Archive for the ‘Uncategorized’ Category

Stroj času a pifka revírníka Marzíka

17.4.2013

Minulý týden jsem pro svého kmotřence sestrojil stroj času. Vím, je na tento dárek možná ještě trochu malý, ale čas v tomto případě přece nehraje roli.

“Říkáte hodně a pokud možno barevných vypínačů? No, podíváme se, co by se tu našlo.”

Prodavači velkoskladu s elektrotechnikou se zablýsklo v očích. V Každém z nás je trochu dítěte. Nikdo vám nic nevymluví. Ano, vím. Plutoniový pohon bude složité objednat. To větší oříšek bude, jak se v časoprostorových drahách vyhnout hlídkám gekonů.

Vrtám, řežu, brousím… Za několik hodin je stroj na světě. Rekvizitáři u nás v práci dodají materiál k patřičné povrchové úpravě a jsme tzv. „ready to fly“!

„S tímhle se z něho stane elektrikář,“ řekl prodavač ve velkoskladu, když viděl tu hromadu elektromateriálu. Přirozeně jsem mu zatajil, co z toho budu stavět. Bojím se, že jsem možná zašel příliš daleko. Od chvíle, kdy jsem dorazil do Brna, abych svému ročnímu kmotřenci předal dárek, se dějí podivné věci. Stroj funguje skvěle. Vyzkoušel jsem ho, když jsem si zaletěl o pár dní zpět a poradil sám sobě, že právě stroj času bude nejlepší dárek. To jsem musel, abych neporušil časoprostorovou kontinuitu. Pak mi ale došlo plutonium. Teď sedím na terase přítele Radka, otce mého kmotřence, a přemýšlím, kam bych se v čase rozletěl příště. Je tolik míst. Hlavou se mi honí mnoho otázek. Počítá se do života čas strávený cestováním v čase, nebo to platí jen o rybaření?

strecha

Střechy činžáků zalévá jarní slunce a já si všímám, že Radkův dům je znatelně vyšší, než okolní zástavba.

„V třicátých letech to sem napálil nějaký borec v aeroplánu. Pár mrtvejch a tak. Když to pak opravovali, rovnou postavili horní patro o něco vyšší,“ vysvětluje Radek.

empire

Ilustrační foto: Náraz letadla do Empire State Building, 1945

Kolikrát se vám stane, že jste na večírku v domě, kam to někdy napálilo letadlo?! Jenže večírek nekončí. Mezi záplavou hraček si povídám s houfem dětí, které mi dokazují, jak rychle běží čas. Ta blonďatá holčička, se kterou si brnkám na xylofon, byla zrovna v bříšku, když s námi její maminka brázdila písky Wadi Rum. A kmotřenec? Je to jako včera, co jsem jeho budoucí rodiče seznámil na pařížském nádraží Gare du Nord. No jo, ale je to skutečně tak nedávno, nebo za to může stroj času, který všechno to trvání zrelativizoval?

Děcka jdou spát a s nimi i utahaní rodiče. Město potemnělo a já sedím v jeho centru na skleničce. To místo se jmenuje Bar, který neexistuje a drink Jakože nic. Zalévá mě příjemné teplo a přesvědčení, že i čas si dá občas voraz. Přestávám hledat souvislosti tam kde nejsou a bez obav si připíjím se slečnou, která je tu se mnou. Co na tom, že se narodila ve stejný den, jako markýz de Sade…

bar

Minulý týden jsem sestrojil stroj času. Ještě ani nebyl hotový a už mě vrátil do dětských let. Co teprve, až seženu novou dávku plutonia. To teprve bude! S kmotřencem Filipem pak hned zaměříme na průzkum důležitých mezníků historie. Ať kluk pak ve škole exceluje. Myslím, že nejdřív budeme stopovat posledního vlka Vysočiny, než nám ho revírník V. Marzík ze Stříteže 2. ledna 1830 ve 2:45 ráno odpráskne.

ja-a-fil

Cestovatelé v čase

Páteční Saudade

5.4.2013

Saudade. To bylo přesně to, co jsem viděl v její tváři, která se kolem mne prohnala po eskalátorech dolů. Těžko hledat lepší výraz, než tento, o kterém mám vlastně jen zprostředkovanou představu, protože neumím portugalsky. Saudade, je těžko přeložitelný termín pro pocit zoufalství, popisovaný jako trýznivá touha po někom, kdo tu není a kdo se už nikdy nevrátí. Myslím, že přesně to, jsem dnes viděl v očích hned dvou žen. Dvou v jednom dni! Ta první uprostřed chodníku zírala na mobil a ta druhá, na eskalátorech, jen tak před sebe. Saudade, pocit, kdy už nemáte sílu plakat. Když už jste na konci a přemůže vás beznaděj. Tvář se marně svírá do grimasy pláče, ale slzy nepřicházejí. Chvíle, kdy je život tak bezcitný, že od něj nelze čekat ani ránu z milosti.

Stojím frontu na finančním úřadě a nemohu nemyslet na ty dvě ženy, které jsem cestou sem potkal. Co mě znepokojuje, není ani to, co se těm dvěma stalo, ale to, jak a jestli se s tím vypořádají.

smutek

V té frontě na odevzdání daňového přiznání si krátím dlouhou chvíli aplikacemi mého mobilu. Vím, co právě večeří a snídají mí přátelé v různých koutech světa, vím, jaké je počasí v Bangladéši i jaké planety se právě nacházejí nad střechou úřadu. Zvláštní, máme mobilní aplikace, které nás vzbudí v nejvhodnější fázi spánku, či které nám řeknou, kdy se jít uprostřed filmu vyčůrat, abychom nepřišli o důležitou část děje. Pak se tak jednou stane, že najednou není komu zavolat. Zůstaneme sami s kybernetickou sekretářkou Siri a naše konverzace se ukládá kdesi v Cupertinu.

Jsem na řadě a jdu k okýnku, kde se mám přiznat, s jakým úspěchem jsem letos obhájil své místo ve společnosti. Složkou papírů se trefuji do úzké štěrbiny přepážky a snažím se nemyslet na sexuální život té konkrétní úřednice za sklem.

„Jen klid,“ říkám si u šaltru nejpřísnějšího ze všech úřadů. Tedy alespoň toho, jehož úřednice nenosí uniformy. To je zase úplně jiná liga.

Před daňovým úřadem prosvitlo slunce. Lisztova Polonéza č.1 v C Minor převedená do lomu světla. Mé příští daňové přiznání bude už jiné. Bude tak objemné, že ho napřesrok už tou úzkou škvírou neprostrčím. Jsem totiž rozhodnut realizovat svůj Plán na dobytí světa č. 1526, a ten již obnáší zisky z prodeje mobilní aplikace na spokojený a vyrovnaný život. Taková Siri pro okamžiky obyčejného šílenství. Ne Siri to nebude. Spíše takové převtělení pana Kopfrkingela, který má vždy připravený svůj hřeben, aby nám upravil rozevlátou kštici.
A už mám i jméno. Byla to lehká volba. Cafuné. Kontrapunkt k tomu, co jsem dnes ráno viděl v očích těch dvou zoufalých žen. Je to další z těch těžko přeložitelných termínů portugalštiny. Znamená něco jako „jemně protahovat prsty skrze něčí vlasy“. Má aplikace bude mít jednu výhodu, což z ní dělá zlatý důl a zaplnění díry na trhu: Nebude rozlišovat mezi lidskými prsty a lesklým hřebenem pana Kopfrkingela.

Picture 1

Poslední tango v Buenos

30.1.2013

Bylo to pro mne opravdu úžasné zjištění; dokouřil jsem dýmku, vyklepal popel a pečlivě ji vyčistil. Vůně, kterou jsem pak ucítil ze svých prstů a z ještě rozehřátého briaru mi byla tak povědomá, tak známá. Přísahal bych, že je to dnes již zřejmě postarší dámský parfém All about Eve, vůně, která, řekněme, hrála v jistém období mého života velmi důležitou roli. Nedá se s ničím zaměnit. Nikdy vám ji nic nepřipomene. Buď ji cítíte, nebo ne.

Ten paklík dánského tabáku Alsbo Gold jsem si koupil více než tři tisíce kilometrů jižně odsud. Teď jsem v Buenos Aires. Poslední tři měsíce jsem ze své kůže cítil tak maximálně směs benzínu a dvoutaktního oleje a teď tohle. Červené, které popíjím, už není z krabice, ale z láhve nalité do sklenice na stopce. Už nehypnotizuji plameny ohně či silnici v úzkém kuželu mžouravých světel, ale páry, tančící tango. Zítra se vracíme domů – do Evropy a tohle je poslední tango. Poslední tango v Buenos.

Popsat dvojici tančící tango, to je výzva. Asi jako popisovat rostlinu Puya Raymundi, která jednou za sto let rozkvete třemi tisíci květy, a pak umírá. Přemýšlím, co je větší krása? Ta hromada květů, nebo fakt, že je to poprvé a naposledy?

Možná je to jako popisovat koridu. Sice tady nejde o krev, o zápas či o život, ale v jistém smyslu zde jde i o to a ještě o víc. Pozoruji ten tanec jako něco, co si už tak dlouho nejsem sám schopen osvojit, ale co mě nepřestává fascinovat.

U polky se člověk zpotí, z valčíku se mu točí hlava, rumba, čača, salsa,… jako by proti tangu byly jen puberťáckou předehrou ulepených polibků a příliš rychlých pohybů.

Opět zvedám sklenici vína, ale trvá dlouho, než se napiji. Na parketu je asi tucet párů. Někdo si procvičuje základní krok, jiní si se zavřenými oči a blaženým úsměvem užívají improvizaci. Tanečnice střídají tanečníky a já sleduji, jak se každá v novém náručí změní. Je zvláštní, jak velký vliv má tanečník na to, jak žena na parketě působí?

Přichází na řadu sólo. Starší, prošedivělý muž s bradkou tančí s mladičkou slečnou. Dlouhé vlasy v barvě medu má pevně stažené do ohonu a jejímu profilu vévodí antický nos. Dekolt na zádech končí velmi nízko. Jinak je ale dívka oblečena velmi neformálně – v modrých džínech. Jen boty na vysokých podpatcích prozrazují tanečnici.

Nikdy jsem si nevšiml, jak úžasně pracují svaly na dívčích zádech, když má ona dotyčná vysoké podpatky. S každou změnou směru, s každou otočkou. Muž ovládá tanec dokonale a společně tvoří dokonalou souhru. Opřeni o sebe horní polovinou těla, tváře blízko sebe,proplovají labyrintem melodie.

Posledni tango v Buenos...

Posledni tango v Buenos…

Četl jsem, že v argentinském tangu je hodně machismu, který pramení z jeho kořenů. Z doby, kdy do Argentiny v 19. století dorazilo hodně přistěhovalců, odloučených od svých žen. Postupně v přístavních barech a na periferiích vznikl tanec, který ukájel touhu. Tanec, kterým obyčejní chlapi často v náručích prostitutek zapomínali na realitu všedního dne.

Myslím, že v tangu je tolik machismu, kolik ho v něm chcete vidět. Když ho tančíte, brzy zjistíte, jak moc záleží na ženě, kterou vedete. A to, i když ona vlastně couvá a má zavřené oči. V tangu je hodně z reálného vztahu muže a ženy. Je to vydestilované podobenství o mužské síle, společensky předurčené úloze vést a zároveň o ženském vlivu. Tango funguje jen tehdy, cítí-li tanečník protisílu těla své partnerky, a pokud ji dokáže včas, náznakem pohybu, dát najevo, jaká figura má přijít. On to musí umět dát najevo, a ona to musí umět vycítit. Tango je krásné, protože je o nuancích komunikace, o náznacích, které se změní v čin, o myšlence, která se změní v pohyb.

Je horko, i když je dlouho po půlnoci. Otírám si obličej a znovu se ponořím do vůně vyhořelého tabáku, utkvělé na mých rukou. Skončilo sólo a na parket vyrážejí další páry. K mému překvapení jdou spolu tančit dva muži. A k mému ještě většímu překvapení jde znovu tančit i ta tanečnice z předchozího sóla. Jen už nemá vysoké podpatky, ale tenisky a na parket si vede slečnu. Dívám se na ně a vybaví se mi, ani nevím proč, Frida. Frida 21. století.

Frida Kahlo...

Frida Kahlo…

Dopíjím sklenici a sbírám se k odchodu. Dnes jsem si netroufl k tomu, abych zde někoho vyzval k tanci. Mám pocit, že jsem obstarožní Marlon Brando, zapínající si poklopec obtažených tesilek a zvedající se od příliš mladé milenky. Leží nahá na podlaze prázdného bytu, kolem hučí nadzemka a já odcházím pryč. Ráno si sbalím svůj loďák a tahle expedice zcela skončí v hukotu tryskového motoru zn. Boeing. Snad alespoň v náznacích znovu ožije, až si zase zapálím dýmku s tím tabákem, který jsem si koupil na konci světa.

Posledni tango...

Posledni tango…

Jarní vody na vyprahlé pampě

10.1.2013

Jestliže mi cesta Patagonií po silnici Carretera Austral často připomínala Aljašku, pouhé překonání hranice do Argentiny naši výpravu okamžitě hodilo do oceánu vyprahlé a nikde nekončící pampy. Z Klondiku jsem najednou někde v Utahu, nebo ve vyprahlých končinách Kalifornie. Písek, drny hrubé trávy, trní a vítr. Asfaltku brzy střídá prašná cesta a jediná znamení lidské přítomnosti v této zapomenuté krajině jsou benzínky. Dvě stará čerpadla na benzín a naftu, hustě polepená nálepkami cestovatelů a poblíž domeček, pobitý vlnitým plechem, který bez ustání bičuje studený vítr. Na šnůře se třepetají vyprané montérky a v kůlně hučí dieslový generátor jako obří srdce zapomenuté základny civilizace uprostřed písečné pustiny. Když utichnou naše motory, dlouho se nic neděje. Až po drahné chvíli vrznou dveře a vychází podsaditý muž, aby zapnul čerpadlo. Do kanystru nám prý nenatankuje. Má malou zásobu.

Do kanystru ne...

Do kanystru ne…

Dívám se kolem. V pruhu slunce se vyhřívá pes neurčité rasy a neurčité barvy. Na zápraží spí zrzavá kočka. Okolí domku je upravené a prádlo na šňůře je pověšené s podivuhodnou pečlivostí. Nechce se mi věřit, že by v tomhle domku bez elektrické přípojky žil pumpař sám. Jako bych se ocitl ve filmu Pošťák zvoní vždycky dvakrát. Kdoví, co zrovna dělá jeho žena, zatím, co on s námi klábosí o trabantech…

Benzin na konci sveta

Benzín na konci sveta

Osamocené benzínky mají jednu výhodu. Málokdo si dovolí nezastavit a nedotankovat palivo a málokdo, z těch, kdo se rozhodli zastavit, má naspěch. Vedle nás po nějaké chvíli zastaví obří ford. Jeden z těch modelů, navržený před ropnou krizí 70. let. Auto na přední lavici bez potíží pojme čtyři pasažéry. Pak zadní sedačka – gauč do letního kina, místo početí celé generace Američanů, když se jejich otcové vrátili z Vietnamu a vzadu korba na deset ovcí, pět prasat nebo jednu kravku. Tenhle ford je tak omlácený, že se jen těžko dá uhádnout jeho původní barva. Kapota je přivázaná provazem a dva kulaté světlomety v pomačkané masce svým šilháním připomínají Brigitte Bardot. Mám na mysli tu lokomotivu.

The Americans, 1958, Robert Frank

The Americans, 1958, Robert Frank

Takové auto přirozeně upoutává naši pozornost. Zvlášť poté, co se na nás ze zadních sedadel směje trojice děvčat. Zvyklí, že nám tu nikdo nerozumí, hlasitě komentujeme jejich půvaby. Od volantu vystoupí muž, žene se k polskému maluchu a… mluví polsky! Jestli rozuměl našim poznámkám, nejspíš se právě urazil. Ale naštěstí nás neslyšel. Trvá to chvíli, než vystoupí početná rodina. Muž, jeho žena, tři bratři a ony tři dívky, bezpochyby sestry. Dvě z nich jsou si velmi podobné, kdyby mezi nimi nebyl tak osmiletý rozdíl, řekl bych, že jsou to dvojčata. Společným jmenovatelem jejich podoby je jejich neobvyklá krása. Kde jsem tu tvář už jenom viděl, přemýšlím a beru si sluneční brýle, aby nebylo vidět, jak na ně civím. Už to mám! Ta tvář je tváří z ilustrace mého vydání Turgeněvovy útlé novely Jarní vody.

Ilustrace jsou nádherné a text taky ujde.. :)

Ilustrace jsou nádherné a text taky ujde.. 🙂

Dívky si sedají do závětří domku. Pozorují nás a něco si šeptají. Jejich věk odhaduji tak na 20, 16 a 8 let. Starší bratři okukují naše auta a jejich otec zabředl do živé debaty s upovídanými Poláky. Jdu k nim. Zajímá mě, kdo je ten muž, který řídí čtyřicet let starý ford a argentinskou značkou a mluví polsky.

„Jak to, že mluvíte tak dobře polsky,“ ptá se Tomek.

„Rodiče byli z Polska a emigrovali do Argentiny.“ odpovídá muž.

A tu si všímám jeho slovanských rysů. A hlavně – jeho očí.

Tak modré oči ve mně vyvolávají nejrůznější slet asociací: dech páchnoucí po vodce a balených cigaretách, portrét dělníka v helmě s logem gdyňské loděnice a temné běsy na dně duše, která po celé generace snaží zkrotit pozůstatky kozáckých genů.

„Manželka je Argentinka, ale polsky se naučila. Děti už ale moc polsky neumí. A ta nejmladší už vůbec.“

Muž má drobnou postavu, ale šlachovité ruce, husté obočí a týdenní strniště. Může mu být kolem padesáti. Mluví pomalu.

Opouštím náš hlouček, který se postupně noří do propasti motorového prostoru staré fordky. Debatu o historii rodu vystřídaly obdivné citoslovce na adresu osmiválcového motoru o obsahu čtyřech litrů.

Najednou ke mně přistoupí manželka toho muže. Její rysy prozrazují, jaká to musela být krasavice. Půvab mládí u ní vystřídal zralý šarm.

„Můžu se podívat na váš fotoaparát?“

„Samozřejmě!“

Žena bere do ruky foťák a uznale kývá hlavou.

Konika Hexar, že?“

Oči ji svítí, jakoby v koutě staré skříně objevily dávno zapomenutou hračku z dětství.

„Ano, já pořád fotím na film. Je to úplně jiný styl práce.“ Odpovídám a neskrývám překvapení. Mám na těle fotoaparátu přelepené všechna označení. Člověk musí být zběhlý ve fototechnice, aby tuto, dnes už vcelku legendární japonskou odpověď na Leicu M6, pod vrstvou lepící pásky poznal.

„Taky mám jednu,“ říká žena a usměje se. Snad je to tím starým fordem, snad je to jejím pohledem bystrých očí, ale jako bych se bavil s fotografkou Kathy ze Třech dnů Kondora.

Až teď jsem si všiml moderního Nikona, kterého má její manžel na krku. Nějak se mi nehodí k člověku, který řídí takovouhle kraksnu. Ale právě tahle kombinace a volba priorit je mi sympatická. Na korbě forda je hromada kempovacího vybavení. Celty, stany, grilovací rošt a očouzené nádobí. Jsou na cestě. Celá rodina. Jako bych se posunul v čase zpět a kdesi uprostřed Spojených států potkal Roberta Franka. V kapse má šek Guggenheimovy nadace na realizace svého fotografického projektu, v omlaceném autě celou rodinu a v hlavě představu o knize fotografií, která celému světu ukáže dosud neznámý rub amerického snu. Možná je tenhle muž, nebo jeho žena také někdo takový. Kerouac 21. století s digitálním fotochipem místo inkoustu.

The Americans, 1958, Robert Frank

The Americans, 1958, Robert Frank

Robert Frank

Robert Frank

 

The Americans, Robert Frank

The Americans, 1958, Robert Frank

Jsem rád, že mě tyto úvahy nad rodiči odvádějí od jejich dcer. Slovanská a argentinská krev se zde smíchaly do povedené Bloody Mary, kdy worcesterem je znepokojivý pohled hlubokých očí, blankytně modrých po otci, celerovou natí kudrnaté vlasy, vyhrnuté do hustého drdolu a rajčatovou šťávou jsou pak její široké rty. Z profilu jsou vyšpulené do tvaru, který jakoby balancoval mezi ušlechtilostí a lascivností. Je to zvláštní pocit, prohodit s dívkami pár polských slov uprostřed argentinské pampy

Loučíme se a naše auta se rozjedou do opačných směrů. Příštím pět set kilometrů budu mít o čem přemýšlet. Oči mám zabodnuté do kamení prašné cesty před kapotou, ale v mozku si promítám obrazy černobílých fotografií Frankovy knihy Američané. Na obzoru mizí v oblaku prachu fordka a s ní i ty dvě krásné sestry. Ta první je krásná už dnes a o její sestře to budou bez ostychu tvrdit tak za sedm let. Ještě se podívám do zpětného zrcátka na plechový domek pumpaře. Kolikrát asi zvoní jejich pošťák?

Nad argentinskou pampou svítá

Nad argentinskou pampou svítá

Probouzíme Krakena

3.10.2011

Je to trochu zvláštní, psát o vozu Land Roveru Defenderu poprvé ve stylu jakéhosi „Automotorevue“ a nikoli jako o společném jmenovateli nejrůznějších dobrodružství, která se stala základem předešlých zápisků. Když jsem však pozoroval mého kamaráda Radka s odmontovaným kusem vstřikovacího čerpadla v umaštěné ruce a mne, s fotoaparátem kolem krku, kterak připravujeme starého expedičního pardála na testovací výjezd do horského svahu, nemohl jsem se ubránit pocitu, že řítit se na plný plyn libyjskou hammadou, bude proti této akci možná jen opravdu slabý odvar.

Dobytí kopce Lopata u Ružomberoku

Hlavním aktérem této výpravy je Defender 90 s motorem 300 Tdi. Tentokráte je však motor ověnčen celou řadou věcí, které ho mají přemluvit, že netrpí krizí středního věku a tu trýznivou bolest ve slabinách jeho kobyl nezpůsobují ostruhy šíleného jezdce, nýbrž nová míza afrodiziakálního lektvaru. A právě ten jsme spolu s Radkem namíchali ze zvětšeného chladiče vzduchu (tzv. intercooleru) a speciálního turbodmychadla, to vše v kombinaci s přenastaveným vstřikovacím čerpadlem. Tento triptych má zaručit de facto stejnou spotřebu při lepším výkonu. Prostě to, co dělá chip u elektronicky řízených motorů, my zde regulujeme mechanicky.

Testovaný stroj: Defender 90, motor 300 Tdi

Každá akce podobného druhu začíná vymezením místa konání. Solné pláně vyschlých jezer Bonneville jsou trochu z ruky, proto nejprve volíme klid valašských strání. Ovšem co by to bylo za testovací expedici, kdyby se odehrávala pouze v rámci naší domoviny. Operativně přesouváme dějiště operace na cizí území – tedy na Slovensko. (Poznámka pod čarou: Zafungovala má pohotová vzpomínka na film Anděl s ďáblem v těle v podobě repliky policejního komisaře: „Ružomberok! Víno jsme pili z holinek a ženy milovali přímo na kulečníku!“) Investor celé akce Radek nakonec rozhodl, že vzhledem k pořizovací hodnotě výše uvedených úprav na vozidle, bude k testování vhodnější oblast bájného loupežníka Juraje Jánošíka. Tak tedy Malá Fatra!

Kvůli této ilustrační fotografii jsem se pěšky sápal skoro hodinu do kopce, a pak zase z kopce. Holt narodní park...

Obří intercooler, který je možná třikrát větší než ten standardní, v kombinaci s větším  a lépe mazaným turbem má už i beze změny na čerpadle znatelný lepší tah odspoda. Pozitivně se projevuje i v táhlých dálničních kopcích. Od dob, kdy jsme pod zdánlivě nepřekonatelnými dunami marockých písků Erg Chebbi  přemýšleli, jak zvýšit výkon našich milovaných, leč ne dostatečně výkonných strojů, už uplynula téměř jedna dekáda. Po těch letech jsou z nás vyzrálí muži a víme, že mnohé z věcí v našich životech nejsou pouze otázkou výkonu, ale především techniky. Nicméně nastal čas pro experimenty. Rozhodli jsme se zkombinovat léta praxe s výdobytkem ekonomické soběstačnosti. Výsledkem nám má být energeticky nezvladatelné a tím pádem i jaksi neodolatelné hovado v podobě Defenderu s neslýchaným přebytkem výkonu. Řečeno slovníkem nás, skromných defíkářů – výsledkem má být Defender, který zařve a fakt jede.

Speciální turbo

Obří intercooler

...no a vstřikovací čerpadlo!

Ale zpět k jádru věci. Tím je kombinace nastavení vstřikovacího čerpadla a již zmíněného turba a chladiče vzduchu. Jejich výrobce dodává podrobný návod nastavení. Nicméně abychom se ujistili, že vše probíhá správně, ještě voláme přímo výrobci speciálního kitu do Anglie. Rozhodli jsme se pouze pro základní přenastavení polohy membrány. Nechceme zasahovat do nastavení množství přiváděného paliva, a to kvůli spotřebě. Defender 90 bez střešního stanu momentálně žere jen asi 9 litrů/100 km a svého majitele tak přivádí do ekologicko-ekonomické nirvány. I kdyby se nám podařilo vyrovnat zvýšený přívod paliva se současným snížením kouřivosti, spotřeba se zhorší. Ještě další zvýšení výkonu by bylo sice skvělé, ale ekonomičnost je naší prioritou. Nestavíme žádného sprintera, ale snažíme se zachovat expedičáka s rozumným poměrem MPG (miles per galon). Více přímo u popisků k jednotlivým fotkám.

Víření bubnů... otevíráme vrchní poklop čerpadla...

... a děláme první blbost. Nevytahujte to cele ven! Jen oklopte víčko od membrány!

Takže znovu od začátku!

Pod víčkem je membrána. Všiměte si malé tečky na stříbrném plíšku.

Otáčíme membránou (a i tečkou) o zhruba 90 stupňů ve směru hod. ručiček.

Poté, co jsme přenastavili čerpadlo (nakonec o zhruba 80 stupňů ve směru hodinových ručiček), jsme vyjeli do prudkých kopců na dřevo. (Raději honem dodávám, že do Radkova lesa na jeho vlastní dřevo…).

No, tohle je spíš Radkova paseka... Kůrovec je sviňa!

Nepojedem domů s prázdnou!

Expedičák v práci!

Zatím jsme nezměřili, jak se změnila spotřeba. Motor při přeřazení trochu víc zakouří. Znatelný je ale tah v nízkých a středních otáčkách. Zřetelně to bylo cítit hlavně při výjezdu prudkého lesního kopce. Na samý konec se musím omluvit, že zpráva z téhle výpravy byla trochu moc technická. Možná je to i proto, že jsme v Ružomberoku žádný kulečník nenašli, ba ani holiny, do kterých bychom si nalili láhev šampusu. Pouze jsme, posíleni dobrou kávou, objížděli okolní kotáry, zaposloucháni do předení testovaného Krakena, kterého se nám snad podařilo probudit.

 

Tak snad se ten nový výkon šikne i někde v prachu nepoznaných dálek...

Se Zebrou na Blízký východ, Část 1. – Prach cest na botách smývám v Damašku

7.4.2011

V uších mi ještě trochu píská z toho monotónního hukotu motoru a věci z mé expediční bedny se stále ještě nedostaly na své obvyklé místo v bytě. Zase jsem na konci jedné cesty. Na konci „restartu“, jak s přáteli naše výpravy nazýváme. I když je to už dnes pocit známý (né jako před lety, kdy jsem prožíval skutečný kulturní šok), tentokrát je to přece trochu jiné. Od posledního „restartu“ už uběhly čtyři roky a nebýt vytrvalého domlouvání kamarádů, možná bych udržel ty poslední zbytky zdravého rozumu a zůstal doma. Jenže, co když je právě ten zdravý rozum to pokušení, které mě nakonec vyhnalo na cestu a já se řítil dálnicí směr Blízký východ?

Asfaltové peklo kdesi za tureckou hranicí...

Výhoda všech našich cest spočívá do značné míry v tom, že lidská paměť má tendenci vytěsňovat to nepříjemné a v průběhu poměrně krátké doby vyzdvihnou to dobré. O to je pak každý start našich výprav více podobný skoku do studené vody. A po čtyřech letech to byla opravdu ledová tříšť v podobě zmrzlého Turecka. První noc v geografické Asii jsme naměřili -7 st. Celsia a já se jal děkovat dvěma faktům: 1. že máme s sebou dostatek rumu a 2. že drtivá většina členů naší výpravy jsou Moraváci s úctyhodnou zásobou slivovice.

Zmrzlé Turecko

Toť asi vše, co by stálo za zmínku, než se přesuneme do Damašku. Ano, vlastně ještě jedna věc – můj Carnet. (Pro ty, co neznají tento pojem: Carnet je celní dokument, vydávaný autoklubem země původu vozidla. Tento dokument de facto garantuje, že vozidlo dovezené do určitého státu, bude z něj také vyvezeno a nebude zde kupříkladu prodáno.) Tam, kam jsme mířili my, tedy do Sýrie a Jordánska, není v podstatě Carnet potřeba, jen se s ním ušetří trochu času a peněz na hranicích.

Proč ho ale zmiňuji já? To proto, že když jsem ho na syrské hranici poprvé vytáhl a začal obvyklé byrokratické kolečko, zjistil jsem, že je v něm omylem uvedena moje stará SPZ. Kdysi jsem totiž SPZ měnil a v Carnetu byla díky překouknutí při vypisování žádosti ta stará!

Nicméně už bylo trochu pozdě, a tak jsem do Sýrie vjel s Carnetem na tuto strarou SPZ…

Celé mé cestování vozem 4×4 skrze asfaltové peklo Evropy má jediný cíl – dostat se někam mimo něj. Bezezbytku se nám to vždy podařilo na africkém kontinentě. Na Blízkém východě už to je problém. Proto si zde hledám takové své osobní „odbočky“, někdo by možná řekl „úchylky“, které nabízí civilizace. Jedna z nich je dnes již téměř rituální čištění bot v Damašku. V roce 2005 jsem si zde totiž nechal vyčistit boty u takového toho pouličního čističe. Ten tehdy na mé boty použil nějaké patentní čistidlo v barvě okru, které už nikdy nepustilo. Boty pak ještě projely Libyi, aby nadále ležely pár let v bedně. No a nyní byly opět v Damašku.

Jak psí kule a dokonce i zalepený žralok - vše na počkání!

Ale bylo by nesprávné, popisovat Damašek pouze skrze nějaké čištění bot. Pro mne je to město, jakým možná před pár lety býval Marakeš. Jednoduše místo, kde se rádi ztratíte, kde voní koření, kde září barvy a po xtém čaji se potácíte v inzulínovém rauši a bezhlavě ukájíte svoji touhu ochutnat co nejvíce cizokrajných pokrmů. Od doby, kdy do Marakeše začali létat nízkonákladoví dopravci a smlouvání na trhu se stalo zastaralým zvykem, neřkuli urážkou (jak mi popsali svoji návštěvu Marakeše v roce 2009 moji přátelé), převzal v mé mysli toto místo orientálního bludiště právě Damašek.

Všechny vůně světa...

Zkrátka, poté, co jsem zhasl motor a vyrazil do damašského bazaru na večeři, poprvé jsem ucítil ten krásný pocit, že jsem zase na cestě. Na takové té Kerouacově, jen lehce potřísněné pachem nafty a podupané strašákem dnešní doby – uhlíkovou stopou.

Nad Damaškem zapadá slunce

bude pokračovat…

Afrika v dálce

4.12.2008

Přátelé, je mi moc líto, ale ve vzhledem k studijním povinnostem stojí má Zebra zasněžená před domem a hřejí ji jen dávné vzpomínky na rozpálený saharský písek. Je to na prd, já vím. Ale prozatím se nedá nic dělat. Cesta to Afriky, tedy alesoň ta ve smyslu trans-africké expedice je odložena na příští rok. Vím, je to škoda… Ale nebojte, brzy to roztočíme!!! V mém archivu čeká mnoho poutavých vyprávění z historie zn. Land Rover a dokumentace připravovaných úprav na mé Zebře. Jakmile budu mít chvíli, vrhnu se na alespoň na toto!!!

Webovky v novém kabátě!

14.7.2008

Slavnostně oznamuji, že jsem dneska konečně zprovoznil novou verzi svých webových stránek MOPAGI! Uf!

S konečnou platností zde

28.6.2008

Po delším váhání jsem se konečně rozhodl a veškerý obsah mého starého blogu z blog.com jsem přemístil sem. Na sterém blog.com mi již došla trpělivost s labilitou systému a také si myslím, že prostředí wordpressu je příjemnější, a to jak čtenářsky, tak uživatelsky. Takže od nynějška už zde!

Vzkaz od kamaráda

16.5.2008

Gratuluju, Zebra se stala známou!

– tak takovýhle email jsem dostal od kamaráda Martina, mimochodem, štastného majitele vojenského speciálu LR 110 HT.  

A jako vysvětlení mi poslal tento obrázek:  

 

 

Jeden z našich sponzorů si mojí Zebru, kterak se probíjí libyjským Erg Murzugem, dal do záhlaví svých webovek. Ale nebojte, oni se tam ty fotografie střídají s každým obnovení stránky… A občas tam je i farmářskej Defík po disky v hnoji. 😦 Je důležité, umět se radovat z maličkostí… 🙂