Tušení Jeana od Floretty

Už sedm měsíců jsem vesničanem. Už sedm měsíců mi chybí ruch velkoměsta, ale když tam jsem, je tam najednou nějak moc lidí. Už sedm měsíců si dávám ve městě sklenku někde v baru a přitom myslím na to, že mi na zahradu léta strakapoud. Dlouho jsem nic nenapsal, protože možná jako Pepin z Postřižin ze řvaní, jsem já byl ze své grafomanie na nějaký čas vyléčen prací a rekonstrukcí domu. Ale nejen proto. Dlouze jsem totiž přemýšlel, jestli tohle všechno bylo dobré rozhodnutí. Jestli jsem nepřeskočil nějakých deset, dvacet let a neuchýlil se na venkov příliš brzy. Nejsem totiž ještě písař ve výslužbě a mám-li být Bouvard, ještě jsem nepotkal svého Pécucheta.

IMG_9327

Byl jednou jeden písař

Je to tak dva týdny. Šel jsem po polní cestě nedaleko svého domu, na sobě špinavou pracovní kombinézu a na zádech batoh plný kobylinců. Jakou já z nich měl radost, když jsem na ně u cesty narazil! Vlastně nevím, jestli to bude fungovat, ale hodlal jsem s nimi pohnojit svůj bramborový záhon. Prostě proto, že můj pozemek je skála obalena hlušinou, jiné hnojivo nemám a kravince a hlavně kobylince mě učila adorovat babička. Najednou jsem se zarazil. V hlavě mi zaznělo něco jako: To, co bylo, už je pryč a nové ještě nepřišlo. Opakovalo se to ještě mnohokrát. Opřený o hrábě jsem zaklonil hlavu, abych se protáhl a četl tu větu v koruně modřínu. Uvědomil jsem si, že jsem tu začal být doma, ale ještě tu nejsem šťastný.

IMG_0358

45 stupňů Mopagiho

A mělo toho být víc, co jsem se o sobě dozvěděl. Například, že nemám trpělivost na to, abych žil v provizoriu. Nedokážu žít v domě, kde něco není dodělané či něco není funkční. Trvalo to sedm měsíců, než jsem se ze včelína na svahu zahrady mohl podívat na střechu svého domu s pocitem, že teď už to začíná být ono.

IMG_9904

Čas žít, čas budovat

Zjistil jsem také, že je těžké žít sám se sebou. Když totiž všechno kolem utichne a do střešních oken se opře stříbrné světlo úplňku, vleze si občas za můj krk jedna slečna. Má stehna silná ze sedla, jak neúnavně cválá krajem a tvář má půvabnou tak, že pohled do ní spaluje. Jmenuje se Samota. Je to docela jiný typ ženy, než ta, která přicházela ve městě. Ta můj krk tu a tam svírala hbitými prstíky. I když krásně voněla, trochu z ní táhlo víno. Šeptala mi, že může odejít, stačí, když sejdu schody dolů na ulici, kde je hospoda plná známých. To Samota z našich polí je jiná. Je to krásná zdravá ženská, která čpí koňským potem, škrtí stehny a zahnat ji může jen můj spánek. Spánek nebo dům plný kamarádů. A tak mám radost, když vystrojím večeři pro dvanáct přátel a všichni si sedneme u jednoho stolu. Vzhlednu od veselé společnosti. Samota smutně sedí u dveří ložnice, svrbí ji stehna a je jí jasné, že z téhle noci nic nekouká.

IMG_0322

Včelaření za dlouhého dne

Pomalu s tu učím žít. Občas vylezu na kopec nad včelínem a hledím k městu na obzoru. Vidím jeho věže a přestavuji si, že si zajdu v obleku na snídani do kavárny. A hřeje mě v tu chvíli reálná možnost, že se tam vrátím. Ale ještě ne. Zatím jsem trpělivý jako Jean od Floretty a s hrbem na zádech neúnavně hledám pramen. Protože já tuším, že tu někde je. A až ho najdu, rozsvítím celý dům svíčkami a pozvu nic netušící Samotu na poslední romantickou večeři.

2 komentáře to “Tušení Jeana od Floretty”

  1. pan Psax Says:

    Hezky napsané! Mám starý dům, ale i ženu. Samota nás obchází..

  2. Markéta Says:

    Ten popis samoty je naprosto úžasný.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s


%d bloggers like this: