Archive for the ‘Automotive’ Category

Proč je důležité psáti dopisy

29.3.2015

Santiago de Cuba

6. listopadu 1940

Pro: p. Franklin Roosevelt, president Spojených států

„Můj dobrý příteli Roosevelte,

neumím moc anglicky, ale znám dost na to, abych vám mohl napsat. Rád poslouchám rádio a jsem velmi šťastný, protože jsem v něm slyšel, že se stanete prezidentem pro nové (peroido). Je mi dvanáct let. Jsem kluk, ale hodně přemýšlím, ale nemyslím na to, že píšu prezidentovi Spojených států. Jestli chcete, dejte mi desetidolarovou bankovku, zelenou americkou, v dopise. Nikdy jsem ji totiž ještě neviděl a chtěl bych ji mít. Má adresa je:

Sr. Fidel Castro

Colegio de Dolores

Santiago de Cuba

Oriente Cuba

Neumím moc anglicky, ale umím hodně španělsky a předpokládám, že vy španělsky moc neumíte, ale anglicky hodně, protože jste Američan, ale já Američan nejsem.

Moc děkuji, Sbohem, Váš přítel,

Fidel Castro

P.S. Pokud chcete železo, abyste mohl stavět své lodě, ukážu vám největší doly na železo na zemi. Jsou v Mayari Oriente Cuba.“

fidel

Říká se, že přijímat je těžší než dávat. A já myslím, že to platí i o poště. Ono totiž kolikrát není úplně jednoduché takový obyčejný dopis přijmout. Teda zvlášť, pokud jste prezident a jde o desetidolarovou bankovku, výměnou za doly na železo a kurz španělštiny… Pravda, když v dnešní době někdo posílá klasický dopis hlavě státu, je to spíš proto, aby měl kam nasypat antrax, který se emailem obecně blbě posílá. Nicméně, i dopis bez speciální náplně není obyčejným kusem papíru a jen těžko se odhaduje, jak důležitou věc vlastně člověk drží v ruce.

Prezident Roosevelt měl v tomto ohledu opravdu štěstí. Rok před malým Fidelem mu napsal Albert Einstein s tím, že by ho chtěl upozornit na určitou možnost využití uranu a jaderné reakce pro vývoj nového typu zbraně. Tenhle dopis de facto odstartoval projekt Manhattan, tedy vývoj atomové bomby.

albert

 

A nebyl to jediný slavný dopis vědce. Svým zevrubným plánkem rakety, zaslaném v urgentním listě zodpovědným autoritám, chtěl školák Denis Cox v roce 1957 zapojit Austrálii do celosvětového závodu o dobývání vesmíru.

raketa1

Kolik znáte australských astronautů? Vidíte! Dopis malého Denise nebyl brán nejspíš příliš v potaz. Stejně jako list Američanky Annie Oakleyové, ostrostřelkyně z legendární show Buffalo Billa. Ta, počátkem dubna 1898, vpředvečer války se Španělskem, nabídla v dopise americkému prezidentovi McKinleymu služby své a svých padesáti svěřenkyň k obraně vlasti. Zase nic.

annie

I když, na druhou stranu, takový dopis nemusí nutně souviset s něčím zásadním. Kolik důležitých depeší musel za svůj život přijmout generál a pozdější prezident Eisenhower! A beztak si nakonec nejvíc užil osobní dopis královny Alžběty II., která mu po dlouhém čekání konečně poslala recept na lívance, které si tolik oblíbil při návštěvě Británie. A vůbec nevadilo, že to byl recept pro 16 osob!

„… Pokud jich je méně, jednoduše dávám méně mouky a mléka. Ostatní ingredience použiji tak, jak je uvedeno.“

recept 1recept2

Kdyby byl býval takový prezident Nixon raději sbíral recepty, možná udělal lépe. Nicméně mu budiž ke cti, že si alespoň po prvním přistání člověka na Měsíci nepopletl projevy a nepřečet ten, který měl připravený pro případ katastrofy. Dopisy, psané tzv. do foroty, mohou totiž nadělat pěknou paseku…

„Osud určil, že muži, kteří v míru vyrazili prozkoumat Měsíc, budou zde odpočívat v pokoji. Stateční muži, Neil Armstrong a Edwin Aldrin, vědí, že není naděje na jejich záchranu. Ale rovněž vědí, že v jejich oběť skýtá naději pro lidstvo. …“

moon

Ale opusťme svět dopisů slavných nebožtíků, které jednou někdo najde v bedně s nápisem „mému životopisci“. Dopisy mohou ukrývat či připomínat i zázraky zcela všedního dne. Mohou dávat sílu či dokonce měnit životy. Jaký asi měla pocit 21letá fanynka Iggyho Popa, složitou životní situací frustrovaná dívka, které Iggy po devíti měsících odepsal na její dvacetistránkový dopis?

„Drahá Laurence,

děkuji ti za tvůj nádherný a okouzlující dopis, ozářila jsi můj zatemnělý život. Přečetl jsem celou tu zkurvenou věc, drahá. Samozřejmě, že bych tě chtěl vidět v tvých černých šatech a bílých ponožkách. Ale ze všeho nejvíc bych tě chtěl vidět, jak se zhluboka nadechneš a uděláš všechno, abys přežila a našla něco, co můžeš milovat…“

iggyiggy2

Pár slov načmáraných tužkou na papír dokáže strašně moc. Jak ostatně dokázal krátký vzkaz, shozený v den pádu Saigonu – 30. dubna 1975, z kroužícího letadélka Cessna na palubu letadlové lodi USS Midway. Lístek přiměl kapitána Larry Chamberse, aby nařídil shodit několik helikoptér do moře. Udělal tak místo k přistání majorovi jihovietnamského letectva, který naložil do Cessny manželku s pěti dětmi a uprchl ze své země.

„Můžete posunout helikoptéry na druhou stranu? Mohu přistát na vaší ranveji, mohu letět ještě 1 hodinu, máme na posunutí dost času. Prosím, zachraňte mě. Major Bung, žena a 5 dítě.          „

vietnam

Za dva týdny sednu do auta a spolu s kamarády vyrazím do pouště. V mnohém to asi bude podobné, jako když jsme takhle vyráželi před lety. V něčem se to ale přecejen asi lišit bude. V útrobách aut, kdesi mezi bednami náhradních dílů, kanystrů vody a nafty a další spousty věcí, pojede s námi nenápadný poštovní pytel. Bude to zvláštní pocit, vézt za zády myšlenky cizích lidí. Bude to zvláštní pocit, stát se na okamžik pošťákem. Tyhle dopisy pak z našeho cíle, města v poušti, pošleme zpět domů. Úplně stejně, jako bychom vypustili z klece poštovní holuby. Má to nějaký smysl? Nevíme, ale věříme, že ano. Pojedeme ve stopách průkopníků letecké pošty na jih, kdy pytle s poštou byly cennější než pilotův život. I kdyby těch našich dopisů byla jen hrstka, není fajn objevit jednou ve schránce něco jiného než složenky a nevyžádanou reklamu? Bez ohledu na to, bude-li v té obálce s cizokrajným razítkem prostý pozdrav z dálek, vyznání, přiznání, nebo třeba jen recept na lívance.

Jestli chcete, můžete s námi svůj dopis poslat. Více na Expedice Jižní pošta

Když má duše dovolenou

24.6.2013

Ta myšlenka ve mně prostě zrála a já věděl, že ta chvíle brzy přijde. Přesně, jak to řekl ten pan taxikář a klavírista v jedné osobě, který mě jednou ráno vezl do práce:

“Víte pane, to je ta chvíle, kdy tělo zůstává a duše si bere dovolenou.“

Dovolená duše, to je ono. Zatímco tělo se přes noc jakžtakž zmátoží, hlava jede dál v podivném kolotoči, který se zadrhne jen v jakési podivné časoprostorové anomálii. Třeba jako když se uprostřed spěchajícího davu v metru zastavím, abych si s hrůzou uvědomil, že mi doposud unikal význam slova helmintologie. Teda ne, že by nauka o cizopasných červech a jimi způsobených nemocích byla pro můj život nějak zásadní (tedy alespoň doufám). Jen mám za to, že právě to byla ta chvíle, kdy jsem si vzpomněl na tyhle obrázky. Jako ten cizopasník mi totiž nějak zůstaly v podvědomí.

Tato slideshow obsahuje JavaScript.

O tom, co je dovolená duše, má nejspíš asi každý z nás úplně jinou představu. Svojí subjektivitou by se to nejspíš dalo přirovnat přisuzování klíčových slov k nejrůznějším skladbám v hudebním archivu u nás v práci. Nedávno, hledaje něco, čím bych podkreslil dramatické záběry, narazil jsem i na klíčové slovo „erotika“. Schválně jsem tedy zadal „sex“ a zaposlouchal se, k čemu všemu ta paní dole, v místnosti s oknem vysoko u stropu, přisoudila tohle vyhledávací heslo. A podobně to tedy jistě bude i s tímhle.

Nicméně můj recept na relaxaci duše jsem dlouhodobě spatřoval v touze si prostě vyjet. Sám, jen se svým starým strojem, který (vzhledem ke svému stáří) nezaručuje bezproblémový průběh celého podniku. Jenže jak je obecně známo, charakter věcí vytváří součet jejich nedokonalostí. Proto jistá míra nejistoty v tomto motorizovaném trampingu, stává se tím, co zní dělá výpravu a nikoli pouhý výlet.

Takže tu touhu bychom už měli. Ale jak napsal Nabokov, živý svět se skládá ze dvou věcí: z touhy a rozhodnosti. Ty dvě krásky se vášnivě objaly v okamžiku, kdy jsem za chraplavého bubnování skoro padesát let starého motocyklu a v oblaku namodralého dýmu konečně mizel od vrat prázdné garáže. Po týdnech vybírání cíle, formování trasy, zkoumání radarových snímků postupující tlakové níže a dalších věcech, které mi díky těm cizopasníkům přišly důležité, jsem jednoho pátku prostě vyrazil někam podél řeky, s bouřkovým mračnem na obzoru.

5

Lhal bych ale, kdybych tvrdil, že na mé trase neležel ani jeden jistý bod. Rozhodl jsem se navštívit dobrého kamaráda, který žije se svým psem Wolfgangem často i celoročně v chatě uprostřed středočeských lesů a luk. Vodu si vozí ze studánky a teplo nosí z lesa tak hustého, že se tam bojí i hajný. I když je možné, že se hajný nebojí lesa, ale toho mého kamaráda. Nevím. Každopádně jsem si na jeho zápraží sundal koženou bundu a celý večer poslouchal to lesní ticho. Ono po dni na mém motocyklu, kdy se v každé zatáčce nakloní celý obzor a litinové srdce stroje bije radostí o 106, bych ticho byl schopen slyšet asi i na pile.

Tato slideshow obsahuje JavaScript.

Každopádně ten fakt, že má duše skutečně odjela na dovolenou jsem pochopil, zíraje do klidné hladiny zastrčeného lesního lomu. A pak taky nad jediným jídlem, které můj kamarád v chatě měl, a o které se se mnou bratrsky podělil:  kilovou konzervu tuňáka v olivovém oleji, kukuřici, chléb, to vše zapíjené dobrým rumem. Když jsem si před spaním nalil sklenici té jeho vody, importované z místní studánky, viděl jsem skrze ní zážitky toho dne. Byly vlastně velmi prosté, nic, co by ohromovalo. Měly barvu tisíců odstínů zelené barvy lesů a pastvin podél polních cest. Od temné zelené, jakou má hradba lesa za vesnicí na obrázcích Josefa Lady, až po zářivě azurové jezero Kelimutu. Napil jsem se a vzpomněl si na Pabla Nerudu, přesvědčeného, že ze zeleného skla chutná voda nejlépe.

3766837948_3c9d759d12

Šálek sarajevské kávy

17.5.2013

Ten způsob, jakým si balím věci, má v sobě cosi horečného. Kombinace ujišťování sama sebe, že jsem na nic nezapomněl a faktu, že co nemám, vlastně nepotřebuji. Po šesti letech jsme se zase sešli ve staré dobré sestavě. Od chvíle, kdy jsme společně projeli pouštní stezku Ghadameš – Ghat podél libyjsko-alžírské hranice, jako by neuplynuly roky, ale jen krátká chvíle. A možná právě to, dělá z té naší partičky kamarádů z různých konců republiky dobrou společnost. Vyrážíme na Balkán a opět je cesta samotná důležitější, než náš cíl.

Řekl jsem, že se mi to nezdá být tak dlouho, ale stačí prvních pár set kilometrů, abych si uvědomil, o jaký kus cesty naše životy pokročily. Před a za naše jména naskákaly tituly a peněženky většiny z nás už nezdobí všeříkající fotografie mladé slečny, nýbrž roztomilý snímek předškolního děcka. U těch pilnějších z nás je to i slušivý dětský dvojportrét.

akak

Polovina staré party, Akakus, březen 2007

Trasa zůstává stejná jako už mnohokrát: Praha – Brno – a dál na jihovýchod. Když přidávám plyn v posledním stoupání, než spadneme na maďarskou pustu, vzpomenu si, jak jsem tady před osmi lety řešil motor politý naftou z podtékajících vstřiků. Byla to naše první cesta do Damašku, ale jisté nebylo, jestli auta vůbec zvládnou Istanbul. Dnes je naší největší starostí, aby v zánovním autě dobře chladila lednice a to, jak obalamutit elektronický omezovač maximální rychlosti.

Něco je prostě jinak. Najednou nás zajímá předpověď počasí. Jako by už déšť či mráz přestaly být nedílnou součástí dobrodružství, ale předzvěstí zkažené dovolené. Ano, skutečně – něco musí být jinak, říkám si, když v Sarajevu dopíjím ranní kávu, házím na zadní sedadlo už nepotřebné mapy Albánie a startuji motor. Kluci pokračují dál přibližným azimutem 155 stupňů a já se s kamarádem vracím domů. Máme k tomu důvod: jeho ženu, která zůstala doma sama s malým děckem a onemocněla. Už vím, co je jinak. Už to není jen o nás. Teď s námi cestují i ti, kteří zůstali doma. A i když dětské sedačky na pár dní nahradily výjezdové plechy, vyprošťovací kurty a kanystry s naftou, obávám se, že priority jsou jasně dané. Vlastně to tak ale má asi být. Kafe v Sarajevu stojí za to, i když je to jen na otočku. A co, stejně bych měl jít do práce, abych vydělal na dluhy z poslední expedice. V té naší partičce jsem totiž zatím stále ještě bezdětný…

From Sarajevo with Love

From Sarajevo with Love

O hledání azylu v mužském světě

8.2.2013

Enzo Ferrari řekl, že aerodynamika je pro ty, kteří neumějí stavět motory. Nevím, proč se mi zrovna tato slova honí hlavou, když s vysoko zdviženým límcem svého kabátu odolávám studenému větru od Vltavy, který bičuje Rašínovo nábřeží. Ale možná je to logické. Jdu totiž kousek za Tančící dům, do nejlepšího řeznictví ve městě, abych si koupil kus vyzrálého steaku a tak trochu „vyladil“ svůj motor.

Jsem týden doma a pomalu přichází aklimatizace. Než začne práce, pořádám dlouhé procházky Prahou. Většinou chodím dost rychle, jako nervózní pes, který se zaběhl a teď musí honem rychle označkovat svá území. Z míry mě vyvádí už méně věcí, než bezprostředně po návratu z expedice. Včera jsem lehce znervózněl jen jednou.

Řekl jsem si, že si dám zdravý oběd, třeba nějakou zeleninu. Sedl jsem si proto do nově objeveného podniku Mangaloo a těšil se na skvělý salát s fenyklem a s kouskem grilovaného lososa. A jak tak sedím a čekám, až bude ryba hotová, najednou se kolem mého stolu vytvořila fronta. Fronta žen. Podívám se na druhou stranu, pak za sebe, a u všech stolů sedí jen samé ženy. Všechny jsou velmi upravené, na židlích vedle sebe mají drahé kabelky, a když si nepovídají mezi sebou, mazlí se s chytrými telefony nejnovější generace.

Salát s fenyklem a grilovaným lososem

Salát s fenyklem a grilovaným lososem

Něco není v pořádku. Dvojice žen na prahu středního věku vedle mě rozebírá svůj milostný život, a vůbec jí nevadí, že to nemohu neslyšet. Začínám se cítit divně. Jako bych se vloupal do dámské šatny a i když o mě všichni vědí, dělají, že mě nevidí. Asi jako když jsem se před lety jakýmsi omylem ocitl na hodině jógy a cvičitelka po nás chtěla, abychom zatnuli (vlastně možná zatnuly…) stydkou kost.

Jdu si teda koupit to krvavé, a osm týdnu vyvěšené hovězí. V krvi, zralé vůni a měkkosti toho masa získám opět jakýsi klid. Připomene mi to to téměř výhradně maskulinní prostředí posledních několika týdnů. Už nebudu mít ten zvláštně šimravý pocit, že mě po dlouhé době rozmrazili, jako ty dva Poláky ve filmu Sexmise. Teda když zrovna nezavadím o rafinovaně dráždivou reklamu na Coco Mademoiselle a její spojení textu písně „It’s a Man‘s World“ s duněním motoru Ducati 750 Sport pod kozačkami Keiry Knightley.

Keira a Ducati 750 Sport

Keira a Ducati 750 Sport

S odpolednem přichází vlezlá zima a šero. Je víkend a kolem řady garáží není vidět ani živáčka. Otáčím klíčem v zatuhlém zámku a s vrznutím otevírám dveře. Je to pořád stejný pocit. Stejně jsem tajil dech, když jsem jako kluk tajně prozkoumával dědovo útočiště. Garáž, místo, kam se v mužském světě utíká před tím ženským, nebo spíš před světem, který zmiňovaná píseň Jamese Browna popisuje na svém konci, často zaniklým v bouřlivém finále… He’s lost in the wilderness… He’s lost in bitterness.

Úplně tu dědovu garáž vidím před sebou: starý kredenc místo ponku, orvaná kožená bunda na skobě, kokoska na polici a uprostřed, jako sfinga, stál jeho motocykl. Jen děda tu už nebyl, aby mě svezl.

O čtvrt století později, jiná garáž, jiný motocykl, stejná situace, stejný azyl. Pomalu, jako bych odkrýval Dívku s perlou, sundávám bílou plachtu. Arkticky modrý lak, opravdu připomíná perleť a chromovaný znak ve tvaru harfy zrychluje tep. Jsem zpět a vše je tak jak má být, tedy na svém místě.

Azyl..

Azyl..

Zvláštní, jak více než auto, dokáže motocykl do sebe pojmout a navždy se stát mementem tolika zážitků a situací. Roky letí. Nepravidelné burácení a prskání po čtyřproudé silnici k písečným dunám Wassenaaru a následné štelování předstihu zapalování. Testovací jízdy maskované romantickými výlety na pláž. 38 stupňů Before Top-Dead-Center… prásk, zážeh! Celé dny s hlavou v technické literatuře. Jak jen se trefit do těch 38 stupňů? Ležím na pláži, s její hlavou na svém rameni, naše nohy zapletené do sebe. Horní úvrať pravého válce nastavím lehce. Hladím ji po boku a pomalu sjíždím po lince jejího pasu. Když uchytím úhloměr na klikovou hřídel, resp. výfukovou vačku, nebude už takový problém, vrátit se o potřebný úhel předstihu. Od pasu jede ruka výš pod těsnou koženou bundu. Když správně nastavím odtrh kladívek mělo by to fungovat.

Stojím uprostřed své garáže a pouštím na zem plachtu. Pach benzínu a oleje připomíná uplynulou cestu, ale víc než ji, jako by uváděl cestu, která teprve přijde. V garáži je skoro tma, ale v duchu ji vidím. Prudce zvrátí hlavu dozadu, záda prohne jako luk a její tvář zmizí v záplavě vlasů. Je to tady! 38. stupeň před horní úvratí! Zážeh!

Psychedelické návraty

3.2.2013

To překvapení se dá přirovnat k jedné reklamě, či scéně filmu, či co to vlastně bylo. Utkvěla mi v hlavě, jako kamínek, který nepropadl řešetem mé paměti.

Mladý pár sedí u stolu v restauraci. On něco docela potichu řekne. Ona chvíli mlčí, a pak, jedním prudkým máchnutím ruky smete ze stolu sklenice… vteřina napětí. Muž kouká se zděšeným výrazem a přemýšlí, co řekl tak hrozného. Stejně tak civí i celá klientela toho podniku. Žena po té vteřině vyskočí na ubrus, chlápka popadne za kravatu a k překvapení celého lokálu ho začne, poněkud lascivně klečící na stole, zuřivě líbat. Už nevím, nejspíš to byla reklama. Třeba na zubní pastu s dlouho trvajícím svěžím účinkem, na vložky do každé situace, či na bonbóny Mentos s geniálním návodem na odmítnutí penzijního připojištění. Pro mě je důležitý ten prvek hřejivého překvapení a náboj, jaký to vyvolalo. Protože právě něco podobného cítím právě teď.

Jsme opět doma v Praze a stojím se svým volkswagenem v zácpě. Když tu se z rádia ozve Can’t get you out off my mind Lennyho Krawitze. Návraty z dlouhých cest s sebou obvykle přinášejí různé obtíže. Vypojený telefon, přítelkyně, které už nejsou přítelkyněmi, propadlou tramvajenku i dálniční zámku. Na hlavním náměstí Plaza de Mayo v Buenos jsem potkal slečnu, která měla na bílém triku nápis Lucy in the Sky with Diamonds. Známý song Beatles evokující zkratku v barvě duhy – LSD. Na tom tričku bylo ale slovo Lucy napsáno sotva viditelným až titěrným písmem, oproti obřímu fontu, jakým byl vyveden zbytek. Teď se mi zdá, že to malinké „Lucy“ je střípek jakési halucinogenní drogy, který mi po té výpravě zůstal v mozku a jen čeká, až se nad ucpanou Ječnou ulicí objeví to diamantové nebe. Objevilo se právě v té Lennyho písni. Stejně diamantově totiž zářila solná pláň Salar de Uyuni, když jsem po ní na plný plyn hnal trabanta a v autorádiu mi hrála tatáž píseň.

Salar de Uyuni

Za volantem trabanta Babu na Salar de Uyuni

Padá zelená na semaforu, ale auta stojí dál. Už né tak má halucinace. Buší mi srdce, a já pod volantem řadím trabantí čtyřku. S nakřápnutým výfukem a nepatrným únikem spalin do kabiny zní rozhicovaný dvoutakt jako osmiválcový třiapůllitr mého prvního auta. „Life is just a lonely highway…“ řve rádio.

Návraty jsou těžké. A je to čím dál horší. Už nestačí jedna nenasytná rychlovka na záchodě kavárny, abych si opět zvykl, že jsem ve světě, kde se nechodí spát se západem slunce. To bylo před deseti lety. Teď probírám své věci dlouho do noci. Artefakty života „před expedicí“. Tak známé a přesto neznámé. Tahle můj výlet spálil všechny mosty. Práci televizního reportéra, můj starý byt i to, co se v něm kdy odehrálo. Zpět do minulého života mě z letiště dovezly dvě stovky odpočatých hřebců pod kapotou Alfy Romeo mé skvělé a nezkrotné sestry. Stejně, jako jsem na okamžik zaváhal zda nastoupit, abych neumazal její světle béžové čalounění, chvíli váhám, jakou košili si obléct. Je jich mnoho a já poslední čtyři měsíce nosil jen dvě, a to stejné. Tenhle nový život je plný nutnosti, dělat neustále rozhodnutí.

Jizda...

Jizda…

Z Ječné ulice je parkoviště, na které padá místo vloček déšť. Vzduch je plný benzínových spalin a chřipkového viru. Stále ještě v duchu jedu po solné pláni a při tom hladím chromové dvojité V na volantu. Vybaví se mi Brouk, uhánějící po Hollywood Sunset boulevardu, kterého Charles Bukowski často zmiňoval jak ve své próze, tak ve své poezii. Válečný fotoreportér a spisovatel Patrick Chauvel se občas ukáže za volantem Mustangu z roku ‘66.  No a já trčím v Ječný v obyčejném golfu kombi, kterého jsem v záchvatu odpovědnosti vyměnil za svého vetchého a žíznivého landrovera. Byl to takový sňatek z rozumu. Reklama na spořádaný život, přes kterou někdo nasprejoval větu „Mám všechno a přesto nejsem šťastná!“ Sakra, asi bych měl mít větší styl…

Patrick Chauvel

Patrick Chauvel

Ta Ječná se asi nehne. Zavírám oči. Bílá pláň sviští všude kolem. Pod volantem trabanta mačkám tajné tlačítko na vysunutí křídel, současně zažehávám dvoutaktní tryskový motor a přitahuji volant k sobě. Trabant se pomalu odlepuje od země a nabírá výšku. Ze sedadla spolujezdce na mě najednou zírá vyděšený fotograf Kuba. Strhávám gumovou masku Aleše a fialová plešatá hlava pod ní už popadá dech k barytonově zabarveném huronskému smíchu.

„Muhehehe!“

fantomas

Nějak takhle…

Když znovu otevřu oči, jsem v autě sám, hraje tu už jiná hudba a já se vznáším někde nad Štěpánskou ulicí. Návraty, to není nic jednoduchého.

Poslední tango v Buenos

30.1.2013

Bylo to pro mne opravdu úžasné zjištění; dokouřil jsem dýmku, vyklepal popel a pečlivě ji vyčistil. Vůně, kterou jsem pak ucítil ze svých prstů a z ještě rozehřátého briaru mi byla tak povědomá, tak známá. Přísahal bych, že je to dnes již zřejmě postarší dámský parfém All about Eve, vůně, která, řekněme, hrála v jistém období mého života velmi důležitou roli. Nedá se s ničím zaměnit. Nikdy vám ji nic nepřipomene. Buď ji cítíte, nebo ne.

Ten paklík dánského tabáku Alsbo Gold jsem si koupil více než tři tisíce kilometrů jižně odsud. Teď jsem v Buenos Aires. Poslední tři měsíce jsem ze své kůže cítil tak maximálně směs benzínu a dvoutaktního oleje a teď tohle. Červené, které popíjím, už není z krabice, ale z láhve nalité do sklenice na stopce. Už nehypnotizuji plameny ohně či silnici v úzkém kuželu mžouravých světel, ale páry, tančící tango. Zítra se vracíme domů – do Evropy a tohle je poslední tango. Poslední tango v Buenos.

Popsat dvojici tančící tango, to je výzva. Asi jako popisovat rostlinu Puya Raymundi, která jednou za sto let rozkvete třemi tisíci květy, a pak umírá. Přemýšlím, co je větší krása? Ta hromada květů, nebo fakt, že je to poprvé a naposledy?

Možná je to jako popisovat koridu. Sice tady nejde o krev, o zápas či o život, ale v jistém smyslu zde jde i o to a ještě o víc. Pozoruji ten tanec jako něco, co si už tak dlouho nejsem sám schopen osvojit, ale co mě nepřestává fascinovat.

U polky se člověk zpotí, z valčíku se mu točí hlava, rumba, čača, salsa,… jako by proti tangu byly jen puberťáckou předehrou ulepených polibků a příliš rychlých pohybů.

Opět zvedám sklenici vína, ale trvá dlouho, než se napiji. Na parketu je asi tucet párů. Někdo si procvičuje základní krok, jiní si se zavřenými oči a blaženým úsměvem užívají improvizaci. Tanečnice střídají tanečníky a já sleduji, jak se každá v novém náručí změní. Je zvláštní, jak velký vliv má tanečník na to, jak žena na parketě působí?

Přichází na řadu sólo. Starší, prošedivělý muž s bradkou tančí s mladičkou slečnou. Dlouhé vlasy v barvě medu má pevně stažené do ohonu a jejímu profilu vévodí antický nos. Dekolt na zádech končí velmi nízko. Jinak je ale dívka oblečena velmi neformálně – v modrých džínech. Jen boty na vysokých podpatcích prozrazují tanečnici.

Nikdy jsem si nevšiml, jak úžasně pracují svaly na dívčích zádech, když má ona dotyčná vysoké podpatky. S každou změnou směru, s každou otočkou. Muž ovládá tanec dokonale a společně tvoří dokonalou souhru. Opřeni o sebe horní polovinou těla, tváře blízko sebe,proplovají labyrintem melodie.

Posledni tango v Buenos...

Posledni tango v Buenos…

Četl jsem, že v argentinském tangu je hodně machismu, který pramení z jeho kořenů. Z doby, kdy do Argentiny v 19. století dorazilo hodně přistěhovalců, odloučených od svých žen. Postupně v přístavních barech a na periferiích vznikl tanec, který ukájel touhu. Tanec, kterým obyčejní chlapi často v náručích prostitutek zapomínali na realitu všedního dne.

Myslím, že v tangu je tolik machismu, kolik ho v něm chcete vidět. Když ho tančíte, brzy zjistíte, jak moc záleží na ženě, kterou vedete. A to, i když ona vlastně couvá a má zavřené oči. V tangu je hodně z reálného vztahu muže a ženy. Je to vydestilované podobenství o mužské síle, společensky předurčené úloze vést a zároveň o ženském vlivu. Tango funguje jen tehdy, cítí-li tanečník protisílu těla své partnerky, a pokud ji dokáže včas, náznakem pohybu, dát najevo, jaká figura má přijít. On to musí umět dát najevo, a ona to musí umět vycítit. Tango je krásné, protože je o nuancích komunikace, o náznacích, které se změní v čin, o myšlence, která se změní v pohyb.

Je horko, i když je dlouho po půlnoci. Otírám si obličej a znovu se ponořím do vůně vyhořelého tabáku, utkvělé na mých rukou. Skončilo sólo a na parket vyrážejí další páry. K mému překvapení jdou spolu tančit dva muži. A k mému ještě většímu překvapení jde znovu tančit i ta tanečnice z předchozího sóla. Jen už nemá vysoké podpatky, ale tenisky a na parket si vede slečnu. Dívám se na ně a vybaví se mi, ani nevím proč, Frida. Frida 21. století.

Frida Kahlo...

Frida Kahlo…

Dopíjím sklenici a sbírám se k odchodu. Dnes jsem si netroufl k tomu, abych zde někoho vyzval k tanci. Mám pocit, že jsem obstarožní Marlon Brando, zapínající si poklopec obtažených tesilek a zvedající se od příliš mladé milenky. Leží nahá na podlaze prázdného bytu, kolem hučí nadzemka a já odcházím pryč. Ráno si sbalím svůj loďák a tahle expedice zcela skončí v hukotu tryskového motoru zn. Boeing. Snad alespoň v náznacích znovu ožije, až si zase zapálím dýmku s tím tabákem, který jsem si koupil na konci světa.

Posledni tango...

Posledni tango…

Benzín, Olej a Rock´n´Roll

24.1.2013

Část 1. Modří už vědí

Silnice číslo 3 je obyčejná dvouproudová asfaltka, napříč rovinatou pustinou. Nevede ničím zajímavým. Ale když je i ničeho hodně, stává se to něčím. A stejně tak se v mezích tohoto principu stává silnice č. 3 pojmem, protože protíná Argentinu od severu k jihu, či v našem případě naopak: Přes tři tisíce kilometrů z nejjižnějšího města světa Ushuaia až do Buenos Aires.

Na mape to vypada takhle...

Na mape to vypada takhle…

Můj úkol je prostý: držet auto na silnici (pokud možno v pravém pruhu) a neusnout. Jediné, co se na fádní rovině pampy mění, jsou kilometrovníky.

Silnice c.3

Silnice c.3

Na naší straně silnice – do Buenos – jsou to čísla sudá. Na protější straně – směr jih – čísla lichá. Zapaluji si dýmku a pojednou kolem mě létají důležité milníky našich moderních dějin: pád berlínské zdi, přistání na měsíci, ruské tanky v Praze, rok výroby mého motocyklu zn. Triumph, atentát na Kennedyho, vynález antikoncepční pilulky, Kubánská krize, Gottwald na Staroměstském náměstí, zase ruské tanky v Praze… a tak to jde sestupně dál. V hlavě si řadím, které události jsou na mé straně silnice a které na protější. Je zajímavé, že sudá čísla mírně vedou. Logicky je tedy cesta na sever menší nuda…

Tak to jde celý den. Od letopočtů se odtrhuji jen, když si horkou vodou z termosky zalévám maté. V těch okamžicích mi drží volant můj spolujezdec a fotograf naší expedice Kuba. Nebojím se, Kuba nemá důvod k okázalé sebevraždě a pečlivě se vyhýbá protijedoucím kamionům.

Levým uchem zaslechnu burácení motoru. Pohlédnu z otevřeného okénka na obří kapotu ve vínové metalíze, která se pomalu sune kupředu levým pruhem. Starý ford Falcon a v něm tři generace Argentinců. Děda za volantem a zbytek tak nějak po celém voze. Na úrovni mého okna zpomalí, aby si osazenstvo prohlédlo náš žlutý trabant. Malý kluk si nás fotí mobilem a jeho, o pár let starší sestra se mi kouká do očí. Nevědomky stále křičím refrén písně, kterou jsem nikdy před tím neslyšel a který zní „Let´s make it fifty-fifty and do it 69!“, okamžitě se ale zarazím. Nebude jí víc jak dvacet a její oči, jako by mi slovy Roberta Křesťana napovídaly, že vždycky dostala, co chtěla. Jen bych v tomto případě možná podotkl, že ona to teprve jednou jistě dostane. Dlouhé tmavé vlasy jí vlají z okna ven a v odpoledním slunci se lesknou zrovna tak, jako temná srst koní, které se pásli u větrného čerpadla na kilometru 2550. Ten bohužel ještě neměl šanci, státi se událostí naší historie.

Reklama na Ford Falcon...

Reklama na Ford Falcon…

Než se stačím vzpamatovat, polechtá děda šestiválec a všech 116 koní pod kapotou forda zrychlí do klusu. Dívce rozčísne hřívu nápor větru, její bratříček nadšeně zamává zdviženým palcem na rozloučenou, a aniž by ona hnula brvou na pozdrav, zmizí ford za vlnou obzoru. Instantní setkání na dlouhé cestě. Vteřina, o které člověk přemýšlí ještě pár set kilometrů. Asi jako když jde z kina po dobrém filmu.

Otočím se na spolujezdce Kubu. Oba společně vyslovíme ono univerzální citoslovce, kterým jsme se nakazili od polského týmu:

„O-kurwa!“

Akcent na „k“ značí obdivný význam. Kuba si naleje plecháček krabicového vína a oba pokrčíme bradu se smutným úsměvem „modrých, kteří už vědí“. Přidám plyn a náš motor, motorová pila s pneumatikami, se s nezdolnou vervou zařízne do linky silnice, půlící obzor.

Část 2. O lásce

Noc všechno změní. Ve tmě zmizí nuda vyprahlé roviny, motor auta začne s vlhčím vzduchem a nižší teplotou lépe pracovat a už málokterý kilometrovník v kuželu slabých světel zahlédnu. Kuba spí, ovíněný jak Obelix, a mě naplno zavalila tíže faktu, že jsem definitivně zůstal jen sám se sebou, střízlivý se svými běsy.

Z rádia se ozve známá melodie – Carmen. Vystřídá tak Black Sabath a zní o to víc sladce. Jako klišé, které si ovšem vždy, když nás nikdo nevidí a neslyší, znovu rádi poslechneme. Přestanu usínat a úpěnlivě se snažím vzpomenout na český překlad libreta…

„…Láska je rebelující pták,

jehož nic nemůže ochočit…“

Pouštím track znovu a zesiluji hlasitost. Nemusím se omezovat. Kubu nevzbudí, ani kdybych mu pošeptal, že Ježíšek neexistuje.

Láska. Během našeho putování se to stalo tak neznámé a abstraktní slovo. Občas jsme potkávali páry na cestě. Ať už v autě či třeba na kolech. Nikdy jsem na expedici nebyl se ženou, a tudíž si to nedokáži představit. Myslím ale, že je to okamžitě jiný druh cestování. Tak nějak věřím, že ženský prvek v muži potlačí to zvíře uvnitř a bezbřehou touhu po dobrodružství trochu naředí smysl pro detail a romantiku. Těžko říct, co je lepší. Nejspíš má každé své dobré a špatné stránky.

Jen jednou jsem během této naší cesty zaznamenal něco, co mi doopravdy připadalo jako jakési zhmotnění slova láska, a to tak silně, že jsem na ten obraz několik vteřin jen pokradmu a mlčky zíral.

V La Pazu v kempu stála s vytříbenou pečlivostí expedičně vybavená toyota s německou poznávací značkou. Cestoval v ní po kontinentě milý pár v důchodu. Pán s bílým plnovousem a dáma s krátce střiženými blond vlasy, které už byly také spíše stříbrné než slámové. Ta paní rovnala svému manželovi vyprané košile. Ale to byste museli vidět. Bylo to jen pár kostkovaných košil; na jedné ruce by se daly spočítat. Ona je v těch polních podmínkách úplně laskala a neuvěřitelně pečlivě, s takovou láskou, rovnala do komínku. Nebyl to jen ten pověstný německý smysl pro pořádek. To, jak se u toho usmívala, v tom bylo něco víc. Byla to další z těch vteřin na cestě. Stejně jako třeba ten ford Falcon, který mě předjížděl. Okamžik, silný ve své velikosti, věčný ve svém podobenství.

Část 3. O kufru, se kterým se dobývá svět

Těsně po dobytí Jeruzaléma, na kilometru 1090, mi vlétnul do cesty malý pták a srazil se s maskou auta. Dříve než dopadl na zem, byl mrtev. Byl to nepříjemný pocit. Nečekané setkání s pomíjivostí života je zvlášť na takovéto cestě, která má být jeho oslavou, velmi ponurým zážitkem.

Jak se přibližujeme k centrální nížině a více zalidněnému severu, občas protne silnice i nějakou tu osadu, či dokonce městečko. Pár domů, farem s větrníkem, s benzínovou pumpou a také s malinkatým autobusovým nádražím. Zastavil se tu čas. Úplně vidím mladičkou Evu Peron, jak hrdě kráčí s kufrem na autobus do hlavního města.

Evita

Evita

Kilometrovníky padají. Zahlédnu obě domnělá data smrti svatého Václava a pak, po nějaké době, přichází kilometr 805!

Všechny ženy a dívky, které jste kdy nestihli, nebo jste si jednoduše netroufli oslovit v metru, autobuse, vlaku či tramvaji, všechny do jedné jezdí trolejbusem číslo 805 v chilském Valpraisu na pobřeží Pacifiku. Béžovo zelený trolejbus z padesátých let tiše proplouvá městem, ve kterém by člověk měl prožít sebedestruktivně vášnivý a zároveň romantický vztah. Prudké kopce nad oceánem, barevné domečky z blátěných cihel – ta vlaštovčí hnízda, pobitá vlnitým plechem a k nim kráčející krásné nohy. Krásné od pravidelného stoupání do těch prudkých krpálů, kde se můj trabant nejednou zastavil a nemohl dál.

Valparaiso

Valparaiso

Valparaiso

Valparaiso

Valparaiso

Valparaiso

805ka

805ka

Sleduji ubíhající patník číslo 805 a říkám si, že jednou si třeba koupím lístek na ten autobus a pojedu tím městem vstříc svému osudu. Ale teď ne, teď musím odvést tohohle bakelitového starouše do přístavu v Zarate. Stačí profrčet kolem zániku Západořímské říše a pokračovat dál kolem narození Krista. Zaparkuji v nákladním kontejneru, a pak se ihned opiju. Den poté si pak dám kávu v některé ze starých kaváren Buenos Aires, zapálím si dýmku a budu konečně mužem, který už není na cestě.

Na kave ve Valparaisu

Na kave ve Valparaisu

Odpolední čaj na konci světa

17.1.2013

Konečky mých prstů jemně masíruji nádherně zbarvené hovězí maso a vtírají do něho šupinky mořské soli. Náhle ucítím něčí pohled a vzhlédnu tím směrem. Vidím ji. Ve tmě ozařuje její tvář jen plápolání uhlíků grilu. Nevím, jak se jmenuje, ostatně stejně, jako neznám většinu lidí v téhle společnosti. Špičkou jazyka až příliš pomalu zalepuje právě ubalenou cigaretu a přitom se na mě dívá. V těch očích zahlédnu záblesk toho, co mi za svítání pošeptají její ústa:

„Chci se s tebou vyspat.“

A stejně samozřejmě, jako předtím lepil cigaretový papírek, dotkne se její jazyk mého ucha. Zlehka, jemně a přesně. Ten pocit, jaký se mi v ten okamžik rozlil po těle, má v sobě cosi podobného tomu, co zažívám teď – při posledních kilometrech naší dlouhé cesty napříč Jižní Amerikou. V okamžicích, než se kamenitá cesta vyšvihne od mořské hladiny na poslední útes a já po 16 tisících kilometrech konečně vidím, že dál už se pokračovat nedá.

Tady cesta opravdu končí!

Tady cesta opravdu končí!

Ten pocit, to je směsice vzrušení, radosti, pýchy a snad i špetky dojetí. Motor auta jakoby to cítil také. Přede, nedusí se, a kdybych se nebál, že budu za blázna, uvěřil bych, že se maska mezi světlomety usmívá. Až po chvíli, když se rozkoukám, uvědomím si, že jsem na malém, improvizovaném fotbalovém hřišti, v polovině protnutém kotevním lanem meteorologického stožáru. V plechové boudě hučí dieselový generátor a z komína malého domku s radarem na střeše stoupá dým.

Jsme na konci. Radarová stanice argentinského námořnictva. Počet můžu ve službě: tři. Posádka se střídá po měsíci, nejbližší asfalt je asi 130 kilometrů severozápadně pustinou Ohňové země. Venku mrholí a fouká studený vítr od průlivu Beagle, zato domeček je útulnost sama. Je to místo, kde by se dal napsat román, spáchat společná sebevražda milenců nebo natočit béčkový romantický film SRN o chudém hlídači radaru a krásné dceři místního miliardáře.

Přijímáme pozvání na čaj. V troubě se peče maso a počet židlí koresponduje s počtem obyvatel. Jako ve Sněhurce a sedmi trpaslících. Nebýt vojenské námořní mapy pobřeží, radarového monitoru a vysílačky, nevěřil bych, že jde o vojenský objekt. Radiový kód pro tuto základnu je LU8XW. Kdyby vás někdy v budoucnu zastihla bouře v okolí Hornova mysu, vaše loď nabírala vodu, srdce bubnovalo na poplach a poslední napětí gelové lodní baterie byste využili na zoufalé volání MayDay, tak se třeba ozve tenhle kód. Odpověď na vaši výzvu na kanále bude vonět po tom pečeném mase a vyzařovat z ní bude útulné teplo tohoto baráčku na konci světa.

Braček na konci světa

Baráček na konci světa

Otáčím auto a vyrážím zpět. Odteď se už naše expedice bude jen vracet. Co to bylo, to co jsme právě nyní završili? Pošetilá anabáze? Hrdinné dobrodružství? Řadím dvojku a přemýšlím. Jedna skvělá slečna mi kdysi nechala na nočním stolku knihu jako dárek na rozloučenou. Kniha byla v originále a mně chvíli trvalo, než jsem sehnal její překlad. Albert Camus v ní mj. napsal:

„…a hrdinství ustoupí až na druhé místo, kam správně patří, hned za a nikdy před ušlechtilý nárok na štěstí.“

Teď odjíždím od té radarové stanice, od nicotného bodu na 55. rovnoběžce jižní šířky a skutečně, více než cokoli jiného, zažívám pocit štěstí. Pocit štěstí z toho, kam až jsem dojel, a zároveň z toho, že mám, kam se vrátit. Na začátku, v Georgetownu, jsem se ptal sám sebe, co bude na konci. Jsem tu a ptám se, co vlastně bylo na začátku.

Vracíme se...

Vracíme se…

Jarní vody na vyprahlé pampě

10.1.2013

Jestliže mi cesta Patagonií po silnici Carretera Austral často připomínala Aljašku, pouhé překonání hranice do Argentiny naši výpravu okamžitě hodilo do oceánu vyprahlé a nikde nekončící pampy. Z Klondiku jsem najednou někde v Utahu, nebo ve vyprahlých končinách Kalifornie. Písek, drny hrubé trávy, trní a vítr. Asfaltku brzy střídá prašná cesta a jediná znamení lidské přítomnosti v této zapomenuté krajině jsou benzínky. Dvě stará čerpadla na benzín a naftu, hustě polepená nálepkami cestovatelů a poblíž domeček, pobitý vlnitým plechem, který bez ustání bičuje studený vítr. Na šnůře se třepetají vyprané montérky a v kůlně hučí dieslový generátor jako obří srdce zapomenuté základny civilizace uprostřed písečné pustiny. Když utichnou naše motory, dlouho se nic neděje. Až po drahné chvíli vrznou dveře a vychází podsaditý muž, aby zapnul čerpadlo. Do kanystru nám prý nenatankuje. Má malou zásobu.

Do kanystru ne...

Do kanystru ne…

Dívám se kolem. V pruhu slunce se vyhřívá pes neurčité rasy a neurčité barvy. Na zápraží spí zrzavá kočka. Okolí domku je upravené a prádlo na šňůře je pověšené s podivuhodnou pečlivostí. Nechce se mi věřit, že by v tomhle domku bez elektrické přípojky žil pumpař sám. Jako bych se ocitl ve filmu Pošťák zvoní vždycky dvakrát. Kdoví, co zrovna dělá jeho žena, zatím, co on s námi klábosí o trabantech…

Benzin na konci sveta

Benzín na konci sveta

Osamocené benzínky mají jednu výhodu. Málokdo si dovolí nezastavit a nedotankovat palivo a málokdo, z těch, kdo se rozhodli zastavit, má naspěch. Vedle nás po nějaké chvíli zastaví obří ford. Jeden z těch modelů, navržený před ropnou krizí 70. let. Auto na přední lavici bez potíží pojme čtyři pasažéry. Pak zadní sedačka – gauč do letního kina, místo početí celé generace Američanů, když se jejich otcové vrátili z Vietnamu a vzadu korba na deset ovcí, pět prasat nebo jednu kravku. Tenhle ford je tak omlácený, že se jen těžko dá uhádnout jeho původní barva. Kapota je přivázaná provazem a dva kulaté světlomety v pomačkané masce svým šilháním připomínají Brigitte Bardot. Mám na mysli tu lokomotivu.

The Americans, 1958, Robert Frank

The Americans, 1958, Robert Frank

Takové auto přirozeně upoutává naši pozornost. Zvlášť poté, co se na nás ze zadních sedadel směje trojice děvčat. Zvyklí, že nám tu nikdo nerozumí, hlasitě komentujeme jejich půvaby. Od volantu vystoupí muž, žene se k polskému maluchu a… mluví polsky! Jestli rozuměl našim poznámkám, nejspíš se právě urazil. Ale naštěstí nás neslyšel. Trvá to chvíli, než vystoupí početná rodina. Muž, jeho žena, tři bratři a ony tři dívky, bezpochyby sestry. Dvě z nich jsou si velmi podobné, kdyby mezi nimi nebyl tak osmiletý rozdíl, řekl bych, že jsou to dvojčata. Společným jmenovatelem jejich podoby je jejich neobvyklá krása. Kde jsem tu tvář už jenom viděl, přemýšlím a beru si sluneční brýle, aby nebylo vidět, jak na ně civím. Už to mám! Ta tvář je tváří z ilustrace mého vydání Turgeněvovy útlé novely Jarní vody.

Ilustrace jsou nádherné a text taky ujde.. :)

Ilustrace jsou nádherné a text taky ujde.. 🙂

Dívky si sedají do závětří domku. Pozorují nás a něco si šeptají. Jejich věk odhaduji tak na 20, 16 a 8 let. Starší bratři okukují naše auta a jejich otec zabředl do živé debaty s upovídanými Poláky. Jdu k nim. Zajímá mě, kdo je ten muž, který řídí čtyřicet let starý ford a argentinskou značkou a mluví polsky.

„Jak to, že mluvíte tak dobře polsky,“ ptá se Tomek.

„Rodiče byli z Polska a emigrovali do Argentiny.“ odpovídá muž.

A tu si všímám jeho slovanských rysů. A hlavně – jeho očí.

Tak modré oči ve mně vyvolávají nejrůznější slet asociací: dech páchnoucí po vodce a balených cigaretách, portrét dělníka v helmě s logem gdyňské loděnice a temné běsy na dně duše, která po celé generace snaží zkrotit pozůstatky kozáckých genů.

„Manželka je Argentinka, ale polsky se naučila. Děti už ale moc polsky neumí. A ta nejmladší už vůbec.“

Muž má drobnou postavu, ale šlachovité ruce, husté obočí a týdenní strniště. Může mu být kolem padesáti. Mluví pomalu.

Opouštím náš hlouček, který se postupně noří do propasti motorového prostoru staré fordky. Debatu o historii rodu vystřídaly obdivné citoslovce na adresu osmiválcového motoru o obsahu čtyřech litrů.

Najednou ke mně přistoupí manželka toho muže. Její rysy prozrazují, jaká to musela být krasavice. Půvab mládí u ní vystřídal zralý šarm.

„Můžu se podívat na váš fotoaparát?“

„Samozřejmě!“

Žena bere do ruky foťák a uznale kývá hlavou.

Konika Hexar, že?“

Oči ji svítí, jakoby v koutě staré skříně objevily dávno zapomenutou hračku z dětství.

„Ano, já pořád fotím na film. Je to úplně jiný styl práce.“ Odpovídám a neskrývám překvapení. Mám na těle fotoaparátu přelepené všechna označení. Člověk musí být zběhlý ve fototechnice, aby tuto, dnes už vcelku legendární japonskou odpověď na Leicu M6, pod vrstvou lepící pásky poznal.

„Taky mám jednu,“ říká žena a usměje se. Snad je to tím starým fordem, snad je to jejím pohledem bystrých očí, ale jako bych se bavil s fotografkou Kathy ze Třech dnů Kondora.

Až teď jsem si všiml moderního Nikona, kterého má její manžel na krku. Nějak se mi nehodí k člověku, který řídí takovouhle kraksnu. Ale právě tahle kombinace a volba priorit je mi sympatická. Na korbě forda je hromada kempovacího vybavení. Celty, stany, grilovací rošt a očouzené nádobí. Jsou na cestě. Celá rodina. Jako bych se posunul v čase zpět a kdesi uprostřed Spojených států potkal Roberta Franka. V kapse má šek Guggenheimovy nadace na realizace svého fotografického projektu, v omlaceném autě celou rodinu a v hlavě představu o knize fotografií, která celému světu ukáže dosud neznámý rub amerického snu. Možná je tenhle muž, nebo jeho žena také někdo takový. Kerouac 21. století s digitálním fotochipem místo inkoustu.

The Americans, 1958, Robert Frank

The Americans, 1958, Robert Frank

Robert Frank

Robert Frank

 

The Americans, Robert Frank

The Americans, 1958, Robert Frank

Jsem rád, že mě tyto úvahy nad rodiči odvádějí od jejich dcer. Slovanská a argentinská krev se zde smíchaly do povedené Bloody Mary, kdy worcesterem je znepokojivý pohled hlubokých očí, blankytně modrých po otci, celerovou natí kudrnaté vlasy, vyhrnuté do hustého drdolu a rajčatovou šťávou jsou pak její široké rty. Z profilu jsou vyšpulené do tvaru, který jakoby balancoval mezi ušlechtilostí a lascivností. Je to zvláštní pocit, prohodit s dívkami pár polských slov uprostřed argentinské pampy

Loučíme se a naše auta se rozjedou do opačných směrů. Příštím pět set kilometrů budu mít o čem přemýšlet. Oči mám zabodnuté do kamení prašné cesty před kapotou, ale v mozku si promítám obrazy černobílých fotografií Frankovy knihy Američané. Na obzoru mizí v oblaku prachu fordka a s ní i ty dvě krásné sestry. Ta první je krásná už dnes a o její sestře to budou bez ostychu tvrdit tak za sedm let. Ještě se podívám do zpětného zrcátka na plechový domek pumpaře. Kolikrát asi zvoní jejich pošťák?

Nad argentinskou pampou svítá

Nad argentinskou pampou svítá

Telegraficky z Patagonie

4.1.2013

Charles Bukowski napsal, že již pominula doba, kdy byl život spisovatelů zajímavější než jejich psaní. Se strašlivým řevem ženu svého trabanta do táhlého stoupání prašné cesty kdesi uprostřed Patagonie, a protože nemám nic lepšího na mysli, přemýšlím, jak to vlastně bylo s Jackem Londonem. Zaráží mě, že si vlastně nejsem jist, jestli tento autor Bílého tesáka opravdu dlel nějaký čas na Aljašce, nebo jako Karel May jen vařil z vody a svých představ. Ale myslim, že tam byl. Přemýšlím o tom i proto, že kdybych vypil půllitr rumu, zatočil se dokola a pohlédl na krajinu vůkol, klidně bych uvěřil, že jsem kdesi v Kanadě nebo právě na Aljašce. Bílé štíty hor, jezera, dravé řeky plné ryb a husté lesy, to vše dohromady tvoří dokonalou kulisu, zaměnitelnou s moji dosud neověřenou představou těchto severoamerických krajin. Má to jen jeden zásadní rozdíl. Na jižní polokouli prý nežijí medvědi. (Tedy krome vzácneho druhu medvěda Andského).  Takže jsem zbytky jídla každý večer uklízel úplně zbytečně.

Spime v mrtvem lese kdesi uprostred Carretery

Spime v mrtvem lese kdesi uprostred Carretery

Včera jsme oslavili příchod nového roku. U ohně, s dobrým jídlem, bez ohňostroje a bez přemíry alkoholu. Uprchli jsme z městečka, kde jsme kupovali zásoby a benzín. Pohled na pohledy místních slečen zaváněl strašným průšvihem. „Musíme pryč! Musíme do divočiny!“ – říkáme si. Jsme jako ti medvědi, kteří se přišli namlsat odpadků k lidským obydlím. Z civilizace nás po čtvrt roce jiného života obrazně řečeno bolí břicho. Nebo spíš tam níž. Potácím se bolestí jako ten Baarův Poslední medvěd na Brti, co sežral horký pecen chleba a chci zmizet v horách.

Lago General Carrera... Jen mit plachetnici!

Lago General Carrera… Jen mit plachetnici!

Dívám se na své dlaně. Jsou na nich zřetelné mozoly v místě, kudy jimi prochází úzký volant trabanta. Ruce, které si odvykly dotýkat se měkkých a čistých věcí jsou stejně špinavé, jako naše mluva, kterou se žertem i ve vzteku častujeme. Od doby, kdy zmizely úžasné chilské benzínky panamerické dálnice s občerstvením, polévám ty dlaně desinfekcí (je to jednodušší než hledat mýdlo) a vařím večeři pro naši sedmičlennou ekipu. Tady, uprostřed Patagonie, se noční seance přeměny trvanlivých polotovarů v plnohodnotnou večeři změnily ve svátek. Se Slovákem Markem si vyměňujeme recepty na brynzové halušky, domácí chléb, klobásky a jiné dobroty. Tu a tam přeruší výčet surovin povzdech. Vzpomínky na milované pokrmy totiž nakonec vždy tak nějak automaticky asociují i fakt, že se nepostíme jen v jidle.  Neoficiální a nikde necitovaný důkaz rčení, že láska prochází žaludkem. Vypouštíme páru sérií slov, které naše visegrádská (česko-slovensko-polská) trojka již považuje za naprosto srozumitelné esperanto a dál se noříme do světa kulinaření, jehož hříchy jsou nám zde blíž, než ty druhé, ke kterým se obracíme toliko ve svých snech.

Brzy rano...

Brzy rano…

Hoří oheň. Polák Tomek mučí foukací harmoniku a druhý Polák Radek mučí nás ostatní svoji vokální improvizací na téma sběru bavlny ve stylu blues. Od kotlíku s naší večeří vzhlédnu k horským hřebenům nad námi. V pruské modři nebe, které právě předává své žezlo noci, se začíná klubat kantovsky hvězdné nebe. Postavil jsem si stan na větrné hůrce nad řekou, za to však s výhledem na celé údolí. Jedno z těch, které tu v první polovině 70. let protla Pinochetova silnice zvaná Carretera Austral, po níž jedeme. Těším se, jak si po večeři zalezu dovnitř a ze závětří dobře ukotveného instantního obydlí se budu zpoza zapálené dýmky kochat tou nádherou. A to všechno aniž bych se musel bát, že se mi uprostřed toho všeho objeví ve stanu hlava médi, který se lidským hlasem zeptá, kde je jeho brácha. Ale já vím jak na něj. S odzbrojujícím klidem bych mu odvětil:

„Šel pro med do Jednoty.“