Jarní vody na vyprahlé pampě

Jestliže mi cesta Patagonií po silnici Carretera Austral často připomínala Aljašku, pouhé překonání hranice do Argentiny naši výpravu okamžitě hodilo do oceánu vyprahlé a nikde nekončící pampy. Z Klondiku jsem najednou někde v Utahu, nebo ve vyprahlých končinách Kalifornie. Písek, drny hrubé trávy, trní a vítr. Asfaltku brzy střídá prašná cesta a jediná znamení lidské přítomnosti v této zapomenuté krajině jsou benzínky. Dvě stará čerpadla na benzín a naftu, hustě polepená nálepkami cestovatelů a poblíž domeček, pobitý vlnitým plechem, který bez ustání bičuje studený vítr. Na šnůře se třepetají vyprané montérky a v kůlně hučí dieslový generátor jako obří srdce zapomenuté základny civilizace uprostřed písečné pustiny. Když utichnou naše motory, dlouho se nic neděje. Až po drahné chvíli vrznou dveře a vychází podsaditý muž, aby zapnul čerpadlo. Do kanystru nám prý nenatankuje. Má malou zásobu.

Do kanystru ne...

Do kanystru ne…

Dívám se kolem. V pruhu slunce se vyhřívá pes neurčité rasy a neurčité barvy. Na zápraží spí zrzavá kočka. Okolí domku je upravené a prádlo na šňůře je pověšené s podivuhodnou pečlivostí. Nechce se mi věřit, že by v tomhle domku bez elektrické přípojky žil pumpař sám. Jako bych se ocitl ve filmu Pošťák zvoní vždycky dvakrát. Kdoví, co zrovna dělá jeho žena, zatím, co on s námi klábosí o trabantech…

Benzin na konci sveta

Benzín na konci sveta

Osamocené benzínky mají jednu výhodu. Málokdo si dovolí nezastavit a nedotankovat palivo a málokdo, z těch, kdo se rozhodli zastavit, má naspěch. Vedle nás po nějaké chvíli zastaví obří ford. Jeden z těch modelů, navržený před ropnou krizí 70. let. Auto na přední lavici bez potíží pojme čtyři pasažéry. Pak zadní sedačka – gauč do letního kina, místo početí celé generace Američanů, když se jejich otcové vrátili z Vietnamu a vzadu korba na deset ovcí, pět prasat nebo jednu kravku. Tenhle ford je tak omlácený, že se jen těžko dá uhádnout jeho původní barva. Kapota je přivázaná provazem a dva kulaté světlomety v pomačkané masce svým šilháním připomínají Brigitte Bardot. Mám na mysli tu lokomotivu.

The Americans, 1958, Robert Frank

The Americans, 1958, Robert Frank

Takové auto přirozeně upoutává naši pozornost. Zvlášť poté, co se na nás ze zadních sedadel směje trojice děvčat. Zvyklí, že nám tu nikdo nerozumí, hlasitě komentujeme jejich půvaby. Od volantu vystoupí muž, žene se k polskému maluchu a… mluví polsky! Jestli rozuměl našim poznámkám, nejspíš se právě urazil. Ale naštěstí nás neslyšel. Trvá to chvíli, než vystoupí početná rodina. Muž, jeho žena, tři bratři a ony tři dívky, bezpochyby sestry. Dvě z nich jsou si velmi podobné, kdyby mezi nimi nebyl tak osmiletý rozdíl, řekl bych, že jsou to dvojčata. Společným jmenovatelem jejich podoby je jejich neobvyklá krása. Kde jsem tu tvář už jenom viděl, přemýšlím a beru si sluneční brýle, aby nebylo vidět, jak na ně civím. Už to mám! Ta tvář je tváří z ilustrace mého vydání Turgeněvovy útlé novely Jarní vody.

Ilustrace jsou nádherné a text taky ujde.. :)

Ilustrace jsou nádherné a text taky ujde.. 🙂

Dívky si sedají do závětří domku. Pozorují nás a něco si šeptají. Jejich věk odhaduji tak na 20, 16 a 8 let. Starší bratři okukují naše auta a jejich otec zabředl do živé debaty s upovídanými Poláky. Jdu k nim. Zajímá mě, kdo je ten muž, který řídí čtyřicet let starý ford a argentinskou značkou a mluví polsky.

„Jak to, že mluvíte tak dobře polsky,“ ptá se Tomek.

„Rodiče byli z Polska a emigrovali do Argentiny.“ odpovídá muž.

A tu si všímám jeho slovanských rysů. A hlavně – jeho očí.

Tak modré oči ve mně vyvolávají nejrůznější slet asociací: dech páchnoucí po vodce a balených cigaretách, portrét dělníka v helmě s logem gdyňské loděnice a temné běsy na dně duše, která po celé generace snaží zkrotit pozůstatky kozáckých genů.

„Manželka je Argentinka, ale polsky se naučila. Děti už ale moc polsky neumí. A ta nejmladší už vůbec.“

Muž má drobnou postavu, ale šlachovité ruce, husté obočí a týdenní strniště. Může mu být kolem padesáti. Mluví pomalu.

Opouštím náš hlouček, který se postupně noří do propasti motorového prostoru staré fordky. Debatu o historii rodu vystřídaly obdivné citoslovce na adresu osmiválcového motoru o obsahu čtyřech litrů.

Najednou ke mně přistoupí manželka toho muže. Její rysy prozrazují, jaká to musela být krasavice. Půvab mládí u ní vystřídal zralý šarm.

„Můžu se podívat na váš fotoaparát?“

„Samozřejmě!“

Žena bere do ruky foťák a uznale kývá hlavou.

Konika Hexar, že?“

Oči ji svítí, jakoby v koutě staré skříně objevily dávno zapomenutou hračku z dětství.

„Ano, já pořád fotím na film. Je to úplně jiný styl práce.“ Odpovídám a neskrývám překvapení. Mám na těle fotoaparátu přelepené všechna označení. Člověk musí být zběhlý ve fototechnice, aby tuto, dnes už vcelku legendární japonskou odpověď na Leicu M6, pod vrstvou lepící pásky poznal.

„Taky mám jednu,“ říká žena a usměje se. Snad je to tím starým fordem, snad je to jejím pohledem bystrých očí, ale jako bych se bavil s fotografkou Kathy ze Třech dnů Kondora.

Až teď jsem si všiml moderního Nikona, kterého má její manžel na krku. Nějak se mi nehodí k člověku, který řídí takovouhle kraksnu. Ale právě tahle kombinace a volba priorit je mi sympatická. Na korbě forda je hromada kempovacího vybavení. Celty, stany, grilovací rošt a očouzené nádobí. Jsou na cestě. Celá rodina. Jako bych se posunul v čase zpět a kdesi uprostřed Spojených států potkal Roberta Franka. V kapse má šek Guggenheimovy nadace na realizace svého fotografického projektu, v omlaceném autě celou rodinu a v hlavě představu o knize fotografií, která celému světu ukáže dosud neznámý rub amerického snu. Možná je tenhle muž, nebo jeho žena také někdo takový. Kerouac 21. století s digitálním fotochipem místo inkoustu.

The Americans, 1958, Robert Frank

The Americans, 1958, Robert Frank

Robert Frank

Robert Frank

 

The Americans, Robert Frank

The Americans, 1958, Robert Frank

Jsem rád, že mě tyto úvahy nad rodiči odvádějí od jejich dcer. Slovanská a argentinská krev se zde smíchaly do povedené Bloody Mary, kdy worcesterem je znepokojivý pohled hlubokých očí, blankytně modrých po otci, celerovou natí kudrnaté vlasy, vyhrnuté do hustého drdolu a rajčatovou šťávou jsou pak její široké rty. Z profilu jsou vyšpulené do tvaru, který jakoby balancoval mezi ušlechtilostí a lascivností. Je to zvláštní pocit, prohodit s dívkami pár polských slov uprostřed argentinské pampy

Loučíme se a naše auta se rozjedou do opačných směrů. Příštím pět set kilometrů budu mít o čem přemýšlet. Oči mám zabodnuté do kamení prašné cesty před kapotou, ale v mozku si promítám obrazy černobílých fotografií Frankovy knihy Američané. Na obzoru mizí v oblaku prachu fordka a s ní i ty dvě krásné sestry. Ta první je krásná už dnes a o její sestře to budou bez ostychu tvrdit tak za sedm let. Ještě se podívám do zpětného zrcátka na plechový domek pumpaře. Kolikrát asi zvoní jejich pošťák?

Nad argentinskou pampou svítá

Nad argentinskou pampou svítá

Vlastnosti: , ,

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s


%d blogerům se to líbí: