Archive for the ‘Land Rover’ Category

Proč je důležité psáti dopisy

29.3.2015

Santiago de Cuba

6. listopadu 1940

Pro: p. Franklin Roosevelt, president Spojených států

„Můj dobrý příteli Roosevelte,

neumím moc anglicky, ale znám dost na to, abych vám mohl napsat. Rád poslouchám rádio a jsem velmi šťastný, protože jsem v něm slyšel, že se stanete prezidentem pro nové (peroido). Je mi dvanáct let. Jsem kluk, ale hodně přemýšlím, ale nemyslím na to, že píšu prezidentovi Spojených států. Jestli chcete, dejte mi desetidolarovou bankovku, zelenou americkou, v dopise. Nikdy jsem ji totiž ještě neviděl a chtěl bych ji mít. Má adresa je:

Sr. Fidel Castro

Colegio de Dolores

Santiago de Cuba

Oriente Cuba

Neumím moc anglicky, ale umím hodně španělsky a předpokládám, že vy španělsky moc neumíte, ale anglicky hodně, protože jste Američan, ale já Američan nejsem.

Moc děkuji, Sbohem, Váš přítel,

Fidel Castro

P.S. Pokud chcete železo, abyste mohl stavět své lodě, ukážu vám největší doly na železo na zemi. Jsou v Mayari Oriente Cuba.“

fidel

Říká se, že přijímat je těžší než dávat. A já myslím, že to platí i o poště. Ono totiž kolikrát není úplně jednoduché takový obyčejný dopis přijmout. Teda zvlášť, pokud jste prezident a jde o desetidolarovou bankovku, výměnou za doly na železo a kurz španělštiny… Pravda, když v dnešní době někdo posílá klasický dopis hlavě státu, je to spíš proto, aby měl kam nasypat antrax, který se emailem obecně blbě posílá. Nicméně, i dopis bez speciální náplně není obyčejným kusem papíru a jen těžko se odhaduje, jak důležitou věc vlastně člověk drží v ruce.

Prezident Roosevelt měl v tomto ohledu opravdu štěstí. Rok před malým Fidelem mu napsal Albert Einstein s tím, že by ho chtěl upozornit na určitou možnost využití uranu a jaderné reakce pro vývoj nového typu zbraně. Tenhle dopis de facto odstartoval projekt Manhattan, tedy vývoj atomové bomby.

albert

 

A nebyl to jediný slavný dopis vědce. Svým zevrubným plánkem rakety, zaslaném v urgentním listě zodpovědným autoritám, chtěl školák Denis Cox v roce 1957 zapojit Austrálii do celosvětového závodu o dobývání vesmíru.

raketa1

Kolik znáte australských astronautů? Vidíte! Dopis malého Denise nebyl brán nejspíš příliš v potaz. Stejně jako list Američanky Annie Oakleyové, ostrostřelkyně z legendární show Buffalo Billa. Ta, počátkem dubna 1898, vpředvečer války se Španělskem, nabídla v dopise americkému prezidentovi McKinleymu služby své a svých padesáti svěřenkyň k obraně vlasti. Zase nic.

annie

I když, na druhou stranu, takový dopis nemusí nutně souviset s něčím zásadním. Kolik důležitých depeší musel za svůj život přijmout generál a pozdější prezident Eisenhower! A beztak si nakonec nejvíc užil osobní dopis královny Alžběty II., která mu po dlouhém čekání konečně poslala recept na lívance, které si tolik oblíbil při návštěvě Británie. A vůbec nevadilo, že to byl recept pro 16 osob!

„… Pokud jich je méně, jednoduše dávám méně mouky a mléka. Ostatní ingredience použiji tak, jak je uvedeno.“

recept 1recept2

Kdyby byl býval takový prezident Nixon raději sbíral recepty, možná udělal lépe. Nicméně mu budiž ke cti, že si alespoň po prvním přistání člověka na Měsíci nepopletl projevy a nepřečet ten, který měl připravený pro případ katastrofy. Dopisy, psané tzv. do foroty, mohou totiž nadělat pěknou paseku…

„Osud určil, že muži, kteří v míru vyrazili prozkoumat Měsíc, budou zde odpočívat v pokoji. Stateční muži, Neil Armstrong a Edwin Aldrin, vědí, že není naděje na jejich záchranu. Ale rovněž vědí, že v jejich oběť skýtá naději pro lidstvo. …“

moon

Ale opusťme svět dopisů slavných nebožtíků, které jednou někdo najde v bedně s nápisem „mému životopisci“. Dopisy mohou ukrývat či připomínat i zázraky zcela všedního dne. Mohou dávat sílu či dokonce měnit životy. Jaký asi měla pocit 21letá fanynka Iggyho Popa, složitou životní situací frustrovaná dívka, které Iggy po devíti měsících odepsal na její dvacetistránkový dopis?

„Drahá Laurence,

děkuji ti za tvůj nádherný a okouzlující dopis, ozářila jsi můj zatemnělý život. Přečetl jsem celou tu zkurvenou věc, drahá. Samozřejmě, že bych tě chtěl vidět v tvých černých šatech a bílých ponožkách. Ale ze všeho nejvíc bych tě chtěl vidět, jak se zhluboka nadechneš a uděláš všechno, abys přežila a našla něco, co můžeš milovat…“

iggyiggy2

Pár slov načmáraných tužkou na papír dokáže strašně moc. Jak ostatně dokázal krátký vzkaz, shozený v den pádu Saigonu – 30. dubna 1975, z kroužícího letadélka Cessna na palubu letadlové lodi USS Midway. Lístek přiměl kapitána Larry Chamberse, aby nařídil shodit několik helikoptér do moře. Udělal tak místo k přistání majorovi jihovietnamského letectva, který naložil do Cessny manželku s pěti dětmi a uprchl ze své země.

„Můžete posunout helikoptéry na druhou stranu? Mohu přistát na vaší ranveji, mohu letět ještě 1 hodinu, máme na posunutí dost času. Prosím, zachraňte mě. Major Bung, žena a 5 dítě.          „

vietnam

Za dva týdny sednu do auta a spolu s kamarády vyrazím do pouště. V mnohém to asi bude podobné, jako když jsme takhle vyráželi před lety. V něčem se to ale přecejen asi lišit bude. V útrobách aut, kdesi mezi bednami náhradních dílů, kanystrů vody a nafty a další spousty věcí, pojede s námi nenápadný poštovní pytel. Bude to zvláštní pocit, vézt za zády myšlenky cizích lidí. Bude to zvláštní pocit, stát se na okamžik pošťákem. Tyhle dopisy pak z našeho cíle, města v poušti, pošleme zpět domů. Úplně stejně, jako bychom vypustili z klece poštovní holuby. Má to nějaký smysl? Nevíme, ale věříme, že ano. Pojedeme ve stopách průkopníků letecké pošty na jih, kdy pytle s poštou byly cennější než pilotův život. I kdyby těch našich dopisů byla jen hrstka, není fajn objevit jednou ve schránce něco jiného než složenky a nevyžádanou reklamu? Bez ohledu na to, bude-li v té obálce s cizokrajným razítkem prostý pozdrav z dálek, vyznání, přiznání, nebo třeba jen recept na lívance.

Jestli chcete, můžete s námi svůj dopis poslat. Více na Expedice Jižní pošta

Šálek sarajevské kávy

17.5.2013

Ten způsob, jakým si balím věci, má v sobě cosi horečného. Kombinace ujišťování sama sebe, že jsem na nic nezapomněl a faktu, že co nemám, vlastně nepotřebuji. Po šesti letech jsme se zase sešli ve staré dobré sestavě. Od chvíle, kdy jsme společně projeli pouštní stezku Ghadameš – Ghat podél libyjsko-alžírské hranice, jako by neuplynuly roky, ale jen krátká chvíle. A možná právě to, dělá z té naší partičky kamarádů z různých konců republiky dobrou společnost. Vyrážíme na Balkán a opět je cesta samotná důležitější, než náš cíl.

Řekl jsem, že se mi to nezdá být tak dlouho, ale stačí prvních pár set kilometrů, abych si uvědomil, o jaký kus cesty naše životy pokročily. Před a za naše jména naskákaly tituly a peněženky většiny z nás už nezdobí všeříkající fotografie mladé slečny, nýbrž roztomilý snímek předškolního děcka. U těch pilnějších z nás je to i slušivý dětský dvojportrét.

akak

Polovina staré party, Akakus, březen 2007

Trasa zůstává stejná jako už mnohokrát: Praha – Brno – a dál na jihovýchod. Když přidávám plyn v posledním stoupání, než spadneme na maďarskou pustu, vzpomenu si, jak jsem tady před osmi lety řešil motor politý naftou z podtékajících vstřiků. Byla to naše první cesta do Damašku, ale jisté nebylo, jestli auta vůbec zvládnou Istanbul. Dnes je naší největší starostí, aby v zánovním autě dobře chladila lednice a to, jak obalamutit elektronický omezovač maximální rychlosti.

Něco je prostě jinak. Najednou nás zajímá předpověď počasí. Jako by už déšť či mráz přestaly být nedílnou součástí dobrodružství, ale předzvěstí zkažené dovolené. Ano, skutečně – něco musí být jinak, říkám si, když v Sarajevu dopíjím ranní kávu, házím na zadní sedadlo už nepotřebné mapy Albánie a startuji motor. Kluci pokračují dál přibližným azimutem 155 stupňů a já se s kamarádem vracím domů. Máme k tomu důvod: jeho ženu, která zůstala doma sama s malým děckem a onemocněla. Už vím, co je jinak. Už to není jen o nás. Teď s námi cestují i ti, kteří zůstali doma. A i když dětské sedačky na pár dní nahradily výjezdové plechy, vyprošťovací kurty a kanystry s naftou, obávám se, že priority jsou jasně dané. Vlastně to tak ale má asi být. Kafe v Sarajevu stojí za to, i když je to jen na otočku. A co, stejně bych měl jít do práce, abych vydělal na dluhy z poslední expedice. V té naší partičce jsem totiž zatím stále ještě bezdětný…

From Sarajevo with Love

From Sarajevo with Love

Začíná odpočítávání

7.3.2011

Nikdy nepochopím, kolik absolutně „nutných“ věcí zaplní můj seznam, když se balím na nějakou cestu. Pravda, v průběhu let se mi ho snad podařilo trochu zredukovat, ale stále mi to přijde neúnosné. V sobotu jsem se byl podívat v nově otevřeném Národním technickém muzeu a znovu se kochal ladnými křivkami Tatry 87 pánů cestovatelů Hanzelky a Zikmunda. Vůz, o který si po návratu z cest hodili korunou, když jej dostali od Tatry Kopřivnice darem. Vyhrál pak Hanzelka. Teda pokud se nepletu 🙂

Slavná Tatra 87

 

No a jak se tak koukám na to jejich auto, nikdy nedokážu pochopit, jak se do té limuzíny dokázali nacpat se vším svým vybavením. To chce opravdu propracovaný systém, který já zřejmě stále nejsem schopný vytvořit. Alespoň, že tentokráte jedeme čtyři Defendery (tři 110 a jedna 90) se stejným motorem a snad doknce i rokem výroby. Takže když bychom poskládali dohromady všechny naše náhradní díly, snad by se z toho postavil i Defender pátý… Výhodu to má táké tu, že poprvé nevezu všechny čtyři poloosy, ale jen jednu asi 20kg bedýnku s nějakým tím werkem z náprav a rozvodovky. Kolega, který před lety absolvoval návrat z Íránu bez turba, si veze turbo a další posádka má zase vstřikovací čerpadlo a vstřiky. Mým zlatým hřebem ve společné expediční pokladici náhradních dílu je mezinápravový diferenciál!

Upouštíme vzduch v dunách... foto:J.Kolčava

Ale dosti technickýc řečí. Od seznamu dílů jsem se postupně přesunul k seznamu oblečení, léků, navigace, fotografického vybavení, kuchyně, elektronické komunikace, zkrátka těch seznamů je nespočet. Na konci toho odškrtávání si pak vždy uvědomím, že jsem si vlastně vůbec nestačil přečíst průvodce. Při cestách do Severní Afriky jsem se vždy chlácholil představou, že na trajektu bude času dost. Leč dvoudenní trajekt z provensálského Sete či severoitalského Janova se zatím vždy proměnil v bujarý večírek. Cestou tam díky návalu očekávaného dobrodružství a cestou zpět z radosti nad zase jedním splněným snem. Tak to holt, jako vždy, nakonec zbude na ty naše spolujezdce, kteří kompenzují naši práci s přípravou aut pečlivým studiem zemí, kam míříme. No, jsem na ně zvědav…

Jeden ze zmíněných večírků - zde za komínem trajektu Janov-Tunis...

Tuto výpravu bych mohl docela dobře nazvat i cestou za ikonami světové kinematografie. A to hlavně díky Jordánsku, které, jak známo, dodalo plenéry pro natáčení Indiana Jonese – dílu Poslední křížová výprava z roku 1989 (Chrám v Petře) a pompézní davové scény velkofilmu Lawrence z Arábie (1962) hostilo mezi svými dramatickými skalisky Wadi Rum, dnes národní park a jeden z hlavních cílů naší cesty!

 

Letos je to trochu jiné i v tom, že kromě Jordánska a snad i Libanonu (pokud se tam alespoň na skok podíváme), mám Turecko i Sýrii relativně projetou. Nebo jinak, vím, že dokud nebudeme v poušti na jihu Jordánska, je to zatraceně dlouhý asfaltový vopruz, který by se dost dobře dal odřídit i v pohodlnějším autě, než Land Roveru. Ale když ono to o tom prostě je. To si pak takhle v podvečer zaparkuji Defendera někde v písečné pláni, opřu se o pneumatiku a hledíc do plaménů malého ohýnku otevřu starostlivě propašované pivko. (V horším případě otevřu nealkoholické pivo z místních zdrojů.) A jak se tak budu opírat o to mé hranaté a zaprášené auto, bude mě jeho stále teplý motor sálat za krk. Všude bude úplná tma a naprosté ticho. Jen když posvítím baterkou, tak možná opodál zasvítí dvojice očí maličké pouštní lištičky.

Po celém dni v dunách se chystá večeře foto:J.Kolčava

 

Teda, takhle se mi vrací mé vzpomínky. Nepříjemné zážitky, jako opravy auta v písku, nebo bouře, sypající žlutý prach úplně všude, to všechno pak splyne do jednoho celku s těmi úžasnými okamžiky, kdy se celý svět smrsknul do životního cíle vyjádřeného v azimutu a jak by možná napsal Čapek, do posledních věcí člověka.

 

Krátký sestřih z Libye

2.7.2008

Víření bubnů….. Po „pouhých“ patnácti měsících od návratu z Libye náš kameraman s velkou slávou dodal film z této cesty. Tedy vlastně kompilaci toho, co bylo asi v 5 dílech odvysíláno v TV. Ale lepší než drátem do oka. Pro potřeby blogu jsem z jeho filmu udělal kratičký sestřih. Podrobnější informace o expedici je možné najít na zatím ne zcela hotových webových stránkách mopagi.cz V budoucnu se však o této cestě rozepíši i zde. 

Materiál k tomuto sestřihu jsem čerpal z DVD a zatím se mi nepodařilo zkonvertovat formát .vob do něčeho, s čím by fungoval můj macovský střihový prográmek. Na rychlo jsem stáhnul nějaký konvertor. Proto je bohužel po celou dobu přes obraz otravný hologram „Evaluation copy“. Snad to časem napravím.

Dávné poklady starého PC

1.7.2008

Před pár dny jsem „čistil“ stařičký počítač od všech starých dat, abych ho s konečnou platností uložil k ledu a začal plně využívat nového Maca. V jedné zastrčené složce jsem náhodou objevil kratičké filmečky z digitálního fotoaparátu, jakému se dnes přezdívá „krabička od mýdla“. Záběry zachycují moji první cestu do rumunských hor, konkrétně jde o sever země – pohoří Maramureš, v roce 2002. 

Řekl jsem si, že je škoda, nechat filmečky a několik málo fotek upadnout do zapomnění a v rychlosti jsem sestříhal poněkud celou věc parodující etudu. Tehdy jsem tam totiž značně pomačkal už tak dost vetchou Land Rover Discovery (200 Tdi). Nutno podotknout, že na filmu nejsou ty nejhorší okamžiky, protože ty se zpravidla odehrávaly buď v noci, nebo ve strašlivém zmatku kdesi nad propastí. Právě se chystám po nějaké době do Rumunska znovu. Nicméně offroad, kdy se ujedou za 12h tvrdé práce s navijákem a motorovkou pouhé 4 km, si pro tentokrát nechám s radostí ujít. 🙂

 

 

Zahrádka je už skoro hotová…

28.6.2008

 

… a ve středu vyráží na zatěžkávací zkoušku do transylvánských hor! Po instalaci stanu vznikla v zadní části zahrádky pochozí plocha o velikosti cca 100x145cm! To je dost místa i pro piknik!  

 

 

Další vychytávka je uchycení výjezdových „waflí“, neboli plastikové variantě výjezdových plechů. Ty jsou uchyceny právě pod pochozí částí a vytahují se do strany:

 

 

Prostě kluci z OWR se vytáhli! Ješte musí zahrátka projít pokovením anioxidační vrstvou za studena. Nechtěli jsme riskovat zkroucení při pozinkování. Konečné foto dodám ASAP (Jak jen to bude možné :-).

 

Vzkaz od kamaráda

16.5.2008

Gratuluju, Zebra se stala známou!

– tak takovýhle email jsem dostal od kamaráda Martina, mimochodem, štastného majitele vojenského speciálu LR 110 HT.  

A jako vysvětlení mi poslal tento obrázek:  

 

 

Jeden z našich sponzorů si mojí Zebru, kterak se probíjí libyjským Erg Murzugem, dal do záhlaví svých webovek. Ale nebojte, oni se tam ty fotografie střídají s každým obnovení stránky… A občas tam je i farmářskej Defík po disky v hnoji. 😦 Je důležité, umět se radovat z maličkostí… 🙂  

 

Několik jarních novinek

4.5.2008

 

Poněkud dlouho jsem se neozval. Holt se trochu nahrnula práce, škola apod. Každopádně se zatím událo plno zajímavých novinek! Kupříkladu Zebra I. prošla posledními úpravami a pomalu se s novým majitelem chystá na další cestu. Tentokráte do ukrajinského Černobylu. Říkám si, co chudinku ještě všechno čeka… 🙂

Když jsem se byl začátkem dubna podívat v dílně, kde jí celou zrekonstruovali – Offroad Wreck Rescue, už se vymýšlelo zajímavé uchycení heveru a přídavná nádrž!

 

 

 

 

 No a v tu dobu už zde byl „další pán na holení“ – další Defender 90 na kompletní renovaci:

 

 

Já se už nemohu dočkat, až skončí me školní a jiné povinnsti a budu mít zase chvíli čas na svoji Zebru II.  

Má Zebra si prozatím na plánované expediční úpravy sama vydělává. Jezdím s ní totiž na natáčení francouzsko-italského filmu „Resolution 819“, který bude o nechvalně známém případu Srebrenice. Odehrává se tedy za války v bývalé Jugoslávii a má Zebra pro toto natáčení svlékla pruhy, aby přijala znaky UN jednotek.

 

 

 Jako vcelku věrohodná kulisa „města ve válce“ dobře posloužila četná zákoutí Žatce…

 

 Jakmile se začne na mé Zebře pracovat, budu samozřejmě podrobně informovat!

 

Land Rover a ženy

2.2.2008

 

Řekl jsem si, že tento blog nemá být pouze pro nadšence mužského pohlaví, kteří si v bahně a s náhonem všech čtyř kol dokazují vládu nad vším tvorstvem.

 

 

Nutno říci, že jsem si nezvolil lehký úkol. Je přeci mnohem jednoduší, hovořit o automobilech a ženách, když mám na mysli sportovní vůz.  

 

 

Známe přeci ty všeobecně rozšířené poučky typu „Velké auto malý…tentononc“, nebo „Jak kdo řídí, takový je v posteli.“ Ne, že by na tom něco nebylo, jen to jaksi teď trochu degraduje moji snahu. Rozumějte, nepíšu zde o pětisetkoňovém Lamborghini v kanárkově žlutém laku a s béžovým interiérem. Mluvím tu o drkotající otřískané krabičce, která leckdy páchne hnojem a když ze sebe vytáhne osmdesátku, neslyšíte vlastního slova. Však také, když se podíváme na historické reklamní materiály Land Roveru, ještě dlouho za jeho volantem neuvidíme křehkou blondýnku. Minimálně prvních deset je Landy vyobrazen jako víceúčelový traktůrek, který řídí udřený strýček.

 

Reklamní materiál LR Serie I. z roku 1948  

Ale s příchodem rock´n´rollu, prvních antikoncepčních pilulek a květinových dětí vstupuje na řadu Landy, který se utrhl z řetězu poválečného budování venkova. Dobývá garáže nejrůznějších hašišáků, quasi dobrodruhů, potrhlých umělců a snobů se smyslem pro humor.

 

 

Landy, zejména ve verzi s plátěnou střechou a rozvorem 109 inchů, uveze partičku až dvanácti rozdováděných groupies a náramky či nehty, drásající při dovádění kapotu, nikomu nevadí. Reklamní slogan z 50.let „Land Rover – the world’s most versatile vehicle“ dostává nový rozměr.

 

Podívejte se na trailer kultovního trháku Zvětšenina z roku 1966…

 

A co více. Všichni pochopí, že Landy je i auto pro ženy a že její pozice je za tímto tvrdým volantem pevnější, než kdyby byla jen ozdoba, zabalená do kožichu a položená do sedačky sterilního sporťáku, jenž řídí nějaký vymydlený macho.

 

Díky  Danovi Přibáňovi přidávám další „důkaz místo slibů“, aneb Marilyn Monroe!  

 

Když jsem byl ještě majitelem LR Discovery a snil o hranatém Defenderu, brouzdal jsem po inzerátech na internetu a narazil na fotografii starého Landyho z roku 1978, který byl na prodej. Na jeho kapotě seděla sličná blonýnka. S jeho majitelem jsem se pustil do emailového rozhovoru, který vyústil v mnohaleté přátelství a společné expedice na Saharu a Blízký východ.

 

Radek diriguje Rachmaninova klíčem č. 12 a ráčnou od goly, GB, Wales, září 2003

 

Oba jsme se shodli na tom, že je to velmi příjemný pohled, vidět ženu za volantem tohoto – primárně výhradně mužského vozu. U něho byl tento fakt ještě zpestřen faktem, že svého prvního Landyho kupoval, jako správný nadšenec, ještě bez řidičáku, tudíž ho domů musela dopravit jeho tehdejší přítelkyně.  

 

Když jsem později řídil tento starý vůz já, byl jsem překvapen, jak to zvládla. Bylo to totiž, jako řídit „s mrtvým slonem na zádech“. Auto nereagovalo na otáčení volantem, nedrželo stopu a řazení bylo vyčochtané jako na padesát let starém Zetoru.  

 Je dost pravděpodobné, že by Land Rover zůstal na britských polích, kdyby se tak fantasticky nehodil pro práci v britské Keni a jinde v divočině. Landy měl tu úžasnou výhodu, že se stal ikonou dobrodružství, exotiky a útěku před světem. Hranatá silueta s klasickou rezervou na kapotě v nás automaticky vyvolává „vzpomínky na Afriku“. Štafetu osvobození, kterou přivezl americký Jeep, převzal Landy a proměnil ji ve svobodu. Tam kde se na konci asfaltového koberce zastavil americký dvanáctiválec s podvozkem „proklatě nízko“, profrčel dál po rozbahněné polní cestě nespoutaný Land Rover, do kterého se vejde nejen kabelka s kreditní kartou Diners Club, ale i dětský kočárek, nádobí, malířská plátna, bedny s fototechnikou a – manžel.  

Ač by to člověk nečekal, často se setkávám se zcela protichůdnými názory na svého Land Rovera. Někteří moji kamarádi sice kvitují jeho všestranné využití a expediční nálepky vzbuzují patřičnou úctu před tisící kilometry, ujetými v písku a kamení, ale vzápětí hodnotí vůz jako nepohodlnou krabici, která neudělá „stovku pod deset vteřin“. No a naopak jsem zaznamenal ohlasy svých kamarádek, které mé auto hodnotí jako roztomilé a zajímavější, než kdejaký sporťák. No, však musím uznat, že zřejmě ideální by bylo, střídat obě varianty. Koneckonců představa vozu, jenž je ozdobou ženy (a ne naopak), je pro mě při prvním zamyšlení sportovní automobil s burácející bestií pod naleštěnou kapotou.

 

Však to je úplně jiný model dámy, než o které bude ještě řeč. Zde se nabízí zjednodušená alegorie bestie, dráždící svoji lodičkou na plynovém pedálu zmíněnou bestii pod kapotou. Detail rudé, vrzající kůže sedaček je samozřejmostí. Ale to jsme někde úplně jinde. V hollywoodském thrilleru 90. let nebo v italském pornofilmu konce let 70.  

Každopádně věřím, že se mnou bude i ta nejdivočejší dračice souhlasit, že řídit celý den nadupaný sporťák v latexové sukni a jehlových podpatcích je pěkný vopruz. Spíše se to přibližuje naivní a lehce vilné představě mužů, kteří počítají své šance v kilowattech. Landy však útočí zcela jinou taktikou.

 

 Je až spodivem, jaká foto tématika se najde na netu…  

 

Žena, která ho řídí (vynechejme banální představu nerafinované archeoložky Lary Croft s americkou představou sexappealu z posilovny) je nespoutaná mužskou představou světa. Využívá mužovu vlastní zbraň, kterou mu sebrala z garáže a neohroženě vyráží do divočiny. Je to žena s propoceným výstřihem bavlněné košile vojenského střihu, která šlape na tvrdé pedály v bagančatech, aby v husté džungli nakonec svlažila svůj temperament pod tropickým vodopádem.

 

 Propagační materiál LR, 1970  

 

Vím, blbej kýč, říkáte si. Jasně, vynechal jsem výměnu zlomené poloosy a jedno čištění trysek karburátoru. Každopádně na tom ale něco bude. Ženám přirostl neohrabaný Landy k srdci. Jak jinak si vysvětlujete to množství (nejen britských) matek od rodin, které každý den vozí své ratolesti do školy v expedičně upraveném Land Roveru? A pokud chcete něco ještě průkaznějšího, uvádím příklad reklamy na Land Rover, pro kterou pózovala nejstarší vnučka královny Elizabeth II. – Zara Phillips, sedící v zablácených šatech na rokokovém sofa. A co víc, reklamu fotila další žena – Mary McCartney, dcera Sira Paula McCartneyho. Můžete namítnout, že za dobrý honorář se dá udělat ledasco, ale reklama, ta přece musí fungovat a má své recipienty, a v tomto případě možná spíše recipientky.

 

vice zde…

 

Uzavírám toto povídání svým upřímným názorem, že starý dobrý Landy vůbec není pouze mužská záležitost. Když se zamyslíme, mnozí z nás si v nejhorším případě vzpomenou alespoň na jednu, poněkud ostřejší a chlupatější slečnu, která měla hranaté plecháče ve velké oblibě. Přece lvice Elsa!

 

 foto z knihy Joy Adamsové: Příběh lvice Elsy

 

Srandovní Landy

18.1.2008

 

Úplně vidím, jak se někteří z vás budou tvářit, když zde napíši, že s Land Roverem může být i legrace. Půjde převážně o ty z vás, kteří se na tomto blogu ocitli omylem, nebo se tak alespoň cítí. A právě především vám je věnován tento příspěvek. Chtěl bych totiž, aby tento blog byl zajímavý i pro lidi, kteří nejsou úplně posedlí zeleným oválem LR.  

 

Věřte, že jsem vynaložil veliké úsilí, abych oddělil zrana od plev a nešel něco, co vás rozesměje. A věřte, že to byla několikahodinová fuška. Tedy když uvážíme, že si průměrný LR fanoušek představuje pod pojmem „fun“ filmeček, kde se jeho auto kutálí ze stráně. Každopádně hranatý Landy je oblíben i mezi tvůrci kreslených filmů. Stačí zmínit třeba takového lovce

 Pampalíniho. Dají se ovšem najít i vcelku vtipné kreslené vtipy:

 Tento a další najdete na  zde…

 

 A našel jsem některé další věci, které bych také považoval za zdařilé. Automobilka měla v poslední době některé vtipné reklamy. Jako kupříkladu tuto:

Ale reklamou na LR se budu zabývat jindy. Teď se zaměřím na úlohu, jakou toto hranaté autíčko sehrálo třeba ve filmu.  Pro nás, kteří tato auta máme, jsou tyto scénky o to vtipnější, že v nich poznáváme sami sebe.  

 

Myslím, že naprosto nejkomičtější filmová sekvence, jaká kdy byla s Landym natočena, je scéna z filmu Bohové musejí být šílení z roku 1980 (má něco přes 9 min.):

 Na vcelku dobré vtípky lze také narazit na internetových stránkách nejrůznějších LR klubů apod. Na  této jsem kupříkladu narazil na zajímavé odpovědi v sekci FAQ:

Do Dormobiles come with an internal toilet?  

 • Yes. In fact all Land Rovers have this feature. Just lift the center seat, remove the access panel, and drop your drawers. [BM]  


 Do Dormobiles come with an internal showers?  

 • Yes. All Land Rovers have this. When it rains. [BM]  

 („Dormobil“ je zvláštní LR, upravený pro kempování.)

 

Nejen LR majitele pobaví i některé body dlouhého seznamu s názvem „Jak poznáte, že vlastníte Land Rover“, který jsem opět objevil na webovkách jednoho internetového klubu. Za zmínku stojí například tyto, velmi pravdivé body:

 

 * If nobody parks next to you on a Saturday supermarket parking lot  

 * If only the African immigrants greet you in town

 * When even Russians don’t believe your truck is only 20 years old

 * When there are more tools in the truck than in your house

 * If you think it’s essential to carry 20 litres of water at all times, even in Belgium

 * You can’t decide whether to park on a hill in case your starter fails or on the flat in case your handbrake fails.  

 * You put your coat on as you get INTO your car.

 * Your friends all want to ride in your car if you’re going less than three miles. If you’re travelling more than three miles, they volunteer to walk.

 

Prozatím se loučím! Snad jsem ve vás alespoň na chvíli vyvolal pocit, že Landy není jenom „nudná mužská záležitost“. Na závěr přidávám tento „Online LR Diagnostic Tool“ od Johna Hughese.