Archive for the ‘offroad’ Category

Dobrovolní trosečníci polárního moře

12.12.2012

Stěny mého stanu se vzpínají nárazům větru. Na kilometry kolem není nic než jen stolovitě rovná a čistě bílá pláň. Definice Nekonečna v praxi. Sůl vytváří na zemi pravidené pentagony. Vzduch, pročištěný solí, se tak snadno dýchá, že mám pocit, že jsem u moře a ne téměř čtyři kilometry nad jeho hladinou.

Nas tabor na Salar de Uyuni

Náš tábor na Salar de Uyuni

Vítr se na chvíli utišil. Zavíram oči a najednou nejsem uprostřed Bolivie, ale nedaleko jižního pólu. I když mám spíš pocit, že jsem na hladině Severní ledového oceánu. Antarktická náhorní plošina je ale také zhruba v takové nadmořské výšce a oslepující bílá ve dne jistě taktéž střídá absolutní temnotu s baldachýnem noční oblohy. Jen tu není ta hrozná zima. Na největší soné pláni světa – Salar de Uyuni – panuje vlahá noc, která by bez potíží dovolila i milostné hry bez fatálních omrzlin.

Svítání nad táborem

Svítání nad táborem

Mám hřejivý pocit. Dnešní večer naši výpravu zvláštně spojil dohromady. Divoká jízda v rojnici s rozsvícenou světlnou rampou se v potemnělé pláni změnila v let. Je to jeden z těch okamžiků, kdy si člověk uvědomí, že se v jeho životě právě odehrává důležitý moment. A co víc, důležitý je ne proto, že by mu dával zavyučenou, ale čistě proto, že je krásný. Ten prostor mezi krásou a užitečností je právě ten nektar, který dělá každé stlačení plynového pedálu lahodnější. Řítíme se tmou na nejhorších stojích bývalého východního bloku. Karburátorem rosí skrze karter do válců výbušná směs nízkooktanového benzínu, tolik řídkého vzduchu a syntetického dvoutaktního oleje s účiností tak impotentní, že se červenáme o tom vřejně hovořit. Pod námi v zemi leží 50 procent světových zásob lithia, základní suroviny pro baterie moderních elektromobilů. Užíváme si ten náš podivný technologický pravěk a pohánění dvoutaktem, jakoby poprvé a naposledy zdviháme pomyslný iwojimský vítězný prapor klasického motorismu, kterému, s charakteristickou vůní benzínu, už pomalu zvoní hrana ve prospěch elektřiny.

Babu a já

Babu a já

Pamatuji si dobře ten pocit, podobný tomu, jaký cítím nyní. Před lety, na marocko-alžírské hranici, vysřídal najednou prašnou cestu, přerývanou žlutými písečnými jazyky, tvrdý bílý písek. Bylo mi třiadvacet a řídil jsem svého starého landrovera se zebří kamufláží. Druhý landrover mého kamaráda spontánně najel vedle mně a my se řítili stokilometrovou rychlostí vedle sebe. Hukot pneumatik zanikl v tom bílém písku, burácení dieslového motoru se změnilo v předení a únavné putování pouští dostalo jiný rozměr, který se nedá zapomenout.

Jízda po Nekonečnu...

Jízda po Nekonečnu…

Touto nocí na solné pláni dostává nový rozměr i naše putování Jižní Amerikou v trabantech. Hlouček stanu obklíčený tmou uprostřed bílého světa. Na jednu noc jsme se stali „trosečníky polárního moře“ a kdesi v dáli jakoby ve větru mizely rozedrané cáry vraku vzduchlodi Italia, která představuje vše, co zbylo z našeho spojejí se světem. Na obzoru se blýská a maličký stan se stal útočištěm o dvou metrech čtverečních. Tahle noc je jednou z odpovědí na otázku, proč tohle všechno namáhavé putování stojí za to.

Svítání nad Salarem, který se za chvíli změní v oslepující bílou pláň

Svítání nad Salarem, který se za chvíli změní v oslepující bílou pláň

BR319 – pro srovnání – krabička zápalek

31.10.2012

Příliš mnoho zážitků škodí. Kdyby mě někdo nacpal do letadla, vyhodil v Manaus, zavlekl doprostřed Amazonky, dal mi vypít studené pivo, a pak mě kalupem zase spakoval zpět na letiště a zase honem dom, bude to zážitek, o kterém se vypráví vnoučatům.

Ano, té Amazonce by možná co do impozantnosti trochu konkuroval poněkud zvláštní přístup takové cestovní kanceláře, ale i tak. Na téhle cestě, jakou tu se žlutými trabanty jedeme, je bohužel třeba zrovna Amazonka brána jako pouhá epizoda. Cítím se, jako když na mě někdo z našeho týmu najednou namíří kameru, „A teď mi řekni, jak se ti tu líbí…“

Vykoktám ze sebe něco jako „Super!“ a už předem se stydím za stupidnost té odpovědi.

Visuté zahrady Semiramidiny – „Super“, maják na ostrově Faru – „Super“, atomový hřib nad Prahou – „Super“…

Přívoz přes soutok Ria Negra a Amazonky (foto: Kuba Nahodil)

Delfín na Amazonce… (foto: Kuba Nahodil)

To teprve tady, s tužkou, která bezpečně píše i ve vlhku, a nad zápisníkem, v němž se snažím uchovat si střípky paměti, než je přepíši do počítače. Až tady si uvědomím, co se to vlastně děje. Tohle na cestování nenávidím. Tu samozřejmost, s jakou při něm člověk bere setkání s absolutnem. Sedím na nájezdové rampě trajektu přes tuhle řeku, viditelnou z vesmíru. Nohy mi letí nad hladinou jako motorizovanému Ježíšovi a já přemýšlím, proč mi vlastně už ani nepřijde divné, že kolem lodi plave hejno delfínů. Předevčírem jsme překročili rovník, včera si prohlédli unikátní operu v Manaus a dnes plujeme po Amazonce. Každý den je jako sen, ze kterého se člověku nechce probudit. Každý den mi na záda naloží tolik úžasu, že bude možná těžké držet stabilitu, až se vrátím do normálního života. Na okamžik mi probleskne hlavou Lawrence z Arábie a jeho Brough Superior SS100. Dát včas ruku z plynu nemusí být vždy lehké.

    Amazonka pod mýma nohama…

 

Ležím ve svém stanu, je půl jedné v noci, moskytiérou prosvítá dovnitř měsíc téměř v úplňku a v okruhu zhruba tří set kilometrů je jen neprostupný prales. Jsme zhruba uprostřed nejtěžšího úseku transamazonské silnice BR319, zbudované mezi lety 1972 a 73 a neprůjezdné už v roce 1988. Asfaltová jizva na tváři přírody, kterou prales pohltil. Od té doby se jí snaží prodrat nejrůznější dobrodruzi, které fascinují podobně děsivá kodová označení nejrůznějších cílů, bez kterých má jejich život jen pofidérní hodnotu: BR319, K2 či pro milovníky jiného druhu hazardu na vrcholu – K5 (nevěstinec v pražské Korunní ulici). Všechno jsou to V2 vpálené do zástavby poklidného předměstí rodinného života.

Prales kolem nás (foto: Kuba Nahodil) 

Zelená hradba kolem rozbité asfaltky, na které táboříme se po soumraku probudila a řve nejrůznějšími zvuky. Izolaci, jakou zde člověk prožívá je úplně jiná než na poušti. V dunách se do náruče žíznivé smrti můžete alespoň rozeběhnout a kochat se tím úžasným výhledem zlatavého oceánu nekonečného ergu. Tady vás zastaví první větvě, první močál jen pár desítek metrů odsud.

Budova opery v Manaus

Na začátku jsem mluvil o Amazonce či o opeře, zbudované uprostřed pralesa bohatými plantážníky. To jsou všechno zážitky, které člověku řeknou něco o světě, ve kterém žije. BR319 je ten druh zážitku, který mu řekne něco o něm samotném. Pokoušíme štěstí i osud, když jsme se sem vydali na palubách exponátů technického muzea východního bloku. Nemůžeme se vrátit, můžeme jen pokračovat. Nemáme dostatečnou rezervu benzínu a vodu filtrujeme z alespoň trochu tekoucích říček. Jestli zaprší, a ono prší, může nás tu defintivně uvěznit lepivé bahno. A i přesto si u ranního čaje broukáme veselou melodii.

Naše putovní po BR319 (foto: Kuba Nahodil)

Kousek silnice BR319 (foto: Kuba Nahodil) 

Asi je to o přístupu k životu. Máme ho rádi a snad proto s ním zacházíme takhle. S příjezdem do první vesnice, s douškem prvního vychlazeného piva, s prvním tankováním benzínu, s každým tím staronovým zážitkem se znovu narodíme. Všechno bude zase jako poprvé. Zase vysvlékneme starou kůži jako anakonda, které se bojíme a která se nejspíš víc bojí nás. Víme o ní jen, že prý strašně páchne a oběti požírá v celku. Nevím, dá-li se to vztáhnout i k našim znalostem o životě. Možná.

Každopádně BR319 jsme projeli. Určitě jako první v Trabantu a nejspíš i jistě jako první v automobilu s dvoutaktním motorem. Miluji podobná absurdní prvenství. Mají větší hodnotu něž kupříkladu vítězství v pojídání švestkových knedlíků a nemusí se po nich zvracet. Kdo viděl dnes nejspíš už kultovní film Jana Svěráka Jízda, nepřijde mu snad tak divný závěr tohoto zápisku: „Trabant – pro srovnání, krabička zápalek.“

Západ nad pralesem (foto: Kuba Nahodil)

Jít a hledat El Dorado

21.10.2012

fotografie: Kuba Nahodil

Cestování autem člověk prostě musí milovat. Jak jinak by dokázál překonávat ty obrovské vzdálenosti zaklesnutý v propocené sedačce, a všude tam, kde košilí prosakuje pot, tvoří se mapy z nalepeného prachu. Pokaždé, když se podobně hrkám s nějakým autem, které všichni považují buď za šrot, nebo za výstřelek excentrického milionáře, pokaždé si říkám, že mi nejspíš muselo přeskočit. A není tomu jinak ani teď za volantem s ošahaným nápisem Trabant.

Prašná dálnice napříč zeleným nekonečnem

Když si prohrábnu vlasy, zůstane mi za nehty mastný nános prachu v barvě Tizianu. Oblečení neměním, nemá to cenu. To čisté by za pár kilometrů téhle prašné cesty vypadlo úplně stejně. Za tři dny docházím ke zjištění, že nezáleží na tom, jestli se člověk vykoupe. Pokud na sebe opět vezme ty špinavé hadry, páchne úplně stejně. I tak využívám ke koupeli každou příležitost. Kohoutek, trčící ze země u benzínky či alespoň trochu tekoucí řeku.

 

Přívoz přes řeku Esequibo

S postupem času se objevují zaběhlé rituály. Člověk je bezmyšlenkovitě plní. Dodávají mu jakýsi pocit jistoty a řádu. Chcípnout motor, zavřít přívod paliva, pověsit klíčky na karabinu u kalhot, bez ohledu na sitaci a místo udržovat v čistotě tělesné otvory, pravidelně pít a pravidelně si dávat panáka rumu atd. Myslím na vojáky, kteří se v bahně zákopů první světové války nepřestávali denně holit. Ta tenká nitka nějakého rituálu, to je ta mrzká hranice mezi člověkem a zvířetem. To je ta brána mezi realitou a jejím odrazem v hladině krabicového vína namísto večeře.

 

Centrální Guyana

Jsem v Amazonském pralese a jsem tu Trabantem. Realita je někdy tak bláznivá, že člověku trvá, než ji uvěří. Občas k tomu stačí jen malý impulz, aby se ten sen proměnil ve skutečnost. Jako šrábanec na zádech po probdělé noci, jako závan povědomé vůně, díky které se paměť naplní dávno ztracenou vzpomínkou. Tady, někde uprostřed guyanské pustiny, kde projíždím tunelem zeleného nekonečna, přejíždím dřevěné lávky přes tůně a bažiny podle toho, kde v nich nechybí prkna, tak tady byla tím impulzem jediná vteřina. Mžik, ve kterém jsem zahlédl letěl nad korunami stromů dva rudě zbarvené Ary. Když máte fotku přesně tohoto papouška celé dětsví nad stolem, je takový pohled jako rozbuška. Exploduje do ohňostroje pocitů, které způsobí jen jedno: Uvědomuji si, že tohle není noční vysílání Discovery channelu, ale můj život.

 

Kdesi uprostřed guyanského pralesa

 

Stavíme si most pro náš rozchod kol…

V podivném rozpoložení mysli, plné vzruchů, se kterými se není s kým podělit, se ocitám na guyanské celnici. Vypadám jako uprchlý trestanec, který prošel Serengeti. Černoch v modré uniformě mi kontroluje pas. Na jmenovce má napsáno Wilkinson… Je vskutku hladce oholený. Škoda, že se ten vedle něho nejmenuje třeba Gillette, ale prostě Fletcher. Bylo by to fajn duo vostrých hochů.

Po pasové kontole se posadím na pult, kde se lidem normálně prohledávají zavazadla. Kapesníkem si utírám prach z čela. Opodál je stůl, (tak obyčejný že, deska a čtyři nohy jsou příliš košatý popis) a za ním tak nejak zvláštně, jako když školačka plaší dlouhou chvíli, posedává mladá žena v uniformě. Visačku má otočenou jménem na prsa. Je menší postavy a obličeji kulatého tvaru nese výrazné latinské rysy. Na šíji má malé tetování, uniforma jí sluší. Chce vidět můj pas. Pak Zdeňkův, a pak Kubův. Prohlíží si je jako pohlednice z jiného kontinetu a laškovně se snaží číst naše jména. Směje se mému účesu na staré fotografii, připomínající zfetovaného klauna Krustyho ze Simpsonů. Najednou zvážní a pasy nám vrací. Bezeslov si něco píše do svého bloku.

„OK. Ales, to je nejjednoduší jméno,“ říká po chvíli a já se marně snažím pochopit, co tím myslí. Ta situace mě tak trochu máčí hlavu v nejistotě. Jak rychle se dá prepnout ze žoviální konverzace do služebního žargonu. Nedokážu odhadnout, proč se s námi baví. Vzpomínám na poznatek mého kamaráda, který mi tvrdil, že nejhorší je, když člověka vyslíchá ženská v uniformě. Dokáží prý být mnohem krutější než chlapi. Promyšleně zasáhnout ta nejcitlivější místa v mysli. Svrhnout do propasti v okamžiku, kdy už si člověk myslí, že mu podává pomocnou ruku.

Když odloží propisku, vytrhne z bloku popsaný list a podává mi ho. Je na něm dvojice emaliových adres, které mě, jak to jen říct… trochu zaráží. Před zavináčem není jméno, ale trojce slov oddělených podtržítkem. Něco jako: sexy_mazlivá_čičinka. Pořád nevím, co se dějě. Žena v uniformě náhle otvírá kabelku a maluje si rty. Když je v malém zrcátku kontroluje procedí jen:

„Půjdeme ven k autu.“

Nevím, byl-li za tou větou otazník. Ta nejistota stále zesiluje a podivně šimrá na zátylku.

Vstane od stolu. Má lehce plnoštíhlou sexy postavu. K uniformě trochu moc vysoké podpadky a na kotníku další tetování. Rozpustí si dlouhé vlasy a sebejistě vykročí z celnice k našim Trabantům.

„Voco tu sakra jde, otočím se ke Kubovi za mnou.“ Ten se nepřestal usmívat od chvíle, kdy se tahle zvláštní úřednice pozastavila nad jeho blonďatou kšticí.

Venku u aut se ta – zřejmě celnice – opět začně bavit s jiným nádechem v hlase. Zajíma se o naši cestu, povídáme si o zdejší městě atd. Pak se ptá, co máme v autech. Opět nevím, je-li jen zvědavá, nebo je to příkaz k otevření kufru. Raději to beru jako to druhé. Konverzace pak plyne dál a já se dozvídám plno detailů z guyanského způsobu života. Třeba, že je tu zvykem mít děti vemi brzo, aby pak, až ratolesti odrostou, byl ještě čas na užívání. Loučíme se s milým úsměvem. Dodnes nevím, jestli to byla celní prohlídka a jestli je ten email funkční.

Přejíždím hraniční čáru do Brazílie a říkám si, že Guyana je prostě zvláštní místo. El Dorádo, které se tam někde skrývá, spočívá zcela jistě v něčem jiném, než ve zlatě. Ale stejně jako to bájné město mělo být ukryté kdesi v pralese, i to ono něco, co mám já na mysli, to je třeba hledat v náplavě civilizace a vůbec toho všeho, proč se nakonec rozhodneme vrátit se tam, odkud jsme přišli. Je to jako s tím městem ze zlata. Cítíme, že tam někde je, ale nemáme už odvahu, sílu a ani chuť ho hledat.

 

Opouštíme Guyanu a míříme do Brazílie

Znovu na cestě

30.9.2012

Tento blog neni mrtvý, jen spal po dobu prvního zaměstnaneckého poměru mé kariéry. Během něho jsem se psaním živil a na vlastní psaní nebyl čas ani chuť. Nyní jsem opět na cestě a tudíž je na čase, abych začal opět psát nikoli o cizích, ale o vlastních zážitcích. Snad budou zajímavé nejenom pro mě. Za volantem jednoho z dnes již slavných žlutých trabantů Dana Přibáně jsem se pustil napříč Jižní Amerikou. (www.transtrabant.cz a aktuální info z cesty na www.facebook.com/transtrabant) Doprovází nás Jawa 250 z roku 1957 se slovenským členem expedice a Fiat 126 (Maluch) s dvojčlennou polskou posádkou. Takže teď mačkám „enter“ a řadím jedničku…

Aleš

Vlissingen, Nizozemí – Nakládáme auta do kontejneru

Se Zebrou na Blízký východ, Část 3. – Hledáme Nekonečno

28.5.2011

Krajina kolem dálnice se otevírá a naše skupina aut vyjíždí z průsmyku. Konečně ubylo hnědého kamení a barva obzoru je jasně žlutá. To, na co jsem se tak dlouho těšili, (v mém případě čtyři roky) je tu – písek! V malém městečku doplňujeme naftu, vodu a potraviny. Hlavou se nám honí vzpomínky na Libyi. Tehdy v Ghadamešhi jsme každé posádka tankovali naftu do všech možných nádob a do toho muezzínův zpěv svolával k večerní modlidbě. Měli jsem před sebou asi 600 km pustinou podél hranice s Alžírskem. Pocity napětí se mísily s obavami a člověk měl tak nějak pocit, že je naživu.

Tady v Jordánsku, před branami Wadi Rum, se všechno odehrává v mnohem větší rychlosti. Jsme rozjetí. Ty skoro čtyři tisíce kilometrů po asfaltu nám vzaly náladu na jakýkoli pocit, podobný meditaci. Prostě jedeme a já se začínám bát, abychom nepřejeli to, proč tu vlastně jsme. Já jsem na této cestě proto, abych se na chvíli ztratil v oblasti zdánlivě nekonečného písku s tou úžasnou noční oblohou. Jednou jsem v souvislosti s výpravou na Saharu zavzpomínal na New York, kde jsem shodou okolností byl jen pár měsíců před odjezdem do Libye. Na nočním Manhattanu je mezi zářícími výškovými budovami nesnadné, zahlédnout nějaké hvězdy. Světelné znečištění to nedovolí. K tomu všude troubí taxíky jako nekonečná kulisa civilizace v koncentrované podobě. Tehdy v tomoto městě s jeho hustotou zalidnění více než 27 tisíc lidí na km2, jsem se cítil víc sám, než v kolektivu šesti přátel uprostřed toho pískového inferna.

Náš kemp v noci. foto: Radek

Noční dýmka v poušti Foto: Radek

Dnes vzpomínám na ten neuvěřitelný pohled na oblohu a ticho, ze kterého až píská v uších a je to pro mne dostatečný důvod, abych se řítil přes půl Evropy a Blízký východ, jen, abych to zažil znovu. Možná proto jsem tak trochu nervózní, když doplňuji kanstry s vodou v posledním městěčku před Wadi Rum. Nové zážitky, které mají potvrdit výjímečnost žážitků minulých, nesou vlastně hroznou zodpovědnost. Nejenom, že mohou samy o sobě selhat, ale mohou i naleptat jinak neotřesitelnou představu o tom, co jsme v minulosti zažili.

Ze čtyřproudé dálnice na Aquabu odbočuje na Wadi Rum menší asfaltka. Těch několik posledních kilometrů před vjezdem do rezervace se shaníme po dřevu. Evidentně je už pozdě a za vděk vezmeme jakýmkoli kouskem suchého klacku. Trochu smíšené pocity máme po příjezdu k „bráně“ do wádí. Ve skutečnosti je to turistický komplex s prodejnou suvenýrů a velkým parkovištěm. Místní průvodci s otřískanými Toyotami se na nás koukají s despektem. Jak máme později zjistit, právě vožení turistů po wádí je dobrým příjmem peněz. Každý, kdo dorazí s vlasním 4×4 jim vlastně bere práci. Ale to je už holt tak. Než zaplatit okolo asi 50 či více euro za krátkou projížďku na korbě rozpálené toyoty, to už bych asi dal raději přednost velbloudovi.

Jedno z aut průvodců

Výlet za západem slunce za všechny prachy

Vstupné do rezervace je asi 20 euro na auto a 5 na osobu. Což po Petře, kam bylo vstupné 50 euro na osobu, je z lévného kraje. Tady na jihu je opravdu horko. To nám sice po cestě zamrzlým Tureckem přijde vhod, nicméně neotálíme a vjíždíme do wádí. Asfalt brzy přejde v písek, který nás hned drasticky brzdí. Proto upouštíme vzduch z pneumatik a vyrážíme dál už s lepší trakcí. První jízda v písku vyvolá nadšení. Naše čtyři auta se rozestoupí do rojnice a uhání do široké, pískem pokryté krajiny.

Jsme konečně tu!

Hned z kraje nám je jasné, že Wadi Rum je skutečně něco výjimečného. Podle fotek nám připomínalo Akakus v jihozápadní Libyi. Když jsme tady, tak je to ale zase úplně jiný a nový zážitek. Vyježděné koleje v písku jasně prozrazují vysokou návštěvnost. Občas v dálce vidíme pickup některého ze strážců parku. Začíná nám pomalu docházet, že hlavní prioritou při hledání kempu bude, aby nás nikdo neobjevil. Ideální se nám proto zdá hned první závětří, kde obědváme. Poslouží nám i na noc.

Zde jsme nakonec zakempovali i na noc

Celé odpoledne i celý další den pak trávíme průzkumem této oblasti. Sám sobě si slibuji, že si hned při první příležitosti znovu pustím film Lawrence z Arábie, který se tu natáčel. Filmařům musím dát za pravdu. Je to skutečně působivé místo. Na několika místech narážíme na prehistorické malby. Bohužel, vždy je takové místo obklopeno několika auty a skupinkou turistů. Vrcholem všeho pak je, když nám beduín v novém Nissanu vynadá, že jsme sjeli z hlavní cesty. Rozčiluje se, že nové koleje v písečné pláni už zůstanou. „Jezděte si po dunách, tak stopy s první větrem zmizí,“ lamentuje. Musím mu dát za pravdu, i když mi těch několik vět, prohozených s beduínem, definitivně bere vůni jakéhokoli dobrodružství. Na druhou stranu jsem ale rád, že si tu někdo uvědomuje zranitelnost této krajiny. Bohužel žádné takové instrukce jsme u vchodu neobdrželi. Tam se jen kasírovalo. Napříště se tady držíme vyjetých cest. Představujeme si toto místo za pár let. Třeba jsme jedni z posledních, kteří tu směli volně jezdit vlastním autem.

Pozdravy z prehistorie Foto: Radek

Tak tady někde se točil Lawrence z Arábie

Celá tato epizoda, jak jsem již řekl, má podivnou pachuť ztráty pocitu objevování. Od teď se v podstatě bezcílně projíždíme pouštní krajinou, která ač je úchvatná, je pro nás pouhým výběhem. Teráriem k simulaci pouští expedice. Jezdíme v kruhu s krásnou, barevně vyvedenou mapou z turistického centra, kde je každá přírodní atrakce vyfotografována…

Duny!!! Foto: Radek

Šplhám na dunu a auto nechávám dole

Ráno před odjezdem směr Rudé moře nás budí nefalšovaný déšť. Písek se pod kapkami vody mění v krustu a tmavne. Je to zvláštní pocit. Aniž to tušíme, dnešní přejezdový úsek bude asi tím, co někteří členové naší cesty budou považovat za hlavní středobod a zážitek téhle výpravy. Je to prosté. Poprvé jedeme on někud někam mimo silnici, navíc v nádherné pouštní scenérii a poprvé spoléháme na vlastní navigaci, skládající se z intuice, mapy a kompasu. Nádhera! V poledne usedáme pod skalní převis a až téměř obřadně si vaříme čaj. Vzpomínáme na našeho libijského průvodce. Ten vždy, když bylo slunce v nadhlavníku, zastavil a čekal. Dál se jelo, teprve až se na dunách začaly tvořit stíny a my je tak mohli „číst“. Tuto přestávku vždy vyplňoval vařením přesladkého čaje. Nevím, jestli to bylo následným výronem extrémního množství inzulínu, ale tak sladký čaj v tom horku měl až téměř halucinogenní účinky.

Při odjezdu z Wadi Rum si tak ležíme v písku pod skálou, pijeme čaj a vzpomínáme na Sulejmana. V hlavě se nám honí nedávné zprávy z Libye a my přemýšlíme, co s ním asi teď je.

Polední čaj pod převisem Foto: Radek

Pod slovem nekončno si já osobně nepředstavím kupříkladu širé moře. Pro mě je to dunové pole – poušť. Krásné Wadi Rum jsem opustil s pocitem, že jsem tam nekonečno nenašel.

Wadi Rum...


Dávné poklady starého PC

1.7.2008

Před pár dny jsem „čistil“ stařičký počítač od všech starých dat, abych ho s konečnou platností uložil k ledu a začal plně využívat nového Maca. V jedné zastrčené složce jsem náhodou objevil kratičké filmečky z digitálního fotoaparátu, jakému se dnes přezdívá „krabička od mýdla“. Záběry zachycují moji první cestu do rumunských hor, konkrétně jde o sever země – pohoří Maramureš, v roce 2002. 

Řekl jsem si, že je škoda, nechat filmečky a několik málo fotek upadnout do zapomnění a v rychlosti jsem sestříhal poněkud celou věc parodující etudu. Tehdy jsem tam totiž značně pomačkal už tak dost vetchou Land Rover Discovery (200 Tdi). Nutno podotknout, že na filmu nejsou ty nejhorší okamžiky, protože ty se zpravidla odehrávaly buď v noci, nebo ve strašlivém zmatku kdesi nad propastí. Právě se chystám po nějaké době do Rumunska znovu. Nicméně offroad, kdy se ujedou za 12h tvrdé práce s navijákem a motorovkou pouhé 4 km, si pro tentokrát nechám s radostí ujít. 🙂