Archive for Leden, 2013

Poslední tango v Buenos

30.1.2013

Bylo to pro mne opravdu úžasné zjištění; dokouřil jsem dýmku, vyklepal popel a pečlivě ji vyčistil. Vůně, kterou jsem pak ucítil ze svých prstů a z ještě rozehřátého briaru mi byla tak povědomá, tak známá. Přísahal bych, že je to dnes již zřejmě postarší dámský parfém All about Eve, vůně, která, řekněme, hrála v jistém období mého života velmi důležitou roli. Nedá se s ničím zaměnit. Nikdy vám ji nic nepřipomene. Buď ji cítíte, nebo ne.

Ten paklík dánského tabáku Alsbo Gold jsem si koupil více než tři tisíce kilometrů jižně odsud. Teď jsem v Buenos Aires. Poslední tři měsíce jsem ze své kůže cítil tak maximálně směs benzínu a dvoutaktního oleje a teď tohle. Červené, které popíjím, už není z krabice, ale z láhve nalité do sklenice na stopce. Už nehypnotizuji plameny ohně či silnici v úzkém kuželu mžouravých světel, ale páry, tančící tango. Zítra se vracíme domů – do Evropy a tohle je poslední tango. Poslední tango v Buenos.

Popsat dvojici tančící tango, to je výzva. Asi jako popisovat rostlinu Puya Raymundi, která jednou za sto let rozkvete třemi tisíci květy, a pak umírá. Přemýšlím, co je větší krása? Ta hromada květů, nebo fakt, že je to poprvé a naposledy?

Možná je to jako popisovat koridu. Sice tady nejde o krev, o zápas či o život, ale v jistém smyslu zde jde i o to a ještě o víc. Pozoruji ten tanec jako něco, co si už tak dlouho nejsem sám schopen osvojit, ale co mě nepřestává fascinovat.

U polky se člověk zpotí, z valčíku se mu točí hlava, rumba, čača, salsa,… jako by proti tangu byly jen puberťáckou předehrou ulepených polibků a příliš rychlých pohybů.

Opět zvedám sklenici vína, ale trvá dlouho, než se napiji. Na parketu je asi tucet párů. Někdo si procvičuje základní krok, jiní si se zavřenými oči a blaženým úsměvem užívají improvizaci. Tanečnice střídají tanečníky a já sleduji, jak se každá v novém náručí změní. Je zvláštní, jak velký vliv má tanečník na to, jak žena na parketě působí?

Přichází na řadu sólo. Starší, prošedivělý muž s bradkou tančí s mladičkou slečnou. Dlouhé vlasy v barvě medu má pevně stažené do ohonu a jejímu profilu vévodí antický nos. Dekolt na zádech končí velmi nízko. Jinak je ale dívka oblečena velmi neformálně – v modrých džínech. Jen boty na vysokých podpatcích prozrazují tanečnici.

Nikdy jsem si nevšiml, jak úžasně pracují svaly na dívčích zádech, když má ona dotyčná vysoké podpatky. S každou změnou směru, s každou otočkou. Muž ovládá tanec dokonale a společně tvoří dokonalou souhru. Opřeni o sebe horní polovinou těla, tváře blízko sebe,proplovají labyrintem melodie.

Posledni tango v Buenos...

Posledni tango v Buenos…

Četl jsem, že v argentinském tangu je hodně machismu, který pramení z jeho kořenů. Z doby, kdy do Argentiny v 19. století dorazilo hodně přistěhovalců, odloučených od svých žen. Postupně v přístavních barech a na periferiích vznikl tanec, který ukájel touhu. Tanec, kterým obyčejní chlapi často v náručích prostitutek zapomínali na realitu všedního dne.

Myslím, že v tangu je tolik machismu, kolik ho v něm chcete vidět. Když ho tančíte, brzy zjistíte, jak moc záleží na ženě, kterou vedete. A to, i když ona vlastně couvá a má zavřené oči. V tangu je hodně z reálného vztahu muže a ženy. Je to vydestilované podobenství o mužské síle, společensky předurčené úloze vést a zároveň o ženském vlivu. Tango funguje jen tehdy, cítí-li tanečník protisílu těla své partnerky, a pokud ji dokáže včas, náznakem pohybu, dát najevo, jaká figura má přijít. On to musí umět dát najevo, a ona to musí umět vycítit. Tango je krásné, protože je o nuancích komunikace, o náznacích, které se změní v čin, o myšlence, která se změní v pohyb.

Je horko, i když je dlouho po půlnoci. Otírám si obličej a znovu se ponořím do vůně vyhořelého tabáku, utkvělé na mých rukou. Skončilo sólo a na parket vyrážejí další páry. K mému překvapení jdou spolu tančit dva muži. A k mému ještě většímu překvapení jde znovu tančit i ta tanečnice z předchozího sóla. Jen už nemá vysoké podpatky, ale tenisky a na parket si vede slečnu. Dívám se na ně a vybaví se mi, ani nevím proč, Frida. Frida 21. století.

Frida Kahlo...

Frida Kahlo…

Dopíjím sklenici a sbírám se k odchodu. Dnes jsem si netroufl k tomu, abych zde někoho vyzval k tanci. Mám pocit, že jsem obstarožní Marlon Brando, zapínající si poklopec obtažených tesilek a zvedající se od příliš mladé milenky. Leží nahá na podlaze prázdného bytu, kolem hučí nadzemka a já odcházím pryč. Ráno si sbalím svůj loďák a tahle expedice zcela skončí v hukotu tryskového motoru zn. Boeing. Snad alespoň v náznacích znovu ožije, až si zase zapálím dýmku s tím tabákem, který jsem si koupil na konci světa.

Posledni tango...

Posledni tango…

Benzín, Olej a Rock´n´Roll

24.1.2013

Část 1. Modří už vědí

Silnice číslo 3 je obyčejná dvouproudová asfaltka, napříč rovinatou pustinou. Nevede ničím zajímavým. Ale když je i ničeho hodně, stává se to něčím. A stejně tak se v mezích tohoto principu stává silnice č. 3 pojmem, protože protíná Argentinu od severu k jihu, či v našem případě naopak: Přes tři tisíce kilometrů z nejjižnějšího města světa Ushuaia až do Buenos Aires.

Na mape to vypada takhle...

Na mape to vypada takhle…

Můj úkol je prostý: držet auto na silnici (pokud možno v pravém pruhu) a neusnout. Jediné, co se na fádní rovině pampy mění, jsou kilometrovníky.

Silnice c.3

Silnice c.3

Na naší straně silnice – do Buenos – jsou to čísla sudá. Na protější straně – směr jih – čísla lichá. Zapaluji si dýmku a pojednou kolem mě létají důležité milníky našich moderních dějin: pád berlínské zdi, přistání na měsíci, ruské tanky v Praze, rok výroby mého motocyklu zn. Triumph, atentát na Kennedyho, vynález antikoncepční pilulky, Kubánská krize, Gottwald na Staroměstském náměstí, zase ruské tanky v Praze… a tak to jde sestupně dál. V hlavě si řadím, které události jsou na mé straně silnice a které na protější. Je zajímavé, že sudá čísla mírně vedou. Logicky je tedy cesta na sever menší nuda…

Tak to jde celý den. Od letopočtů se odtrhuji jen, když si horkou vodou z termosky zalévám maté. V těch okamžicích mi drží volant můj spolujezdec a fotograf naší expedice Kuba. Nebojím se, Kuba nemá důvod k okázalé sebevraždě a pečlivě se vyhýbá protijedoucím kamionům.

Levým uchem zaslechnu burácení motoru. Pohlédnu z otevřeného okénka na obří kapotu ve vínové metalíze, která se pomalu sune kupředu levým pruhem. Starý ford Falcon a v něm tři generace Argentinců. Děda za volantem a zbytek tak nějak po celém voze. Na úrovni mého okna zpomalí, aby si osazenstvo prohlédlo náš žlutý trabant. Malý kluk si nás fotí mobilem a jeho, o pár let starší sestra se mi kouká do očí. Nevědomky stále křičím refrén písně, kterou jsem nikdy před tím neslyšel a který zní „Let´s make it fifty-fifty and do it 69!“, okamžitě se ale zarazím. Nebude jí víc jak dvacet a její oči, jako by mi slovy Roberta Křesťana napovídaly, že vždycky dostala, co chtěla. Jen bych v tomto případě možná podotkl, že ona to teprve jednou jistě dostane. Dlouhé tmavé vlasy jí vlají z okna ven a v odpoledním slunci se lesknou zrovna tak, jako temná srst koní, které se pásli u větrného čerpadla na kilometru 2550. Ten bohužel ještě neměl šanci, státi se událostí naší historie.

Reklama na Ford Falcon...

Reklama na Ford Falcon…

Než se stačím vzpamatovat, polechtá děda šestiválec a všech 116 koní pod kapotou forda zrychlí do klusu. Dívce rozčísne hřívu nápor větru, její bratříček nadšeně zamává zdviženým palcem na rozloučenou, a aniž by ona hnula brvou na pozdrav, zmizí ford za vlnou obzoru. Instantní setkání na dlouhé cestě. Vteřina, o které člověk přemýšlí ještě pár set kilometrů. Asi jako když jde z kina po dobrém filmu.

Otočím se na spolujezdce Kubu. Oba společně vyslovíme ono univerzální citoslovce, kterým jsme se nakazili od polského týmu:

„O-kurwa!“

Akcent na „k“ značí obdivný význam. Kuba si naleje plecháček krabicového vína a oba pokrčíme bradu se smutným úsměvem „modrých, kteří už vědí“. Přidám plyn a náš motor, motorová pila s pneumatikami, se s nezdolnou vervou zařízne do linky silnice, půlící obzor.

Část 2. O lásce

Noc všechno změní. Ve tmě zmizí nuda vyprahlé roviny, motor auta začne s vlhčím vzduchem a nižší teplotou lépe pracovat a už málokterý kilometrovník v kuželu slabých světel zahlédnu. Kuba spí, ovíněný jak Obelix, a mě naplno zavalila tíže faktu, že jsem definitivně zůstal jen sám se sebou, střízlivý se svými běsy.

Z rádia se ozve známá melodie – Carmen. Vystřídá tak Black Sabath a zní o to víc sladce. Jako klišé, které si ovšem vždy, když nás nikdo nevidí a neslyší, znovu rádi poslechneme. Přestanu usínat a úpěnlivě se snažím vzpomenout na český překlad libreta…

„…Láska je rebelující pták,

jehož nic nemůže ochočit…“

Pouštím track znovu a zesiluji hlasitost. Nemusím se omezovat. Kubu nevzbudí, ani kdybych mu pošeptal, že Ježíšek neexistuje.

Láska. Během našeho putování se to stalo tak neznámé a abstraktní slovo. Občas jsme potkávali páry na cestě. Ať už v autě či třeba na kolech. Nikdy jsem na expedici nebyl se ženou, a tudíž si to nedokáži představit. Myslím ale, že je to okamžitě jiný druh cestování. Tak nějak věřím, že ženský prvek v muži potlačí to zvíře uvnitř a bezbřehou touhu po dobrodružství trochu naředí smysl pro detail a romantiku. Těžko říct, co je lepší. Nejspíš má každé své dobré a špatné stránky.

Jen jednou jsem během této naší cesty zaznamenal něco, co mi doopravdy připadalo jako jakési zhmotnění slova láska, a to tak silně, že jsem na ten obraz několik vteřin jen pokradmu a mlčky zíral.

V La Pazu v kempu stála s vytříbenou pečlivostí expedičně vybavená toyota s německou poznávací značkou. Cestoval v ní po kontinentě milý pár v důchodu. Pán s bílým plnovousem a dáma s krátce střiženými blond vlasy, které už byly také spíše stříbrné než slámové. Ta paní rovnala svému manželovi vyprané košile. Ale to byste museli vidět. Bylo to jen pár kostkovaných košil; na jedné ruce by se daly spočítat. Ona je v těch polních podmínkách úplně laskala a neuvěřitelně pečlivě, s takovou láskou, rovnala do komínku. Nebyl to jen ten pověstný německý smysl pro pořádek. To, jak se u toho usmívala, v tom bylo něco víc. Byla to další z těch vteřin na cestě. Stejně jako třeba ten ford Falcon, který mě předjížděl. Okamžik, silný ve své velikosti, věčný ve svém podobenství.

Část 3. O kufru, se kterým se dobývá svět

Těsně po dobytí Jeruzaléma, na kilometru 1090, mi vlétnul do cesty malý pták a srazil se s maskou auta. Dříve než dopadl na zem, byl mrtev. Byl to nepříjemný pocit. Nečekané setkání s pomíjivostí života je zvlášť na takovéto cestě, která má být jeho oslavou, velmi ponurým zážitkem.

Jak se přibližujeme k centrální nížině a více zalidněnému severu, občas protne silnice i nějakou tu osadu, či dokonce městečko. Pár domů, farem s větrníkem, s benzínovou pumpou a také s malinkatým autobusovým nádražím. Zastavil se tu čas. Úplně vidím mladičkou Evu Peron, jak hrdě kráčí s kufrem na autobus do hlavního města.

Evita

Evita

Kilometrovníky padají. Zahlédnu obě domnělá data smrti svatého Václava a pak, po nějaké době, přichází kilometr 805!

Všechny ženy a dívky, které jste kdy nestihli, nebo jste si jednoduše netroufli oslovit v metru, autobuse, vlaku či tramvaji, všechny do jedné jezdí trolejbusem číslo 805 v chilském Valpraisu na pobřeží Pacifiku. Béžovo zelený trolejbus z padesátých let tiše proplouvá městem, ve kterém by člověk měl prožít sebedestruktivně vášnivý a zároveň romantický vztah. Prudké kopce nad oceánem, barevné domečky z blátěných cihel – ta vlaštovčí hnízda, pobitá vlnitým plechem a k nim kráčející krásné nohy. Krásné od pravidelného stoupání do těch prudkých krpálů, kde se můj trabant nejednou zastavil a nemohl dál.

Valparaiso

Valparaiso

Valparaiso

Valparaiso

Valparaiso

Valparaiso

805ka

805ka

Sleduji ubíhající patník číslo 805 a říkám si, že jednou si třeba koupím lístek na ten autobus a pojedu tím městem vstříc svému osudu. Ale teď ne, teď musím odvést tohohle bakelitového starouše do přístavu v Zarate. Stačí profrčet kolem zániku Západořímské říše a pokračovat dál kolem narození Krista. Zaparkuji v nákladním kontejneru, a pak se ihned opiju. Den poté si pak dám kávu v některé ze starých kaváren Buenos Aires, zapálím si dýmku a budu konečně mužem, který už není na cestě.

Na kave ve Valparaisu

Na kave ve Valparaisu

Odpolední čaj na konci světa

17.1.2013

Konečky mých prstů jemně masíruji nádherně zbarvené hovězí maso a vtírají do něho šupinky mořské soli. Náhle ucítím něčí pohled a vzhlédnu tím směrem. Vidím ji. Ve tmě ozařuje její tvář jen plápolání uhlíků grilu. Nevím, jak se jmenuje, ostatně stejně, jako neznám většinu lidí v téhle společnosti. Špičkou jazyka až příliš pomalu zalepuje právě ubalenou cigaretu a přitom se na mě dívá. V těch očích zahlédnu záblesk toho, co mi za svítání pošeptají její ústa:

„Chci se s tebou vyspat.“

A stejně samozřejmě, jako předtím lepil cigaretový papírek, dotkne se její jazyk mého ucha. Zlehka, jemně a přesně. Ten pocit, jaký se mi v ten okamžik rozlil po těle, má v sobě cosi podobného tomu, co zažívám teď – při posledních kilometrech naší dlouhé cesty napříč Jižní Amerikou. V okamžicích, než se kamenitá cesta vyšvihne od mořské hladiny na poslední útes a já po 16 tisících kilometrech konečně vidím, že dál už se pokračovat nedá.

Tady cesta opravdu končí!

Tady cesta opravdu končí!

Ten pocit, to je směsice vzrušení, radosti, pýchy a snad i špetky dojetí. Motor auta jakoby to cítil také. Přede, nedusí se, a kdybych se nebál, že budu za blázna, uvěřil bych, že se maska mezi světlomety usmívá. Až po chvíli, když se rozkoukám, uvědomím si, že jsem na malém, improvizovaném fotbalovém hřišti, v polovině protnutém kotevním lanem meteorologického stožáru. V plechové boudě hučí dieselový generátor a z komína malého domku s radarem na střeše stoupá dým.

Jsme na konci. Radarová stanice argentinského námořnictva. Počet můžu ve službě: tři. Posádka se střídá po měsíci, nejbližší asfalt je asi 130 kilometrů severozápadně pustinou Ohňové země. Venku mrholí a fouká studený vítr od průlivu Beagle, zato domeček je útulnost sama. Je to místo, kde by se dal napsat román, spáchat společná sebevražda milenců nebo natočit béčkový romantický film SRN o chudém hlídači radaru a krásné dceři místního miliardáře.

Přijímáme pozvání na čaj. V troubě se peče maso a počet židlí koresponduje s počtem obyvatel. Jako ve Sněhurce a sedmi trpaslících. Nebýt vojenské námořní mapy pobřeží, radarového monitoru a vysílačky, nevěřil bych, že jde o vojenský objekt. Radiový kód pro tuto základnu je LU8XW. Kdyby vás někdy v budoucnu zastihla bouře v okolí Hornova mysu, vaše loď nabírala vodu, srdce bubnovalo na poplach a poslední napětí gelové lodní baterie byste využili na zoufalé volání MayDay, tak se třeba ozve tenhle kód. Odpověď na vaši výzvu na kanále bude vonět po tom pečeném mase a vyzařovat z ní bude útulné teplo tohoto baráčku na konci světa.

Braček na konci světa

Baráček na konci světa

Otáčím auto a vyrážím zpět. Odteď se už naše expedice bude jen vracet. Co to bylo, to co jsme právě nyní završili? Pošetilá anabáze? Hrdinné dobrodružství? Řadím dvojku a přemýšlím. Jedna skvělá slečna mi kdysi nechala na nočním stolku knihu jako dárek na rozloučenou. Kniha byla v originále a mně chvíli trvalo, než jsem sehnal její překlad. Albert Camus v ní mj. napsal:

„…a hrdinství ustoupí až na druhé místo, kam správně patří, hned za a nikdy před ušlechtilý nárok na štěstí.“

Teď odjíždím od té radarové stanice, od nicotného bodu na 55. rovnoběžce jižní šířky a skutečně, více než cokoli jiného, zažívám pocit štěstí. Pocit štěstí z toho, kam až jsem dojel, a zároveň z toho, že mám, kam se vrátit. Na začátku, v Georgetownu, jsem se ptal sám sebe, co bude na konci. Jsem tu a ptám se, co vlastně bylo na začátku.

Vracíme se...

Vracíme se…

Jarní vody na vyprahlé pampě

10.1.2013

Jestliže mi cesta Patagonií po silnici Carretera Austral často připomínala Aljašku, pouhé překonání hranice do Argentiny naši výpravu okamžitě hodilo do oceánu vyprahlé a nikde nekončící pampy. Z Klondiku jsem najednou někde v Utahu, nebo ve vyprahlých končinách Kalifornie. Písek, drny hrubé trávy, trní a vítr. Asfaltku brzy střídá prašná cesta a jediná znamení lidské přítomnosti v této zapomenuté krajině jsou benzínky. Dvě stará čerpadla na benzín a naftu, hustě polepená nálepkami cestovatelů a poblíž domeček, pobitý vlnitým plechem, který bez ustání bičuje studený vítr. Na šnůře se třepetají vyprané montérky a v kůlně hučí dieslový generátor jako obří srdce zapomenuté základny civilizace uprostřed písečné pustiny. Když utichnou naše motory, dlouho se nic neděje. Až po drahné chvíli vrznou dveře a vychází podsaditý muž, aby zapnul čerpadlo. Do kanystru nám prý nenatankuje. Má malou zásobu.

Do kanystru ne...

Do kanystru ne…

Dívám se kolem. V pruhu slunce se vyhřívá pes neurčité rasy a neurčité barvy. Na zápraží spí zrzavá kočka. Okolí domku je upravené a prádlo na šňůře je pověšené s podivuhodnou pečlivostí. Nechce se mi věřit, že by v tomhle domku bez elektrické přípojky žil pumpař sám. Jako bych se ocitl ve filmu Pošťák zvoní vždycky dvakrát. Kdoví, co zrovna dělá jeho žena, zatím, co on s námi klábosí o trabantech…

Benzin na konci sveta

Benzín na konci sveta

Osamocené benzínky mají jednu výhodu. Málokdo si dovolí nezastavit a nedotankovat palivo a málokdo, z těch, kdo se rozhodli zastavit, má naspěch. Vedle nás po nějaké chvíli zastaví obří ford. Jeden z těch modelů, navržený před ropnou krizí 70. let. Auto na přední lavici bez potíží pojme čtyři pasažéry. Pak zadní sedačka – gauč do letního kina, místo početí celé generace Američanů, když se jejich otcové vrátili z Vietnamu a vzadu korba na deset ovcí, pět prasat nebo jednu kravku. Tenhle ford je tak omlácený, že se jen těžko dá uhádnout jeho původní barva. Kapota je přivázaná provazem a dva kulaté světlomety v pomačkané masce svým šilháním připomínají Brigitte Bardot. Mám na mysli tu lokomotivu.

The Americans, 1958, Robert Frank

The Americans, 1958, Robert Frank

Takové auto přirozeně upoutává naši pozornost. Zvlášť poté, co se na nás ze zadních sedadel směje trojice děvčat. Zvyklí, že nám tu nikdo nerozumí, hlasitě komentujeme jejich půvaby. Od volantu vystoupí muž, žene se k polskému maluchu a… mluví polsky! Jestli rozuměl našim poznámkám, nejspíš se právě urazil. Ale naštěstí nás neslyšel. Trvá to chvíli, než vystoupí početná rodina. Muž, jeho žena, tři bratři a ony tři dívky, bezpochyby sestry. Dvě z nich jsou si velmi podobné, kdyby mezi nimi nebyl tak osmiletý rozdíl, řekl bych, že jsou to dvojčata. Společným jmenovatelem jejich podoby je jejich neobvyklá krása. Kde jsem tu tvář už jenom viděl, přemýšlím a beru si sluneční brýle, aby nebylo vidět, jak na ně civím. Už to mám! Ta tvář je tváří z ilustrace mého vydání Turgeněvovy útlé novely Jarní vody.

Ilustrace jsou nádherné a text taky ujde.. :)

Ilustrace jsou nádherné a text taky ujde.. 🙂

Dívky si sedají do závětří domku. Pozorují nás a něco si šeptají. Jejich věk odhaduji tak na 20, 16 a 8 let. Starší bratři okukují naše auta a jejich otec zabředl do živé debaty s upovídanými Poláky. Jdu k nim. Zajímá mě, kdo je ten muž, který řídí čtyřicet let starý ford a argentinskou značkou a mluví polsky.

„Jak to, že mluvíte tak dobře polsky,“ ptá se Tomek.

„Rodiče byli z Polska a emigrovali do Argentiny.“ odpovídá muž.

A tu si všímám jeho slovanských rysů. A hlavně – jeho očí.

Tak modré oči ve mně vyvolávají nejrůznější slet asociací: dech páchnoucí po vodce a balených cigaretách, portrét dělníka v helmě s logem gdyňské loděnice a temné běsy na dně duše, která po celé generace snaží zkrotit pozůstatky kozáckých genů.

„Manželka je Argentinka, ale polsky se naučila. Děti už ale moc polsky neumí. A ta nejmladší už vůbec.“

Muž má drobnou postavu, ale šlachovité ruce, husté obočí a týdenní strniště. Může mu být kolem padesáti. Mluví pomalu.

Opouštím náš hlouček, který se postupně noří do propasti motorového prostoru staré fordky. Debatu o historii rodu vystřídaly obdivné citoslovce na adresu osmiválcového motoru o obsahu čtyřech litrů.

Najednou ke mně přistoupí manželka toho muže. Její rysy prozrazují, jaká to musela být krasavice. Půvab mládí u ní vystřídal zralý šarm.

„Můžu se podívat na váš fotoaparát?“

„Samozřejmě!“

Žena bere do ruky foťák a uznale kývá hlavou.

Konika Hexar, že?“

Oči ji svítí, jakoby v koutě staré skříně objevily dávno zapomenutou hračku z dětství.

„Ano, já pořád fotím na film. Je to úplně jiný styl práce.“ Odpovídám a neskrývám překvapení. Mám na těle fotoaparátu přelepené všechna označení. Člověk musí být zběhlý ve fototechnice, aby tuto, dnes už vcelku legendární japonskou odpověď na Leicu M6, pod vrstvou lepící pásky poznal.

„Taky mám jednu,“ říká žena a usměje se. Snad je to tím starým fordem, snad je to jejím pohledem bystrých očí, ale jako bych se bavil s fotografkou Kathy ze Třech dnů Kondora.

Až teď jsem si všiml moderního Nikona, kterého má její manžel na krku. Nějak se mi nehodí k člověku, který řídí takovouhle kraksnu. Ale právě tahle kombinace a volba priorit je mi sympatická. Na korbě forda je hromada kempovacího vybavení. Celty, stany, grilovací rošt a očouzené nádobí. Jsou na cestě. Celá rodina. Jako bych se posunul v čase zpět a kdesi uprostřed Spojených států potkal Roberta Franka. V kapse má šek Guggenheimovy nadace na realizace svého fotografického projektu, v omlaceném autě celou rodinu a v hlavě představu o knize fotografií, která celému světu ukáže dosud neznámý rub amerického snu. Možná je tenhle muž, nebo jeho žena také někdo takový. Kerouac 21. století s digitálním fotochipem místo inkoustu.

The Americans, 1958, Robert Frank

The Americans, 1958, Robert Frank

Robert Frank

Robert Frank

 

The Americans, Robert Frank

The Americans, 1958, Robert Frank

Jsem rád, že mě tyto úvahy nad rodiči odvádějí od jejich dcer. Slovanská a argentinská krev se zde smíchaly do povedené Bloody Mary, kdy worcesterem je znepokojivý pohled hlubokých očí, blankytně modrých po otci, celerovou natí kudrnaté vlasy, vyhrnuté do hustého drdolu a rajčatovou šťávou jsou pak její široké rty. Z profilu jsou vyšpulené do tvaru, který jakoby balancoval mezi ušlechtilostí a lascivností. Je to zvláštní pocit, prohodit s dívkami pár polských slov uprostřed argentinské pampy

Loučíme se a naše auta se rozjedou do opačných směrů. Příštím pět set kilometrů budu mít o čem přemýšlet. Oči mám zabodnuté do kamení prašné cesty před kapotou, ale v mozku si promítám obrazy černobílých fotografií Frankovy knihy Američané. Na obzoru mizí v oblaku prachu fordka a s ní i ty dvě krásné sestry. Ta první je krásná už dnes a o její sestře to budou bez ostychu tvrdit tak za sedm let. Ještě se podívám do zpětného zrcátka na plechový domek pumpaře. Kolikrát asi zvoní jejich pošťák?

Nad argentinskou pampou svítá

Nad argentinskou pampou svítá

Telegraficky z Patagonie

4.1.2013

Charles Bukowski napsal, že již pominula doba, kdy byl život spisovatelů zajímavější než jejich psaní. Se strašlivým řevem ženu svého trabanta do táhlého stoupání prašné cesty kdesi uprostřed Patagonie, a protože nemám nic lepšího na mysli, přemýšlím, jak to vlastně bylo s Jackem Londonem. Zaráží mě, že si vlastně nejsem jist, jestli tento autor Bílého tesáka opravdu dlel nějaký čas na Aljašce, nebo jako Karel May jen vařil z vody a svých představ. Ale myslim, že tam byl. Přemýšlím o tom i proto, že kdybych vypil půllitr rumu, zatočil se dokola a pohlédl na krajinu vůkol, klidně bych uvěřil, že jsem kdesi v Kanadě nebo právě na Aljašce. Bílé štíty hor, jezera, dravé řeky plné ryb a husté lesy, to vše dohromady tvoří dokonalou kulisu, zaměnitelnou s moji dosud neověřenou představou těchto severoamerických krajin. Má to jen jeden zásadní rozdíl. Na jižní polokouli prý nežijí medvědi. (Tedy krome vzácneho druhu medvěda Andského).  Takže jsem zbytky jídla každý večer uklízel úplně zbytečně.

Spime v mrtvem lese kdesi uprostred Carretery

Spime v mrtvem lese kdesi uprostred Carretery

Včera jsme oslavili příchod nového roku. U ohně, s dobrým jídlem, bez ohňostroje a bez přemíry alkoholu. Uprchli jsme z městečka, kde jsme kupovali zásoby a benzín. Pohled na pohledy místních slečen zaváněl strašným průšvihem. „Musíme pryč! Musíme do divočiny!“ – říkáme si. Jsme jako ti medvědi, kteří se přišli namlsat odpadků k lidským obydlím. Z civilizace nás po čtvrt roce jiného života obrazně řečeno bolí břicho. Nebo spíš tam níž. Potácím se bolestí jako ten Baarův Poslední medvěd na Brti, co sežral horký pecen chleba a chci zmizet v horách.

Lago General Carrera... Jen mit plachetnici!

Lago General Carrera… Jen mit plachetnici!

Dívám se na své dlaně. Jsou na nich zřetelné mozoly v místě, kudy jimi prochází úzký volant trabanta. Ruce, které si odvykly dotýkat se měkkých a čistých věcí jsou stejně špinavé, jako naše mluva, kterou se žertem i ve vzteku častujeme. Od doby, kdy zmizely úžasné chilské benzínky panamerické dálnice s občerstvením, polévám ty dlaně desinfekcí (je to jednodušší než hledat mýdlo) a vařím večeři pro naši sedmičlennou ekipu. Tady, uprostřed Patagonie, se noční seance přeměny trvanlivých polotovarů v plnohodnotnou večeři změnily ve svátek. Se Slovákem Markem si vyměňujeme recepty na brynzové halušky, domácí chléb, klobásky a jiné dobroty. Tu a tam přeruší výčet surovin povzdech. Vzpomínky na milované pokrmy totiž nakonec vždy tak nějak automaticky asociují i fakt, že se nepostíme jen v jidle.  Neoficiální a nikde necitovaný důkaz rčení, že láska prochází žaludkem. Vypouštíme páru sérií slov, které naše visegrádská (česko-slovensko-polská) trojka již považuje za naprosto srozumitelné esperanto a dál se noříme do světa kulinaření, jehož hříchy jsou nám zde blíž, než ty druhé, ke kterým se obracíme toliko ve svých snech.

Brzy rano...

Brzy rano…

Hoří oheň. Polák Tomek mučí foukací harmoniku a druhý Polák Radek mučí nás ostatní svoji vokální improvizací na téma sběru bavlny ve stylu blues. Od kotlíku s naší večeří vzhlédnu k horským hřebenům nad námi. V pruské modři nebe, které právě předává své žezlo noci, se začíná klubat kantovsky hvězdné nebe. Postavil jsem si stan na větrné hůrce nad řekou, za to však s výhledem na celé údolí. Jedno z těch, které tu v první polovině 70. let protla Pinochetova silnice zvaná Carretera Austral, po níž jedeme. Těším se, jak si po večeři zalezu dovnitř a ze závětří dobře ukotveného instantního obydlí se budu zpoza zapálené dýmky kochat tou nádherou. A to všechno aniž bych se musel bát, že se mi uprostřed toho všeho objeví ve stanu hlava médi, který se lidským hlasem zeptá, kde je jeho brácha. Ale já vím jak na něj. S odzbrojujícím klidem bych mu odvětil:

„Šel pro med do Jednoty.“