Můj dům – pro srovnání krabička zápalek

„Já někdy srdce zapomínám u žen a dneska jako naschvál, mám ho u sebe,“ zpívá v jednom ze svých textů Jiří Suchý. To se tak někdy sejde. Já jsem na tom zrovna dneska večer podobně. To moje se zrovna přišlo ohřát ke krbu, protože venku přituhuje. A tak jsem si ho položil před sebe na stůl a zeptal se, jakpak se mu načíná třetí měsíc v domě uprostřed polí a lesů. Pustil jsem mu k tomu povídání Dvořákovo Requiem, to aby se mi nesnažilo něco nabulíkovat. Srdce je totiž hroznej prevít. Teda zvlášť když jste ryba s ascendentem v blížencích. To je pak jak z pekla.

Že se v mém životě něco radikálně změnilo, to jsem poznal na docela nepodstatných maličkostech. Například při cestě vlakem do města. Ono už samotný fakt, že kromě městské hromadné dopravy můžete využít i vlak, je změna. Já jsem si ale v odraze okna všiml, že mi nějak podivně stojí vlasy. Aby ne. Byly úplně naškrobené vápenitou vodou z mé studny a prachem z budovatelského úsilí. Mít studnu, to už samo o sobě má úplně biblický význam. A pokud jste někdy cestovali do pouště, snadno propadnete iluzi nekonečného bohatství. A tak jedete nacpaným a zpožděným vlakem do práce, stojí vám vlasy jako Nosferatu při rozbřesku a vy víte, že nebýt toho zatracenýho počasí mírného pásu, stačila jen malá strouha a váš dům by zahalil datlový háj.

Srdce je lekavý tvor. Z části za to může jeho špatné svědomí a z části těkavá povaha. Nicméně na sepínání vodního čerpadla si v novém domě zvyklo docela rychle. Ono mu to vlastně připomíná dětství. Horší to bylo s cvaknutím nočního proudu. To párkrát, takhle uprostřed noci vylítlo tak vysoko, až si udělalo bouli o mandle. Ale zvyklo si. Protože srdce si musí zvyknout na ledasco.

Když nadejde ta chvíle a konečně jsou všechny věci pod jednou střechou a na tomhle světě není už věcí hmotných, které by byly uschovány jinde, je to, jako když vyjde první hvězda. Když jsem tu a tam odjížděl do ciziny a zabalil kufr, můj instinkt mi velmi spolehlivě dokázal povědět, jestli jsem na něco zapomněl. Když spokojeně mlčel, hřálo mě to. Bylo to stejné, jako teď. Stojím na kopci nad domem a říkám si, že pod jeho taškami je celý můj život. Ona teda ta hmatatelnost je až děsivá, protože protivným prstíčkem ukazuje na pomíjivost věcí. Můj život – pro srovnání krabička zápalek.

komin

Obklopen divokými šípky, trnkami a stopami divočáků často myslím na samotu. Srovnávám ji se samotou uprostřed velkoměsta. Je to tatáž žena, jen oblečená v jiných šatech. Když ji obnažíte, bude to pořád tatáž postava. Přesto tady bývá její tvář výmluvnější. Nenalíčená. Bez iluze hustoty světel, lidí a dalších vjemů, pro které mi město stále zůstává jednodušším místem k životu. Naštěstí je tady na venkově stále co dělat. Třeba tupě zírat, jak v domácí čističce odpadních vod bublají poslední věci člověka. Nebo něco takového. Krb je taky dobrá alternativa. Občas si ale zajedu do města. Na všechna svá stará místa. Dám si kávu, a když neřídím, tak pět piv. A doma si pak pustím Novosvětskou. Protože žiju v novém světě. Anebo Mahlerovu pátou. Do dramatického nástupu dechů se pak ale většinou spustí čerpadlo a vy víte, že se z toho rámusu ani posrat nemůžete, protože ještě nedorazil servisák na čističku. A tak si většinou naleju skleničku a odevzdám svoji duši plamenům v krbu. To jsou ty chvíle, kdy se doma zase objeví i to moje srdce. Voní povědomě a přece tak cize a je zaprášené. Sedne si ke mně na křeslo a je nám spolu dobře. I když naše společné začátky tady na venkově s pražskou adresou nejsou vždy jednoduché.

kamna

 

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s


%d bloggers like this: