Archive for Únor, 2013

Na křižovatce vpravo

21.2.2013

A je to tu zase. Je skoro půlnoc, vracím z práce a opět nechci přistoupit na to, že mezi pracovní dobou a spánkem není nic jiného, než tahle cesta domů. Škrábu led z čelního skla na prázdném a potemnělém parkovišti. Vlastně si nejsem jist, jestli si připadám víc jako odsouzenec pracovního procesu, nebo jako někdo, kdo jeho zákony přijímá s poněkud cynickým humorem v hlase. Tyhle dvě osoby se spolu v mé hlavě baví a za jejich zády je zamřížovaným oknem vidět trámoví šibenice.

„Velebný pane, my vám děkujeme za vaše krásný slova a až budeme v tom ráji, tak se tam o vás zmíníme.“

„Zmiňte se přátelé. Řekněte Pánu Bohu, že do chrámu už mu neteče, ale jeden jeho pokorný sluha je dlužen pokrývačům.“

Jo, tak nějak, jako ve Zločinu v šantánu, by to asi mohlo vypadat. Startuji motor a přemýšlím, kterou radiovou stanici zvolit. Chopinův „Poslední“ Waltz č.9, Rytířova Posledního kovboje nebo Lust for Life Iggyho Popa? Fetiš slova „poslední“ se mísí s explicitní výzvou k touze po životě s příchutí heroinu. Zajímavé, říkám si, zatímco mě závora pouští z areálu pracoviště, že v tom jménu drogy jsem nikdy neviděl zakuklený anglický výraz pro „hrdinku“. Možná stejně, jako jsem ve slově infaustní nikdy nespatřoval cokoli související s Goethovým Faustem.

Ale to je teď jedno. Jízda nocí je osvěžující. Projíždím lesíkem, pak několik bloků a zastavím na křižovatce. Doprava sjedu dolů z kopce a budu brzy doma. Vzít to doleva, stačilo by u první pumpy nabrat plnou a pak se zastavit až na kávu před státní hranicí. Chvíli váhám, a pak dávám pravý blinkr.

„Zhasni,“ zašeptáš.

Mačkám vypínač a v nastalé temnotě chvíli hledám cestu. Už nejsem tím „posledním kovbojem“, nemotorně křepčícím „poslední waltz“.  Stejně jako v autě cestou domů, nechal jsem i ve své hlavě hrát Iggyho Touhu po životě. První dotek konečků prstů, pomalý a něžný, vůbec nekoresponduje s rock’n’rollovým tempem. To všechno přijde až později. Teď se opájím tím, jak kdesi ve mně mizí malá jizva a s ní i patologický kmit Q.

„I’ve got a lust for life,“ zní mi v uších a kdyby nebyla tma, viděla bys, že se usmívám. Zeširoka a upřímně jako Řek Zorba. Ne, neusmívám se, směju se! Směju se, aniž bych smrděl naftou a bez konkrétního cíle uháněl na té křižovatce vlevo. Směju se, i když zítra vstávám do práce. Nevíš náhodou, čím to je?

ilustracni photo :)

ilustracni photo…

Půlnoční Barcarolla

14.2.2013

První dny v práci a hned jsem vyfasoval týden nočních za nemocnou kolegyni. Kopie z kopie její kopie, říkám si u kopírky, ze které mi lezou nějaké papíry. Chuck Palahniuk měl v Klubu rváčů pravdu. Tohle je přesně pocit nevyspalého zoufalce. Opravdu, nic jako by nebylo skutečné. Týden žiju ve tmě, bez přátel, bez všeho, co mě baví. Svět, jaký jsem znal žije na druhé polokouli, ozářené sluncem a já s půlnocí sestupuji do hlubin, abych ve šmíru a potu rubal jeho obrazy v potemnělé redakci. Týden nevím nic o životě, o kterém v éteru hovořím. Není čas, síla ani chuť na alkohol, motocykl, dýmku či ženu. Žiju jen abych si šel lehnout, protože jakmile se setmí, bude dole před vchodem zase stát taxík do práce. Já si na ty noční prostě nikdy nezvyknu, a to jsem si myslel, že jsem spíš noční pták. Pohlédnu na hodiny. Je půlnoc.

„Já jsem ti slíbil, že dostaneš na holou.“

„Na holou…,“ s lehkým úsměvem přikývne a zavře oči. Krásnou tvář má položenou na úředních dokumentech.

Škoda, že nemám žádnou uniformu. Chtěl bych mít alespoň tu kulatou pošťáckou čepici. S brašnou plnou dopisů bych pak poletoval po dláždění a zpíval si:

„Já přilepím si známku na čelo a razítkem omráčen, přestanu vnímat…“

Usedám do taxíku. Je noc, začíná mi služba a já se choulím na zadním sedadle vyhřátého auta. Hladina Vltavy je jako temné zrcadlo. Razítko a kulatou čepici s kšiltem, říkám si, bych ale mohl mít i jako výpravčí. Hlídal bych stanici někde na pražském Semmeringu, na trati č.122 a místo, abych se razítky omračoval, něžně, ale nekompromisně bych jimi razítkoval zadeček slečny Zdeničky. Na holou! Protože tomu já říkám noční služba! A ani by nevadilo, že by nám k tomu pěvecký sbor poštovních úřednic nezazpíval Requiem. Stačil by tlumený cvrkot telegrafu.

Kopírka brumlá své moderato a já usedám za svůj stůl, ve tmě ozářený jen malou lampou a obrazovkou monitoru. Rytmus s jakým vyjíždějí potištěné papíry se postupně, velmi pomalu, ale stále zřetelněji mění ve sladkou barcarollu. Polštáře gondoly jsou měkké, v mlze pomalu mizí obrysy Giudeccy a kdosi mě unáší do hlubin benátské laguny.

Probudím se trhnutím. Jako bych něco tušil. A opravdu. Pět ztlumených monitorů nad mojí hlavou, každý pro jinou televizní stanici, bliká křiklavým nápisem „breaking news“. Tak do práce. Sakra, prsty jsem si umazal od razítkovací barvy. Sranda, říkáte si… Ale tuhle barvu vyrábí firma Pelikán a ta týden nepustí!

O hledání azylu v mužském světě

8.2.2013

Enzo Ferrari řekl, že aerodynamika je pro ty, kteří neumějí stavět motory. Nevím, proč se mi zrovna tato slova honí hlavou, když s vysoko zdviženým límcem svého kabátu odolávám studenému větru od Vltavy, který bičuje Rašínovo nábřeží. Ale možná je to logické. Jdu totiž kousek za Tančící dům, do nejlepšího řeznictví ve městě, abych si koupil kus vyzrálého steaku a tak trochu „vyladil“ svůj motor.

Jsem týden doma a pomalu přichází aklimatizace. Než začne práce, pořádám dlouhé procházky Prahou. Většinou chodím dost rychle, jako nervózní pes, který se zaběhl a teď musí honem rychle označkovat svá území. Z míry mě vyvádí už méně věcí, než bezprostředně po návratu z expedice. Včera jsem lehce znervózněl jen jednou.

Řekl jsem si, že si dám zdravý oběd, třeba nějakou zeleninu. Sedl jsem si proto do nově objeveného podniku Mangaloo a těšil se na skvělý salát s fenyklem a s kouskem grilovaného lososa. A jak tak sedím a čekám, až bude ryba hotová, najednou se kolem mého stolu vytvořila fronta. Fronta žen. Podívám se na druhou stranu, pak za sebe, a u všech stolů sedí jen samé ženy. Všechny jsou velmi upravené, na židlích vedle sebe mají drahé kabelky, a když si nepovídají mezi sebou, mazlí se s chytrými telefony nejnovější generace.

Salát s fenyklem a grilovaným lososem

Salát s fenyklem a grilovaným lososem

Něco není v pořádku. Dvojice žen na prahu středního věku vedle mě rozebírá svůj milostný život, a vůbec jí nevadí, že to nemohu neslyšet. Začínám se cítit divně. Jako bych se vloupal do dámské šatny a i když o mě všichni vědí, dělají, že mě nevidí. Asi jako když jsem se před lety jakýmsi omylem ocitl na hodině jógy a cvičitelka po nás chtěla, abychom zatnuli (vlastně možná zatnuly…) stydkou kost.

Jdu si teda koupit to krvavé, a osm týdnu vyvěšené hovězí. V krvi, zralé vůni a měkkosti toho masa získám opět jakýsi klid. Připomene mi to to téměř výhradně maskulinní prostředí posledních několika týdnů. Už nebudu mít ten zvláštně šimravý pocit, že mě po dlouhé době rozmrazili, jako ty dva Poláky ve filmu Sexmise. Teda když zrovna nezavadím o rafinovaně dráždivou reklamu na Coco Mademoiselle a její spojení textu písně „It’s a Man‘s World“ s duněním motoru Ducati 750 Sport pod kozačkami Keiry Knightley.

Keira a Ducati 750 Sport

Keira a Ducati 750 Sport

S odpolednem přichází vlezlá zima a šero. Je víkend a kolem řady garáží není vidět ani živáčka. Otáčím klíčem v zatuhlém zámku a s vrznutím otevírám dveře. Je to pořád stejný pocit. Stejně jsem tajil dech, když jsem jako kluk tajně prozkoumával dědovo útočiště. Garáž, místo, kam se v mužském světě utíká před tím ženským, nebo spíš před světem, který zmiňovaná píseň Jamese Browna popisuje na svém konci, často zaniklým v bouřlivém finále… He’s lost in the wilderness… He’s lost in bitterness.

Úplně tu dědovu garáž vidím před sebou: starý kredenc místo ponku, orvaná kožená bunda na skobě, kokoska na polici a uprostřed, jako sfinga, stál jeho motocykl. Jen děda tu už nebyl, aby mě svezl.

O čtvrt století později, jiná garáž, jiný motocykl, stejná situace, stejný azyl. Pomalu, jako bych odkrýval Dívku s perlou, sundávám bílou plachtu. Arkticky modrý lak, opravdu připomíná perleť a chromovaný znak ve tvaru harfy zrychluje tep. Jsem zpět a vše je tak jak má být, tedy na svém místě.

Azyl..

Azyl..

Zvláštní, jak více než auto, dokáže motocykl do sebe pojmout a navždy se stát mementem tolika zážitků a situací. Roky letí. Nepravidelné burácení a prskání po čtyřproudé silnici k písečným dunám Wassenaaru a následné štelování předstihu zapalování. Testovací jízdy maskované romantickými výlety na pláž. 38 stupňů Before Top-Dead-Center… prásk, zážeh! Celé dny s hlavou v technické literatuře. Jak jen se trefit do těch 38 stupňů? Ležím na pláži, s její hlavou na svém rameni, naše nohy zapletené do sebe. Horní úvrať pravého válce nastavím lehce. Hladím ji po boku a pomalu sjíždím po lince jejího pasu. Když uchytím úhloměr na klikovou hřídel, resp. výfukovou vačku, nebude už takový problém, vrátit se o potřebný úhel předstihu. Od pasu jede ruka výš pod těsnou koženou bundu. Když správně nastavím odtrh kladívek mělo by to fungovat.

Stojím uprostřed své garáže a pouštím na zem plachtu. Pach benzínu a oleje připomíná uplynulou cestu, ale víc než ji, jako by uváděl cestu, která teprve přijde. V garáži je skoro tma, ale v duchu ji vidím. Prudce zvrátí hlavu dozadu, záda prohne jako luk a její tvář zmizí v záplavě vlasů. Je to tady! 38. stupeň před horní úvratí! Zážeh!

Psychedelické návraty

3.2.2013

To překvapení se dá přirovnat k jedné reklamě, či scéně filmu, či co to vlastně bylo. Utkvěla mi v hlavě, jako kamínek, který nepropadl řešetem mé paměti.

Mladý pár sedí u stolu v restauraci. On něco docela potichu řekne. Ona chvíli mlčí, a pak, jedním prudkým máchnutím ruky smete ze stolu sklenice… vteřina napětí. Muž kouká se zděšeným výrazem a přemýšlí, co řekl tak hrozného. Stejně tak civí i celá klientela toho podniku. Žena po té vteřině vyskočí na ubrus, chlápka popadne za kravatu a k překvapení celého lokálu ho začne, poněkud lascivně klečící na stole, zuřivě líbat. Už nevím, nejspíš to byla reklama. Třeba na zubní pastu s dlouho trvajícím svěžím účinkem, na vložky do každé situace, či na bonbóny Mentos s geniálním návodem na odmítnutí penzijního připojištění. Pro mě je důležitý ten prvek hřejivého překvapení a náboj, jaký to vyvolalo. Protože právě něco podobného cítím právě teď.

Jsme opět doma v Praze a stojím se svým volkswagenem v zácpě. Když tu se z rádia ozve Can’t get you out off my mind Lennyho Krawitze. Návraty z dlouhých cest s sebou obvykle přinášejí různé obtíže. Vypojený telefon, přítelkyně, které už nejsou přítelkyněmi, propadlou tramvajenku i dálniční zámku. Na hlavním náměstí Plaza de Mayo v Buenos jsem potkal slečnu, která měla na bílém triku nápis Lucy in the Sky with Diamonds. Známý song Beatles evokující zkratku v barvě duhy – LSD. Na tom tričku bylo ale slovo Lucy napsáno sotva viditelným až titěrným písmem, oproti obřímu fontu, jakým byl vyveden zbytek. Teď se mi zdá, že to malinké „Lucy“ je střípek jakési halucinogenní drogy, který mi po té výpravě zůstal v mozku a jen čeká, až se nad ucpanou Ječnou ulicí objeví to diamantové nebe. Objevilo se právě v té Lennyho písni. Stejně diamantově totiž zářila solná pláň Salar de Uyuni, když jsem po ní na plný plyn hnal trabanta a v autorádiu mi hrála tatáž píseň.

Salar de Uyuni

Za volantem trabanta Babu na Salar de Uyuni

Padá zelená na semaforu, ale auta stojí dál. Už né tak má halucinace. Buší mi srdce, a já pod volantem řadím trabantí čtyřku. S nakřápnutým výfukem a nepatrným únikem spalin do kabiny zní rozhicovaný dvoutakt jako osmiválcový třiapůllitr mého prvního auta. „Life is just a lonely highway…“ řve rádio.

Návraty jsou těžké. A je to čím dál horší. Už nestačí jedna nenasytná rychlovka na záchodě kavárny, abych si opět zvykl, že jsem ve světě, kde se nechodí spát se západem slunce. To bylo před deseti lety. Teď probírám své věci dlouho do noci. Artefakty života „před expedicí“. Tak známé a přesto neznámé. Tahle můj výlet spálil všechny mosty. Práci televizního reportéra, můj starý byt i to, co se v něm kdy odehrálo. Zpět do minulého života mě z letiště dovezly dvě stovky odpočatých hřebců pod kapotou Alfy Romeo mé skvělé a nezkrotné sestry. Stejně, jako jsem na okamžik zaváhal zda nastoupit, abych neumazal její světle béžové čalounění, chvíli váhám, jakou košili si obléct. Je jich mnoho a já poslední čtyři měsíce nosil jen dvě, a to stejné. Tenhle nový život je plný nutnosti, dělat neustále rozhodnutí.

Jizda...

Jizda…

Z Ječné ulice je parkoviště, na které padá místo vloček déšť. Vzduch je plný benzínových spalin a chřipkového viru. Stále ještě v duchu jedu po solné pláni a při tom hladím chromové dvojité V na volantu. Vybaví se mi Brouk, uhánějící po Hollywood Sunset boulevardu, kterého Charles Bukowski často zmiňoval jak ve své próze, tak ve své poezii. Válečný fotoreportér a spisovatel Patrick Chauvel se občas ukáže za volantem Mustangu z roku ‘66.  No a já trčím v Ječný v obyčejném golfu kombi, kterého jsem v záchvatu odpovědnosti vyměnil za svého vetchého a žíznivého landrovera. Byl to takový sňatek z rozumu. Reklama na spořádaný život, přes kterou někdo nasprejoval větu „Mám všechno a přesto nejsem šťastná!“ Sakra, asi bych měl mít větší styl…

Patrick Chauvel

Patrick Chauvel

Ta Ječná se asi nehne. Zavírám oči. Bílá pláň sviští všude kolem. Pod volantem trabanta mačkám tajné tlačítko na vysunutí křídel, současně zažehávám dvoutaktní tryskový motor a přitahuji volant k sobě. Trabant se pomalu odlepuje od země a nabírá výšku. Ze sedadla spolujezdce na mě najednou zírá vyděšený fotograf Kuba. Strhávám gumovou masku Aleše a fialová plešatá hlava pod ní už popadá dech k barytonově zabarveném huronskému smíchu.

„Muhehehe!“

fantomas

Nějak takhle…

Když znovu otevřu oči, jsem v autě sám, hraje tu už jiná hudba a já se vznáším někde nad Štěpánskou ulicí. Návraty, to není nic jednoduchého.