Archive for the ‘Land Rover’ Category

Proč je důležité psáti dopisy

29.3.2015

Santiago de Cuba

6. listopadu 1940

Pro: p. Franklin Roosevelt, president Spojených států

„Můj dobrý příteli Roosevelte,

neumím moc anglicky, ale znám dost na to, abych vám mohl napsat. Rád poslouchám rádio a jsem velmi šťastný, protože jsem v něm slyšel, že se stanete prezidentem pro nové (peroido). Je mi dvanáct let. Jsem kluk, ale hodně přemýšlím, ale nemyslím na to, že píšu prezidentovi Spojených států. Jestli chcete, dejte mi desetidolarovou bankovku, zelenou americkou, v dopise. Nikdy jsem ji totiž ještě neviděl a chtěl bych ji mít. Má adresa je:

Sr. Fidel Castro

Colegio de Dolores

Santiago de Cuba

Oriente Cuba

Neumím moc anglicky, ale umím hodně španělsky a předpokládám, že vy španělsky moc neumíte, ale anglicky hodně, protože jste Američan, ale já Američan nejsem.

Moc děkuji, Sbohem, Váš přítel,

Fidel Castro

P.S. Pokud chcete železo, abyste mohl stavět své lodě, ukážu vám největší doly na železo na zemi. Jsou v Mayari Oriente Cuba.“

fidel

Říká se, že přijímat je těžší než dávat. A já myslím, že to platí i o poště. Ono totiž kolikrát není úplně jednoduché takový obyčejný dopis přijmout. Teda zvlášť, pokud jste prezident a jde o desetidolarovou bankovku, výměnou za doly na železo a kurz španělštiny… Pravda, když v dnešní době někdo posílá klasický dopis hlavě státu, je to spíš proto, aby měl kam nasypat antrax, který se emailem obecně blbě posílá. Nicméně, i dopis bez speciální náplně není obyčejným kusem papíru a jen těžko se odhaduje, jak důležitou věc vlastně člověk drží v ruce.

Prezident Roosevelt měl v tomto ohledu opravdu štěstí. Rok před malým Fidelem mu napsal Albert Einstein s tím, že by ho chtěl upozornit na určitou možnost využití uranu a jaderné reakce pro vývoj nového typu zbraně. Tenhle dopis de facto odstartoval projekt Manhattan, tedy vývoj atomové bomby.

albert

 

A nebyl to jediný slavný dopis vědce. Svým zevrubným plánkem rakety, zaslaném v urgentním listě zodpovědným autoritám, chtěl školák Denis Cox v roce 1957 zapojit Austrálii do celosvětového závodu o dobývání vesmíru.

raketa1

Kolik znáte australských astronautů? Vidíte! Dopis malého Denise nebyl brán nejspíš příliš v potaz. Stejně jako list Američanky Annie Oakleyové, ostrostřelkyně z legendární show Buffalo Billa. Ta, počátkem dubna 1898, vpředvečer války se Španělskem, nabídla v dopise americkému prezidentovi McKinleymu služby své a svých padesáti svěřenkyň k obraně vlasti. Zase nic.

annie

I když, na druhou stranu, takový dopis nemusí nutně souviset s něčím zásadním. Kolik důležitých depeší musel za svůj život přijmout generál a pozdější prezident Eisenhower! A beztak si nakonec nejvíc užil osobní dopis královny Alžběty II., která mu po dlouhém čekání konečně poslala recept na lívance, které si tolik oblíbil při návštěvě Británie. A vůbec nevadilo, že to byl recept pro 16 osob!

„… Pokud jich je méně, jednoduše dávám méně mouky a mléka. Ostatní ingredience použiji tak, jak je uvedeno.“

recept 1recept2

Kdyby byl býval takový prezident Nixon raději sbíral recepty, možná udělal lépe. Nicméně mu budiž ke cti, že si alespoň po prvním přistání člověka na Měsíci nepopletl projevy a nepřečet ten, který měl připravený pro případ katastrofy. Dopisy, psané tzv. do foroty, mohou totiž nadělat pěknou paseku…

„Osud určil, že muži, kteří v míru vyrazili prozkoumat Měsíc, budou zde odpočívat v pokoji. Stateční muži, Neil Armstrong a Edwin Aldrin, vědí, že není naděje na jejich záchranu. Ale rovněž vědí, že v jejich oběť skýtá naději pro lidstvo. …“

moon

Ale opusťme svět dopisů slavných nebožtíků, které jednou někdo najde v bedně s nápisem „mému životopisci“. Dopisy mohou ukrývat či připomínat i zázraky zcela všedního dne. Mohou dávat sílu či dokonce měnit životy. Jaký asi měla pocit 21letá fanynka Iggyho Popa, složitou životní situací frustrovaná dívka, které Iggy po devíti měsících odepsal na její dvacetistránkový dopis?

„Drahá Laurence,

děkuji ti za tvůj nádherný a okouzlující dopis, ozářila jsi můj zatemnělý život. Přečetl jsem celou tu zkurvenou věc, drahá. Samozřejmě, že bych tě chtěl vidět v tvých černých šatech a bílých ponožkách. Ale ze všeho nejvíc bych tě chtěl vidět, jak se zhluboka nadechneš a uděláš všechno, abys přežila a našla něco, co můžeš milovat…“

iggyiggy2

Pár slov načmáraných tužkou na papír dokáže strašně moc. Jak ostatně dokázal krátký vzkaz, shozený v den pádu Saigonu – 30. dubna 1975, z kroužícího letadélka Cessna na palubu letadlové lodi USS Midway. Lístek přiměl kapitána Larry Chamberse, aby nařídil shodit několik helikoptér do moře. Udělal tak místo k přistání majorovi jihovietnamského letectva, který naložil do Cessny manželku s pěti dětmi a uprchl ze své země.

„Můžete posunout helikoptéry na druhou stranu? Mohu přistát na vaší ranveji, mohu letět ještě 1 hodinu, máme na posunutí dost času. Prosím, zachraňte mě. Major Bung, žena a 5 dítě.          „

vietnam

Za dva týdny sednu do auta a spolu s kamarády vyrazím do pouště. V mnohém to asi bude podobné, jako když jsme takhle vyráželi před lety. V něčem se to ale přecejen asi lišit bude. V útrobách aut, kdesi mezi bednami náhradních dílů, kanystrů vody a nafty a další spousty věcí, pojede s námi nenápadný poštovní pytel. Bude to zvláštní pocit, vézt za zády myšlenky cizích lidí. Bude to zvláštní pocit, stát se na okamžik pošťákem. Tyhle dopisy pak z našeho cíle, města v poušti, pošleme zpět domů. Úplně stejně, jako bychom vypustili z klece poštovní holuby. Má to nějaký smysl? Nevíme, ale věříme, že ano. Pojedeme ve stopách průkopníků letecké pošty na jih, kdy pytle s poštou byly cennější než pilotův život. I kdyby těch našich dopisů byla jen hrstka, není fajn objevit jednou ve schránce něco jiného než složenky a nevyžádanou reklamu? Bez ohledu na to, bude-li v té obálce s cizokrajným razítkem prostý pozdrav z dálek, vyznání, přiznání, nebo třeba jen recept na lívance.

Jestli chcete, můžete s námi svůj dopis poslat. Více na Expedice Jižní pošta

Šálek sarajevské kávy

17.5.2013

Ten způsob, jakým si balím věci, má v sobě cosi horečného. Kombinace ujišťování sama sebe, že jsem na nic nezapomněl a faktu, že co nemám, vlastně nepotřebuji. Po šesti letech jsme se zase sešli ve staré dobré sestavě. Od chvíle, kdy jsme společně projeli pouštní stezku Ghadameš – Ghat podél libyjsko-alžírské hranice, jako by neuplynuly roky, ale jen krátká chvíle. A možná právě to, dělá z té naší partičky kamarádů z různých konců republiky dobrou společnost. Vyrážíme na Balkán a opět je cesta samotná důležitější, než náš cíl.

Řekl jsem, že se mi to nezdá být tak dlouho, ale stačí prvních pár set kilometrů, abych si uvědomil, o jaký kus cesty naše životy pokročily. Před a za naše jména naskákaly tituly a peněženky většiny z nás už nezdobí všeříkající fotografie mladé slečny, nýbrž roztomilý snímek předškolního děcka. U těch pilnějších z nás je to i slušivý dětský dvojportrét.

akak

Polovina staré party, Akakus, březen 2007

Trasa zůstává stejná jako už mnohokrát: Praha – Brno – a dál na jihovýchod. Když přidávám plyn v posledním stoupání, než spadneme na maďarskou pustu, vzpomenu si, jak jsem tady před osmi lety řešil motor politý naftou z podtékajících vstřiků. Byla to naše první cesta do Damašku, ale jisté nebylo, jestli auta vůbec zvládnou Istanbul. Dnes je naší největší starostí, aby v zánovním autě dobře chladila lednice a to, jak obalamutit elektronický omezovač maximální rychlosti.

Něco je prostě jinak. Najednou nás zajímá předpověď počasí. Jako by už déšť či mráz přestaly být nedílnou součástí dobrodružství, ale předzvěstí zkažené dovolené. Ano, skutečně – něco musí být jinak, říkám si, když v Sarajevu dopíjím ranní kávu, házím na zadní sedadlo už nepotřebné mapy Albánie a startuji motor. Kluci pokračují dál přibližným azimutem 155 stupňů a já se s kamarádem vracím domů. Máme k tomu důvod: jeho ženu, která zůstala doma sama s malým děckem a onemocněla. Už vím, co je jinak. Už to není jen o nás. Teď s námi cestují i ti, kteří zůstali doma. A i když dětské sedačky na pár dní nahradily výjezdové plechy, vyprošťovací kurty a kanystry s naftou, obávám se, že priority jsou jasně dané. Vlastně to tak ale má asi být. Kafe v Sarajevu stojí za to, i když je to jen na otočku. A co, stejně bych měl jít do práce, abych vydělal na dluhy z poslední expedice. V té naší partičce jsem totiž zatím stále ještě bezdětný…

From Sarajevo with Love

From Sarajevo with Love

O hledání azylu v mužském světě

8.2.2013

Enzo Ferrari řekl, že aerodynamika je pro ty, kteří neumějí stavět motory. Nevím, proč se mi zrovna tato slova honí hlavou, když s vysoko zdviženým límcem svého kabátu odolávám studenému větru od Vltavy, který bičuje Rašínovo nábřeží. Ale možná je to logické. Jdu totiž kousek za Tančící dům, do nejlepšího řeznictví ve městě, abych si koupil kus vyzrálého steaku a tak trochu „vyladil“ svůj motor.

Jsem týden doma a pomalu přichází aklimatizace. Než začne práce, pořádám dlouhé procházky Prahou. Většinou chodím dost rychle, jako nervózní pes, který se zaběhl a teď musí honem rychle označkovat svá území. Z míry mě vyvádí už méně věcí, než bezprostředně po návratu z expedice. Včera jsem lehce znervózněl jen jednou.

Řekl jsem si, že si dám zdravý oběd, třeba nějakou zeleninu. Sedl jsem si proto do nově objeveného podniku Mangaloo a těšil se na skvělý salát s fenyklem a s kouskem grilovaného lososa. A jak tak sedím a čekám, až bude ryba hotová, najednou se kolem mého stolu vytvořila fronta. Fronta žen. Podívám se na druhou stranu, pak za sebe, a u všech stolů sedí jen samé ženy. Všechny jsou velmi upravené, na židlích vedle sebe mají drahé kabelky, a když si nepovídají mezi sebou, mazlí se s chytrými telefony nejnovější generace.

Salát s fenyklem a grilovaným lososem

Salát s fenyklem a grilovaným lososem

Něco není v pořádku. Dvojice žen na prahu středního věku vedle mě rozebírá svůj milostný život, a vůbec jí nevadí, že to nemohu neslyšet. Začínám se cítit divně. Jako bych se vloupal do dámské šatny a i když o mě všichni vědí, dělají, že mě nevidí. Asi jako když jsem se před lety jakýmsi omylem ocitl na hodině jógy a cvičitelka po nás chtěla, abychom zatnuli (vlastně možná zatnuly…) stydkou kost.

Jdu si teda koupit to krvavé, a osm týdnu vyvěšené hovězí. V krvi, zralé vůni a měkkosti toho masa získám opět jakýsi klid. Připomene mi to to téměř výhradně maskulinní prostředí posledních několika týdnů. Už nebudu mít ten zvláštně šimravý pocit, že mě po dlouhé době rozmrazili, jako ty dva Poláky ve filmu Sexmise. Teda když zrovna nezavadím o rafinovaně dráždivou reklamu na Coco Mademoiselle a její spojení textu písně „It’s a Man‘s World“ s duněním motoru Ducati 750 Sport pod kozačkami Keiry Knightley.

Keira a Ducati 750 Sport

Keira a Ducati 750 Sport

S odpolednem přichází vlezlá zima a šero. Je víkend a kolem řady garáží není vidět ani živáčka. Otáčím klíčem v zatuhlém zámku a s vrznutím otevírám dveře. Je to pořád stejný pocit. Stejně jsem tajil dech, když jsem jako kluk tajně prozkoumával dědovo útočiště. Garáž, místo, kam se v mužském světě utíká před tím ženským, nebo spíš před světem, který zmiňovaná píseň Jamese Browna popisuje na svém konci, často zaniklým v bouřlivém finále… He’s lost in the wilderness… He’s lost in bitterness.

Úplně tu dědovu garáž vidím před sebou: starý kredenc místo ponku, orvaná kožená bunda na skobě, kokoska na polici a uprostřed, jako sfinga, stál jeho motocykl. Jen děda tu už nebyl, aby mě svezl.

O čtvrt století později, jiná garáž, jiný motocykl, stejná situace, stejný azyl. Pomalu, jako bych odkrýval Dívku s perlou, sundávám bílou plachtu. Arkticky modrý lak, opravdu připomíná perleť a chromovaný znak ve tvaru harfy zrychluje tep. Jsem zpět a vše je tak jak má být, tedy na svém místě.

Azyl..

Azyl..

Zvláštní, jak více než auto, dokáže motocykl do sebe pojmout a navždy se stát mementem tolika zážitků a situací. Roky letí. Nepravidelné burácení a prskání po čtyřproudé silnici k písečným dunám Wassenaaru a následné štelování předstihu zapalování. Testovací jízdy maskované romantickými výlety na pláž. 38 stupňů Before Top-Dead-Center… prásk, zážeh! Celé dny s hlavou v technické literatuře. Jak jen se trefit do těch 38 stupňů? Ležím na pláži, s její hlavou na svém rameni, naše nohy zapletené do sebe. Horní úvrať pravého válce nastavím lehce. Hladím ji po boku a pomalu sjíždím po lince jejího pasu. Když uchytím úhloměr na klikovou hřídel, resp. výfukovou vačku, nebude už takový problém, vrátit se o potřebný úhel předstihu. Od pasu jede ruka výš pod těsnou koženou bundu. Když správně nastavím odtrh kladívek mělo by to fungovat.

Stojím uprostřed své garáže a pouštím na zem plachtu. Pach benzínu a oleje připomíná uplynulou cestu, ale víc než ji, jako by uváděl cestu, která teprve přijde. V garáži je skoro tma, ale v duchu ji vidím. Prudce zvrátí hlavu dozadu, záda prohne jako luk a její tvář zmizí v záplavě vlasů. Je to tady! 38. stupeň před horní úvratí! Zážeh!

Requiem za muže, který jen projíždí

8.10.2012

Článek napsaný za dlouhých chvil, plných čekání by asi měl začínat velmi akčně. Tedy alespoň podle modelu Boženy Němcové, která svoji Babičku píše v nejtěžších chvílích svého života. Podle toho, jaký má Georgetown pověst ve „vyspělých“ zemích, by nějaká akční zápletka neměla být problém.  Takže tu teď přemýšlím, co byl vlatně nějvětší adrenalinový zážitek uplynulých dní, tedy krom toho, jak místní úředníci umějí hnout žlučí…

Někdy si říkám, jaká je škoda, že tyto řádky nejsou pojaty jako fikce. Ve fikci lze psát mnohem víc otevřeně a všechny své běsy uschovat do hlav cizích a vymyšlených postav. Kdežto tady je vše, co napíšu, tak nějak automaticky spjato s realitou. Nestvořil jsem zde postavu, za kterou bych se mohl schovat. Ale nevadí. De facto mi nic nebrání, abych zde začal psát o něčem, co se mohlo, ale také nemuselo stát. Jen to pěkně výrazně oddělím kurzívou a je to. Takže pomyslný zřízenec divadla Semafor – pan Balcar gonguje a uvádí pásmo, které může být skutečný zážitek těchto dní, ale také nemusí a jeho líčení se stalo jen rozvernou kratochvílí v těchto dlouhých dnech, jinak zcela zaplněných byrokratickou anabází…

Za pestrobarevnou hradbou na sobě naskládaných kontejnerů na přehu řeky Demerary se tísní trojice na místní poměry majestátních budov: hlavní pošta, zemské muzeum a obchodní dům. Pošta i muzeum by samotné byly na delší popisování. Pošta, protože ta má vždycky dost příběhů k vyprávění. No a muzeum Guyany… Pětimetrový model hlodavce z doby ledové a na cihlách stojící vládní Rolls-Royce z 60. let, to jsou jen pitoreskní doplňky jinak pohádkového muzea taxidermie.

Největší příběh těchto dnů se ale paradoxně odehrál v budově třetí – v tom ošuntělém obchodním domě. Lépe řečeno v jedné jeho sekci – v papírnictví u kasy číslo 3…

Za monitorem elektronické pokladny sedí vzpříma, jako člověk hrdý na svoji práci. Její pleť má barvu právě rozpuštěné čokolády, ale ne úplně tmavou, jakou by měla čokoládá hořká. Tahle je mléčná a sametově se leskne ve světle zářivky. Když zalovím v zhruba padesátce pojmenovaných odstínech hnědé barvy, volil bych asi Cordovanskou, ale dost dobře by to mohl být i odstín Russet či barva čerstvě upražené robusty.

Její firemní uniforma sestává z bílé košile s ohrnutými rukávy a černých kalhot. Uhlazený drdol prozrazuje délku rozpuštěných vlasů až na lopatky. Nos má evropské rysy, i když oční bělmo je kolem zcela tmavých panenek nažloutle zakalené. Přestože má za sebou metrovou vrtuli obřího větráku, která žene vzduch přes její tělo ke mně, nedokáži identifikovat žádnou vůni. Snad jen lehounkný nástin vůně šampónu. Drobné z kasy mi vrací dlaň s dlouhými, štíhlými prsty. Na levém zápěstí má kožený náramek. Její nehty mi pohladí mojí dlaň a nasypou tam inflací zcela znehodnocené placičky z mědi. Udělá to pomalu, příliš pomalu. Zvednu oči a poprvé se jí podívám zpříma do očí. Ví, na co myslím, a to, že já teď vím, že ona to ví, to jí vubec nepřivádí do rozpaků. Naopak. Její rty si v nepatrném záchvěvu úsměvu pohrají s tou myšlenkou než mi poděkují za nákup. Je zvyklá, že se mužům líbí.

Jsem na cestě a každým dnem mohu zmizet z města. To není vhodný čas na to, říkat si, že to udělám zítra, jindy nebo někdy. Ve dveřích obchoďáku se otáčím a vracím se k té kase. Zvedne ke mně oči, které dráždí podivným údivem. Naši transakci již považují za vyřízenou. Říkám jí že je nejkrásnější žena, kterou jsem tady potkal. Úsměv má až překvapivě dětský. Bude mladší, než jsem si myslel, ale ne o moc, soudě podle pohledu jejích očí. Teň dětský úšměv patřil spíš jejím kolegyním, které si návratu jediného bělocha v celé čtvrti nemohly nepovšimnout a teď hltají každé slovo.

Z jaké země jsi?“ Její angličtina má přízvuk, kterému není lehké rozumět. Odpovídám jako vždy, ale chytám se až s Evropou.

Jsme na cestě na jih a ve městě jen čekáme na auta,“ dodávám a opět se dostavuje ten podivně trapný pocit. Asi vůbec nemám důvod, citít se tak, ale připadám si, jak bych byl za někým na návštěvě ve vazební věznici a líčil mu své plány na dovolenou.

Nešla bys někam na drink, na kafe, nebo se jen tak projít, teda jestli je to nějak nevadí,“ ozývá se z mých úst a začínám sám sebe z výšky sledovat, do čeho se to vlastně pouštím.

A ta žena, co tu byla s tebou, to je kdo,“ ptá se a mně chvíli trvá, než si uvědomím, že jsme tu včera už něco nakupovali a byla s námi Dana.

To je moje kolegyně z expedičního týmu, je vdaná… A co ty? Jsi vdaná?“

Pátravý pohled vystřídá úsměv.

Víš kde je Seagull? Tam bychom se mohli sejít.“

V hlavě mi to šrotuje ale za živého boha si nevybavuji, že bych za těch pár dní někde viděl nějaký podnik či místo podobného jména.

Bohužel nevím, kde to je. Z města znám třeba ten veliký kostel hned za rohem. Co se sejít někde tam?

Ke kase přistoupí nějaká paní a platí za chumáč červených dárkových mašlí. Jsou jako živé a padají na zem. Zmatek, nervozita. Najednou si uvědomím, co jsem způsobil. Dívá se na nás celý krám. Dva hlídači u vchodu, dvě další pokladní a po očku, jen tak mezi regály i hrstka zákazníků. Oprsklý běloch tu dělá do jejich holky… Konečně je ta paní pryč.

Myslíš katedrálu tady vzadu? Tam ne.“

Zavrtí hlavou, zkřiví trošku čelo a podívá se trochu bokem. Vlastně ne bokem, trochu zamžourá očima v sloup. Další zákazník u pokladny platí a nastává další trapná chvíle ticha.

Máš nějaké číslo,“ ptá se mě nakonec. Na kousek papíru píšu číslo Danovy guyanské simkarty a loučím se orosen potem. Ve dveřích se mi do zad opírá tolik pohledů, že bych se o ně mohl opřít. Až na ulici si začínám uvědomovat, co jsem to vlastně udělal.

Minul víkend a nikdo se neozval. Já jsem si za tu dobu ale stačil ujasnit hned několik věcí. Tak třeba ten podnik čí místo Seagull (neboli racek) zcela jistě mělo znamenat Sea Wall, tedy místní pláž. Nejspíš jediné místo široko daleko, kde se dá v klidu sejít s bělochem a nebýt při tom nikomu na očích. Jenže to bych já musel rozumět té guyanské dikci a ona být zvyklá nazývat břeh moře pláží. Jenže holt Georgetown leží pod úrovní mořské hladiny, a tak se tu pláži prostě říká hráz. Mělo mě to napadnout. Ne, vůbec jsem se do té konverzace neměl pouštět. Ten obchoďák, pošta i to muzeum, to všechno patří do jiné doby, do jiného světa. Do světa, ze kterého já prostě vyčnívám. Stačí se podívat do mé tváře a každý pochopí, že tímhle městem jen projíždím. Každý ví, že se nezdržím a ví to i ona. A já bych si to měl sakra uvědomovat ze všech nejvíc. Stejně jako fakt, že v tomhle městě se rande s bělochem bere vážně a vůbec bych se nedivil, kdyby zanechávalo nějaké stigma.

Pláž alias Sea Wall, Georgetown, Guyana (foto: Kuba Nahodil)

Začíná odpočítávání

7.3.2011

Nikdy nepochopím, kolik absolutně „nutných“ věcí zaplní můj seznam, když se balím na nějakou cestu. Pravda, v průběhu let se mi ho snad podařilo trochu zredukovat, ale stále mi to přijde neúnosné. V sobotu jsem se byl podívat v nově otevřeném Národním technickém muzeu a znovu se kochal ladnými křivkami Tatry 87 pánů cestovatelů Hanzelky a Zikmunda. Vůz, o který si po návratu z cest hodili korunou, když jej dostali od Tatry Kopřivnice darem. Vyhrál pak Hanzelka. Teda pokud se nepletu 🙂

Slavná Tatra 87

 

No a jak se tak koukám na to jejich auto, nikdy nedokážu pochopit, jak se do té limuzíny dokázali nacpat se vším svým vybavením. To chce opravdu propracovaný systém, který já zřejmě stále nejsem schopný vytvořit. Alespoň, že tentokráte jedeme čtyři Defendery (tři 110 a jedna 90) se stejným motorem a snad doknce i rokem výroby. Takže když bychom poskládali dohromady všechny naše náhradní díly, snad by se z toho postavil i Defender pátý… Výhodu to má táké tu, že poprvé nevezu všechny čtyři poloosy, ale jen jednu asi 20kg bedýnku s nějakým tím werkem z náprav a rozvodovky. Kolega, který před lety absolvoval návrat z Íránu bez turba, si veze turbo a další posádka má zase vstřikovací čerpadlo a vstřiky. Mým zlatým hřebem ve společné expediční pokladici náhradních dílu je mezinápravový diferenciál!

Upouštíme vzduch v dunách... foto:J.Kolčava

Ale dosti technickýc řečí. Od seznamu dílů jsem se postupně přesunul k seznamu oblečení, léků, navigace, fotografického vybavení, kuchyně, elektronické komunikace, zkrátka těch seznamů je nespočet. Na konci toho odškrtávání si pak vždy uvědomím, že jsem si vlastně vůbec nestačil přečíst průvodce. Při cestách do Severní Afriky jsem se vždy chlácholil představou, že na trajektu bude času dost. Leč dvoudenní trajekt z provensálského Sete či severoitalského Janova se zatím vždy proměnil v bujarý večírek. Cestou tam díky návalu očekávaného dobrodružství a cestou zpět z radosti nad zase jedním splněným snem. Tak to holt, jako vždy, nakonec zbude na ty naše spolujezdce, kteří kompenzují naši práci s přípravou aut pečlivým studiem zemí, kam míříme. No, jsem na ně zvědav…

Jeden ze zmíněných večírků - zde za komínem trajektu Janov-Tunis...

Tuto výpravu bych mohl docela dobře nazvat i cestou za ikonami světové kinematografie. A to hlavně díky Jordánsku, které, jak známo, dodalo plenéry pro natáčení Indiana Jonese – dílu Poslední křížová výprava z roku 1989 (Chrám v Petře) a pompézní davové scény velkofilmu Lawrence z Arábie (1962) hostilo mezi svými dramatickými skalisky Wadi Rum, dnes národní park a jeden z hlavních cílů naší cesty!

 

Letos je to trochu jiné i v tom, že kromě Jordánska a snad i Libanonu (pokud se tam alespoň na skok podíváme), mám Turecko i Sýrii relativně projetou. Nebo jinak, vím, že dokud nebudeme v poušti na jihu Jordánska, je to zatraceně dlouhý asfaltový vopruz, který by se dost dobře dal odřídit i v pohodlnějším autě, než Land Roveru. Ale když ono to o tom prostě je. To si pak takhle v podvečer zaparkuji Defendera někde v písečné pláni, opřu se o pneumatiku a hledíc do plaménů malého ohýnku otevřu starostlivě propašované pivko. (V horším případě otevřu nealkoholické pivo z místních zdrojů.) A jak se tak budu opírat o to mé hranaté a zaprášené auto, bude mě jeho stále teplý motor sálat za krk. Všude bude úplná tma a naprosté ticho. Jen když posvítím baterkou, tak možná opodál zasvítí dvojice očí maličké pouštní lištičky.

Po celém dni v dunách se chystá večeře foto:J.Kolčava

 

Teda, takhle se mi vrací mé vzpomínky. Nepříjemné zážitky, jako opravy auta v písku, nebo bouře, sypající žlutý prach úplně všude, to všechno pak splyne do jednoho celku s těmi úžasnými okamžiky, kdy se celý svět smrsknul do životního cíle vyjádřeného v azimutu a jak by možná napsal Čapek, do posledních věcí člověka.

 

Krátký sestřih z Libye

2.7.2008

Víření bubnů….. Po „pouhých“ patnácti měsících od návratu z Libye náš kameraman s velkou slávou dodal film z této cesty. Tedy vlastně kompilaci toho, co bylo asi v 5 dílech odvysíláno v TV. Ale lepší než drátem do oka. Pro potřeby blogu jsem z jeho filmu udělal kratičký sestřih. Podrobnější informace o expedici je možné najít na zatím ne zcela hotových webových stránkách mopagi.cz V budoucnu se však o této cestě rozepíši i zde. 

Materiál k tomuto sestřihu jsem čerpal z DVD a zatím se mi nepodařilo zkonvertovat formát .vob do něčeho, s čím by fungoval můj macovský střihový prográmek. Na rychlo jsem stáhnul nějaký konvertor. Proto je bohužel po celou dobu přes obraz otravný hologram „Evaluation copy“. Snad to časem napravím.

Dávné poklady starého PC

1.7.2008

Před pár dny jsem „čistil“ stařičký počítač od všech starých dat, abych ho s konečnou platností uložil k ledu a začal plně využívat nového Maca. V jedné zastrčené složce jsem náhodou objevil kratičké filmečky z digitálního fotoaparátu, jakému se dnes přezdívá „krabička od mýdla“. Záběry zachycují moji první cestu do rumunských hor, konkrétně jde o sever země – pohoří Maramureš, v roce 2002. 

Řekl jsem si, že je škoda, nechat filmečky a několik málo fotek upadnout do zapomnění a v rychlosti jsem sestříhal poněkud celou věc parodující etudu. Tehdy jsem tam totiž značně pomačkal už tak dost vetchou Land Rover Discovery (200 Tdi). Nutno podotknout, že na filmu nejsou ty nejhorší okamžiky, protože ty se zpravidla odehrávaly buď v noci, nebo ve strašlivém zmatku kdesi nad propastí. Právě se chystám po nějaké době do Rumunska znovu. Nicméně offroad, kdy se ujedou za 12h tvrdé práce s navijákem a motorovkou pouhé 4 km, si pro tentokrát nechám s radostí ujít. 🙂

 

 

Zahrádka je už skoro hotová…

28.6.2008

 

… a ve středu vyráží na zatěžkávací zkoušku do transylvánských hor! Po instalaci stanu vznikla v zadní části zahrádky pochozí plocha o velikosti cca 100x145cm! To je dost místa i pro piknik!  

 

 

Další vychytávka je uchycení výjezdových „waflí“, neboli plastikové variantě výjezdových plechů. Ty jsou uchyceny právě pod pochozí částí a vytahují se do strany:

 

 

Prostě kluci z OWR se vytáhli! Ješte musí zahrátka projít pokovením anioxidační vrstvou za studena. Nechtěli jsme riskovat zkroucení při pozinkování. Konečné foto dodám ASAP (Jak jen to bude možné :-).

 

Vzkaz od kamaráda

16.5.2008

Gratuluju, Zebra se stala známou!

– tak takovýhle email jsem dostal od kamaráda Martina, mimochodem, štastného majitele vojenského speciálu LR 110 HT.  

A jako vysvětlení mi poslal tento obrázek:  

 

 

Jeden z našich sponzorů si mojí Zebru, kterak se probíjí libyjským Erg Murzugem, dal do záhlaví svých webovek. Ale nebojte, oni se tam ty fotografie střídají s každým obnovení stránky… A občas tam je i farmářskej Defík po disky v hnoji. 😦 Je důležité, umět se radovat z maličkostí… 🙂  

 

Několik jarních novinek

4.5.2008

 

Poněkud dlouho jsem se neozval. Holt se trochu nahrnula práce, škola apod. Každopádně se zatím událo plno zajímavých novinek! Kupříkladu Zebra I. prošla posledními úpravami a pomalu se s novým majitelem chystá na další cestu. Tentokráte do ukrajinského Černobylu. Říkám si, co chudinku ještě všechno čeka… 🙂

Když jsem se byl začátkem dubna podívat v dílně, kde jí celou zrekonstruovali – Offroad Wreck Rescue, už se vymýšlelo zajímavé uchycení heveru a přídavná nádrž!

 

 

 

 

 No a v tu dobu už zde byl „další pán na holení“ – další Defender 90 na kompletní renovaci:

 

 

Já se už nemohu dočkat, až skončí me školní a jiné povinnsti a budu mít zase chvíli čas na svoji Zebru II.  

Má Zebra si prozatím na plánované expediční úpravy sama vydělává. Jezdím s ní totiž na natáčení francouzsko-italského filmu „Resolution 819“, který bude o nechvalně známém případu Srebrenice. Odehrává se tedy za války v bývalé Jugoslávii a má Zebra pro toto natáčení svlékla pruhy, aby přijala znaky UN jednotek.

 

 

 Jako vcelku věrohodná kulisa „města ve válce“ dobře posloužila četná zákoutí Žatce…

 

 Jakmile se začne na mé Zebře pracovat, budu samozřejmě podrobně informovat!