Číst pouze v dešti

Existují čaje, které je doporučené pít, jen když venku prší. Ale ne za bouřky. Za takového toho vytrvalého deště, který trvá několik dní, uvězní lidi doma a smývá vše, co mu přijde do cesty. Takový ten slejvák, který drží milence déle v posteli, hasiče v pohotovosti a vzduch jím provlhne tak, že dýmka hoří o trochu pomaleji.

V takový den si vždycky vzpomenu na Jeffa z filmu Tootsie.

„Chtěl bych mít divadlo, ve kterém by se hrálo jen v dešti.“

Jeff vypráví...

Jeff vypráví…

Dokonalá atmosféra ohraničená provazy vody, které dovnitř nepustí nic z okolního světa. Asi jako poutavý příběh, vyprávěný v autě za dlouhé jízdy, kdy cíl cesty je tak daleko, že nemá cenu pospíchat.

Koukám z okna do koruny přerostlého a příliš blízko domu zasazeného javoru. Z listu na list padá voda a já za tou zelení nevidím velkoměsto. No a co víc, ani ho, vzhledem k bubnování deště, neslyším. Je to jako sedět ve Státní opeře, z obou stran obklopené rušnou magistrálou a přesto slyšet každý dotek baletního piškotku na podlahu jeviště. Těžko se pak uvažuje nad tím, že to, co začíná jako malá kapka, trhá dole pod kopcem celé stromy a unáší je kamsi do Hamburku.

Je to tak dva týdny, co jsem ve zmiňovaném kulturním svatostánku, mezi čtyřproudou dopravní tepnou Prahy viděl tančit Svetlanu Zacharovu. V určitých chvílích jsem měl pocit, že jsem se najednou ocitl v tom pomyslném Jeffově divadle. I když nepršelo a tudíž provazy vody nemohly utěsnit zvuky okolního světa, já si uvědomil, že ten tanec si nebezpečně zahrává s dokonalostí.

Frederik Chopin řekl: „Přál bych si, abych mohl odhodit myšlenky, které stravují mé štěstí. A přesto spatřuji určitý druh potěšení, když se jim oddávám.“

Ty neslyšitelné doteky špiček jsou jako to jemné kapání v koruně mého javoru, které, stejně jako ta voda, má dvojí účinek: Jako déšť přináší vláhu a čistí vzduch. (Tak ten tanec zaléval moji mysl slovy těžko popsatelnou souhrou těla a hudby.) A jako povodeň trhá břehy, ta dokonalost nám všem přítomným, na jevišti i v hledišti, jasně ukazovala, kde končí průměr a kde začíná génius.

obrázek

Kdyby to bylo v divadle, ve kterém se hraje jen v dešti, ten zážitek, nebo snad spíše ten přízrak, by se dal svést na atmosféru podvečerního lijáku. Na dobu, kde určitý typ čaje chutná lépe a kdy má dýmka hoří pomaleji. Jenže byl teplý večer s jasnou oblohou. Být svědkem dokonalého není vždy lehké. Na vteřinu se mi vybavila závěrečná scéna z Amádea:

„Všude jenom průměrnost,“ a než s ozve Mozartův ďábelský smích, vzduchem se jemně a až trýznivě hravě nese jeho 20. klavírní koncert v d-Moll.

Ten balet bylo třeba spláchnout něčím silným a co do kvality hodným toho tanečního výkonu. Každý okamžik, kdy nám někdo dovolí, abychom se dotkli nebes, nám zároveň poodhalí tu hlubinu, ze které jsme se tam vznesli. Nahoře, pod oblaky provazy deště chladí a hladí. Tam u nás dole pustoší, co jim přijde do cesty. A přesto, jak naznačil Chopin, oddávám se tomu rád.

Jedna odpověď to “Číst pouze v dešti”

  1. roxtime (@roxtimes) Says:

    su veci, ktore su mozne len ked prsi 🙂 pekny clanok.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s


%d blogerům se to líbí: