Páteční Saudade

Saudade. To bylo přesně to, co jsem viděl v její tváři, která se kolem mne prohnala po eskalátorech dolů. Těžko hledat lepší výraz, než tento, o kterém mám vlastně jen zprostředkovanou představu, protože neumím portugalsky. Saudade, je těžko přeložitelný termín pro pocit zoufalství, popisovaný jako trýznivá touha po někom, kdo tu není a kdo se už nikdy nevrátí. Myslím, že přesně to, jsem dnes viděl v očích hned dvou žen. Dvou v jednom dni! Ta první uprostřed chodníku zírala na mobil a ta druhá, na eskalátorech, jen tak před sebe. Saudade, pocit, kdy už nemáte sílu plakat. Když už jste na konci a přemůže vás beznaděj. Tvář se marně svírá do grimasy pláče, ale slzy nepřicházejí. Chvíle, kdy je život tak bezcitný, že od něj nelze čekat ani ránu z milosti.

Stojím frontu na finančním úřadě a nemohu nemyslet na ty dvě ženy, které jsem cestou sem potkal. Co mě znepokojuje, není ani to, co se těm dvěma stalo, ale to, jak a jestli se s tím vypořádají.

smutek

V té frontě na odevzdání daňového přiznání si krátím dlouhou chvíli aplikacemi mého mobilu. Vím, co právě večeří a snídají mí přátelé v různých koutech světa, vím, jaké je počasí v Bangladéši i jaké planety se právě nacházejí nad střechou úřadu. Zvláštní, máme mobilní aplikace, které nás vzbudí v nejvhodnější fázi spánku, či které nám řeknou, kdy se jít uprostřed filmu vyčůrat, abychom nepřišli o důležitou část děje. Pak se tak jednou stane, že najednou není komu zavolat. Zůstaneme sami s kybernetickou sekretářkou Siri a naše konverzace se ukládá kdesi v Cupertinu.

Jsem na řadě a jdu k okýnku, kde se mám přiznat, s jakým úspěchem jsem letos obhájil své místo ve společnosti. Složkou papírů se trefuji do úzké štěrbiny přepážky a snažím se nemyslet na sexuální život té konkrétní úřednice za sklem.

„Jen klid,“ říkám si u šaltru nejpřísnějšího ze všech úřadů. Tedy alespoň toho, jehož úřednice nenosí uniformy. To je zase úplně jiná liga.

Před daňovým úřadem prosvitlo slunce. Lisztova Polonéza č.1 v C Minor převedená do lomu světla. Mé příští daňové přiznání bude už jiné. Bude tak objemné, že ho napřesrok už tou úzkou škvírou neprostrčím. Jsem totiž rozhodnut realizovat svůj Plán na dobytí světa č. 1526, a ten již obnáší zisky z prodeje mobilní aplikace na spokojený a vyrovnaný život. Taková Siri pro okamžiky obyčejného šílenství. Ne Siri to nebude. Spíše takové převtělení pana Kopfrkingela, který má vždy připravený svůj hřeben, aby nám upravil rozevlátou kštici.
A už mám i jméno. Byla to lehká volba. Cafuné. Kontrapunkt k tomu, co jsem dnes ráno viděl v očích těch dvou zoufalých žen. Je to další z těch těžko přeložitelných termínů portugalštiny. Znamená něco jako „jemně protahovat prsty skrze něčí vlasy“. Má aplikace bude mít jednu výhodu, což z ní dělá zlatý důl a zaplnění díry na trhu: Nebude rozlišovat mezi lidskými prsty a lesklým hřebenem pana Kopfrkingela.

Picture 1

3 komentáře to “Páteční Saudade”

  1. Mirka Says:

    Dokonalé, Aleši. Z Cafuné mi prsty skrze vlasy projely až do…až do každé buňky těla.

  2. Kristyna Says:

    krásné! pojem „saudade“ už asi nezapomenu, naštěstí ty doby, kdy vystihoval mojí náladu, jsou pryč! 🙂

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s


%d blogerům se to líbí: