Na křižovatce vpravo

A je to tu zase. Je skoro půlnoc, vracím z práce a opět nechci přistoupit na to, že mezi pracovní dobou a spánkem není nic jiného, než tahle cesta domů. Škrábu led z čelního skla na prázdném a potemnělém parkovišti. Vlastně si nejsem jist, jestli si připadám víc jako odsouzenec pracovního procesu, nebo jako někdo, kdo jeho zákony přijímá s poněkud cynickým humorem v hlase. Tyhle dvě osoby se spolu v mé hlavě baví a za jejich zády je zamřížovaným oknem vidět trámoví šibenice.

„Velebný pane, my vám děkujeme za vaše krásný slova a až budeme v tom ráji, tak se tam o vás zmíníme.“

„Zmiňte se přátelé. Řekněte Pánu Bohu, že do chrámu už mu neteče, ale jeden jeho pokorný sluha je dlužen pokrývačům.“

Jo, tak nějak, jako ve Zločinu v šantánu, by to asi mohlo vypadat. Startuji motor a přemýšlím, kterou radiovou stanici zvolit. Chopinův „Poslední“ Waltz č.9, Rytířova Posledního kovboje nebo Lust for Life Iggyho Popa? Fetiš slova „poslední“ se mísí s explicitní výzvou k touze po životě s příchutí heroinu. Zajímavé, říkám si, zatímco mě závora pouští z areálu pracoviště, že v tom jménu drogy jsem nikdy neviděl zakuklený anglický výraz pro „hrdinku“. Možná stejně, jako jsem ve slově infaustní nikdy nespatřoval cokoli související s Goethovým Faustem.

Ale to je teď jedno. Jízda nocí je osvěžující. Projíždím lesíkem, pak několik bloků a zastavím na křižovatce. Doprava sjedu dolů z kopce a budu brzy doma. Vzít to doleva, stačilo by u první pumpy nabrat plnou a pak se zastavit až na kávu před státní hranicí. Chvíli váhám, a pak dávám pravý blinkr.

„Zhasni,“ zašeptáš.

Mačkám vypínač a v nastalé temnotě chvíli hledám cestu. Už nejsem tím „posledním kovbojem“, nemotorně křepčícím „poslední waltz“.  Stejně jako v autě cestou domů, nechal jsem i ve své hlavě hrát Iggyho Touhu po životě. První dotek konečků prstů, pomalý a něžný, vůbec nekoresponduje s rock’n’rollovým tempem. To všechno přijde až později. Teď se opájím tím, jak kdesi ve mně mizí malá jizva a s ní i patologický kmit Q.

„I’ve got a lust for life,“ zní mi v uších a kdyby nebyla tma, viděla bys, že se usmívám. Zeširoka a upřímně jako Řek Zorba. Ne, neusmívám se, směju se! Směju se, aniž bych smrděl naftou a bez konkrétního cíle uháněl na té křižovatce vlevo. Směju se, i když zítra vstávám do práce. Nevíš náhodou, čím to je?

ilustracni photo :)

ilustracni photo…

Vlastnosti:

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s


%d blogerům se to líbí: