme na cestě na jih a ve městě jen čekáme na auta,“ dodávám a opět se dostavuje ten podivně trapný pocit. Asi vůbec nemám důvod, citít se tak, ale připadám si, jak bych byl za někým na návštěvě ve vazební věznici a líčil mu své plány na dovolenou.

Nešla bys někam na drink, na kafe, nebo se jen tak projít, teda jestli je to nějak nevadí,“ ozývá se z mých úst a začínám sám sebe z výšky sledovat, do čeho se to vlastně pouštím.

A ta žena, co tu byla s tebou, to je kdo,“ ptá se a mně chvíli trvá, než si uvědomím, že jsme tu včera už něco nakupovali a byla s námi Dana.

To je moje kolegyně z expedičního týmu, je vdaná… A co ty? Jsi vdaná?“

Pátravý pohled vystřídá úsměv.

Víš kde je Seagull? Tam bychom se mohli sejít.“

V hlavě mi to šrotuje ale za živého boha si nevybavuji, že bych za těch pár dní někde viděl nějaký podnik či místo podobného jména.

Bohužel nevím, kde to je. Z města znám třeba ten veliký kostel hned za rohem. Co se sejít někde tam?

Ke kase přistoupí nějaká paní a platí za chumáč červených dárkových mašlí. Jsou jako živé a padají na zem. Zmatek, nervozita. Najednou si uvědomím, co jsem způsobil. Dívá se na nás celý krám. Dva hlídači u vchodu, dvě další pokladní a po očku, jen tak mezi regály i hrstka zákazníků. Oprsklý běloch tu dělá do jejich holky… Konečně je ta paní pryč.

Myslíš katedrálu tady vzadu? Tam ne.“

Zavrtí hlavou, zkřiví trošku čelo a podívá se trochu bokem. Vlastně ne bokem, trochu zamžourá očima v sloup. Další zákazník u pokladny platí a nastává další trapná chvíle ticha.

Máš nějaké číslo,“ ptá se mě nakonec. Na kousek papíru píšu číslo Danovy guyanské simkarty a loučím se orosen potem. Ve dveřích se mi do zad opírá tolik pohledů, že bych se o ně mohl opřít. Až na ulici si začínám uvědomovat, co jsem to vlastně udělal.

Minul víkend a nikdo se neozval. Já jsem si za tu dobu ale stačil ujasnit hned několik věcí. Tak třeba ten podnik čí místo Seagull (neboli racek) zcela jistě mělo znamenat Sea Wall, tedy místní pláž. Nejspíš jediné místo široko daleko, kde se dá v klidu sejít s bělochem a nebýt při tom nikomu na očích. Jenže to bych já musel rozumět té guyanské dikci a ona být zvyklá nazývat břeh moře pláží. Jenže holt Georgetown leží pod úrovní mořské hladiny, a tak se tu pláži prostě říká hráz. Mělo mě to napadnout. Ne, vůbec jsem se do té konverzace neměl pouštět. Ten obchoďák, pošta i to muzeum, to všechno patří do jiné doby, do jiného světa. Do světa, ze kterého já prostě vyčnívám. Stačí se podívat do mé tváře a každý pochopí, že tímhle městem jen projíždím. Každý ví, že se nezdržím a ví to i ona. A já bych si to měl sakra uvědomovat ze všech nejvíc. Stejně jako fakt, že v tomhle městě se rande s bělochem bere vážně a vůbec bych se nedivil, kdyby zanechávalo nějaké stigma.

Pláž alias Sea Wall, Georgetown, Guyana (foto: Kuba Nahodil)

Vlastnosti: , , ,

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s


%d blogerům se to líbí: