Archive for the ‘Automotive’ Category

Proč je důležité psáti dopisy

29.3.2015

Santiago de Cuba

6. listopadu 1940

Pro: p. Franklin Roosevelt, president Spojených států

„Můj dobrý příteli Roosevelte,

neumím moc anglicky, ale znám dost na to, abych vám mohl napsat. Rád poslouchám rádio a jsem velmi šťastný, protože jsem v něm slyšel, že se stanete prezidentem pro nové (peroido). Je mi dvanáct let. Jsem kluk, ale hodně přemýšlím, ale nemyslím na to, že píšu prezidentovi Spojených států. Jestli chcete, dejte mi desetidolarovou bankovku, zelenou americkou, v dopise. Nikdy jsem ji totiž ještě neviděl a chtěl bych ji mít. Má adresa je:

Sr. Fidel Castro

Colegio de Dolores

Santiago de Cuba

Oriente Cuba

Neumím moc anglicky, ale umím hodně španělsky a předpokládám, že vy španělsky moc neumíte, ale anglicky hodně, protože jste Američan, ale já Američan nejsem.

Moc děkuji, Sbohem, Váš přítel,

Fidel Castro

P.S. Pokud chcete železo, abyste mohl stavět své lodě, ukážu vám největší doly na železo na zemi. Jsou v Mayari Oriente Cuba.“

fidel

Říká se, že přijímat je těžší než dávat. A já myslím, že to platí i o poště. Ono totiž kolikrát není úplně jednoduché takový obyčejný dopis přijmout. Teda zvlášť, pokud jste prezident a jde o desetidolarovou bankovku, výměnou za doly na železo a kurz španělštiny… Pravda, když v dnešní době někdo posílá klasický dopis hlavě státu, je to spíš proto, aby měl kam nasypat antrax, který se emailem obecně blbě posílá. Nicméně, i dopis bez speciální náplně není obyčejným kusem papíru a jen těžko se odhaduje, jak důležitou věc vlastně člověk drží v ruce.

Prezident Roosevelt měl v tomto ohledu opravdu štěstí. Rok před malým Fidelem mu napsal Albert Einstein s tím, že by ho chtěl upozornit na určitou možnost využití uranu a jaderné reakce pro vývoj nového typu zbraně. Tenhle dopis de facto odstartoval projekt Manhattan, tedy vývoj atomové bomby.

albert

 

A nebyl to jediný slavný dopis vědce. Svým zevrubným plánkem rakety, zaslaném v urgentním listě zodpovědným autoritám, chtěl školák Denis Cox v roce 1957 zapojit Austrálii do celosvětového závodu o dobývání vesmíru.

raketa1

Kolik znáte australských astronautů? Vidíte! Dopis malého Denise nebyl brán nejspíš příliš v potaz. Stejně jako list Američanky Annie Oakleyové, ostrostřelkyně z legendární show Buffalo Billa. Ta, počátkem dubna 1898, vpředvečer války se Španělskem, nabídla v dopise americkému prezidentovi McKinleymu služby své a svých padesáti svěřenkyň k obraně vlasti. Zase nic.

annie

I když, na druhou stranu, takový dopis nemusí nutně souviset s něčím zásadním. Kolik důležitých depeší musel za svůj život přijmout generál a pozdější prezident Eisenhower! A beztak si nakonec nejvíc užil osobní dopis královny Alžběty II., která mu po dlouhém čekání konečně poslala recept na lívance, které si tolik oblíbil při návštěvě Británie. A vůbec nevadilo, že to byl recept pro 16 osob!

„… Pokud jich je méně, jednoduše dávám méně mouky a mléka. Ostatní ingredience použiji tak, jak je uvedeno.“

recept 1recept2

Kdyby byl býval takový prezident Nixon raději sbíral recepty, možná udělal lépe. Nicméně mu budiž ke cti, že si alespoň po prvním přistání člověka na Měsíci nepopletl projevy a nepřečet ten, který měl připravený pro případ katastrofy. Dopisy, psané tzv. do foroty, mohou totiž nadělat pěknou paseku…

„Osud určil, že muži, kteří v míru vyrazili prozkoumat Měsíc, budou zde odpočívat v pokoji. Stateční muži, Neil Armstrong a Edwin Aldrin, vědí, že není naděje na jejich záchranu. Ale rovněž vědí, že v jejich oběť skýtá naději pro lidstvo. …“

moon

Ale opusťme svět dopisů slavných nebožtíků, které jednou někdo najde v bedně s nápisem „mému životopisci“. Dopisy mohou ukrývat či připomínat i zázraky zcela všedního dne. Mohou dávat sílu či dokonce měnit životy. Jaký asi měla pocit 21letá fanynka Iggyho Popa, složitou životní situací frustrovaná dívka, které Iggy po devíti měsících odepsal na její dvacetistránkový dopis?

„Drahá Laurence,

děkuji ti za tvůj nádherný a okouzlující dopis, ozářila jsi můj zatemnělý život. Přečetl jsem celou tu zkurvenou věc, drahá. Samozřejmě, že bych tě chtěl vidět v tvých černých šatech a bílých ponožkách. Ale ze všeho nejvíc bych tě chtěl vidět, jak se zhluboka nadechneš a uděláš všechno, abys přežila a našla něco, co můžeš milovat…“

iggyiggy2

Pár slov načmáraných tužkou na papír dokáže strašně moc. Jak ostatně dokázal krátký vzkaz, shozený v den pádu Saigonu – 30. dubna 1975, z kroužícího letadélka Cessna na palubu letadlové lodi USS Midway. Lístek přiměl kapitána Larry Chamberse, aby nařídil shodit několik helikoptér do moře. Udělal tak místo k přistání majorovi jihovietnamského letectva, který naložil do Cessny manželku s pěti dětmi a uprchl ze své země.

„Můžete posunout helikoptéry na druhou stranu? Mohu přistát na vaší ranveji, mohu letět ještě 1 hodinu, máme na posunutí dost času. Prosím, zachraňte mě. Major Bung, žena a 5 dítě.          „

vietnam

Za dva týdny sednu do auta a spolu s kamarády vyrazím do pouště. V mnohém to asi bude podobné, jako když jsme takhle vyráželi před lety. V něčem se to ale přecejen asi lišit bude. V útrobách aut, kdesi mezi bednami náhradních dílů, kanystrů vody a nafty a další spousty věcí, pojede s námi nenápadný poštovní pytel. Bude to zvláštní pocit, vézt za zády myšlenky cizích lidí. Bude to zvláštní pocit, stát se na okamžik pošťákem. Tyhle dopisy pak z našeho cíle, města v poušti, pošleme zpět domů. Úplně stejně, jako bychom vypustili z klece poštovní holuby. Má to nějaký smysl? Nevíme, ale věříme, že ano. Pojedeme ve stopách průkopníků letecké pošty na jih, kdy pytle s poštou byly cennější než pilotův život. I kdyby těch našich dopisů byla jen hrstka, není fajn objevit jednou ve schránce něco jiného než složenky a nevyžádanou reklamu? Bez ohledu na to, bude-li v té obálce s cizokrajným razítkem prostý pozdrav z dálek, vyznání, přiznání, nebo třeba jen recept na lívance.

Jestli chcete, můžete s námi svůj dopis poslat. Více na Expedice Jižní pošta

Když má duše dovolenou

24.6.2013

Ta myšlenka ve mně prostě zrála a já věděl, že ta chvíle brzy přijde. Přesně, jak to řekl ten pan taxikář a klavírista v jedné osobě, který mě jednou ráno vezl do práce:

“Víte pane, to je ta chvíle, kdy tělo zůstává a duše si bere dovolenou.“

Dovolená duše, to je ono. Zatímco tělo se přes noc jakžtakž zmátoží, hlava jede dál v podivném kolotoči, který se zadrhne jen v jakési podivné časoprostorové anomálii. Třeba jako když se uprostřed spěchajícího davu v metru zastavím, abych si s hrůzou uvědomil, že mi doposud unikal význam slova helmintologie. Teda ne, že by nauka o cizopasných červech a jimi způsobených nemocích byla pro můj život nějak zásadní (tedy alespoň doufám). Jen mám za to, že právě to byla ta chvíle, kdy jsem si vzpomněl na tyhle obrázky. Jako ten cizopasník mi totiž nějak zůstaly v podvědomí.

Tato slideshow obsahuje JavaScript.

O tom, co je dovolená duše, má nejspíš asi každý z nás úplně jinou představu. Svojí subjektivitou by se to nejspíš dalo přirovnat přisuzování klíčových slov k nejrůznějším skladbám v hudebním archivu u nás v práci. Nedávno, hledaje něco, čím bych podkreslil dramatické záběry, narazil jsem i na klíčové slovo „erotika“. Schválně jsem tedy zadal „sex“ a zaposlouchal se, k čemu všemu ta paní dole, v místnosti s oknem vysoko u stropu, přisoudila tohle vyhledávací heslo. A podobně to tedy jistě bude i s tímhle.

Nicméně můj recept na relaxaci duše jsem dlouhodobě spatřoval v touze si prostě vyjet. Sám, jen se svým starým strojem, který (vzhledem ke svému stáří) nezaručuje bezproblémový průběh celého podniku. Jenže jak je obecně známo, charakter věcí vytváří součet jejich nedokonalostí. Proto jistá míra nejistoty v tomto motorizovaném trampingu, stává se tím, co zní dělá výpravu a nikoli pouhý výlet.

Takže tu touhu bychom už měli. Ale jak napsal Nabokov, živý svět se skládá ze dvou věcí: z touhy a rozhodnosti. Ty dvě krásky se vášnivě objaly v okamžiku, kdy jsem za chraplavého bubnování skoro padesát let starého motocyklu a v oblaku namodralého dýmu konečně mizel od vrat prázdné garáže. Po týdnech vybírání cíle, formování trasy, zkoumání radarových snímků postupující tlakové níže a dalších věcech, které mi díky těm cizopasníkům přišly důležité, jsem jednoho pátku prostě vyrazil někam podél řeky, s bouřkovým mračnem na obzoru.

5

Lhal bych ale, kdybych tvrdil, že na mé trase neležel ani jeden jistý bod. Rozhodl jsem se navštívit dobrého kamaráda, který žije se svým psem Wolfgangem často i celoročně v chatě uprostřed středočeských lesů a luk. Vodu si vozí ze studánky a teplo nosí z lesa tak hustého, že se tam bojí i hajný. I když je možné, že se hajný nebojí lesa, ale toho mého kamaráda. Nevím. Každopádně jsem si na jeho zápraží sundal koženou bundu a celý večer poslouchal to lesní ticho. Ono po dni na mém motocyklu, kdy se v každé zatáčce nakloní celý obzor a litinové srdce stroje bije radostí o 106, bych ticho byl schopen slyšet asi i na pile.

Tato slideshow obsahuje JavaScript.

Každopádně ten fakt, že má duše skutečně odjela na dovolenou jsem pochopil, zíraje do klidné hladiny zastrčeného lesního lomu. A pak taky nad jediným jídlem, které můj kamarád v chatě měl, a o které se se mnou bratrsky podělil:  kilovou konzervu tuňáka v olivovém oleji, kukuřici, chléb, to vše zapíjené dobrým rumem. Když jsem si před spaním nalil sklenici té jeho vody, importované z místní studánky, viděl jsem skrze ní zážitky toho dne. Byly vlastně velmi prosté, nic, co by ohromovalo. Měly barvu tisíců odstínů zelené barvy lesů a pastvin podél polních cest. Od temné zelené, jakou má hradba lesa za vesnicí na obrázcích Josefa Lady, až po zářivě azurové jezero Kelimutu. Napil jsem se a vzpomněl si na Pabla Nerudu, přesvědčeného, že ze zeleného skla chutná voda nejlépe.

3766837948_3c9d759d12

Šálek sarajevské kávy

17.5.2013

Ten způsob, jakým si balím věci, má v sobě cosi horečného. Kombinace ujišťování sama sebe, že jsem na nic nezapomněl a faktu, že co nemám, vlastně nepotřebuji. Po šesti letech jsme se zase sešli ve staré dobré sestavě. Od chvíle, kdy jsme společně projeli pouštní stezku Ghadameš – Ghat podél libyjsko-alžírské hranice, jako by neuplynuly roky, ale jen krátká chvíle. A možná právě to, dělá z té naší partičky kamarádů z různých konců republiky dobrou společnost. Vyrážíme na Balkán a opět je cesta samotná důležitější, než náš cíl.

Řekl jsem, že se mi to nezdá být tak dlouho, ale stačí prvních pár set kilometrů, abych si uvědomil, o jaký kus cesty naše životy pokročily. Před a za naše jména naskákaly tituly a peněženky většiny z nás už nezdobí všeříkající fotografie mladé slečny, nýbrž roztomilý snímek předškolního děcka. U těch pilnějších z nás je to i slušivý dětský dvojportrét.

akak

Polovina staré party, Akakus, březen 2007

Trasa zůstává stejná jako už mnohokrát: Praha – Brno – a dál na jihovýchod. Když přidávám plyn v posledním stoupání, než spadneme na maďarskou pustu, vzpomenu si, jak jsem tady před osmi lety řešil motor politý naftou z podtékajících vstřiků. Byla to naše první cesta do Damašku, ale jisté nebylo, jestli auta vůbec zvládnou Istanbul. Dnes je naší největší starostí, aby v zánovním autě dobře chladila lednice a to, jak obalamutit elektronický omezovač maximální rychlosti.

Něco je prostě jinak. Najednou nás zajímá předpověď počasí. Jako by už déšť či mráz přestaly být nedílnou součástí dobrodružství, ale předzvěstí zkažené dovolené. Ano, skutečně – něco musí být jinak, říkám si, když v Sarajevu dopíjím ranní kávu, házím na zadní sedadlo už nepotřebné mapy Albánie a startuji motor. Kluci pokračují dál přibližným azimutem 155 stupňů a já se s kamarádem vracím domů. Máme k tomu důvod: jeho ženu, která zůstala doma sama s malým děckem a onemocněla. Už vím, co je jinak. Už to není jen o nás. Teď s námi cestují i ti, kteří zůstali doma. A i když dětské sedačky na pár dní nahradily výjezdové plechy, vyprošťovací kurty a kanystry s naftou, obávám se, že priority jsou jasně dané. Vlastně to tak ale má asi být. Kafe v Sarajevu stojí za to, i když je to jen na otočku. A co, stejně bych měl jít do práce, abych vydělal na dluhy z poslední expedice. V té naší partičce jsem totiž zatím stále ještě bezdětný…

From Sarajevo with Love

From Sarajevo with Love

Znovu na cestě

30.9.2012

Tento blog neni mrtvý, jen spal po dobu prvního zaměstnaneckého poměru mé kariéry. Během něho jsem se psaním živil a na vlastní psaní nebyl čas ani chuť. Nyní jsem opět na cestě a tudíž je na čase, abych začal opět psát nikoli o cizích, ale o vlastních zážitcích. Snad budou zajímavé nejenom pro mě. Za volantem jednoho z dnes již slavných žlutých trabantů Dana Přibáně jsem se pustil napříč Jižní Amerikou. (www.transtrabant.cz a aktuální info z cesty na www.facebook.com/transtrabant) Doprovází nás Jawa 250 z roku 1957 se slovenským členem expedice a Fiat 126 (Maluch) s dvojčlennou polskou posádkou. Takže teď mačkám „enter“ a řadím jedničku…

Aleš

Vlissingen, Nizozemí – Nakládáme auta do kontejneru

Probouzíme Krakena

3.10.2011

Je to trochu zvláštní, psát o vozu Land Roveru Defenderu poprvé ve stylu jakéhosi „Automotorevue“ a nikoli jako o společném jmenovateli nejrůznějších dobrodružství, která se stala základem předešlých zápisků. Když jsem však pozoroval mého kamaráda Radka s odmontovaným kusem vstřikovacího čerpadla v umaštěné ruce a mne, s fotoaparátem kolem krku, kterak připravujeme starého expedičního pardála na testovací výjezd do horského svahu, nemohl jsem se ubránit pocitu, že řítit se na plný plyn libyjskou hammadou, bude proti této akci možná jen opravdu slabý odvar.

Dobytí kopce Lopata u Ružomberoku

Hlavním aktérem této výpravy je Defender 90 s motorem 300 Tdi. Tentokráte je však motor ověnčen celou řadou věcí, které ho mají přemluvit, že netrpí krizí středního věku a tu trýznivou bolest ve slabinách jeho kobyl nezpůsobují ostruhy šíleného jezdce, nýbrž nová míza afrodiziakálního lektvaru. A právě ten jsme spolu s Radkem namíchali ze zvětšeného chladiče vzduchu (tzv. intercooleru) a speciálního turbodmychadla, to vše v kombinaci s přenastaveným vstřikovacím čerpadlem. Tento triptych má zaručit de facto stejnou spotřebu při lepším výkonu. Prostě to, co dělá chip u elektronicky řízených motorů, my zde regulujeme mechanicky.

Testovaný stroj: Defender 90, motor 300 Tdi

Každá akce podobného druhu začíná vymezením místa konání. Solné pláně vyschlých jezer Bonneville jsou trochu z ruky, proto nejprve volíme klid valašských strání. Ovšem co by to bylo za testovací expedici, kdyby se odehrávala pouze v rámci naší domoviny. Operativně přesouváme dějiště operace na cizí území – tedy na Slovensko. (Poznámka pod čarou: Zafungovala má pohotová vzpomínka na film Anděl s ďáblem v těle v podobě repliky policejního komisaře: „Ružomberok! Víno jsme pili z holinek a ženy milovali přímo na kulečníku!“) Investor celé akce Radek nakonec rozhodl, že vzhledem k pořizovací hodnotě výše uvedených úprav na vozidle, bude k testování vhodnější oblast bájného loupežníka Juraje Jánošíka. Tak tedy Malá Fatra!

Kvůli této ilustrační fotografii jsem se pěšky sápal skoro hodinu do kopce, a pak zase z kopce. Holt narodní park...

Obří intercooler, který je možná třikrát větší než ten standardní, v kombinaci s větším  a lépe mazaným turbem má už i beze změny na čerpadle znatelný lepší tah odspoda. Pozitivně se projevuje i v táhlých dálničních kopcích. Od dob, kdy jsme pod zdánlivě nepřekonatelnými dunami marockých písků Erg Chebbi  přemýšleli, jak zvýšit výkon našich milovaných, leč ne dostatečně výkonných strojů, už uplynula téměř jedna dekáda. Po těch letech jsou z nás vyzrálí muži a víme, že mnohé z věcí v našich životech nejsou pouze otázkou výkonu, ale především techniky. Nicméně nastal čas pro experimenty. Rozhodli jsme se zkombinovat léta praxe s výdobytkem ekonomické soběstačnosti. Výsledkem nám má být energeticky nezvladatelné a tím pádem i jaksi neodolatelné hovado v podobě Defenderu s neslýchaným přebytkem výkonu. Řečeno slovníkem nás, skromných defíkářů – výsledkem má být Defender, který zařve a fakt jede.

Speciální turbo

Obří intercooler

...no a vstřikovací čerpadlo!

Ale zpět k jádru věci. Tím je kombinace nastavení vstřikovacího čerpadla a již zmíněného turba a chladiče vzduchu. Jejich výrobce dodává podrobný návod nastavení. Nicméně abychom se ujistili, že vše probíhá správně, ještě voláme přímo výrobci speciálního kitu do Anglie. Rozhodli jsme se pouze pro základní přenastavení polohy membrány. Nechceme zasahovat do nastavení množství přiváděného paliva, a to kvůli spotřebě. Defender 90 bez střešního stanu momentálně žere jen asi 9 litrů/100 km a svého majitele tak přivádí do ekologicko-ekonomické nirvány. I kdyby se nám podařilo vyrovnat zvýšený přívod paliva se současným snížením kouřivosti, spotřeba se zhorší. Ještě další zvýšení výkonu by bylo sice skvělé, ale ekonomičnost je naší prioritou. Nestavíme žádného sprintera, ale snažíme se zachovat expedičáka s rozumným poměrem MPG (miles per galon). Více přímo u popisků k jednotlivým fotkám.

Víření bubnů... otevíráme vrchní poklop čerpadla...

... a děláme první blbost. Nevytahujte to cele ven! Jen oklopte víčko od membrány!

Takže znovu od začátku!

Pod víčkem je membrána. Všiměte si malé tečky na stříbrném plíšku.

Otáčíme membránou (a i tečkou) o zhruba 90 stupňů ve směru hod. ručiček.

Poté, co jsme přenastavili čerpadlo (nakonec o zhruba 80 stupňů ve směru hodinových ručiček), jsme vyjeli do prudkých kopců na dřevo. (Raději honem dodávám, že do Radkova lesa na jeho vlastní dřevo…).

No, tohle je spíš Radkova paseka... Kůrovec je sviňa!

Nepojedem domů s prázdnou!

Expedičák v práci!

Zatím jsme nezměřili, jak se změnila spotřeba. Motor při přeřazení trochu víc zakouří. Znatelný je ale tah v nízkých a středních otáčkách. Zřetelně to bylo cítit hlavně při výjezdu prudkého lesního kopce. Na samý konec se musím omluvit, že zpráva z téhle výpravy byla trochu moc technická. Možná je to i proto, že jsme v Ružomberoku žádný kulečník nenašli, ba ani holiny, do kterých bychom si nalili láhev šampusu. Pouze jsme, posíleni dobrou kávou, objížděli okolní kotáry, zaposloucháni do předení testovaného Krakena, kterého se nám snad podařilo probudit.

 

Tak snad se ten nový výkon šikne i někde v prachu nepoznaných dálek...

Se Zebrou na Blízký východ, Část 3. – Hledáme Nekonečno

28.5.2011

Krajina kolem dálnice se otevírá a naše skupina aut vyjíždí z průsmyku. Konečně ubylo hnědého kamení a barva obzoru je jasně žlutá. To, na co jsem se tak dlouho těšili, (v mém případě čtyři roky) je tu – písek! V malém městečku doplňujeme naftu, vodu a potraviny. Hlavou se nám honí vzpomínky na Libyi. Tehdy v Ghadamešhi jsme každé posádka tankovali naftu do všech možných nádob a do toho muezzínův zpěv svolával k večerní modlidbě. Měli jsem před sebou asi 600 km pustinou podél hranice s Alžírskem. Pocity napětí se mísily s obavami a člověk měl tak nějak pocit, že je naživu.

Tady v Jordánsku, před branami Wadi Rum, se všechno odehrává v mnohem větší rychlosti. Jsme rozjetí. Ty skoro čtyři tisíce kilometrů po asfaltu nám vzaly náladu na jakýkoli pocit, podobný meditaci. Prostě jedeme a já se začínám bát, abychom nepřejeli to, proč tu vlastně jsme. Já jsem na této cestě proto, abych se na chvíli ztratil v oblasti zdánlivě nekonečného písku s tou úžasnou noční oblohou. Jednou jsem v souvislosti s výpravou na Saharu zavzpomínal na New York, kde jsem shodou okolností byl jen pár měsíců před odjezdem do Libye. Na nočním Manhattanu je mezi zářícími výškovými budovami nesnadné, zahlédnout nějaké hvězdy. Světelné znečištění to nedovolí. K tomu všude troubí taxíky jako nekonečná kulisa civilizace v koncentrované podobě. Tehdy v tomoto městě s jeho hustotou zalidnění více než 27 tisíc lidí na km2, jsem se cítil víc sám, než v kolektivu šesti přátel uprostřed toho pískového inferna.

Náš kemp v noci. foto: Radek

Noční dýmka v poušti Foto: Radek

Dnes vzpomínám na ten neuvěřitelný pohled na oblohu a ticho, ze kterého až píská v uších a je to pro mne dostatečný důvod, abych se řítil přes půl Evropy a Blízký východ, jen, abych to zažil znovu. Možná proto jsem tak trochu nervózní, když doplňuji kanstry s vodou v posledním městěčku před Wadi Rum. Nové zážitky, které mají potvrdit výjímečnost žážitků minulých, nesou vlastně hroznou zodpovědnost. Nejenom, že mohou samy o sobě selhat, ale mohou i naleptat jinak neotřesitelnou představu o tom, co jsme v minulosti zažili.

Ze čtyřproudé dálnice na Aquabu odbočuje na Wadi Rum menší asfaltka. Těch několik posledních kilometrů před vjezdem do rezervace se shaníme po dřevu. Evidentně je už pozdě a za vděk vezmeme jakýmkoli kouskem suchého klacku. Trochu smíšené pocity máme po příjezdu k „bráně“ do wádí. Ve skutečnosti je to turistický komplex s prodejnou suvenýrů a velkým parkovištěm. Místní průvodci s otřískanými Toyotami se na nás koukají s despektem. Jak máme později zjistit, právě vožení turistů po wádí je dobrým příjmem peněz. Každý, kdo dorazí s vlasním 4×4 jim vlastně bere práci. Ale to je už holt tak. Než zaplatit okolo asi 50 či více euro za krátkou projížďku na korbě rozpálené toyoty, to už bych asi dal raději přednost velbloudovi.

Jedno z aut průvodců

Výlet za západem slunce za všechny prachy

Vstupné do rezervace je asi 20 euro na auto a 5 na osobu. Což po Petře, kam bylo vstupné 50 euro na osobu, je z lévného kraje. Tady na jihu je opravdu horko. To nám sice po cestě zamrzlým Tureckem přijde vhod, nicméně neotálíme a vjíždíme do wádí. Asfalt brzy přejde v písek, který nás hned drasticky brzdí. Proto upouštíme vzduch z pneumatik a vyrážíme dál už s lepší trakcí. První jízda v písku vyvolá nadšení. Naše čtyři auta se rozestoupí do rojnice a uhání do široké, pískem pokryté krajiny.

Jsme konečně tu!

Hned z kraje nám je jasné, že Wadi Rum je skutečně něco výjimečného. Podle fotek nám připomínalo Akakus v jihozápadní Libyi. Když jsme tady, tak je to ale zase úplně jiný a nový zážitek. Vyježděné koleje v písku jasně prozrazují vysokou návštěvnost. Občas v dálce vidíme pickup některého ze strážců parku. Začíná nám pomalu docházet, že hlavní prioritou při hledání kempu bude, aby nás nikdo neobjevil. Ideální se nám proto zdá hned první závětří, kde obědváme. Poslouží nám i na noc.

Zde jsme nakonec zakempovali i na noc

Celé odpoledne i celý další den pak trávíme průzkumem této oblasti. Sám sobě si slibuji, že si hned při první příležitosti znovu pustím film Lawrence z Arábie, který se tu natáčel. Filmařům musím dát za pravdu. Je to skutečně působivé místo. Na několika místech narážíme na prehistorické malby. Bohužel, vždy je takové místo obklopeno několika auty a skupinkou turistů. Vrcholem všeho pak je, když nám beduín v novém Nissanu vynadá, že jsme sjeli z hlavní cesty. Rozčiluje se, že nové koleje v písečné pláni už zůstanou. „Jezděte si po dunách, tak stopy s první větrem zmizí,“ lamentuje. Musím mu dát za pravdu, i když mi těch několik vět, prohozených s beduínem, definitivně bere vůni jakéhokoli dobrodružství. Na druhou stranu jsem ale rád, že si tu někdo uvědomuje zranitelnost této krajiny. Bohužel žádné takové instrukce jsme u vchodu neobdrželi. Tam se jen kasírovalo. Napříště se tady držíme vyjetých cest. Představujeme si toto místo za pár let. Třeba jsme jedni z posledních, kteří tu směli volně jezdit vlastním autem.

Pozdravy z prehistorie Foto: Radek

Tak tady někde se točil Lawrence z Arábie

Celá tato epizoda, jak jsem již řekl, má podivnou pachuť ztráty pocitu objevování. Od teď se v podstatě bezcílně projíždíme pouštní krajinou, která ač je úchvatná, je pro nás pouhým výběhem. Teráriem k simulaci pouští expedice. Jezdíme v kruhu s krásnou, barevně vyvedenou mapou z turistického centra, kde je každá přírodní atrakce vyfotografována…

Duny!!! Foto: Radek

Šplhám na dunu a auto nechávám dole

Ráno před odjezdem směr Rudé moře nás budí nefalšovaný déšť. Písek se pod kapkami vody mění v krustu a tmavne. Je to zvláštní pocit. Aniž to tušíme, dnešní přejezdový úsek bude asi tím, co někteří členové naší cesty budou považovat za hlavní středobod a zážitek téhle výpravy. Je to prosté. Poprvé jedeme on někud někam mimo silnici, navíc v nádherné pouštní scenérii a poprvé spoléháme na vlastní navigaci, skládající se z intuice, mapy a kompasu. Nádhera! V poledne usedáme pod skalní převis a až téměř obřadně si vaříme čaj. Vzpomínáme na našeho libijského průvodce. Ten vždy, když bylo slunce v nadhlavníku, zastavil a čekal. Dál se jelo, teprve až se na dunách začaly tvořit stíny a my je tak mohli „číst“. Tuto přestávku vždy vyplňoval vařením přesladkého čaje. Nevím, jestli to bylo následným výronem extrémního množství inzulínu, ale tak sladký čaj v tom horku měl až téměř halucinogenní účinky.

Při odjezdu z Wadi Rum si tak ležíme v písku pod skálou, pijeme čaj a vzpomínáme na Sulejmana. V hlavě se nám honí nedávné zprávy z Libye a my přemýšlíme, co s ním asi teď je.

Polední čaj pod převisem Foto: Radek

Pod slovem nekončno si já osobně nepředstavím kupříkladu širé moře. Pro mě je to dunové pole – poušť. Krásné Wadi Rum jsem opustil s pocitem, že jsem tam nekonečno nenašel.

Wadi Rum...


Slepené zuby a nestárnoucí koně

11.5.2011

Je nedělní ráno a celý dům spí. Potichu se vykradu z bytu a připadám si jako slon v porcelánu, když hledám voltmetr, abych změřil napětí v baterii svého Triumpha. Ještě tam něco je, nemusím tedy dobíjet a mohu rovnou vyrazit. Teď ještě najít helmu, rukavice, páteřák, klíče, doklady… Sakra, kolik krámů to vlastně vždy potřebuju, abych vyrazil!

O domu odjíždím bez nastartovaného motoru. Vystavuji se tak nebezpečí, že pokud to dole pod kopcem nenakopnu, potlačím motorku zpět jako jouda. A pod kopcem mám skutečně chvíli zaťato, protože to nechytne úplně hned (jak to je zvykem po GO motoru a s kombiací armádního Solex karburátoru a 98 oktanů). Holt baterku jsem měsíc nedobíjel a tak trochu ji vysálo to denní svícení na cestě k Berounce minulý víkend. Každopadně po čtvrtém nakopnutí to už chytne a já vyrážím na veteránský sraz v Roztokách u Prahy.

Nevím, jestli to je jen tím pocitem, nebo tím chladným vzduchem, který asi líp hoří, ale jízda v ranním vzduchu mi vždy připadá úplně jiná, než v horkém odpoledni. Motor táhne skvěle a uhání, nedbaje svých, více než čtyřiceti jar. Vše je ještě lepší, když se dostanu z Dejvic a konečně lízám břeh Vltavy směr sever.

Zaskočí mě fronta návštěvníků u roztockého zámku, kde se sraz koná. Nechci parkovat někde mimo, kde bych na Triumpha neviděl. Najednou zaznamenám, že na mě mávají pořadatelé, abych jako že jel dál. Tož projedu bránou a ocitnu se v zámeckém parku, posetém veterány. Zaparkuji do stínu za keř, abych nebyl moc vidět. Ale i tak stojím v řadě strojů, kteří zde vystavují. Hned vedle předválečná Jawa – rumpál. Čtyřtakt s úžasným zvukem. Doufám, že z toho nebude průšvih. Raději mizím na prohlídku.

Parkuji raději za keřem...

Procházet se výstavkou skvělých vítezství ducha nad hmotou je vždy úžasný zážitek. Proto nelze stanovit vítěze mého pozorování. Lze jen zmínit detaily, které mě zaujaly.  Když začnu v našich zemích, tak pozoruhodný byl jistě vzhled Škody 1000 delux coupé. Nidky jsem nic podobného neviděl a nikdy bych ani nedoufal, že v komunistickém ČSSR by se našla invence k takovému typu vozu.

Škoda 1000 coupé!!!

Zde ochutnávka motocyklů:

Najednou přijel jakýsi svkvělý vůz, který si mě hned získal. Walter W1Z z roku 1921 a o obsahu válců 1500 cm3.

Walter W1Z z roku 1921

Ale nezůstalo jen u benzínového pohonu. Parní automonil byl skutečnou raritou. Voda se vaří, tlak stoupá…

parní Locomobila 10PH, z roku 1902

„Pozor, pozor! Hlášení pořadatelů! Právě k nám speciální zásilkou dorazilo vteřinové lepidlo. Pán. kterému praskly zuby, si jej může vyzvednout,“ ozve se z reproduktoru.

Pomalu se procházím a přemýšlím, jaké to, když člověku praskne zubní protéza. Obdivuji MG, Mercedes, Ford T, a nespočet nádherných strojů, jejichž jména mi nic neříkají.

Obloukem se vracím se svému stroji. Skupina zvědavců zkoumá motor a jak se zdá, rozčiluje se nad instalovaným upgradem v podobě externího olejového filtru.

I o můj stroj byl občas zájem...

Nesmím zapomenout i na pár kuriozit. Například replika dvouplošníku, který byl prvním stíhacím letounem Československé armády, nebo skládací koloběžka z 30. let.


Na srazu se seoutěžilo o nejstylovější pikniující posádku. Najednou jsem si uvědomil, že mám šílený hlad. Proto jsem pokradmu odtlačil Triumpha, probublal davem návštěvníků a menší oklikou přes Lysolaje odjel do jedné zahradní restaurace na nedělní svíčkovou. Povedený den s vůní vysokooktanového benzínu.

Se Zebrou na Blízký východ, Část 2. – Tahle země není pro starý

30.4.2011

Na obrazovce běží text, informující o násilnostech v místech, kudy jsme před krátkým časem projížděli. Přicházejí obrázky tanků v ulicích, roztřesené záběry postřelených demonstantů. Sýrie se stává, hned po Libyi, další zemí, kam už se asi jen tak nepodívám. V hlavě si vybavuji diskuzi, kterou jsme s přáteli vedli, namačkáni v malém bytě v Damašku. Byla polovina března a na jihu země se objevili první nepokoje, první mrtví. Do jisté míry prožívám podobné pocity i dnes, měsíc po návratu domů, když sleduji vývoj událostí na Reuters, CNN a SkyNews. To zvláštní mrazení v zádech si sám pro sebe parafrázuji názvem jednoho amerického filmu: Tahle země není pro starý.

***

Ta březnová cesta na Blízký východ byla v něčem zvláštní. V hlavě se mi z ní uhnízdily vzpomínky, které bych nečekal. V minulém článku jsem zmiňoval Damašek. Kromě popisovaného čištění bot a nasávání atmosféry staré mediny, jsme však absolvovali i návštěvu syrského ministerstva vnitra. Potřebujeme povolení pro vjezd do Kuneitry v nárazníkovém pásmu na hranici s Izraelem, které je pod dohledem jednotek UN. Kuneitra se stala syrským muzem izraelské brutality. Město, ve kterém kdysi žilo na 30 tisíc obyvatel, bylo  v roce 1974 izraelskou armádou srovnáno se zemí. Bez povolení se tam nesmí vjet. Když se tam později vydáme, už na nás čeká civilní auto, plné tajných.

budova nemocnice

Za krátkou chvíli už stojíme na střeše rozstřílené nemocnice. Pod nohama se nám rýsují obrysy obřího půlměsíce a na obzoru se zelenají kopce Golanských výšin. Jeden z nás se neprozřetelně zeptá průvodce, jestli to na ozoru je už Izrael. Někteří z nás ztuhnou při vyslovení slova, které zde považujeme za tak trochu tabu. Průvodce nereaguje. Po chvíli pochopíme, že slovo Izrael je pro něho asi nepříliš používaný název pro místo, které on zná jako okupovanou Palestinu.

pohled ze střechy na trosky Kuneitry a Golany

Stejní tajní v kombíku, který má msto zadního okna portrét prezidenta, nás provedou checkpointem a nejkratší cestou nás opět vyvedou na dálnici na Damašek. Kuneitra byla zvláštní místo. Rozstřílená nemocnice či zničená mešita i katolický kostel. Ovšem jak mám později zjistit, mnohem podivnější pocit budu mít v městě jiném – ve městě, která oplývá životem.

Teď se vydáme dál na jih. Protože stejně jako oázy bývaly vždy jen zastávkou karavan, tak i města, která jsme navštívili, měla být pouze zastávkou na cestě do pouště. A to konkrétně do Wadi Rum na jihu Jordánského království. Představa písků, ne nepodobným libyjskému Akakusu, nás hnala dopředu. Před jordánskou hranicí jsme ještě natankovali plné nádrže a kanystry levnou syrskou naftou (cca. 8 Kč/l). Celnice, bezpočet kolků. Při výjezdu z celního prostoru podávám pasy skupince celníků. Najednou rána a o rezervu na mých zadních dveřích se zastaví malá dodávka s ospalým Syřanem. Na autě nemám ani škrábnutí. Celníci se smějí a zkoumají moji nálepku z Libye. Kýveme hlavou jako že všichni víme, jak se to tam mele. Vše je v pořádku, řadím jedničku a vjíždím do Jordánska.

Zvláštní, vůbec jsem si neuvědomil, že jsme vjeli do kraje křižáckých tažení. Řítíme se silnicí, která protíná nehostinnou a pustou hammadu – nic než nekonečná pláň bez jediného zeleného bodu. Napadá mě, jak silná to musela být síla, která přiměla ty mladé rytíře z vláhou oplívající Evropy, aby se sbalili a táhli sem zemřít.

Jedeme dál na jih

Centrální Jordánsko

Koryto kalné říčky má břehy porostlé rákosem. Voda v ní se téměř nehýbe. Na každém z břehů stojí jeden voják s nabitým samopalem a nad jeho hlavou vlaje jiná vlajka. K vodě se z obou stran chodí dívat turisté. Jsme v deltě řeky Jordán, nedaleko křtu Ježíše Krista, na hranci Jordánska a Izrele. Je úmorné horko. Většinu naší výpravy trápí dotěrný průjem a nevolnost. Poznávací trasa údolím, které mi tak trochu připomíná kaolínový důl v Kaznějově u Plzně, se nám stává malou křížovou cestou. Místo kříže však vlečeme digitálního průvodce, který nám v angličtině a ruštině vysvětluje, co tady vlastně sakra děláme v tom horku. Někteří z nás se opravdu modlí – pro to, aby už byl konec a my si dali ve stínu doušek studené vody a vzápětí s ním doběhli do křoví. Říkáme si, že procházíme výměnou střevních baktérií – z těch evropských na blízkoýchodní.

Přes řeku je Izrael

Místo křtu Ježíše Krista

Odjíždíme od Jordánu a nejsem si zcela jist, jestli jsme dokázali dostatečně ocenit důležitost, jakou má toto místo pro věřící návštěvníky. Pobaveně poslouchám, jak se z jednoho auta ozývá Weberův Jesus Christ Superstar, aby vytvořil kulisu k obrazu, který nám utíka za oknem Defendera.

Večer pozoruji klidnou hladinu Mrtvého moře. Nevím, jestli jsem to jen já, ale v nose cítím pach soli, který se dá přirovnat k pachu krve. Tu noc spím jako zabitý. Mé tělo nabírá síly, aby již brzy zvítězilo nad cizáckými bakteriemi a konečně v sobě udrželo nějaké jídlo. Tahle hra na průtokový ohřívač potravy mě už přestává bavit.

Nad Mrtvým mořem

Jedeme dál a vidíme tolik krásných věcí. Následuje skalní město Petra, pro Evropany objevená v roce 1812 až špiónsky laděným Švýcarem J.L. Burckhardtem a pro Hollywood v roce 1989 Stevenem Spielbergem, který tu natáčí Indana Jonese a poslední křížovou výpravu..

"Pokladnice" se zjeví zcela neočekávaně...

...aby se následně otevřela v plné kráse


Jak se však noříme hlouběji do nitra této země, je nám jasné, že tu někdo byl před námi – neviditelná ruka cestovního ruchu. Vstupenka do Petry stojí 50 eur a jediný kemp v dosažitelném okolí asi 30. Naštvaní a znusení chamtivými beduíny proto oželíme teplou sprchu a mizíme ve skalách v kempu na divoko.

Kempujeme ve skalách

Cestou nás ještě nahánějí mladící v pickupech a nabízejí nám ubytování. Je nám z toho tak trochu smutno. O to víc se nám v mysli tyčí Wadi Rum, jako snad jediné místo, kde se budeme cítit pohlceni nekonečnem vyprahlé divočiny.

bude pokračovat…

Se Zebrou na Blízký východ, Část 1. – Prach cest na botách smývám v Damašku

7.4.2011

V uších mi ještě trochu píská z toho monotónního hukotu motoru a věci z mé expediční bedny se stále ještě nedostaly na své obvyklé místo v bytě. Zase jsem na konci jedné cesty. Na konci „restartu“, jak s přáteli naše výpravy nazýváme. I když je to už dnes pocit známý (né jako před lety, kdy jsem prožíval skutečný kulturní šok), tentokrát je to přece trochu jiné. Od posledního „restartu“ už uběhly čtyři roky a nebýt vytrvalého domlouvání kamarádů, možná bych udržel ty poslední zbytky zdravého rozumu a zůstal doma. Jenže, co když je právě ten zdravý rozum to pokušení, které mě nakonec vyhnalo na cestu a já se řítil dálnicí směr Blízký východ?

Asfaltové peklo kdesi za tureckou hranicí...

Výhoda všech našich cest spočívá do značné míry v tom, že lidská paměť má tendenci vytěsňovat to nepříjemné a v průběhu poměrně krátké doby vyzdvihnou to dobré. O to je pak každý start našich výprav více podobný skoku do studené vody. A po čtyřech letech to byla opravdu ledová tříšť v podobě zmrzlého Turecka. První noc v geografické Asii jsme naměřili -7 st. Celsia a já se jal děkovat dvěma faktům: 1. že máme s sebou dostatek rumu a 2. že drtivá většina členů naší výpravy jsou Moraváci s úctyhodnou zásobou slivovice.

Zmrzlé Turecko

Toť asi vše, co by stálo za zmínku, než se přesuneme do Damašku. Ano, vlastně ještě jedna věc – můj Carnet. (Pro ty, co neznají tento pojem: Carnet je celní dokument, vydávaný autoklubem země původu vozidla. Tento dokument de facto garantuje, že vozidlo dovezené do určitého státu, bude z něj také vyvezeno a nebude zde kupříkladu prodáno.) Tam, kam jsme mířili my, tedy do Sýrie a Jordánska, není v podstatě Carnet potřeba, jen se s ním ušetří trochu času a peněz na hranicích.

Proč ho ale zmiňuji já? To proto, že když jsem ho na syrské hranici poprvé vytáhl a začal obvyklé byrokratické kolečko, zjistil jsem, že je v něm omylem uvedena moje stará SPZ. Kdysi jsem totiž SPZ měnil a v Carnetu byla díky překouknutí při vypisování žádosti ta stará!

Nicméně už bylo trochu pozdě, a tak jsem do Sýrie vjel s Carnetem na tuto strarou SPZ…

Celé mé cestování vozem 4×4 skrze asfaltové peklo Evropy má jediný cíl – dostat se někam mimo něj. Bezezbytku se nám to vždy podařilo na africkém kontinentě. Na Blízkém východě už to je problém. Proto si zde hledám takové své osobní „odbočky“, někdo by možná řekl „úchylky“, které nabízí civilizace. Jedna z nich je dnes již téměř rituální čištění bot v Damašku. V roce 2005 jsem si zde totiž nechal vyčistit boty u takového toho pouličního čističe. Ten tehdy na mé boty použil nějaké patentní čistidlo v barvě okru, které už nikdy nepustilo. Boty pak ještě projely Libyi, aby nadále ležely pár let v bedně. No a nyní byly opět v Damašku.

Jak psí kule a dokonce i zalepený žralok - vše na počkání!

Ale bylo by nesprávné, popisovat Damašek pouze skrze nějaké čištění bot. Pro mne je to město, jakým možná před pár lety býval Marakeš. Jednoduše místo, kde se rádi ztratíte, kde voní koření, kde září barvy a po xtém čaji se potácíte v inzulínovém rauši a bezhlavě ukájíte svoji touhu ochutnat co nejvíce cizokrajných pokrmů. Od doby, kdy do Marakeše začali létat nízkonákladoví dopravci a smlouvání na trhu se stalo zastaralým zvykem, neřkuli urážkou (jak mi popsali svoji návštěvu Marakeše v roce 2009 moji přátelé), převzal v mé mysli toto místo orientálního bludiště právě Damašek.

Všechny vůně světa...

Zkrátka, poté, co jsem zhasl motor a vyrazil do damašského bazaru na večeři, poprvé jsem ucítil ten krásný pocit, že jsem zase na cestě. Na takové té Kerouacově, jen lehce potřísněné pachem nafty a podupané strašákem dnešní doby – uhlíkovou stopou.

Nad Damaškem zapadá slunce

bude pokračovat…

Začíná odpočítávání

7.3.2011

Nikdy nepochopím, kolik absolutně „nutných“ věcí zaplní můj seznam, když se balím na nějakou cestu. Pravda, v průběhu let se mi ho snad podařilo trochu zredukovat, ale stále mi to přijde neúnosné. V sobotu jsem se byl podívat v nově otevřeném Národním technickém muzeu a znovu se kochal ladnými křivkami Tatry 87 pánů cestovatelů Hanzelky a Zikmunda. Vůz, o který si po návratu z cest hodili korunou, když jej dostali od Tatry Kopřivnice darem. Vyhrál pak Hanzelka. Teda pokud se nepletu 🙂

Slavná Tatra 87

 

No a jak se tak koukám na to jejich auto, nikdy nedokážu pochopit, jak se do té limuzíny dokázali nacpat se vším svým vybavením. To chce opravdu propracovaný systém, který já zřejmě stále nejsem schopný vytvořit. Alespoň, že tentokráte jedeme čtyři Defendery (tři 110 a jedna 90) se stejným motorem a snad doknce i rokem výroby. Takže když bychom poskládali dohromady všechny naše náhradní díly, snad by se z toho postavil i Defender pátý… Výhodu to má táké tu, že poprvé nevezu všechny čtyři poloosy, ale jen jednu asi 20kg bedýnku s nějakým tím werkem z náprav a rozvodovky. Kolega, který před lety absolvoval návrat z Íránu bez turba, si veze turbo a další posádka má zase vstřikovací čerpadlo a vstřiky. Mým zlatým hřebem ve společné expediční pokladici náhradních dílu je mezinápravový diferenciál!

Upouštíme vzduch v dunách... foto:J.Kolčava

Ale dosti technickýc řečí. Od seznamu dílů jsem se postupně přesunul k seznamu oblečení, léků, navigace, fotografického vybavení, kuchyně, elektronické komunikace, zkrátka těch seznamů je nespočet. Na konci toho odškrtávání si pak vždy uvědomím, že jsem si vlastně vůbec nestačil přečíst průvodce. Při cestách do Severní Afriky jsem se vždy chlácholil představou, že na trajektu bude času dost. Leč dvoudenní trajekt z provensálského Sete či severoitalského Janova se zatím vždy proměnil v bujarý večírek. Cestou tam díky návalu očekávaného dobrodružství a cestou zpět z radosti nad zase jedním splněným snem. Tak to holt, jako vždy, nakonec zbude na ty naše spolujezdce, kteří kompenzují naši práci s přípravou aut pečlivým studiem zemí, kam míříme. No, jsem na ně zvědav…

Jeden ze zmíněných večírků - zde za komínem trajektu Janov-Tunis...

Tuto výpravu bych mohl docela dobře nazvat i cestou za ikonami světové kinematografie. A to hlavně díky Jordánsku, které, jak známo, dodalo plenéry pro natáčení Indiana Jonese – dílu Poslední křížová výprava z roku 1989 (Chrám v Petře) a pompézní davové scény velkofilmu Lawrence z Arábie (1962) hostilo mezi svými dramatickými skalisky Wadi Rum, dnes národní park a jeden z hlavních cílů naší cesty!

 

Letos je to trochu jiné i v tom, že kromě Jordánska a snad i Libanonu (pokud se tam alespoň na skok podíváme), mám Turecko i Sýrii relativně projetou. Nebo jinak, vím, že dokud nebudeme v poušti na jihu Jordánska, je to zatraceně dlouhý asfaltový vopruz, který by se dost dobře dal odřídit i v pohodlnějším autě, než Land Roveru. Ale když ono to o tom prostě je. To si pak takhle v podvečer zaparkuji Defendera někde v písečné pláni, opřu se o pneumatiku a hledíc do plaménů malého ohýnku otevřu starostlivě propašované pivko. (V horším případě otevřu nealkoholické pivo z místních zdrojů.) A jak se tak budu opírat o to mé hranaté a zaprášené auto, bude mě jeho stále teplý motor sálat za krk. Všude bude úplná tma a naprosté ticho. Jen když posvítím baterkou, tak možná opodál zasvítí dvojice očí maličké pouštní lištičky.

Po celém dni v dunách se chystá večeře foto:J.Kolčava

 

Teda, takhle se mi vrací mé vzpomínky. Nepříjemné zážitky, jako opravy auta v písku, nebo bouře, sypající žlutý prach úplně všude, to všechno pak splyne do jednoho celku s těmi úžasnými okamžiky, kdy se celý svět smrsknul do životního cíle vyjádřeného v azimutu a jak by možná napsal Čapek, do posledních věcí člověka.