Benzín, Olej a Rock´n´Roll

Část 1. Modří už vědí

Silnice číslo 3 je obyčejná dvouproudová asfaltka, napříč rovinatou pustinou. Nevede ničím zajímavým. Ale když je i ničeho hodně, stává se to něčím. A stejně tak se v mezích tohoto principu stává silnice č. 3 pojmem, protože protíná Argentinu od severu k jihu, či v našem případě naopak: Přes tři tisíce kilometrů z nejjižnějšího města světa Ushuaia až do Buenos Aires.

Na mape to vypada takhle...

Na mape to vypada takhle…

Můj úkol je prostý: držet auto na silnici (pokud možno v pravém pruhu) a neusnout. Jediné, co se na fádní rovině pampy mění, jsou kilometrovníky.

Silnice c.3

Silnice c.3

Na naší straně silnice – do Buenos – jsou to čísla sudá. Na protější straně – směr jih – čísla lichá. Zapaluji si dýmku a pojednou kolem mě létají důležité milníky našich moderních dějin: pád berlínské zdi, přistání na měsíci, ruské tanky v Praze, rok výroby mého motocyklu zn. Triumph, atentát na Kennedyho, vynález antikoncepční pilulky, Kubánská krize, Gottwald na Staroměstském náměstí, zase ruské tanky v Praze… a tak to jde sestupně dál. V hlavě si řadím, které události jsou na mé straně silnice a které na protější. Je zajímavé, že sudá čísla mírně vedou. Logicky je tedy cesta na sever menší nuda…

Tak to jde celý den. Od letopočtů se odtrhuji jen, když si horkou vodou z termosky zalévám maté. V těch okamžicích mi drží volant můj spolujezdec a fotograf naší expedice Kuba. Nebojím se, Kuba nemá důvod k okázalé sebevraždě a pečlivě se vyhýbá protijedoucím kamionům.

Levým uchem zaslechnu burácení motoru. Pohlédnu z otevřeného okénka na obří kapotu ve vínové metalíze, která se pomalu sune kupředu levým pruhem. Starý ford Falcon a v něm tři generace Argentinců. Děda za volantem a zbytek tak nějak po celém voze. Na úrovni mého okna zpomalí, aby si osazenstvo prohlédlo náš žlutý trabant. Malý kluk si nás fotí mobilem a jeho, o pár let starší sestra se mi kouká do očí. Nevědomky stále křičím refrén písně, kterou jsem nikdy před tím neslyšel a který zní „Let´s make it fifty-fifty and do it 69!“, okamžitě se ale zarazím. Nebude jí víc jak dvacet a její oči, jako by mi slovy Roberta Křesťana napovídaly, že vždycky dostala, co chtěla. Jen bych v tomto případě možná podotkl, že ona to teprve jednou jistě dostane. Dlouhé tmavé vlasy jí vlají z okna ven a v odpoledním slunci se lesknou zrovna tak, jako temná srst koní, které se pásli u větrného čerpadla na kilometru 2550. Ten bohužel ještě neměl šanci, státi se událostí naší historie.

Reklama na Ford Falcon...

Reklama na Ford Falcon…

Než se stačím vzpamatovat, polechtá děda šestiválec a všech 116 koní pod kapotou forda zrychlí do klusu. Dívce rozčísne hřívu nápor větru, její bratříček nadšeně zamává zdviženým palcem na rozloučenou, a aniž by ona hnula brvou na pozdrav, zmizí ford za vlnou obzoru. Instantní setkání na dlouhé cestě. Vteřina, o které člověk přemýšlí ještě pár set kilometrů. Asi jako když jde z kina po dobrém filmu.

Otočím se na spolujezdce Kubu. Oba společně vyslovíme ono univerzální citoslovce, kterým jsme se nakazili od polského týmu:

„O-kurwa!“

Akcent na „k“ značí obdivný význam. Kuba si naleje plecháček krabicového vína a oba pokrčíme bradu se smutným úsměvem „modrých, kteří už vědí“. Přidám plyn a náš motor, motorová pila s pneumatikami, se s nezdolnou vervou zařízne do linky silnice, půlící obzor.

Část 2. O lásce

Noc všechno změní. Ve tmě zmizí nuda vyprahlé roviny, motor auta začne s vlhčím vzduchem a nižší teplotou lépe pracovat a už málokterý kilometrovník v kuželu slabých světel zahlédnu. Kuba spí, ovíněný jak Obelix, a mě naplno zavalila tíže faktu, že jsem definitivně zůstal jen sám se sebou, střízlivý se svými běsy.

Z rádia se ozve známá melodie – Carmen. Vystřídá tak Black Sabath a zní o to víc sladce. Jako klišé, které si ovšem vždy, když nás nikdo nevidí a neslyší, znovu rádi poslechneme. Přestanu usínat a úpěnlivě se snažím vzpomenout na český překlad libreta…

„…Láska je rebelující pták,

jehož nic nemůže ochočit…“

Pouštím track znovu a zesiluji hlasitost. Nemusím se omezovat. Kubu nevzbudí, ani kdybych mu pošeptal, že Ježíšek neexistuje.

Láska. Během našeho putování se to stalo tak neznámé a abstraktní slovo. Občas jsme potkávali páry na cestě. Ať už v autě či třeba na kolech. Nikdy jsem na expedici nebyl se ženou, a tudíž si to nedokáži představit. Myslím ale, že je to okamžitě jiný druh cestování. Tak nějak věřím, že ženský prvek v muži potlačí to zvíře uvnitř a bezbřehou touhu po dobrodružství trochu naředí smysl pro detail a romantiku. Těžko říct, co je lepší. Nejspíš má každé své dobré a špatné stránky.

Jen jednou jsem během této naší cesty zaznamenal něco, co mi doopravdy připadalo jako jakési zhmotnění slova láska, a to tak silně, že jsem na ten obraz několik vteřin jen pokradmu a mlčky zíral.

V La Pazu v kempu stála s vytříbenou pečlivostí expedičně vybavená toyota s německou poznávací značkou. Cestoval v ní po kontinentě milý pár v důchodu. Pán s bílým plnovousem a dáma s krátce střiženými blond vlasy, které už byly také spíše stříbrné než slámové. Ta paní rovnala svému manželovi vyprané košile. Ale to byste museli vidět. Bylo to jen pár kostkovaných košil; na jedné ruce by se daly spočítat. Ona je v těch polních podmínkách úplně laskala a neuvěřitelně pečlivě, s takovou láskou, rovnala do komínku. Nebyl to jen ten pověstný německý smysl pro pořádek. To, jak se u toho usmívala, v tom bylo něco víc. Byla to další z těch vteřin na cestě. Stejně jako třeba ten ford Falcon, který mě předjížděl. Okamžik, silný ve své velikosti, věčný ve svém podobenství.

Část 3. O kufru, se kterým se dobývá svět

Těsně po dobytí Jeruzaléma, na kilometru 1090, mi vlétnul do cesty malý pták a srazil se s maskou auta. Dříve než dopadl na zem, byl mrtev. Byl to nepříjemný pocit. Nečekané setkání s pomíjivostí života je zvlášť na takovéto cestě, která má být jeho oslavou, velmi ponurým zážitkem.

Jak se přibližujeme k centrální nížině a více zalidněnému severu, občas protne silnice i nějakou tu osadu, či dokonce městečko. Pár domů, farem s větrníkem, s benzínovou pumpou a také s malinkatým autobusovým nádražím. Zastavil se tu čas. Úplně vidím mladičkou Evu Peron, jak hrdě kráčí s kufrem na autobus do hlavního města.

Evita

Evita

Kilometrovníky padají. Zahlédnu obě domnělá data smrti svatého Václava a pak, po nějaké době, přichází kilometr 805!

Všechny ženy a dívky, které jste kdy nestihli, nebo jste si jednoduše netroufli oslovit v metru, autobuse, vlaku či tramvaji, všechny do jedné jezdí trolejbusem číslo 805 v chilském Valpraisu na pobřeží Pacifiku. Béžovo zelený trolejbus z padesátých let tiše proplouvá městem, ve kterém by člověk měl prožít sebedestruktivně vášnivý a zároveň romantický vztah. Prudké kopce nad oceánem, barevné domečky z blátěných cihel – ta vlaštovčí hnízda, pobitá vlnitým plechem a k nim kráčející krásné nohy. Krásné od pravidelného stoupání do těch prudkých krpálů, kde se můj trabant nejednou zastavil a nemohl dál.

Valparaiso

Valparaiso

Valparaiso

Valparaiso

Valparaiso

Valparaiso

805ka

805ka

Sleduji ubíhající patník číslo 805 a říkám si, že jednou si třeba koupím lístek na ten autobus a pojedu tím městem vstříc svému osudu. Ale teď ne, teď musím odvést tohohle bakelitového starouše do přístavu v Zarate. Stačí profrčet kolem zániku Západořímské říše a pokračovat dál kolem narození Krista. Zaparkuji v nákladním kontejneru, a pak se ihned opiju. Den poté si pak dám kávu v některé ze starých kaváren Buenos Aires, zapálím si dýmku a budu konečně mužem, který už není na cestě.

Na kave ve Valparaisu

Na kave ve Valparaisu

Vlastnosti: , ,

5 komentářů to “Benzín, Olej a Rock´n´Roll”

  1. Ondra Berka (@OndraBerka) Says:

    SUPER cteni!

  2. Mili Says:

    Super poklidně, rozvážně a nostalgicky namalované obrazy – alespoň tak to zní 🙂

  3. honzig78 Says:

    Už se to tu asi řešilo dřív, ale zeptám se – vy jste ta smá parta, co píše pro idnes, nebo jiná ? Každopádně pěknej článek …

    • Ales Says:

      Zdravim! Ano, jsme ta stejna parta, co projela trabantama, jawou a maluchem Jizni Ameriku. Jen autor clanku je jiny. Na iDnes pise vedouci expedice a ridic trabanta Egu Dan Priban a tyhle blogy rozhlasovy reporter a ridic trabanta Babu Ales Vasicek. Tady jsou jeste ty rozhlasove reportaze: https://soundcloud.com/transtrabant 🙂
      Ales

  4. honzig78 Says:

    *samá

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s


%d blogerům se to líbí: