Vítězství nad Stockholmským syndromem

Tak a je to. Felix vyskočil. Jeden z okamžiků, o kterých si jednou, až o nich za pár let bude někdo vyprávět, řeknu „jo, na to jsme se koukali v přímém přenosu ve Guyaně.“ Je to zvláštní pocit, být u toho, když vznikají nové rekordy, když se posouvají hranice nemožného. Možná je ten posit stejný, jako měl můj tehdy pětiletý táta, když v sedmapadesátem běhal okolo školní budovy v Chotěboři a snažil se zahlédnout Sputik.

Felix Baumgartner uvěřil mottu svého sponzora a asi fakt skočí… I bez křídel…

Já, téměř na den přesně 55 let poté, běhám okolo našich dvou trabantů, do kterých se ve stínu kokosové palmy snažíme dostat nejen věci potřebné k překonání pralesa i And, ale hlavně potřebnout techniku, abychom o tom ještě udělali film. Je tedy vcelku pochopitelné, že k modrému guyanskému nebi vzhlížím né proto, abych zahlédl Felixe, ale abych se zeptal Boha, co mě to vlastně napadlo, účastnit se tohoto šíleného podniku.

Pak si ale vzpomenu na těch zhruba 39 kilometrů, které se otevřely pod Felixovýma nohama. Každý má hranici nemožného nejspíš někde jinde. Už se vidím, jak tam stojím v tom skafandru, plíny už mě studí a buším do červeného tlačítka se zbabělým nápisem „abort mission“.

„Já vím, že jste tam dole v řídícím středisku všichni naspeedovaní energeťákem, ale do tohohle já fakt nejdu,“ řekl bych do vysílačky a šel si zase sednout do toho křesílka, jako vystřiženého z Barabrelly. Já totiž mám hrůzu z vertikálního pádu do průseru. Ten náš nápad s trabantama, to je našteští pád horizontální. Takže je to všechno v pořádku.

Georgetownská radnice… Trochu jak z Addams family (foto: Kuba Nahodil)

Zdá se, že nakonec skutečně opustíme Georgetown. V pátek jsme totiž konečně dostali auta. Druhý den po nepokojích, které okamžitě paralizovaly město. Černoši se bouřili proti zlovůli policejních složek a proti nadvládě etnických Indů, kteří prý ve většině ovládají důležité posty v zemi. Máme naše auta a tím nám narostla křídla (a to pijeme jen rum). S úlevou zavírám oči a ve vteřině si promítnu zpět poslední dva týdny.

Nepokoje ve městě

Vyjíždím s Babu z kontejneru (foto: Kuba Nahodil)

Strašným fofrem proběhnou kolem mých víček etikety rumů různého stáří, listy palem propletené s kruhy ostnatého drátu, vysoké podpadky na ulici plné tlejících kokosových ořechů a PET lahví, na vteřinu zastavený dech u kasy číslo 3, řev sterého náklaďáku Bedford, paleta pastelových barev na prknech koloniálních domů, houf černošských dětí v čistě vypraných školních uniformách, píšťala tankeru, projíždejícího otevřeným pontonovým mostem na řece Demerara…. obrazy se střídají tak rychle, že je dokáže zastavit až sklenice vychlazené vody, vypitá na ex a bezprostředně procezená skrze moji kůži do propocené košile.

U kasy číslo 3 (foto: Zdeněk Krátký)

Nejsem si jistý, jestli můžu říct, že tohle město už docela znám. A to i když jsem se už začal orientovat nejen v názvech ulic, ale vím i kde tu najít všudypřítomné nápisy „Bůh je láska“, „Bůh je náš pán“, na dveřích mikrobusu veřejné dopravy pak v praktičtější verzi „Veřím jen Bohu, ostatní platí hotově“, či případě pak velmi pragmatický nápis, úderně vyvedený bílou barvou na rozpadlé boudě u přístavního mola „Tady neserte!“. Ne, mám z tohohle města pocit, že ho nikdy nemůžu úplně poznat, protože ani nechci. Těším se na odjezd. Toto mé příznání, jak zpívá Hana Hegerová, je tím pomyslným zpěvem v koupelně, „kterým se veřejně přiznáváš k vítězství nad starou bolestí.“

Naše auta na přístavním mole (foto: Kuba Nahodil)

Když totiž říkám, že z tohoto města rád vypadnu, veřejně se tím přiznávám k překonání Stockholmského syndromu. Prostě proto, že se mi tu možná začalo líbit až poté, co jsem se, díky nekonečnému papírování, stal jeho rukojmím. A já už teď vím, že čím více budou naše auta ukrajovat z Amazonie, tím více bude syndrom slábnout. Mé prsty se tak zastavují těsně nad tím červeným tlačítkem pro posery a já skáču za volant žlutého trabanta, abych se pustil do dalšího šíleného podniku, aspirující na posunutí laťky nemožného.

Skočil… 

Vlastnosti: , , ,

4 komentáře to “Vítězství nad Stockholmským syndromem”

  1. Petr Fiedor Says:

    Tebe budu číst rád 🙂 A mimochodem ta prodavačka je nádherná! 🙂

  2. Roman Says:

    Pěkně a zábavně napsané .)

  3. pablo Says:

    pěkná ta kasa číslo tři a když přeskočím dvojku a půjdu rovnou ke kase číslo jedna, tak docházím k názoru, že v Georgetownu je nejspíš radost nakupovat 🙂

  4. Hrochorous Says:

    … tak vzhůru dolů a šťastnou cestu!

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s


%d blogerům se to líbí: