Archive for Prosinec, 2012

Políben pavoučí ženou uháním dál na konec světa

20.12.2012

Milovat a setrvat v tomto stavu, ne proto, že se už příliš dlouho nenašel nikdo lepší, ale proto, že jsme přesvědčeni a přemoženi citem, který vlastně nemá racionálního základu… Když člověk tři dny drží volant auta rovně, na plynu střídá levou a pravou nohu a jako delfín nechává střídavě odpočinout půlky svého mozku, pak má dost času dívat se kolem sebe a v klidu přemýšlet.

Kdesi uprostřed jízdou mezi Calamou a Santiagem (cca 1470km)

Kdesi uprostřed jízdou mezi Calamou a Santiagem (cca 1470km)

Projíždíme vyprahlou pustinou pouště Atacama, na kterou jsem se moc těšil. Protože mám za to, že právě poušť patří mezi krajiny, k nimž chovám cit podobný tomu, jaký jsem popsal v prvním souvětí tohoto zápisku. Tak prostá a vyprahlá pláň mě naplňuje klidem a zároveň jakýmsi vzrušením. Možná ne úplně nepodobnému zvláštnímu napětí s vůní šafránu, čerstvých datlí a pistáciových oříšků, jaké se nám, lidem západní civilizace, vybaví při tolik exotickém a snad i lehce erotickém slovu Orient.

Sedím za volantem trabantu a poušť kolem mě sice udivuje svoji nekonečností, ale překvapivě mě nechává chladným. Jako by omračovala svým forte, ale nedojímala svými mollovými akordy. Později, o nějakých 1400 km jižněji v hlavním městě Chile Santiagu, budu v rukou převracet pohled s rozkvetlými pláněmi Atacamy. Rozhodnu se ho poslat svému kmotřenci Filipovi. Ne proto, že bych si takový zážitek odsud odvážel, ale proto, že nad rozkvetlou pouší jsem poprvé žasl s jeho otcem, skvělým dirigentem Rachmaninova klavírního koncertu s ráčnou goly a klíčem č.12 v rukou a mým přítelem, v monumentálních zákoutích jordánského Wádí Rum.

Radek diriguje, Wales, září 2003

Radek diriguje, Wales, září 2003

Jak už to tak bývá, čekal jsem od Atacamy hodně, ale snad to bylo to přílišné očekávání, snad špatně zvolená trasa, co nakonec způsobilo, že se vše minulo účinkem. Házel jsem pohled s rozkvetlou Atacamou do schránky a uvědomil si, že mým zážitkem byla vlastně stará vzpomínka, probuzená zážitkem novým. Vztaženo k již zmiňované první větě, jako bych oklikou dospěl k jakési ďábelské definici milostného pekla: Zážitek nový, jako by rozjitřil vzpomínku na to, co tu už bylo, co se nejspíš jen tak opakovat nebude, a co nakonec způsobí, když si dovolím poněkud parafrázovat Kryla, že její oči, dva modré květy hořce, zšednou jak plech.

Santiago de Chile

Santiago de Chile

Co bych ale nečekal, byl dojem, jaký ve mně vyvolalo Santiago. Ve záblescích kdesi tam vzadu v hlavě se mi zjevilo staré město z kreslené Knihy džunglí, na jehož římsách křepčí opičí král, kde si palmou drbe záda medvěd Bálů a kde proradný had Ká oblbuje Mauglího. Jako by stěny panelových věžáků Santiaga Pinochetovy éry byly také obrostlé lijánami popínavých květin a zašedlé poněkud kalnou minulostí.

Na střeše protějšího věžáku se v bazénu na střeše koupou dvě nahé slečny...

Na střeše protějšího věžáku se v bazénu na střeše koupou dvě nahé slečny…

Z 22. patra bytu kamaráda pozoruji působivé panorama 6milionové metropole s hradbou velehor vůkol a dva dny jen píši reportáže a aplikuji si důkladný výplach chilským cabernetem. Pak, třetího rána, vstávám brzy a jdu na dobré presso do kavárny.

 

Santiago de Chile z 22. patra

Santiago de Chile z 22. patra

Je to jako opustit podivné vězení a procházet se městem, kde mám zvláštní potřebu se ohlížet. Pocit jak v závěru filmu Polibek pavoučí ženy. Jako bych ve stínu fašistické architektury a na hrobce diktatury nikomu nevěřil. Policisté vypadají krutě a ženy vášnivě. Kráčí kolem mně, úřednice, studentky… Mají zdravé, husté vlasy a z jejich ostrých rysů ve tváři jako bych cítil, že se dokáží nahlas smát, tančit a hystericky brečet. V kavárně pak pozoruji muže ve staromodním obleku s vestičkou, který si hladí přehazovačku a nad cigaretou čte jakýsi román. Takové muže znám už jen z fotografií Vojty Dukáta.

Toho rána začalo v Santiagu pršet. Byl to jeden z těch statistických 12 deštivých dní v roce. Promočen startuji trabanta a uháním dál odpornou městskou dálnicí. Ze všeho nejraději bych si ale otevřel další láhev červeného a v jednom z těch panelových krcálků ve věži, vztyčené nad tohle Godham city, poslouchal vášnivý smích jedné z těch pavoučích žen. Jenže já tudy, naštěstí, jen projíždím.

Dobrovolní trosečníci polárního moře

12.12.2012

Stěny mého stanu se vzpínají nárazům větru. Na kilometry kolem není nic než jen stolovitě rovná a čistě bílá pláň. Definice Nekonečna v praxi. Sůl vytváří na zemi pravidené pentagony. Vzduch, pročištěný solí, se tak snadno dýchá, že mám pocit, že jsem u moře a ne téměř čtyři kilometry nad jeho hladinou.

Nas tabor na Salar de Uyuni

Náš tábor na Salar de Uyuni

Vítr se na chvíli utišil. Zavíram oči a najednou nejsem uprostřed Bolivie, ale nedaleko jižního pólu. I když mám spíš pocit, že jsem na hladině Severní ledového oceánu. Antarktická náhorní plošina je ale také zhruba v takové nadmořské výšce a oslepující bílá ve dne jistě taktéž střídá absolutní temnotu s baldachýnem noční oblohy. Jen tu není ta hrozná zima. Na největší soné pláni světa – Salar de Uyuni – panuje vlahá noc, která by bez potíží dovolila i milostné hry bez fatálních omrzlin.

Svítání nad táborem

Svítání nad táborem

Mám hřejivý pocit. Dnešní večer naši výpravu zvláštně spojil dohromady. Divoká jízda v rojnici s rozsvícenou světlnou rampou se v potemnělé pláni změnila v let. Je to jeden z těch okamžiků, kdy si člověk uvědomí, že se v jeho životě právě odehrává důležitý moment. A co víc, důležitý je ne proto, že by mu dával zavyučenou, ale čistě proto, že je krásný. Ten prostor mezi krásou a užitečností je právě ten nektar, který dělá každé stlačení plynového pedálu lahodnější. Řítíme se tmou na nejhorších stojích bývalého východního bloku. Karburátorem rosí skrze karter do válců výbušná směs nízkooktanového benzínu, tolik řídkého vzduchu a syntetického dvoutaktního oleje s účiností tak impotentní, že se červenáme o tom vřejně hovořit. Pod námi v zemi leží 50 procent světových zásob lithia, základní suroviny pro baterie moderních elektromobilů. Užíváme si ten náš podivný technologický pravěk a pohánění dvoutaktem, jakoby poprvé a naposledy zdviháme pomyslný iwojimský vítězný prapor klasického motorismu, kterému, s charakteristickou vůní benzínu, už pomalu zvoní hrana ve prospěch elektřiny.

Babu a já

Babu a já

Pamatuji si dobře ten pocit, podobný tomu, jaký cítím nyní. Před lety, na marocko-alžírské hranici, vysřídal najednou prašnou cestu, přerývanou žlutými písečnými jazyky, tvrdý bílý písek. Bylo mi třiadvacet a řídil jsem svého starého landrovera se zebří kamufláží. Druhý landrover mého kamaráda spontánně najel vedle mně a my se řítili stokilometrovou rychlostí vedle sebe. Hukot pneumatik zanikl v tom bílém písku, burácení dieslového motoru se změnilo v předení a únavné putování pouští dostalo jiný rozměr, který se nedá zapomenout.

Jízda po Nekonečnu...

Jízda po Nekonečnu…

Touto nocí na solné pláni dostává nový rozměr i naše putování Jižní Amerikou v trabantech. Hlouček stanu obklíčený tmou uprostřed bílého světa. Na jednu noc jsme se stali „trosečníky polárního moře“ a kdesi v dáli jakoby ve větru mizely rozedrané cáry vraku vzduchlodi Italia, která představuje vše, co zbylo z našeho spojejí se světem. Na obzoru se blýská a maličký stan se stal útočištěm o dvou metrech čtverečních. Tahle noc je jednou z odpovědí na otázku, proč tohle všechno namáhavé putování stojí za to.

Svítání nad Salarem, který se za chvíli změní v oslepující bílou pláň

Svítání nad Salarem, který se za chvíli změní v oslepující bílou pláň

Dekadentně Mikulášská

7.12.2012

Včera bylo Mikuláše. V duchu jsem se ponořil do svého dětství, kdy krkonoškými závějemi obchází podnapilé trojice v kostýmech a v zájmu tradice děsí děti. Možná proto mi v podvědomí více utkvěla svatá Barbora, den předem, která asi nic nenaděluje, ale je tak nějak sympatičtější.

Cestou pousti k Uyuni

Cestou pousti k Uyuni

O nějakých sedmadvacet let později sedím ve svém stanu, který jsem si postavil mezi kostrami vagonů známého bolivijského hřbitova vlaků. Je advent a já jsem vypil skoro všechny své (velmi skromne) zásoby tvrdého alkoholu. Dnes jsem, tady, uprostřed absolutně antivánocni pampy, přemýšlel o Vánocích. Posledních dvacet let k nim mám spíše negativní postoj. Vidím se, jak na YouTube poslouchám Purpuru, kterou zpívá Jiří Suchý snad o stejnych Vanocich, co se jeho parťák Šlitr udusil plynem v atelieru nad kinem Blaník v náruči nádherné a tak mladé herečky. Tu purpuru a svíčky na stromku úplně cítím a je to tu zas. Zavalí mě tíživý stesk po těch, kteří tu nemohou být, ty, jež jsem povětšinou viděl bolestive odcházet, a kteří pro mne moc znamenali. Vánoce, krásná věc o lidské lásce a pospolitosti má tento zákeřný apendix. Hnijicí slepou uličku vytěsněných myšlenek, které se vždy v tuto dobu připomenou, a to bez ohledu na uplynulá léta či GPS koordináty, jak právě zjišťuji. Snad to jednou přehluší radostný lesk v očích mých vlastních dětí. Snad.

Poprvé mi letos Vánoce připomněl La Paz. Jeho domy, visuté na strmých kopcích dekadetně obřího údolí, mi totiž, možná pod vlivem Cuba Libre z místního konzumu, sepnuly v mém mozku vzpomínku na vánoční ozdobu ve tvaru malého domečku. Na strmých hranách bahnitého údolí se houpaly úplně stejně, jako ty ozdoby na plastikových větvích polského kartáče, kterým jsme tehdy, v trutnovských závějích, každoročně uctívali narození spasitele.

Ve svém stanu jsem právě dopil placatku 39procetního bolivijskeho snapsu s uklidňujícím názvem Tři Švestky. Je to jedna z mála věcí, která mi je na Bolivii sympatická. Tahle země, ač má tolik krásných míst k nabídnutí a jistě i hodně milých lidí, mě prostě od začátku strašně štvě. Vím, jsem unaven tisici kilometry, frustrován steskem po domově, po civilizačních drogách jako jsou kvalitní presso, čokoláda, sex a až tak trochu staromládeneckém lpění na „svých“ kavárnách, hospodách a restauracích ve „svém“ městě. Nechci Bolivii křivdit, ale právě teď mě deptá vše od její, často až nepochopitelné špíny, po její xnásobně vyšší ceny pro cizince.

A nejsem sám. Většina z nás má poprvé po dvou měsících putování Jižní Amerikou táhlý průjem, nami přezdivany Bolivioza. Já naštěstí ne, asi proto, že nepřetžitě testuji, jestli se nezkazila naše zásoba guyanského rumu a porovnávám jeho kvality s aktuální nabídkou místních likérů. Vyjímkou byla jen již zmiňovaná Cuba Libre v La Pazu. A to z jisté nostalgie. Naše expedice se totiž občas protne s trasou cesty dvou mladíků – Ernesta a Alberta, kteří tu před šedesáti lety hnali starý motockl zn. Norton.

Alberto, Ernesto a jejich Norton 500

Alberto, Ernesto a jejich Norton 500

Tehdy 29letý Alberto zůstal biochemikem, zato 23letý medik Ernesto udělal o pár let později kariéru jako revolucionář. Jasně, byl to Che Guevara… Jak je známo, jeho boj skončil tady nedaleko – v Bolivii. Nevím, jesti to je nějaká divná náhoda, ale tak nějak se mi zdá, že Bolivie má na ty konce hrdinů všeho druhu, dobrých i špatných stran, prostě smůlu.

V jiném, jižním cípu země, to zase zabalili známí raubíři Butch Cassidy a Sundance Kid. V obou případech se na úspechu akce podíly bolivijské ozbrojené složky. A v obou případech je dnes z nebožtíků výnostný turistický artikl. Portrét Che lze dokonce nelézt všude, od nálepek na dveřích kamionů, přes nápisy na stěnách domů po turistické pohledy a trička. No, bafám z dýmky a říkám si, jak je ten osud ironický. Dokonalým příkladem socialismu je dnes asi nejspíš jen příběh autora oné slavné Guevarovy fotografie Albeta Kordy, který za notoricky známý snímek nedostal nikdy honorář. Nebo alespon ne takovy, jak by si tak slavna fotografie zasluhovala. Jinak Ernesto byl astmatik a rád si pokouřil dýmku. To oboje mi je sympatické, protože s obojím tu zapolim i já. A sympatická mi je i ta jeho baretka, která mi tolik připomíná rádiovku meho strýčka Bohumila, brusiče kozákovských polodrahokamů, v jehož dílně jsme strávil dětství. Tím ale sympatie nejspíš končí.

Asi netreba komentovat

Asi netreba komentovat

V Bolivii se prostě necítím. V La Pazu jsem se v tom utvrdil. Za nedělního odpoledne jsem se usadil mezi rozevlátými hosty jakési poulicni slavnosti. Muži v oblecích s jemným proužkem a vestičkou, ženy v širokých krinolínách růžové barvy, střapatém šátku a s jakousi dámskou verzí buřinky na šošolce. Sedím, popíjím pivo a s připitomnělým úsměvem odrážím tak trochu nevraživé pohledy ochranky (ano, ochranky na odpolední slavnosti) i místních. Náhle, tak nějak z ničehonic, přestávám býti cestovatelem s iracionálně chronickym pozitivním pohledem na navštěvované kraje a přepínám se do módu „Realita“. A je to tady… Chlemtám teplé, napěněné chcanky, obklopen účastníky dekadentního jarmarku ve stylu alkaponových poskoků a ošklivých vesničanek v zajetí šíleného kloboučníka. Vylévám nalitou sklenici piva a mizím. Ne, na Bolivii nejsem nalaďen a je to škoda. Má hodně co nabídnout, ale já to nejsem schopen přijímat. Snad později. Snad jindy.

P.S. Rano jsem se probudil za svitani a v rannim oparu se prochzel mezi vraky parnich lokomotiv. Nadhera! Antonin Dvorak by si tu jiste sedl na bobek a do pisku zacal cmarat prvni motivy sve dalsi symfonie. Objevil jsem pro sebe bolivijske Machu Picchu. Konecne! Bylo par metru od meho stanu, v nemz jsem uprostred noci psal predchozi radky. To je holt zivot. To co dloho a beznadejne hledame, byva nezridka hned za rohem.

A zatim jen par desitek metru od meho stanu...

A zatim jen par desitek metru od meho stanu…

... slunce ozarilo tohle

… slunce ozarilo tohle