Archive for Červenec, 2016

Když všechny Polky odejdou nakoupit

14.7.2016

Ráno jsem se probudil, vytáhl z uší špunty. Lilo a foukal vítr tak, že bych se jinak asi nevyspal. Co nejrychleji jsem vyrazil na posledních asi 150 kilometrů Dánskem na trajekt do Německa. První důležitá odlišnost cestování na motocyklu než třeba autem je fakt, že prostě celu dobu přemýšlíte. Apoň tedy já neposlouchám hudbu, netelefonuji apod. Jsem v helmě zavřen sám se svým mozkem a letím krajinou. Málokdy má člověk tolik času na přemýšlení. A jak tak přemýšlím o všem, od Čapkovy Cesty na sever po přínos severských zemí do dějin lidské sexuality, najednou se zastavím ve frontě na trajekt. A to vedle obrovského Švéda v kožené kombinéze. Je mu tak přes šedesát, má vyholenu hlavu a mohutný knír. Bez řečí mi podá redbull, prý zatím. Než si dáme pivko. A to je všechno, na nic se neptá, o ničem nemuví. Jen chodí sem a tam a čeká na loď. Myslím, že je z motorky prostě zvyklý na samotu.
Když jde zase kolem mě, dostanu z něho aspoň kam má namířeno a že od rána ujel čtyři sta kiláků. Švédsko mu na ježdění přijde trochu nudné, Dánsko vždy jen profrčí, ale opravdu miluje, a to se mu fakt rozšířily zornice, ježdění v Alpách. A to je všechno. Zase pochoduje se a tam. Na lodi se párkrát potkáme. Jen si pokyneme hlavou. Zvláštním způsobem máme něco společného, ale rádi zůstáváme ve své přilbě.

image1-1

Hledám místo ke spaní u severoněmecké pláže. Kempy jsou všechny odporně přepněné a odporně drahé. U cesty vidím šipku se stanem do něčí zahrady. Podřadím a zalomím to tam. U dvěří zazvoním a otevře mi krasavice. Zrzavé kudrnaté vlasy v silném ohonu, pihatá pleť.
Nabokove, ty prevíte… Abych byl totiž přesný, ona to teprve bude krasavice. Za pár let. „Babiii! Pojď sem,“ křikne do domu. Za okamžik je tu německá dáma. Zprvu je ostražitá. Vnučku zatlačí stranou a prohíží si mojí koženou budnu špinavou od much. Sám chlap na motorce, to nevěstí asi nic dobrého. Ale jen jednu noc, tak to jo. Že prý klidně můžu zůstat. A to že prý je stan?! Takový tintítko, nojo, ale vono se na motorku toho moc nevejde. A už se směje a je moc přátelská. A pivo, že prej bych si někde chtěl koupit, no to je už pozdě. Už maj všude zavříno. Ale když ho nemůžu koupit, tak ho můžu dostat. A dojde mi pro pivo do lednice. A opřená o futra se na mě kouká ta Pipi dlouhá punčocha s hlavou na stranu a čelem svraštělým, jak jí svítí do očí zapadající slunce. Chybí jí už jen lízátko.

Nejřív redbull a teď to pivo. Dnes mi dal druhý člověk něco zadarmo. Nevím, možná vypadám děsně. Každopádně většinou se mě všichni na téhle cestě ptají, jestli jsem Angličan. Že by to bylo anglickou motorkou? Taky nevím. Až se vrátim domů, zeptám se svého angického švagra.

Strašně jsem zmokl v Polsku. Od pasu dolu jako bych se brodil ledovu dravou řekou. Zastavil jsem u benzínky a normálně u stojanu se svlékl donaha, abych vyhrabal poslední suché oblečení. Jenže to bylo už taky mokré. Tak jsem na sebe nasoukal vlhké džíny na ostro a šel si koupit čaj.
Polky jsou tak zvláštně krásné. Projížděl jsem krajem a díval se jim do tváří. Mám někdy pocit, že se právě probudily. Jen si narychlo svázaly vlasy a vyběhly koupit něco k snídani. Dřív, než se probudí i ten, se kterým se milovaly celou noc. A to se mi na nich líbí. Ještě, že je Polsko tak velké. Sedím promočený u benzínky, srkám čaj a mám aspoň o čem přemýšlet. Když tu ke mně přistoupí muž v polské unformě. Podle vyznamenání asi někdo, komu se sluší salutovat. Podává mi horkou ruku na motorkářský způsob, zkřížit zápěstí jako Vinnetou. Prý krásný stroj. Moc děkuju. Jen takhle kdyby nějaká suchá kasárna na noc byla, pane plukovníku. A guláše ešus. Já vím, vyrazili jste proti německým tankům na koních se šavlí v ruce. Co je proti tomu trochu deště.

Dopiju čaj a pak se obalím pytlema na odpadky, které jsem si tu koupil. Nemám připojení k internetu a na pumpě neznají žádný kemp ani hotel. Prý tutaj, říká slečna a ukazuje tam, kde se ztrácí čtyřproudovka v polích. Nejbližší hotel v mapě se jmenuje U Marie. To zní více než dobře.
Víte, já moc nevěřím na nějaké věci mezi nebem a zemí. Nebo se o to aspoň snažím, vždycky když je vídím. Ale auto před hotelem U Marie mělo spzetku NOE. A když jsem otevřel dveře do pokoje a z nohavic mi tekla voda čůrkem, v okně jsem viděla korunu stromů a v ní dravce, jak krmí v hnízdě své mladé. Nemám vůbec nic suchého. Protekla i taška. Mám ale láhev vína, slivovici, v motorce železnou zásobu Jamesona, dva banány, čokoládu a dánský chléb. Do zítřka myslím vydržím. Zašel bych i někam nakoupit, ale mé jediné boty jsou durch a v posteli tak teplo. Jsem v Polsku. Škoda, že všechny Polky odešly rozespalé nakoupit snídani svým milencům.

Můj útěk na východ

11.7.2016

Dlouho jsem si myslel, že tohle bude cesta, ze které nevznikne žádný zápisek. Hlavou se mi honily věci buď strašně sprostý, nebo tak rozháraný, že i archiváři ve výslužbě by to trvalo celu zimu, než by to dal dohromady.

image1

Nejsevernější bod mého putování – hrad kralevice dánského – Hamleta

Utíkám z Dánska. Jsem na motorce a už nemůžu. Mám pocit, že přírodní rezervace pro krásné mladé holky a vůbec mladé lidi končí za cedulí Kodaň. Dál už se rozprostírá jen takové skandinávské Beverly Hills. Uhlazená a kultivovaná krajina, kde každý čtverečný yard někomu patří. Kde se bojíte zastavit, abyste si snědli svačinu, protože i za výhled na moře se tu platí. Dostavil se stejný pocit, pro jaký jsem nedokázal žít v Holandsku. Je to jako žit se ženou, která je sice krásná, upravená a velmi kultivovaná, ale nemá smysl pro humor a chuť na sex. Projíždím Dánskem a říkám, že na sever od Kodaně stát rozpustil všechny domovy důchodců. Všechny ty staříky naložil do toyot a kiyí a poslal je do ulic. Na trojku krotíte pod sebou anglický plnokrevníky a děkujete Bohu za silné brzdy, protože tuhle zemi řídí semafor. Každá křížovatka, každý přechod, deset v každý vesnici, tisíc v každym městě. Přejet kraj znamená být řidičem trolejbusu, který jede na rohypnolu. Brda, neutrál, čekat pět minut, nikdo nejede, nikdo nejde, oranžová, zelená, šedivý pán hledá jedničku, jedeme a za sto metrů znova. Kurva tohle ne. Vracím se do Evropy. Do východní Evropy. Možná mi tam ukradnou šrajtofli a do nádrže nasypou cukr, ale neštrejchne mě na světelné křižovtce v lese.  Jo, je to tu hezký. Jednou sem vyrazím s batohem a keckami s bílou podrážkou, která nedělá šmouhy na palubě jachty.