Archive for Duben, 2013

Stroj času a pifka revírníka Marzíka

17.4.2013

Minulý týden jsem pro svého kmotřence sestrojil stroj času. Vím, je na tento dárek možná ještě trochu malý, ale čas v tomto případě přece nehraje roli.

“Říkáte hodně a pokud možno barevných vypínačů? No, podíváme se, co by se tu našlo.”

Prodavači velkoskladu s elektrotechnikou se zablýsklo v očích. V Každém z nás je trochu dítěte. Nikdo vám nic nevymluví. Ano, vím. Plutoniový pohon bude složité objednat. To větší oříšek bude, jak se v časoprostorových drahách vyhnout hlídkám gekonů.

Vrtám, řežu, brousím… Za několik hodin je stroj na světě. Rekvizitáři u nás v práci dodají materiál k patřičné povrchové úpravě a jsme tzv. „ready to fly“!

„S tímhle se z něho stane elektrikář,“ řekl prodavač ve velkoskladu, když viděl tu hromadu elektromateriálu. Přirozeně jsem mu zatajil, co z toho budu stavět. Bojím se, že jsem možná zašel příliš daleko. Od chvíle, kdy jsem dorazil do Brna, abych svému ročnímu kmotřenci předal dárek, se dějí podivné věci. Stroj funguje skvěle. Vyzkoušel jsem ho, když jsem si zaletěl o pár dní zpět a poradil sám sobě, že právě stroj času bude nejlepší dárek. To jsem musel, abych neporušil časoprostorovou kontinuitu. Pak mi ale došlo plutonium. Teď sedím na terase přítele Radka, otce mého kmotřence, a přemýšlím, kam bych se v čase rozletěl příště. Je tolik míst. Hlavou se mi honí mnoho otázek. Počítá se do života čas strávený cestováním v čase, nebo to platí jen o rybaření?

strecha

Střechy činžáků zalévá jarní slunce a já si všímám, že Radkův dům je znatelně vyšší, než okolní zástavba.

„V třicátých letech to sem napálil nějaký borec v aeroplánu. Pár mrtvejch a tak. Když to pak opravovali, rovnou postavili horní patro o něco vyšší,“ vysvětluje Radek.

empire

Ilustrační foto: Náraz letadla do Empire State Building, 1945

Kolikrát se vám stane, že jste na večírku v domě, kam to někdy napálilo letadlo?! Jenže večírek nekončí. Mezi záplavou hraček si povídám s houfem dětí, které mi dokazují, jak rychle běží čas. Ta blonďatá holčička, se kterou si brnkám na xylofon, byla zrovna v bříšku, když s námi její maminka brázdila písky Wadi Rum. A kmotřenec? Je to jako včera, co jsem jeho budoucí rodiče seznámil na pařížském nádraží Gare du Nord. No jo, ale je to skutečně tak nedávno, nebo za to může stroj času, který všechno to trvání zrelativizoval?

Děcka jdou spát a s nimi i utahaní rodiče. Město potemnělo a já sedím v jeho centru na skleničce. To místo se jmenuje Bar, který neexistuje a drink Jakože nic. Zalévá mě příjemné teplo a přesvědčení, že i čas si dá občas voraz. Přestávám hledat souvislosti tam kde nejsou a bez obav si připíjím se slečnou, která je tu se mnou. Co na tom, že se narodila ve stejný den, jako markýz de Sade…

bar

Minulý týden jsem sestrojil stroj času. Ještě ani nebyl hotový a už mě vrátil do dětských let. Co teprve, až seženu novou dávku plutonia. To teprve bude! S kmotřencem Filipem pak hned zaměříme na průzkum důležitých mezníků historie. Ať kluk pak ve škole exceluje. Myslím, že nejdřív budeme stopovat posledního vlka Vysočiny, než nám ho revírník V. Marzík ze Stříteže 2. ledna 1830 ve 2:45 ráno odpráskne.

ja-a-fil

Cestovatelé v čase

Páteční Saudade

5.4.2013

Saudade. To bylo přesně to, co jsem viděl v její tváři, která se kolem mne prohnala po eskalátorech dolů. Těžko hledat lepší výraz, než tento, o kterém mám vlastně jen zprostředkovanou představu, protože neumím portugalsky. Saudade, je těžko přeložitelný termín pro pocit zoufalství, popisovaný jako trýznivá touha po někom, kdo tu není a kdo se už nikdy nevrátí. Myslím, že přesně to, jsem dnes viděl v očích hned dvou žen. Dvou v jednom dni! Ta první uprostřed chodníku zírala na mobil a ta druhá, na eskalátorech, jen tak před sebe. Saudade, pocit, kdy už nemáte sílu plakat. Když už jste na konci a přemůže vás beznaděj. Tvář se marně svírá do grimasy pláče, ale slzy nepřicházejí. Chvíle, kdy je život tak bezcitný, že od něj nelze čekat ani ránu z milosti.

Stojím frontu na finančním úřadě a nemohu nemyslet na ty dvě ženy, které jsem cestou sem potkal. Co mě znepokojuje, není ani to, co se těm dvěma stalo, ale to, jak a jestli se s tím vypořádají.

smutek

V té frontě na odevzdání daňového přiznání si krátím dlouhou chvíli aplikacemi mého mobilu. Vím, co právě večeří a snídají mí přátelé v různých koutech světa, vím, jaké je počasí v Bangladéši i jaké planety se právě nacházejí nad střechou úřadu. Zvláštní, máme mobilní aplikace, které nás vzbudí v nejvhodnější fázi spánku, či které nám řeknou, kdy se jít uprostřed filmu vyčůrat, abychom nepřišli o důležitou část děje. Pak se tak jednou stane, že najednou není komu zavolat. Zůstaneme sami s kybernetickou sekretářkou Siri a naše konverzace se ukládá kdesi v Cupertinu.

Jsem na řadě a jdu k okýnku, kde se mám přiznat, s jakým úspěchem jsem letos obhájil své místo ve společnosti. Složkou papírů se trefuji do úzké štěrbiny přepážky a snažím se nemyslet na sexuální život té konkrétní úřednice za sklem.

„Jen klid,“ říkám si u šaltru nejpřísnějšího ze všech úřadů. Tedy alespoň toho, jehož úřednice nenosí uniformy. To je zase úplně jiná liga.

Před daňovým úřadem prosvitlo slunce. Lisztova Polonéza č.1 v C Minor převedená do lomu světla. Mé příští daňové přiznání bude už jiné. Bude tak objemné, že ho napřesrok už tou úzkou škvírou neprostrčím. Jsem totiž rozhodnut realizovat svůj Plán na dobytí světa č. 1526, a ten již obnáší zisky z prodeje mobilní aplikace na spokojený a vyrovnaný život. Taková Siri pro okamžiky obyčejného šílenství. Ne Siri to nebude. Spíše takové převtělení pana Kopfrkingela, který má vždy připravený svůj hřeben, aby nám upravil rozevlátou kštici.
A už mám i jméno. Byla to lehká volba. Cafuné. Kontrapunkt k tomu, co jsem dnes ráno viděl v očích těch dvou zoufalých žen. Je to další z těch těžko přeložitelných termínů portugalštiny. Znamená něco jako „jemně protahovat prsty skrze něčí vlasy“. Má aplikace bude mít jednu výhodu, což z ní dělá zlatý důl a zaplnění díry na trhu: Nebude rozlišovat mezi lidskými prsty a lesklým hřebenem pana Kopfrkingela.

Picture 1