Archive for Červen, 2013

Když má duše dovolenou

24.6.2013

Ta myšlenka ve mně prostě zrála a já věděl, že ta chvíle brzy přijde. Přesně, jak to řekl ten pan taxikář a klavírista v jedné osobě, který mě jednou ráno vezl do práce:

“Víte pane, to je ta chvíle, kdy tělo zůstává a duše si bere dovolenou.“

Dovolená duše, to je ono. Zatímco tělo se přes noc jakžtakž zmátoží, hlava jede dál v podivném kolotoči, který se zadrhne jen v jakési podivné časoprostorové anomálii. Třeba jako když se uprostřed spěchajícího davu v metru zastavím, abych si s hrůzou uvědomil, že mi doposud unikal význam slova helmintologie. Teda ne, že by nauka o cizopasných červech a jimi způsobených nemocích byla pro můj život nějak zásadní (tedy alespoň doufám). Jen mám za to, že právě to byla ta chvíle, kdy jsem si vzpomněl na tyhle obrázky. Jako ten cizopasník mi totiž nějak zůstaly v podvědomí.

Tato slideshow obsahuje JavaScript.

O tom, co je dovolená duše, má nejspíš asi každý z nás úplně jinou představu. Svojí subjektivitou by se to nejspíš dalo přirovnat přisuzování klíčových slov k nejrůznějším skladbám v hudebním archivu u nás v práci. Nedávno, hledaje něco, čím bych podkreslil dramatické záběry, narazil jsem i na klíčové slovo „erotika“. Schválně jsem tedy zadal „sex“ a zaposlouchal se, k čemu všemu ta paní dole, v místnosti s oknem vysoko u stropu, přisoudila tohle vyhledávací heslo. A podobně to tedy jistě bude i s tímhle.

Nicméně můj recept na relaxaci duše jsem dlouhodobě spatřoval v touze si prostě vyjet. Sám, jen se svým starým strojem, který (vzhledem ke svému stáří) nezaručuje bezproblémový průběh celého podniku. Jenže jak je obecně známo, charakter věcí vytváří součet jejich nedokonalostí. Proto jistá míra nejistoty v tomto motorizovaném trampingu, stává se tím, co zní dělá výpravu a nikoli pouhý výlet.

Takže tu touhu bychom už měli. Ale jak napsal Nabokov, živý svět se skládá ze dvou věcí: z touhy a rozhodnosti. Ty dvě krásky se vášnivě objaly v okamžiku, kdy jsem za chraplavého bubnování skoro padesát let starého motocyklu a v oblaku namodralého dýmu konečně mizel od vrat prázdné garáže. Po týdnech vybírání cíle, formování trasy, zkoumání radarových snímků postupující tlakové níže a dalších věcech, které mi díky těm cizopasníkům přišly důležité, jsem jednoho pátku prostě vyrazil někam podél řeky, s bouřkovým mračnem na obzoru.

5

Lhal bych ale, kdybych tvrdil, že na mé trase neležel ani jeden jistý bod. Rozhodl jsem se navštívit dobrého kamaráda, který žije se svým psem Wolfgangem často i celoročně v chatě uprostřed středočeských lesů a luk. Vodu si vozí ze studánky a teplo nosí z lesa tak hustého, že se tam bojí i hajný. I když je možné, že se hajný nebojí lesa, ale toho mého kamaráda. Nevím. Každopádně jsem si na jeho zápraží sundal koženou bundu a celý večer poslouchal to lesní ticho. Ono po dni na mém motocyklu, kdy se v každé zatáčce nakloní celý obzor a litinové srdce stroje bije radostí o 106, bych ticho byl schopen slyšet asi i na pile.

Tato slideshow obsahuje JavaScript.

Každopádně ten fakt, že má duše skutečně odjela na dovolenou jsem pochopil, zíraje do klidné hladiny zastrčeného lesního lomu. A pak taky nad jediným jídlem, které můj kamarád v chatě měl, a o které se se mnou bratrsky podělil:  kilovou konzervu tuňáka v olivovém oleji, kukuřici, chléb, to vše zapíjené dobrým rumem. Když jsem si před spaním nalil sklenici té jeho vody, importované z místní studánky, viděl jsem skrze ní zážitky toho dne. Byly vlastně velmi prosté, nic, co by ohromovalo. Měly barvu tisíců odstínů zelené barvy lesů a pastvin podél polních cest. Od temné zelené, jakou má hradba lesa za vesnicí na obrázcích Josefa Lady, až po zářivě azurové jezero Kelimutu. Napil jsem se a vzpomněl si na Pabla Nerudu, přesvědčeného, že ze zeleného skla chutná voda nejlépe.

3766837948_3c9d759d12

Číst pouze v dešti

2.6.2013

Existují čaje, které je doporučené pít, jen když venku prší. Ale ne za bouřky. Za takového toho vytrvalého deště, který trvá několik dní, uvězní lidi doma a smývá vše, co mu přijde do cesty. Takový ten slejvák, který drží milence déle v posteli, hasiče v pohotovosti a vzduch jím provlhne tak, že dýmka hoří o trochu pomaleji.

V takový den si vždycky vzpomenu na Jeffa z filmu Tootsie.

„Chtěl bych mít divadlo, ve kterém by se hrálo jen v dešti.“

Jeff vypráví...

Jeff vypráví…

Dokonalá atmosféra ohraničená provazy vody, které dovnitř nepustí nic z okolního světa. Asi jako poutavý příběh, vyprávěný v autě za dlouhé jízdy, kdy cíl cesty je tak daleko, že nemá cenu pospíchat.

Koukám z okna do koruny přerostlého a příliš blízko domu zasazeného javoru. Z listu na list padá voda a já za tou zelení nevidím velkoměsto. No a co víc, ani ho, vzhledem k bubnování deště, neslyším. Je to jako sedět ve Státní opeře, z obou stran obklopené rušnou magistrálou a přesto slyšet každý dotek baletního piškotku na podlahu jeviště. Těžko se pak uvažuje nad tím, že to, co začíná jako malá kapka, trhá dole pod kopcem celé stromy a unáší je kamsi do Hamburku.

Je to tak dva týdny, co jsem ve zmiňovaném kulturním svatostánku, mezi čtyřproudou dopravní tepnou Prahy viděl tančit Svetlanu Zacharovu. V určitých chvílích jsem měl pocit, že jsem se najednou ocitl v tom pomyslném Jeffově divadle. I když nepršelo a tudíž provazy vody nemohly utěsnit zvuky okolního světa, já si uvědomil, že ten tanec si nebezpečně zahrává s dokonalostí.

Frederik Chopin řekl: „Přál bych si, abych mohl odhodit myšlenky, které stravují mé štěstí. A přesto spatřuji určitý druh potěšení, když se jim oddávám.“

Ty neslyšitelné doteky špiček jsou jako to jemné kapání v koruně mého javoru, které, stejně jako ta voda, má dvojí účinek: Jako déšť přináší vláhu a čistí vzduch. (Tak ten tanec zaléval moji mysl slovy těžko popsatelnou souhrou těla a hudby.) A jako povodeň trhá břehy, ta dokonalost nám všem přítomným, na jevišti i v hledišti, jasně ukazovala, kde končí průměr a kde začíná génius.

obrázek

Kdyby to bylo v divadle, ve kterém se hraje jen v dešti, ten zážitek, nebo snad spíše ten přízrak, by se dal svést na atmosféru podvečerního lijáku. Na dobu, kde určitý typ čaje chutná lépe a kdy má dýmka hoří pomaleji. Jenže byl teplý večer s jasnou oblohou. Být svědkem dokonalého není vždy lehké. Na vteřinu se mi vybavila závěrečná scéna z Amádea:

„Všude jenom průměrnost,“ a než s ozve Mozartův ďábelský smích, vzduchem se jemně a až trýznivě hravě nese jeho 20. klavírní koncert v d-Moll.

Ten balet bylo třeba spláchnout něčím silným a co do kvality hodným toho tanečního výkonu. Každý okamžik, kdy nám někdo dovolí, abychom se dotkli nebes, nám zároveň poodhalí tu hlubinu, ze které jsme se tam vznesli. Nahoře, pod oblaky provazy deště chladí a hladí. Tam u nás dole pustoší, co jim přijde do cesty. A přesto, jak naznačil Chopin, oddávám se tomu rád.