Archive for Listopad, 2012

Pád z výšky a setkání třetího druhu

27.11.2012

O této cestě by se dalo psát tolika různými způsoby. Míjíme tolik zajimavých víst a o každém by se dal napsat román zvící Egypťana Sinuheda. Jen mít tu finskou trpelivost Mika Waltariho… Tady v Andách jsem ji měl možná dvakrát. Poprvé, když jsem sjížděl tu hradbu And k Pacifiku a s Polákem Radkem v kokpitu trabanta vedl nejrůznější hovory o životě. No dobře, o ženách a o kokainu. Byla noc a my se snažili trochu dohnat kilometry. Ve čtyřech tisících přestal fungovat plynový zapalovač. Benzínový má motorkář Marek a nám zbyly jen navhlé sirky. I tak za chvíli hoří dvě rudá kolečka a my spokojeně bafáme. Po chvíli ale zjišťuji, že jsem celý od popela. Jako kuřák dýmky, který nepohrdl nabízenou cigaretou, nejsem zvyklý odklepávat…

Panamericka dalnice a v dalce pahorek, kde jsem si ustalal

Naším cílem je Nasca a hlavně tajemné čáry a obrazce v kamenité poušti. Jenže to znamená přejet čtyři horská sedla ve výšce nad čtyři tisice metrů, a pak se spustit na úroveň Tichého oceánu. Když to chcete udělat v Trabantu, který má chtarné brdy a de facto nemůže brzdit motorem, je třeba se uklidnit a nepropadat panice. Mikova trpelivost č.1.

Noční jízdu pampou přerušuje tankování. Když není plná nádrž, benzín špatně teče do karburátoru. Trabant nemá benzínové čerpadlo a spoléha v tomto směru na gravitaci. Jenže tady je tlak vzduchu menší a netlačí tolik na hladinu v nádrži. Típáme oharky cigaret a doléváme z kanystru. Jizda v noci. Řidičská schizofrenie mého života. Nenávidím ji a miluji zároveň. Je to čas absolutního klidu a soustředění, čas k zamyšlení. Zároveň nic okolo sebe člověk nevidí a vystavuje se nebezpečí nehody jakéhokoli druhu.

Nasca lines

Po chvíli pokračujeme. Po pulnoci zastavuji, abych si nacpal dýmku. Jako všechno tady nahoře i má stará Stanwellka taky nahoře špatně hoří. Radek tedy znovu rozkřesává sirku. Naše počínání v horských serpentinách by vystačilo na komickou scénku Mr. Beana. Radek zapaluje dvě sirky a já se s nimi trefuji do dýmky. Ruzně si podáváme volant, já nohahama hraji na klaviaturu pedálů zvláštní rondo, původně určené pro čtyři ruce. Brzda, jen na chvíli, než mi to začně chcípat, pak plyn a honem zase brzda, případně brzda plyn zároveň. Volnoběh v té výšce nedrží.

Pohled ze spacáku

Míjíme zde milníky lidské civilizace a já si z cesty k bájné Nasce pamatuji takovéhle historky. Ale zavřete oči a vzpoměňte si třeba na váš poslední vztah. Obsáhnou vybavené obrazy jeho délku, velikost či důležitost? Mám dojem, že tak jako tato cesta i do jisté míry život, skládají se v naší hlavě z okamžiků, nepatrných ve své důležitosti, zato však podstatných ve své epičnosti.

Nasca lines vedle panamericke dalnice

Jsme v oblasti, kde jsou energetické nápoje drahé a vzhledem k místním zdrojům jiných lomcováků redundantní. S Polákem Radkem nás od samého povídání brní dásně a vlastně si nejsme jistí, jestli má cenu jít si lehnout, nebo zabrzit povedenou kristiánkou v Buenos Aires. Ale dorazili jsme na planinu u Nasky, místu, kde někdo (či něco) zanechalo ty obří obrazce. Ač to nemám ve zvyku, beru si celtu a spacák a jdu nocovat na nedaleký pahorek pod širák.

Mikiho trpělivost č.2 – rozhovor se tmou a nebesy. Existují místa, která vás uhranou. Stejně tak jsem proseděl kus noci třeba na písečných dunách Tottori na východním pobřeží japonského ostrova Honšú. Ale to už je skoro deset let. V tichosti hledíte k obloze a hodnotíte vše, co předcházelo této chvíli. Uvědomění si nicotnosti vlastní osoby v měřítkách naší galaxie je dobrý restart vědomí, ale může skončit aktivací režimu alá depresivni robot Marvine. Proto doporučuji vyzvidnout pozitiva a začit hned tím, jak je super, že vás osud zavál až sem.

Sedím na pahorku, ve tmě tuším magické čáry v kamenitém poli pode mnou a vzponínám na ty podobné chvíle a místa. Na písečné duny v Tottori nebo na pláž Blanche na atlantickém pobřeží Západní Sahary. Tam mi v mé mysli zněl nad hlavou hukot aeroplánu, který se ve tmě drží jdiného vodítka v témné noci – příboje ve stříbrném světle měsíce. Jeho pilot se se tarostlivým pohledem na rafičku palivoměru snaží držet přímý kurz na Senegal a aniž by od světel Tangeru znal svoji přesnou polohu, letí dál tmou s hromadou pošty za zády. To musela být noční jízda! Všechno a nebo nic.

Nasca lines

Sedim na Olympu a je mi dobre, aneb Ukrivdeni ruzovi delfini

24.11.2012

Je chladná a jasná noc. Sedím v trabantu a kvůli namořské výšce téměř čtyři tisíce metrů se mi špatně popadá dech, motá se mi hlava a občas mě svrbí konečky prstů. Ta bahenitá nížina vlásečnic Amazonky, od kterých jsme sem vystoupali s ostruhami sadisticky zaťatými do slabin všech čtyřiadvaceti trabantích koní, mi připadá hrozně daleko. Jako by to byla jiná výprava. Všechno je jinak.

Za volantem Babu smer peruanska hranice

To úpatí pralesa, kde mají svá kotviště parníky, právě propluvší pralesem, zmizela z mé mysli stejně rychle, jako kódové označení GX CM3, které tak záhadně vyjímalo na narůžovělé tabletě proti malárii. GX CM3 bylo několik týdnů moji pohádkou na dobrou noc, pohádkou, jejíž účinek bylo lepší zaspat stejně, jako je lepší zaspat i pohádku v pravém slova smyslu. Jak píše Zeyer v Radúzovi a Mahuleně: „Vždyť tys sám jsi mi o tom zámku mnohokrát vyprávěl! Tak budíte v nás touhu po tom, co není, a co nám pak celý život schází.“ Barevné sny pod taktovkou GX CM3 byly snad o něco barevňější, než slavná filmová adaptace Petra Weigla, evokující Preislerovu malbu. Ale myslím, že v ní také jistě byly koupající se panny, a na místo rudých plášťů kraleviců, se tu a tam mihla krvavě rudá křídla arů macaw.

Zbytky pralesa v domovine Chico Mendese

Teď sedím za volantem trabanta kdesi na vrcholkách And. Jsem v Peru a jak vzdálená mi přijde rivalita mezi děvčaty z dvou měst na břehu řeky Rio Madeira Porto Velho a Rio Branco. Navzájem se na zovou kurvami a nebýt těch pětiset kilometrů, které je dělí, mohly by to být zajímavé zápasy v bahně Ria Madeiry. Kdoví, co je na té nevraživosti ale pravdy. Místní toho napovídají. V řece žijí říční delfíni ružové barvy. A to je fakt, pozorovatelný při troše štěstí při západu slunce. Na tyto růžové chudáky se ovšem v místních rodinách prý svádějí nechtěná otěhotnění mladých dívek, které si prý šli „jen“ zaplavat. Tak nevím. Být savec není žádná legrace.

Ale takové starosti mají lidé nejspíš jen v tropech. Lenost lepkavého horka dělá z každého dne Zlou neděli, ve které, přesně jak je to v tom textu písně „mladý pár kráčí po avenue, ona nevyspalá a on unavený“.

Poslední sprcha, při které se neklepu zimou, poslední pohled skrze sklenici ledového piva na zástup dlouhých nohou na vysokých podpadcích o páteční amazonské půlnoci. Poslední hledání abstinenční útěchy v místní statistice vysokého oblastního výskytu venerologických infekcí. To vše zůstalo za hradbou And, za horským sedlem v téměř pěti tisících, kde násv noci potrápil mráz a hlava nám div nepukla změnou tlaku bez patřičné aklimatizace.

Machu Picchu

Sedím v trabantu a mám pocit, že mě dovezl na pomyslný Olymp, kde mi je nyní souzeno přemýšlet nad obrazem toho místa tam dole, odkud jsem přišel, a na který teď, patřičně přidušen nevěřícně civím. Stejně jako teď za východoněmeckým volantem, seděl jsem ještě před týdnem na terasách neskutečného města Machu Picchu. Hlava byla spojena s mraky a závrať mě jímala při pohledu do vrcholů hor všude kolem. Chtěl bych v tom městě, ještě když bylo obydlené, zažít noční bouřku. Pěkně schovaný pod houní v jedné z těch tisíců malých kamenných komůrek se slámovou střechou. Okénkém sledovat, jak se hory v krátkých záblezcích objevují a zase mizí a cítit se bezpečně v teple malého plamene v maličkém krbu.

Ve světské bažině tropického ráje amazonské nížiny člověk přemýšlel o tom, co je. Na hřebenech And přemýslí o tom, co bylo, a o tom, co jednou bude.

Na vrcholcich And