Archive for Březen, 2013

Hlava 33

22.3.2013

Byla skoro půlnoc. Venku už několik hodin vytrvale sněžilo, když pod mým oknem zastavil sypací vůz. I přes nastartovaný motor jsem docela zřetelně slyšel hudbu, která zněla z kabiny a rytmus obdivuhodně ladil s frekvencí záblesků oranžového majáku na střeše.

V tom zasněženém nočním tichu mě napadlo, že by to vlastně nemusela být špatná práce. Pomalu, s rozvahou a klidem prorážet viditelnou stopu v čerstvě zaváté cestě nočního města. Řidič toho ledoborce všední noci, který poslouchal něco ve stylu dua Frankenreither – Johnson, po krátké chvíli zase odjel dál. Asi potřeboval dokouřit cigaretu, než se odhodlal pokořit kopec naší ulice, prudce stoupající od břehu Vltavy. Pěkná práce.

„Ale houby!“, říkám si. Tenhle týden ti bude 33 a měl bys už přestat uvažovat nad povoláním, které sice plní dětské sny (popeláře, kosmonauta a restauratéra nevyjímaje), ale je na ně buď příliš pozdě, nebo ještě brzy. V Kristových létech je zřejmě načase, ukončit období experimentů a raději využívat zkušeností let minulých. A to nejen co se profese týče. Třeba i ve vztazích… (Fig.1)

Picture 1

Jsem ráda, že se v armádě cítíš jako muž. Už mám totiž plný zuby, se o to pořád snažit.

A je též dobré se zastavit a uvědomit si nejrůznější závislosti, (Fig.2)

Běžné závislosti: kofein jako mentální stimulant, alkohol jako sociální lubrikant, láska nebo její iluze, sledování životů cizích lidí na internetu, kariéra

Běžné závislosti: kofein jako mentální stimulant, alkohol jako sociální lubrikant, láska nebo její iluze, sledování životů cizích lidí na internetu, kariera

zlozvyky (Fig.3)

Prosím, neusmívejte se na lidi, které neznáte

Prosím, neusmívejte se na lidi, které neznáte

a postupně odbourávat snahu všechno analyzovat (Fig.4).

Pulp Fiction v chronologickém pořadí

Pulp Fiction v chronologickém pořadí

Chvíli poté, co se ten sypací vůz rozjel do našeho kopce, jsem si zapálil dýmku a v uklidňujících volutách dýmu si v hlavě promítl něco na způsob filmu, jaký se nám má jednoho dne, lépe řečeno v poslední vteřině toho dne posledního, objevit před očima. (Klikni na první foto a pokračuj pravou šipkou. Z galerie vyskočíš pomocí ESC 🙂

Mají-li Kristova léta být dobou, kdy člověk už tak nějak ví, co se sebou, tak mám nejméně tři možnosti: 1. Jsem trochu pozadu a zatím se kýžené období prozření (či smíření se s osudem) nedostavilo. Nebo 2. Ono období už je skutečně zde, ale já ho zatím nepovažuji za to, co jsem očekával a teď mi bude třeba další tři dekády trvat, než zjistím, že to skutečně bylo ono. A konečně 3. Celá ta povídačka o Kristových létech je nesmysl a jenom uměle vytvořená fáma, která má člověka postrčit do propasti krize středního věku, aby začal tlumit svoje deprese nakupováním nesmyslných věcí a podpořil tak ekonomiku státu.

Ale možná je to všechno ještě úplně jinak. Možná je nějaký bod 4, odhalující obraz člověka, který, jak píše Albert Camus „je neschopen trpět, nebo být dlouho šťastný. Tudíž není schopen ničeho, co má opravdu cenu.“

Hlava 33

Hlava 33

Zapomenuté šlágry a snaha dohnat vodopády

7.3.2013

Svižným krokem stoupám na most pro pěší, kterým překonám čtyři pruhy ulice K Barrandovu a ještě přitom shlédnu zelené pahorky Hlubočepské. Hlavou si nenápadně houpám do rytmu, a když dojdu doprostřed té lávky, mám chuť popadnou imaginární mikrofon na tyči a nad kapotami projíždějících kamionů zařvat s pravým ukazováčkem vztyčeným k nebi:

Hey, hey, mama, said the way you move

Gonna make you sweat, gonna make you groove.

Vlastně by to nebyl špatný nápad. Od tramvajové zastávky k turniketu, který zaznamená můj příchod do práce, je to, změřeno mechanickým chronografem Heuer, 11 minut a 3 vteřiny. Když přidám do kroku, klidně se s tím mikrofonem v ruce ještě můžu otočit k filmovým ateliérům na kopci a… teda až projde ta paní s kočárkem…. znovu zařvat:

“Didn’t take too long ‚fore I found out

What people mean my down and out….”

Nikdy jsem nebýval ten typ člověka, který na každém kroku poslouchá ve sluchátkách hudbu. Tahat iPod se mi nechtělo a zbývalo tedy jen autorádio. Jenže v autech, v jakých jsem jezdil, buď nebylo slyšet, nebo jsem musel poslouchat motor, abych někam dojel. No a navíc jsem měl v hlavě obraz svého učitele zvukové techniky ze střední školy, kterého porazila tramvaj, když přecházel Jindřišskou ulici a oddával se nějakému koncertu.

No, prostě se možná ani není co divit, že jsem vlastně ani netušil, co všechno jsem za pár let nasyslil do svých iTunes či na různá online úložiště internetového obsahu, a pak si to zapomenul poslechnout. O to je hezčí to pak všechno objevit. V takovou chvíli totiž člověk tak nějak omládne. Všechno si to teď pěkně přehrávám a občas vidím staré věci jinýma očima. A tu a tam se nad tím musím pousmát. Asi jako když při velkém úklidu najdete dávno ztracenou gumičku do vlasů a víte, že kdyby se tehdy neztratila, nikdo by mi pak nenadával, že se sperma blbě smývá z vlasů.

Ono zmíněné „vidět věci jinýma očima“ je ale úplně jiný úlet, když po takové době člověk skutečně uvidí svět tak, jak ho tehdy opravdu viděl. A právě to se mi stalo pár dní poté, co jsem v mrazáku našel igelitový pytlík plný nevyvolaných filmů.

Stojím proti oknu a prohlížím si právě vyvolaná políčka filmu. Tři roky života v ďábelském sestřihu geniálního střihače, stiženého epileptickým záchvatem. Do pár vteřin narval desítky obrazů, které jsem kdysi vyfotil, protože jsem je nechtěl zapomenout, nebo, jak by řekl Vojta Dukát, před tím, než jsem je vyfotil, jsem je už jednou viděl ve svých snech.

A je to tady. Dávno zapomenutá hudba se spojí s dávno zapomenutým obrazem a dohromady vytvoří podivný film, ve kterém je tak nějak všechno. Teda skoro. Univerzální definici dokonalého obsahu zpravodajské relace ve třech slovech: „slzy, kozy a děti“ to sice úplně nesplňuje, ale i tak tam něco z toho bude.

Zaposlouchám se do hudby, která mi nad těmi negativy hraje.

Don’t go chasing waterfalls.

Please stick to the rivers and the lakes that you’re used to. …

Tohle jsem rád poslouchal v autě. Tedy i za cenu značného zesílení zvuku a nemožnosti slyšet, so se odehrává v motorovém prostoru. Prsty jsem si poklepával do volantu, když Lisa Lopes, přezdívaná Left Eye, s tím sametově “ofrněným” hlasem začně v závěru písně rapovat:

„…Dreams are hopeless aspirations

In hopes of comin‘ true

Believe in yourself

The rest is up to me and you.”

Ruka s platem negativů mi poklesne. Pamatuju se, když se Left Eye zabila v autě a pak všude tenhle hit hráli. To jsem ještě nevěděl, že ta nehoda byla závěrem filmového dokumentu o ní. V tu chvíli, kdy svoje Mitsubishi Montero hodila přes střechu, ji totiž v tom autě natáčeli a detaily nehody z filmu vystřihli až na přání pozůstalých.

(našel jsem to na time codu 2:02)

Ráno si cestou do práce zase pustím nějaký dávno zapomenutý šlágr a schválně, jestli si ho spojím s některou z fotek z mrazáku. Co si z toho ale vlastně mám odnést? Že v lednici nebývá jen zmrzlé maso a v počítači jen jedničky a nuly? Nebo to, že pokud se zase nechám unést na lávce přes ulici K Barrandovu, přijdu pozdě do práce?