Archive for Květen, 2015

Nejasné vzpomínky na Afriku

2.5.2015

Představte si svět, kdy každý den začínáte znova. A protože víte, kde jste včera udělali chybu, je ten nový den stále lepší a lepší. A kdyby vás nedoháněla únava a zvláštní desiluse z celého toho cestovatelského počinu, tak by to vlastně bylo skvělé. Jenže ono to tak úplně není. Sice jsme už v našich autech získali systém, jste schopni sbalit kemp do hodiny, všechno hned najít a osvojit si všechny atributy života na cestě. Ale nakonec stejně vzpomínáte, jaké to tu bylo tenkrát. Je to v podstatě stejné, jako když se po letech potkáte se svojí bývalou milenkou. Víte věci, které ostatní nevědí, ale už je všechno tak nějak jinak. A stejně tak jsem se já vylodil v Maroku, které je a není jiné než před jedenácti lety. Zmizela krásná neohrabanost panenství a přibyla vášeň těch, kteří už vědí, co dělají. A proto si myslím, že je něco špatně, když jsme schopni bez zastávky profrčet Rif, mekku blahodárné pryskyřice, a raději spoléháme na litry valašské samohonky v naší mobilní lednici. Tahle země se změnila, o tom není pochyb. Dospěla. Ale co je horší, my jsme zestárli.

duny

Duny na Plage Blanche

Když jsem tu byl poprvé, kdesi v polích u Marrakeše jsem stál na střeše svého auta a té noci se stal králem elektrické kytary. Věděl jsem, že je to jen hra toho večera, a kamarádi pod tím autem, které přemluvila stejná vodní dýmka, že tím králem doopravdy jsem, přijali tu hru stejně jako já. Jenže ta odevzdanost byla upřímná a bezuzdná. Byla stejně opravdová, jako strach, když jsme bez zkušeností zdolávali tehdy opuštěnou pistu na alžírské hranici a báli se smrti žízní a jakýchsi nepřátelských únosců. Byli jsme panicové pouště, kteří propadli první lásce, z níž obraceli na vrub své žaludky i střeva, protože ještě nepili po každém jídle slivovici a nemyli si ruce před každým oříškem, a co víc, nebylo jim to tak nějak jedno. Protože když je vám něco jedno, mnohdy z toho nakonec vyjdete jako vítězové. Hrozné je, že ti panicové jsme vlastně zůstali dodnes, jen nám to zatím prochází. A protože nám to prochází, přestáváme si toho vážit. Sice už víme na kolik atmosfér upustit kola na hammadě, na kolik v dunách, jaký kvalt kde zařadit, kdy dát redukci, kdy uzavřít diferenciál, a to, že takové wádí je dobré jet rychle pod plynem, protože nás minule vytrestalo. Ale když se sejdeme večer u ohně, jak moc se lišíme od chlapů, opřených o výčep v hospůdce Na Čečeličce? Nakonec každý přece dokáže řídit dvanáct hodin denně v písku a kamení. Stačí jen trocha cviku. Vždyť chlapi v dole na kaolin v Kaznějově u Plzně to dávají s naloženou tatrou bez problému každý den. Tak v čem bychom měli být my výjimeční? Ano, bývali jsme snad jiní v tom, že jsme přes den Deset let starým autem připraveným na koleni bagrovali písek, polykali prach a v noci byli schopní hodinu mlčet pospolu, ohromeni hvězdným nebem a ještě za to utratit všechnu dovolenou a úspory.

DSC_8615

Sbohem a dík za všechny ryby

Jak je tomu dnes, říkám si právě teď, když kdesi v jižním Maroku (vlastně to vím až nechutně přesně kde, protože i můj mobil mě dokáže lokalizovat v řádech metrů) píšu tyhle řádky. Jsme ještě schopni vnímat poušť jako tehdy? Míříme do míst, kam ve dvacátých letech létali skuteční dobrodruzi s poštou. Každé nouzové přistání mohlo znamenat smrt nejenom nehodou či žízní, ale i rukou nepřátelských kmenů. Jeden z těchto pilotů, slavný Antoine de Saint Exupéry o takovém nouzovém přistání napsal:

Připravili jsme všechno na noc. Z letadlových prostor pro zavazadla jsme vyložili pět šest beden se zbožím, vyprázdnili jsme je, rozestavili do kruhu a na dně každé z nich jsme jako ve strážní budce rozsvítili chvějivý plamínek svíčky, špatně chráněný před větrem. Tak jsme si v poušti, na holé kůře naší planety, v osamělosti prvních let světa postavili lidskou vesnici.

Na noc jsme se sedli na návsi naší vesnice, na tom kousku písku, kam z beden dopadalo mihotavé světlo, a čekali jsme. Čekali jsme na svítání, které nás zachrání, nebo na Maury. A nevím, proč měla ta noc jakousi štědrovečerní náladu. Vzpomínali jsme, žertovali a zpívali. (Země lidí)

def-a-hvezdy

Vzpomínám si, jak jsme celá léta na cestách mlčky zírávali do plápolající petrolejky, když nebylo dřevo na oheň, foukal vítr a nebo jsme nechtěli být příliš nápadní. Mám dojem, že dnes si všímám jiných věcí, že dnes už to není jen čekání na večer, který do mé hlavy postupně nasouká zážitky celého dne. Hodnota vjemů se různí. Víc než dunové pole mě dnes zaujmou kapky krve na límci pohledného četníka, který mi kontroluje pas na jedné z bezpočtu kontrolních stanic u pomyslných hranic Západní Sahary. Byl tak nervózní, když se holil, nebo nemá jinou košili, nebo je to erár, který holt nešel vyprat, a proč byl tak nervózní? Koukám se na ruce, nemá prstýnek. Hádal se s někým, když se holil, nebo byl sám, a proč by se sakra holil ve služební košili? Dívá se mi policejně do očí a ptá se, jestli nemáme nějaké ryby, odkud a kam jedeme a nám je jasné, že jsme za těch pár dní viděli z jeho země víc, než on viděl za celý svůj život. Je mi z toho smutno. Do očí mu odpovídám a poprvé mě uklidňuje, že je mi víc let než jemu. Celá léta jsem si v chudých zemích se svým ročníkem v pase připadal jako zlatá mládež na zahraničním táboře. Pas je v pořádku, tak se pozdravíme jako dva přátelé na dlouhé cestě a vyrazíme každý tou svojí. On do své strážní budky s konvičkou sladkého čaje a já dál na jih. Dál na mys Juby. S přibývající žalostnou krajinou začínám chápat maurského otroka, který Exupéryho na mysu Juby večer co večer neopomněl počastovat prosbou:

„Schovej mě do letadla, co letí do Marrákeše…“

Chtěl se dostat domů, za hřebeny Atlasu do města na úrodné rovině obklopené horami, kde se vůně koření mísí s vůní pečeného skopového. Směrem, kam uháníme, jen přibývá písku a kamení.

juby

Post letiště na mysu Juby

Míjíme místa, kde už někdo z nás jednou někdy byl a rozdíl je jen v maličkostech. Skála, útes či velká duna tu byla i tehdy. Se soumrakem a lační sprchy ale zastavíme u brány kempu, kterou nikdo z nás nezná, a kterou k našemu překvapení otevře krásná Maročanka. Má trochu orlí nos, havraní hřívu bez šátku a krásný zadek v džínách. Máločemu člověk odvykne tak rychle, jako pohledu na ženu, která neskrývá svoji postavu a vlasy. Jestli jednou arabské ženy odloží závoje, umřou západní muži touhou. Když přijde její manžel, majitel kempu a náš hostitel, je mi až trapně, jak jsem se díval na jeho manželku. Jako bych mu doma v rychlosti prohrabal šatník. Ale byl to jen okamžik, kdy jsem přistoupil na tu hru, dívat se na vdanou ženu jako na cizí vlastnictví. Oslněnost zpovykaností světa, ukrývající krásu a lidskou identitu pod kusem hadru. Před lety jsem to bral jako romantický atribut Orientu. Dnes je mi z toho zvláštně úzko.

Míjíme cestou pohublé, toulavé psy, kterých je všude plno, ale oproti kočkám mají tu smůlu, že holt kdysi svým štěkotem prozradili proroka Mohammeda při útěku do Mediny. Pes téhle paní z kempu je šťastný a jeho smějící se tlama mi radostně drtí předloktí. Z hravého zápasu štěněte ho uklidní, až když mu vezmu hlavu do dlaní a klidně řeknu, že stačí. V tomhle kempu mají rádi rozpuštěné vlasy a veselé psy. A všude kolem je jen pustina Západní Sahary, Atlantik a hučící dieselový generátor.

„My ale opravdu žádné ryby nemáme,“ vysvětlují kluci z druhého auta témuž četníkovi, když nás opět zastaví na cestě zpět. Načež následuje kontrola všech možných dokladů, hádka v kanceláři a půlhodinové zdržení kdesi uprostřed ničeho. Tedy tam, kde by se lidé hádat neměli, protože okolní nicota jim dává napovědět cosi o jejich nicotě vlastní. Ale i tak byla scéna. Pravda, tady se mluví francouzsky a výraz „fiš“ nemusí znamenat vždycky „ryba“, ale třeba patřičné dokumenty. No, ale to už je jedno. Tak sbohem a dík za všechny ryby.

chegaga

Erg Chegaga

Thelma a Luisa

A začali jste ožívat, teprve když k vám přisedl cestující z daleké karavany a rozvinul před vámi zázrak dálek, když vám vyprávěl o bílých slonech toho a toho knížete a o svatbě ženy na tisíc kilometrů odtud, ačkoli jste sotva znali její jméno. (…) Náhle jste byli plni prostoru a spjati s tolika věcmi a váš stan, milovaný a nenáviděný ohrožený a chráněný, nabyl pojednou smyslu. A byli jste jati v zázračné předivo, které i vás proměnilo v cosi širšího, než jste byli vy sami. (Citadela)

Před jedenácti lety si nevybavuji, že bychom tu spali v nějakém kempu. Snad v jednom. Kempovali jsme obvykle tam, kde jsme se soumrakem zastavili. Občas se k našemu ohni přišel ohřát pasáček a občas vyprskl, když si v domnění, že pije vodu, pořádně přihnul z láhve slivovice. Začínali jsme si zvykat, že je tu normální, usednou-li ráno vedle vašeho auta děti i dospělí a jako z první řady kina sledují podivnou grotesku o čištění zubů, skládání stanu a balení aut.

Tentokrát se kemp stal, alespoň pro mě, vítanou změnou. Dalo se tu nejen ukrýt před větrem a občas se i osprchovat, ale hlavně potkat další lidi. V průběhu let jsem v kempech a hostelech po celém světě objevil kouzlo toho, čemu by se tu mohlo říkat karavanseráj. Tedy jakýsi dvůr, kam se na noc uchylovaly karavany. Stává se, že tu ožije zvláštní pospolitost lidí na cestě, kteří za historku neváhají otevřít pokladnici svých zásob. A tak když k nám přišla mladá Němka s tím, že udělá cokoli za cigaretu, nekrčili jsme rameny, jako že nerozumíme. Její stydlivější kamarádka pak dotáhla jejich židličky k nám a přišoural se i anglický motorkář, mlsně slídící jako osamělý vlk v uctivé vzdálenosti. Večírek se rozjel tak, že nám francouzští důchodci z luxusního karavanu ve dvě v noci vyhrožovali policií, jestli nepřestaneme řvát. Tu noc jsme se ale marockých policistů nebáli. A to i přesto, že jsme neměli žádné ryby.

Za cigaretu a asi litr whisky jsme ale přece jen směnili příběh, který stál za to. Ty dvě Němky byly specialistky na výrobu protéz. Válečná historie jejich vlasti se zasadila o jistý pokrok v tomto oboru. Ty debaty pod africkými hvězdami o tom, jaké to je, když někomu vyrobíte novou nohu, vrátíte ho nebo ji zpět do života a slyšíte pak vyprávět o prvním tanci, prvním lyžování… A taky o tom, jak toho lidského neštěstí najednou bylo moc a bylo potřeba vše změnit. Pronajmout vlastní byt, koupit starou sanitku a místo protéz vyrábět expediční bedny a celý interiér obytného auta, které bude tak rok na cestě. Umět dobře zacházet s mnoha materiály je holt praktické. Nejen, že můžete vrátit život někomu jinému, můžete ho vrátit i sobě. Když ráno nastartovaly svoji starou dodávku Mercedes Benz 310D a se širokým úsměvem zmizely v prachu, vzpomněl jsem si na Thelmu a Luisu. V něčem jim byly trochu podobné. A doufám, že nedopadnou stejně.

paluba

Nesnaž se dohnat vodopád

Je noc. Vstal jsem od knihy a šel se projít spící lodi. Míříme domů, do Evropy. Hluboko pod zábradlím na zádi hučí zpěněná voda Středozemního moře a obzor není v té tmě možné rozeznat od hladiny. Ze stejného místa jsem večer sledoval Gibraltarský průliv. Rozevřel jsem levou dlaň nad zábradlím paluby. Palec ukazoval k Africe, malíček k Evropě. Jen prostřední tři prsty byly nad mořem. Tak blízko a tak daleko jsou od sebe tyto kontinenty. Teď o půlnoci jsem postupně prošel všechny paluby. Je znát, že kdysi, na rýsovacím plátně, se tu počítalo s úplně jiným nočním životem. Diskotéka na zádi, několik barů, konferenčních místností, bazén a k tomu všechny ty jejich hrdé názvy! Pacific Deck, Havana Disco, America Cafe… To vše je dnes spoutáno řetězem na klice. Nejvíc rušno je v kuřárně, což je paluba nazvaná Lido, obklopující vypuštěný bazén na zádi. Hučí to i v improvizované muslimské modlitebně, umně zřízené z prostoru pro odpočinek řidičů kamionů. Tabák a Alláh jsou prostě na téhle italské lodi hybateli noci. Přemýšlím o tomhle moderním exodu a mísení všeho. Narvané dodávky Maročanů míří z Evropy do Maroka, výletující Evropani zase zpět domů. Zalezlý v kajutě si pod žlutou žárovičkou čtu Exupéryho a říkám si, jak moc se vše od té doby změnilo.

Vlivné náčelníky kmenů jsme občas brali se souhlasem ředitelství linek na palubu, abychom jim ukázali svět. Chtěli jsme potlačit jejich pýchu, neboť vraždili zajatce víc z pohrdání než z nenávisti. … Brali jsme je na kratší lety a tři z nich se dokonce dostali do té daleké Francie. Byli z kmene mužů, kteří mě kdysi provázeli do Senegalu a plakali, když spatřili stromy.

Potom jsem je navštívil v jejich stanech; nadšeně vykládali o nočních podnicích, kde tančí nahé ženy mezi květy. Tito muži nikdy předtím nespatřili ani strom, ani pramen, ani růži a o existenci zahrad s tekoucími potůčky věděli jen z koránu, kde je tak popsán ráj. Ráj a jeho krásné zajatkyně si člověk vyslouží jen trpkou smrtí v poušti, ranou z pušky nevěřícího nebo po třiceti letech bídy. Ale bůh je klame, protože na Francouzích nežádá, aby se vykoupili žízní nebo smrtí, a přece jim uštědřuje všechny tyto poklady. A proto jsou teď staří náčelníci zamyšlení. A proto pozorujíce pustou Saharu, která se rozprostírá kolem jejich stanů a která jim až do smrti poskytne jen chudičké radosti, zapřádají důvěrné hovory.

„Víš francouzský pánbůh… je k Francouzům štědřejší než maurský pánbůh k Maurům!“ (Země lidí)

U oběda jsem pozoroval asi čtyřicetiletou Maročanku, která se bezpochyby vracela do Francie se svojí matkou. Už neměla šátek jako její matka a způsob, jakým jedla ten oběd, byl zvláštní směsicí africké nespoutanosti, středomořské poživačnosti a evropské snahy o noblesu. Dlouhé štíhlé prsty si neváhala ponořit mezi své široké rty a bez ostychu je olíznout, ale kousky rybího filetu způsobně napichovala vidličkou. Zatím, co její matka měla hlavu skloněnou nad talířem, ona se mi neváhala dívat dlouze do očí. Stejným pohledem si předtím prohlížela své boky v zrcadle, když čekala ve frontě na jídlo. V tom všem bylo něco znepokojivého. Jako když se v dunách postaví dům namísto stanu. Něco mi říkalo, že rty a nos té Maročanky nejsou tak úplně dílem přírody. Myslím, že v tom měla prsty západní estetická chirurgie. Ale možná ne a celé s mi to jen zdálo. Opravu nevím.

Loď se dál probíjela nocí. Abych mohl psát, vytáhl jsem si plastový stůl a židli do závětří na zádi. Ne úplně fér volba mezi větrem a pachem zasychající moči s naftou. Připadám si jak v Amoku Stefana Zweiga – pasažér se svým příběhem na jazyku. Ve vibracích lodního motoru se snažím znovu prožít uplynulé dny. Mám pocit, že to, kvůli čemu jsem do Maroka znovu po letech jel, tedy samota pouště, se mě jen letmo dotkla, aby byla vystřídána jinými zážitky, které číhají na člověka na cestě. Saint Exupéry popsal příběh trojice Maurů, kteří se tehdy dostali do Savojska a zírali na vodopád, který jim ukázal jejich průvodce. Bezdechu civěli na nekonečný proud sladké vody, který se na ně hrnul v bezbřehé a nepochopitelné štědrosti. Mám pocit, jako bych tentokrát byl v poušti na jejich místě. I já se vracím s tím, že jsem ještě všemu neporozuměl.

Tady se bůh projevoval zjevně: nebylo možné obrátit se k němu zády. Bůh otvíral svá stavidla a ukazoval svou moc: tři Mauři tu stáli bez hnutí dál.

„Co myslíte, že tu ještě uvidíte? Pojďte…“

„Musíme počkat.“

„Na co chcete čekat?“

„Na konec.“

Chtěli tam počkat do chvíle, kdy boha přestane bavit tahle pošetilost. Brzy bude litovat, neboť je skoupý. (Země lidí)

saintex web