Santiago de Cuba
6. listopadu 1940
Pro: p. Franklin Roosevelt, president Spojených států
„Můj dobrý příteli Roosevelte,
neumím moc anglicky, ale znám dost na to, abych vám mohl napsat. Rád poslouchám rádio a jsem velmi šťastný, protože jsem v něm slyšel, že se stanete prezidentem pro nové (peroido). Je mi dvanáct let. Jsem kluk, ale hodně přemýšlím, ale nemyslím na to, že píšu prezidentovi Spojených států. Jestli chcete, dejte mi desetidolarovou bankovku, zelenou americkou, v dopise. Nikdy jsem ji totiž ještě neviděl a chtěl bych ji mít. Má adresa je:
Sr. Fidel Castro
Colegio de Dolores
Santiago de Cuba
Oriente Cuba
Neumím moc anglicky, ale umím hodně španělsky a předpokládám, že vy španělsky moc neumíte, ale anglicky hodně, protože jste Američan, ale já Američan nejsem.
Moc děkuji, Sbohem, Váš přítel,
Fidel Castro
P.S. Pokud chcete železo, abyste mohl stavět své lodě, ukážu vám největší doly na železo na zemi. Jsou v Mayari Oriente Cuba.“
Říká se, že přijímat je těžší než dávat. A já myslím, že to platí i o poště. Ono totiž kolikrát není úplně jednoduché takový obyčejný dopis přijmout. Teda zvlášť, pokud jste prezident a jde o desetidolarovou bankovku, výměnou za doly na železo a kurz španělštiny… Pravda, když v dnešní době někdo posílá klasický dopis hlavě státu, je to spíš proto, aby měl kam nasypat antrax, který se emailem obecně blbě posílá. Nicméně, i dopis bez speciální náplně není obyčejným kusem papíru a jen těžko se odhaduje, jak důležitou věc vlastně člověk drží v ruce.
Prezident Roosevelt měl v tomto ohledu opravdu štěstí. Rok před malým Fidelem mu napsal Albert Einstein s tím, že by ho chtěl upozornit na určitou možnost využití uranu a jaderné reakce pro vývoj nového typu zbraně. Tenhle dopis de facto odstartoval projekt Manhattan, tedy vývoj atomové bomby.
A nebyl to jediný slavný dopis vědce. Svým zevrubným plánkem rakety, zaslaném v urgentním listě zodpovědným autoritám, chtěl školák Denis Cox v roce 1957 zapojit Austrálii do celosvětového závodu o dobývání vesmíru.
Kolik znáte australských astronautů? Vidíte! Dopis malého Denise nebyl brán nejspíš příliš v potaz. Stejně jako list Američanky Annie Oakleyové, ostrostřelkyně z legendární show Buffalo Billa. Ta, počátkem dubna 1898, vpředvečer války se Španělskem, nabídla v dopise americkému prezidentovi McKinleymu služby své a svých padesáti svěřenkyň k obraně vlasti. Zase nic.
I když, na druhou stranu, takový dopis nemusí nutně souviset s něčím zásadním. Kolik důležitých depeší musel za svůj život přijmout generál a pozdější prezident Eisenhower! A beztak si nakonec nejvíc užil osobní dopis královny Alžběty II., která mu po dlouhém čekání konečně poslala recept na lívance, které si tolik oblíbil při návštěvě Británie. A vůbec nevadilo, že to byl recept pro 16 osob!
„… Pokud jich je méně, jednoduše dávám méně mouky a mléka. Ostatní ingredience použiji tak, jak je uvedeno.“
Kdyby byl býval takový prezident Nixon raději sbíral recepty, možná udělal lépe. Nicméně mu budiž ke cti, že si alespoň po prvním přistání člověka na Měsíci nepopletl projevy a nepřečet ten, který měl připravený pro případ katastrofy. Dopisy, psané tzv. do foroty, mohou totiž nadělat pěknou paseku…
„Osud určil, že muži, kteří v míru vyrazili prozkoumat Měsíc, budou zde odpočívat v pokoji. Stateční muži, Neil Armstrong a Edwin Aldrin, vědí, že není naděje na jejich záchranu. Ale rovněž vědí, že v jejich oběť skýtá naději pro lidstvo. …“
Ale opusťme svět dopisů slavných nebožtíků, které jednou někdo najde v bedně s nápisem „mému životopisci“. Dopisy mohou ukrývat či připomínat i zázraky zcela všedního dne. Mohou dávat sílu či dokonce měnit životy. Jaký asi měla pocit 21letá fanynka Iggyho Popa, složitou životní situací frustrovaná dívka, které Iggy po devíti měsících odepsal na její dvacetistránkový dopis?
„Drahá Laurence,
děkuji ti za tvůj nádherný a okouzlující dopis, ozářila jsi můj zatemnělý život. Přečetl jsem celou tu zkurvenou věc, drahá. Samozřejmě, že bych tě chtěl vidět v tvých černých šatech a bílých ponožkách. Ale ze všeho nejvíc bych tě chtěl vidět, jak se zhluboka nadechneš a uděláš všechno, abys přežila a našla něco, co můžeš milovat…“
Pár slov načmáraných tužkou na papír dokáže strašně moc. Jak ostatně dokázal krátký vzkaz, shozený v den pádu Saigonu – 30. dubna 1975, z kroužícího letadélka Cessna na palubu letadlové lodi USS Midway. Lístek přiměl kapitána Larry Chamberse, aby nařídil shodit několik helikoptér do moře. Udělal tak místo k přistání majorovi jihovietnamského letectva, který naložil do Cessny manželku s pěti dětmi a uprchl ze své země.
„Můžete posunout helikoptéry na druhou stranu? Mohu přistát na vaší ranveji, mohu letět ještě 1 hodinu, máme na posunutí dost času. Prosím, zachraňte mě. Major Bung, žena a 5 dítě. „
Za dva týdny sednu do auta a spolu s kamarády vyrazím do pouště. V mnohém to asi bude podobné, jako když jsme takhle vyráželi před lety. V něčem se to ale přecejen asi lišit bude. V útrobách aut, kdesi mezi bednami náhradních dílů, kanystrů vody a nafty a další spousty věcí, pojede s námi nenápadný poštovní pytel. Bude to zvláštní pocit, vézt za zády myšlenky cizích lidí. Bude to zvláštní pocit, stát se na okamžik pošťákem. Tyhle dopisy pak z našeho cíle, města v poušti, pošleme zpět domů. Úplně stejně, jako bychom vypustili z klece poštovní holuby. Má to nějaký smysl? Nevíme, ale věříme, že ano. Pojedeme ve stopách průkopníků letecké pošty na jih, kdy pytle s poštou byly cennější než pilotův život. I kdyby těch našich dopisů byla jen hrstka, není fajn objevit jednou ve schránce něco jiného než složenky a nevyžádanou reklamu? Bez ohledu na to, bude-li v té obálce s cizokrajným razítkem prostý pozdrav z dálek, vyznání, přiznání, nebo třeba jen recept na lívance.
Jestli chcete, můžete s námi svůj dopis poslat. Více na Expedice Jižní pošta
Vlastnosti: expedition, Maroko
Zanechat odpověď