Když má duše dovolenou

24.6.2013

Ta myšlenka ve mně prostě zrála a já věděl, že ta chvíle brzy přijde. Přesně, jak to řekl ten pan taxikář a klavírista v jedné osobě, který mě jednou ráno vezl do práce:

“Víte pane, to je ta chvíle, kdy tělo zůstává a duše si bere dovolenou.“

Dovolená duše, to je ono. Zatímco tělo se přes noc jakžtakž zmátoží, hlava jede dál v podivném kolotoči, který se zadrhne jen v jakési podivné časoprostorové anomálii. Třeba jako když se uprostřed spěchajícího davu v metru zastavím, abych si s hrůzou uvědomil, že mi doposud unikal význam slova helmintologie. Teda ne, že by nauka o cizopasných červech a jimi způsobených nemocích byla pro můj život nějak zásadní (tedy alespoň doufám). Jen mám za to, že právě to byla ta chvíle, kdy jsem si vzpomněl na tyhle obrázky. Jako ten cizopasník mi totiž nějak zůstaly v podvědomí.

Tato slideshow obsahuje JavaScript.

O tom, co je dovolená duše, má nejspíš asi každý z nás úplně jinou představu. Svojí subjektivitou by se to nejspíš dalo přirovnat přisuzování klíčových slov k nejrůznějším skladbám v hudebním archivu u nás v práci. Nedávno, hledaje něco, čím bych podkreslil dramatické záběry, narazil jsem i na klíčové slovo „erotika“. Schválně jsem tedy zadal „sex“ a zaposlouchal se, k čemu všemu ta paní dole, v místnosti s oknem vysoko u stropu, přisoudila tohle vyhledávací heslo. A podobně to tedy jistě bude i s tímhle.

Nicméně můj recept na relaxaci duše jsem dlouhodobě spatřoval v touze si prostě vyjet. Sám, jen se svým starým strojem, který (vzhledem ke svému stáří) nezaručuje bezproblémový průběh celého podniku. Jenže jak je obecně známo, charakter věcí vytváří součet jejich nedokonalostí. Proto jistá míra nejistoty v tomto motorizovaném trampingu, stává se tím, co zní dělá výpravu a nikoli pouhý výlet.

Takže tu touhu bychom už měli. Ale jak napsal Nabokov, živý svět se skládá ze dvou věcí: z touhy a rozhodnosti. Ty dvě krásky se vášnivě objaly v okamžiku, kdy jsem za chraplavého bubnování skoro padesát let starého motocyklu a v oblaku namodralého dýmu konečně mizel od vrat prázdné garáže. Po týdnech vybírání cíle, formování trasy, zkoumání radarových snímků postupující tlakové níže a dalších věcech, které mi díky těm cizopasníkům přišly důležité, jsem jednoho pátku prostě vyrazil někam podél řeky, s bouřkovým mračnem na obzoru.

5

Lhal bych ale, kdybych tvrdil, že na mé trase neležel ani jeden jistý bod. Rozhodl jsem se navštívit dobrého kamaráda, který žije se svým psem Wolfgangem často i celoročně v chatě uprostřed středočeských lesů a luk. Vodu si vozí ze studánky a teplo nosí z lesa tak hustého, že se tam bojí i hajný. I když je možné, že se hajný nebojí lesa, ale toho mého kamaráda. Nevím. Každopádně jsem si na jeho zápraží sundal koženou bundu a celý večer poslouchal to lesní ticho. Ono po dni na mém motocyklu, kdy se v každé zatáčce nakloní celý obzor a litinové srdce stroje bije radostí o 106, bych ticho byl schopen slyšet asi i na pile.

Tato slideshow obsahuje JavaScript.

Každopádně ten fakt, že má duše skutečně odjela na dovolenou jsem pochopil, zíraje do klidné hladiny zastrčeného lesního lomu. A pak taky nad jediným jídlem, které můj kamarád v chatě měl, a o které se se mnou bratrsky podělil:  kilovou konzervu tuňáka v olivovém oleji, kukuřici, chléb, to vše zapíjené dobrým rumem. Když jsem si před spaním nalil sklenici té jeho vody, importované z místní studánky, viděl jsem skrze ní zážitky toho dne. Byly vlastně velmi prosté, nic, co by ohromovalo. Měly barvu tisíců odstínů zelené barvy lesů a pastvin podél polních cest. Od temné zelené, jakou má hradba lesa za vesnicí na obrázcích Josefa Lady, až po zářivě azurové jezero Kelimutu. Napil jsem se a vzpomněl si na Pabla Nerudu, přesvědčeného, že ze zeleného skla chutná voda nejlépe.

3766837948_3c9d759d12

Číst pouze v dešti

2.6.2013

Existují čaje, které je doporučené pít, jen když venku prší. Ale ne za bouřky. Za takového toho vytrvalého deště, který trvá několik dní, uvězní lidi doma a smývá vše, co mu přijde do cesty. Takový ten slejvák, který drží milence déle v posteli, hasiče v pohotovosti a vzduch jím provlhne tak, že dýmka hoří o trochu pomaleji.

V takový den si vždycky vzpomenu na Jeffa z filmu Tootsie.

„Chtěl bych mít divadlo, ve kterém by se hrálo jen v dešti.“

Jeff vypráví...

Jeff vypráví…

Dokonalá atmosféra ohraničená provazy vody, které dovnitř nepustí nic z okolního světa. Asi jako poutavý příběh, vyprávěný v autě za dlouhé jízdy, kdy cíl cesty je tak daleko, že nemá cenu pospíchat.

Koukám z okna do koruny přerostlého a příliš blízko domu zasazeného javoru. Z listu na list padá voda a já za tou zelení nevidím velkoměsto. No a co víc, ani ho, vzhledem k bubnování deště, neslyším. Je to jako sedět ve Státní opeře, z obou stran obklopené rušnou magistrálou a přesto slyšet každý dotek baletního piškotku na podlahu jeviště. Těžko se pak uvažuje nad tím, že to, co začíná jako malá kapka, trhá dole pod kopcem celé stromy a unáší je kamsi do Hamburku.

Je to tak dva týdny, co jsem ve zmiňovaném kulturním svatostánku, mezi čtyřproudou dopravní tepnou Prahy viděl tančit Svetlanu Zacharovu. V určitých chvílích jsem měl pocit, že jsem se najednou ocitl v tom pomyslném Jeffově divadle. I když nepršelo a tudíž provazy vody nemohly utěsnit zvuky okolního světa, já si uvědomil, že ten tanec si nebezpečně zahrává s dokonalostí.

Frederik Chopin řekl: „Přál bych si, abych mohl odhodit myšlenky, které stravují mé štěstí. A přesto spatřuji určitý druh potěšení, když se jim oddávám.“

Ty neslyšitelné doteky špiček jsou jako to jemné kapání v koruně mého javoru, které, stejně jako ta voda, má dvojí účinek: Jako déšť přináší vláhu a čistí vzduch. (Tak ten tanec zaléval moji mysl slovy těžko popsatelnou souhrou těla a hudby.) A jako povodeň trhá břehy, ta dokonalost nám všem přítomným, na jevišti i v hledišti, jasně ukazovala, kde končí průměr a kde začíná génius.

obrázek

Kdyby to bylo v divadle, ve kterém se hraje jen v dešti, ten zážitek, nebo snad spíše ten přízrak, by se dal svést na atmosféru podvečerního lijáku. Na dobu, kde určitý typ čaje chutná lépe a kdy má dýmka hoří pomaleji. Jenže byl teplý večer s jasnou oblohou. Být svědkem dokonalého není vždy lehké. Na vteřinu se mi vybavila závěrečná scéna z Amádea:

„Všude jenom průměrnost,“ a než s ozve Mozartův ďábelský smích, vzduchem se jemně a až trýznivě hravě nese jeho 20. klavírní koncert v d-Moll.

Ten balet bylo třeba spláchnout něčím silným a co do kvality hodným toho tanečního výkonu. Každý okamžik, kdy nám někdo dovolí, abychom se dotkli nebes, nám zároveň poodhalí tu hlubinu, ze které jsme se tam vznesli. Nahoře, pod oblaky provazy deště chladí a hladí. Tam u nás dole pustoší, co jim přijde do cesty. A přesto, jak naznačil Chopin, oddávám se tomu rád.

Šálek sarajevské kávy

17.5.2013

Ten způsob, jakým si balím věci, má v sobě cosi horečného. Kombinace ujišťování sama sebe, že jsem na nic nezapomněl a faktu, že co nemám, vlastně nepotřebuji. Po šesti letech jsme se zase sešli ve staré dobré sestavě. Od chvíle, kdy jsme společně projeli pouštní stezku Ghadameš – Ghat podél libyjsko-alžírské hranice, jako by neuplynuly roky, ale jen krátká chvíle. A možná právě to, dělá z té naší partičky kamarádů z různých konců republiky dobrou společnost. Vyrážíme na Balkán a opět je cesta samotná důležitější, než náš cíl.

Řekl jsem, že se mi to nezdá být tak dlouho, ale stačí prvních pár set kilometrů, abych si uvědomil, o jaký kus cesty naše životy pokročily. Před a za naše jména naskákaly tituly a peněženky většiny z nás už nezdobí všeříkající fotografie mladé slečny, nýbrž roztomilý snímek předškolního děcka. U těch pilnějších z nás je to i slušivý dětský dvojportrét.

akak

Polovina staré party, Akakus, březen 2007

Trasa zůstává stejná jako už mnohokrát: Praha – Brno – a dál na jihovýchod. Když přidávám plyn v posledním stoupání, než spadneme na maďarskou pustu, vzpomenu si, jak jsem tady před osmi lety řešil motor politý naftou z podtékajících vstřiků. Byla to naše první cesta do Damašku, ale jisté nebylo, jestli auta vůbec zvládnou Istanbul. Dnes je naší největší starostí, aby v zánovním autě dobře chladila lednice a to, jak obalamutit elektronický omezovač maximální rychlosti.

Něco je prostě jinak. Najednou nás zajímá předpověď počasí. Jako by už déšť či mráz přestaly být nedílnou součástí dobrodružství, ale předzvěstí zkažené dovolené. Ano, skutečně – něco musí být jinak, říkám si, když v Sarajevu dopíjím ranní kávu, házím na zadní sedadlo už nepotřebné mapy Albánie a startuji motor. Kluci pokračují dál přibližným azimutem 155 stupňů a já se s kamarádem vracím domů. Máme k tomu důvod: jeho ženu, která zůstala doma sama s malým děckem a onemocněla. Už vím, co je jinak. Už to není jen o nás. Teď s námi cestují i ti, kteří zůstali doma. A i když dětské sedačky na pár dní nahradily výjezdové plechy, vyprošťovací kurty a kanystry s naftou, obávám se, že priority jsou jasně dané. Vlastně to tak ale má asi být. Kafe v Sarajevu stojí za to, i když je to jen na otočku. A co, stejně bych měl jít do práce, abych vydělal na dluhy z poslední expedice. V té naší partičce jsem totiž zatím stále ještě bezdětný…

From Sarajevo with Love

From Sarajevo with Love

Stroj času a pifka revírníka Marzíka

17.4.2013

Minulý týden jsem pro svého kmotřence sestrojil stroj času. Vím, je na tento dárek možná ještě trochu malý, ale čas v tomto případě přece nehraje roli.

“Říkáte hodně a pokud možno barevných vypínačů? No, podíváme se, co by se tu našlo.”

Prodavači velkoskladu s elektrotechnikou se zablýsklo v očích. V Každém z nás je trochu dítěte. Nikdo vám nic nevymluví. Ano, vím. Plutoniový pohon bude složité objednat. To větší oříšek bude, jak se v časoprostorových drahách vyhnout hlídkám gekonů.

Vrtám, řežu, brousím… Za několik hodin je stroj na světě. Rekvizitáři u nás v práci dodají materiál k patřičné povrchové úpravě a jsme tzv. „ready to fly“!

„S tímhle se z něho stane elektrikář,“ řekl prodavač ve velkoskladu, když viděl tu hromadu elektromateriálu. Přirozeně jsem mu zatajil, co z toho budu stavět. Bojím se, že jsem možná zašel příliš daleko. Od chvíle, kdy jsem dorazil do Brna, abych svému ročnímu kmotřenci předal dárek, se dějí podivné věci. Stroj funguje skvěle. Vyzkoušel jsem ho, když jsem si zaletěl o pár dní zpět a poradil sám sobě, že právě stroj času bude nejlepší dárek. To jsem musel, abych neporušil časoprostorovou kontinuitu. Pak mi ale došlo plutonium. Teď sedím na terase přítele Radka, otce mého kmotřence, a přemýšlím, kam bych se v čase rozletěl příště. Je tolik míst. Hlavou se mi honí mnoho otázek. Počítá se do života čas strávený cestováním v čase, nebo to platí jen o rybaření?

strecha

Střechy činžáků zalévá jarní slunce a já si všímám, že Radkův dům je znatelně vyšší, než okolní zástavba.

„V třicátých letech to sem napálil nějaký borec v aeroplánu. Pár mrtvejch a tak. Když to pak opravovali, rovnou postavili horní patro o něco vyšší,“ vysvětluje Radek.

empire

Ilustrační foto: Náraz letadla do Empire State Building, 1945

Kolikrát se vám stane, že jste na večírku v domě, kam to někdy napálilo letadlo?! Jenže večírek nekončí. Mezi záplavou hraček si povídám s houfem dětí, které mi dokazují, jak rychle běží čas. Ta blonďatá holčička, se kterou si brnkám na xylofon, byla zrovna v bříšku, když s námi její maminka brázdila písky Wadi Rum. A kmotřenec? Je to jako včera, co jsem jeho budoucí rodiče seznámil na pařížském nádraží Gare du Nord. No jo, ale je to skutečně tak nedávno, nebo za to může stroj času, který všechno to trvání zrelativizoval?

Děcka jdou spát a s nimi i utahaní rodiče. Město potemnělo a já sedím v jeho centru na skleničce. To místo se jmenuje Bar, který neexistuje a drink Jakože nic. Zalévá mě příjemné teplo a přesvědčení, že i čas si dá občas voraz. Přestávám hledat souvislosti tam kde nejsou a bez obav si připíjím se slečnou, která je tu se mnou. Co na tom, že se narodila ve stejný den, jako markýz de Sade…

bar

Minulý týden jsem sestrojil stroj času. Ještě ani nebyl hotový a už mě vrátil do dětských let. Co teprve, až seženu novou dávku plutonia. To teprve bude! S kmotřencem Filipem pak hned zaměříme na průzkum důležitých mezníků historie. Ať kluk pak ve škole exceluje. Myslím, že nejdřív budeme stopovat posledního vlka Vysočiny, než nám ho revírník V. Marzík ze Stříteže 2. ledna 1830 ve 2:45 ráno odpráskne.

ja-a-fil

Cestovatelé v čase

Páteční Saudade

5.4.2013

Saudade. To bylo přesně to, co jsem viděl v její tváři, která se kolem mne prohnala po eskalátorech dolů. Těžko hledat lepší výraz, než tento, o kterém mám vlastně jen zprostředkovanou představu, protože neumím portugalsky. Saudade, je těžko přeložitelný termín pro pocit zoufalství, popisovaný jako trýznivá touha po někom, kdo tu není a kdo se už nikdy nevrátí. Myslím, že přesně to, jsem dnes viděl v očích hned dvou žen. Dvou v jednom dni! Ta první uprostřed chodníku zírala na mobil a ta druhá, na eskalátorech, jen tak před sebe. Saudade, pocit, kdy už nemáte sílu plakat. Když už jste na konci a přemůže vás beznaděj. Tvář se marně svírá do grimasy pláče, ale slzy nepřicházejí. Chvíle, kdy je život tak bezcitný, že od něj nelze čekat ani ránu z milosti.

Stojím frontu na finančním úřadě a nemohu nemyslet na ty dvě ženy, které jsem cestou sem potkal. Co mě znepokojuje, není ani to, co se těm dvěma stalo, ale to, jak a jestli se s tím vypořádají.

smutek

V té frontě na odevzdání daňového přiznání si krátím dlouhou chvíli aplikacemi mého mobilu. Vím, co právě večeří a snídají mí přátelé v různých koutech světa, vím, jaké je počasí v Bangladéši i jaké planety se právě nacházejí nad střechou úřadu. Zvláštní, máme mobilní aplikace, které nás vzbudí v nejvhodnější fázi spánku, či které nám řeknou, kdy se jít uprostřed filmu vyčůrat, abychom nepřišli o důležitou část děje. Pak se tak jednou stane, že najednou není komu zavolat. Zůstaneme sami s kybernetickou sekretářkou Siri a naše konverzace se ukládá kdesi v Cupertinu.

Jsem na řadě a jdu k okýnku, kde se mám přiznat, s jakým úspěchem jsem letos obhájil své místo ve společnosti. Složkou papírů se trefuji do úzké štěrbiny přepážky a snažím se nemyslet na sexuální život té konkrétní úřednice za sklem.

„Jen klid,“ říkám si u šaltru nejpřísnějšího ze všech úřadů. Tedy alespoň toho, jehož úřednice nenosí uniformy. To je zase úplně jiná liga.

Před daňovým úřadem prosvitlo slunce. Lisztova Polonéza č.1 v C Minor převedená do lomu světla. Mé příští daňové přiznání bude už jiné. Bude tak objemné, že ho napřesrok už tou úzkou škvírou neprostrčím. Jsem totiž rozhodnut realizovat svůj Plán na dobytí světa č. 1526, a ten již obnáší zisky z prodeje mobilní aplikace na spokojený a vyrovnaný život. Taková Siri pro okamžiky obyčejného šílenství. Ne Siri to nebude. Spíše takové převtělení pana Kopfrkingela, který má vždy připravený svůj hřeben, aby nám upravil rozevlátou kštici.
A už mám i jméno. Byla to lehká volba. Cafuné. Kontrapunkt k tomu, co jsem dnes ráno viděl v očích těch dvou zoufalých žen. Je to další z těch těžko přeložitelných termínů portugalštiny. Znamená něco jako „jemně protahovat prsty skrze něčí vlasy“. Má aplikace bude mít jednu výhodu, což z ní dělá zlatý důl a zaplnění díry na trhu: Nebude rozlišovat mezi lidskými prsty a lesklým hřebenem pana Kopfrkingela.

Picture 1

Hlava 33

22.3.2013

Byla skoro půlnoc. Venku už několik hodin vytrvale sněžilo, když pod mým oknem zastavil sypací vůz. I přes nastartovaný motor jsem docela zřetelně slyšel hudbu, která zněla z kabiny a rytmus obdivuhodně ladil s frekvencí záblesků oranžového majáku na střeše.

V tom zasněženém nočním tichu mě napadlo, že by to vlastně nemusela být špatná práce. Pomalu, s rozvahou a klidem prorážet viditelnou stopu v čerstvě zaváté cestě nočního města. Řidič toho ledoborce všední noci, který poslouchal něco ve stylu dua Frankenreither – Johnson, po krátké chvíli zase odjel dál. Asi potřeboval dokouřit cigaretu, než se odhodlal pokořit kopec naší ulice, prudce stoupající od břehu Vltavy. Pěkná práce.

„Ale houby!“, říkám si. Tenhle týden ti bude 33 a měl bys už přestat uvažovat nad povoláním, které sice plní dětské sny (popeláře, kosmonauta a restauratéra nevyjímaje), ale je na ně buď příliš pozdě, nebo ještě brzy. V Kristových létech je zřejmě načase, ukončit období experimentů a raději využívat zkušeností let minulých. A to nejen co se profese týče. Třeba i ve vztazích… (Fig.1)

Picture 1

Jsem ráda, že se v armádě cítíš jako muž. Už mám totiž plný zuby, se o to pořád snažit.

A je též dobré se zastavit a uvědomit si nejrůznější závislosti, (Fig.2)

Běžné závislosti: kofein jako mentální stimulant, alkohol jako sociální lubrikant, láska nebo její iluze, sledování životů cizích lidí na internetu, kariéra

Běžné závislosti: kofein jako mentální stimulant, alkohol jako sociální lubrikant, láska nebo její iluze, sledování životů cizích lidí na internetu, kariera

zlozvyky (Fig.3)

Prosím, neusmívejte se na lidi, které neznáte

Prosím, neusmívejte se na lidi, které neznáte

a postupně odbourávat snahu všechno analyzovat (Fig.4).

Pulp Fiction v chronologickém pořadí

Pulp Fiction v chronologickém pořadí

Chvíli poté, co se ten sypací vůz rozjel do našeho kopce, jsem si zapálil dýmku a v uklidňujících volutách dýmu si v hlavě promítl něco na způsob filmu, jaký se nám má jednoho dne, lépe řečeno v poslední vteřině toho dne posledního, objevit před očima. (Klikni na první foto a pokračuj pravou šipkou. Z galerie vyskočíš pomocí ESC 🙂

Mají-li Kristova léta být dobou, kdy člověk už tak nějak ví, co se sebou, tak mám nejméně tři možnosti: 1. Jsem trochu pozadu a zatím se kýžené období prozření (či smíření se s osudem) nedostavilo. Nebo 2. Ono období už je skutečně zde, ale já ho zatím nepovažuji za to, co jsem očekával a teď mi bude třeba další tři dekády trvat, než zjistím, že to skutečně bylo ono. A konečně 3. Celá ta povídačka o Kristových létech je nesmysl a jenom uměle vytvořená fáma, která má člověka postrčit do propasti krize středního věku, aby začal tlumit svoje deprese nakupováním nesmyslných věcí a podpořil tak ekonomiku státu.

Ale možná je to všechno ještě úplně jinak. Možná je nějaký bod 4, odhalující obraz člověka, který, jak píše Albert Camus „je neschopen trpět, nebo být dlouho šťastný. Tudíž není schopen ničeho, co má opravdu cenu.“

Hlava 33

Hlava 33

Zapomenuté šlágry a snaha dohnat vodopády

7.3.2013

Svižným krokem stoupám na most pro pěší, kterým překonám čtyři pruhy ulice K Barrandovu a ještě přitom shlédnu zelené pahorky Hlubočepské. Hlavou si nenápadně houpám do rytmu, a když dojdu doprostřed té lávky, mám chuť popadnou imaginární mikrofon na tyči a nad kapotami projíždějících kamionů zařvat s pravým ukazováčkem vztyčeným k nebi:

Hey, hey, mama, said the way you move

Gonna make you sweat, gonna make you groove.

Vlastně by to nebyl špatný nápad. Od tramvajové zastávky k turniketu, který zaznamená můj příchod do práce, je to, změřeno mechanickým chronografem Heuer, 11 minut a 3 vteřiny. Když přidám do kroku, klidně se s tím mikrofonem v ruce ještě můžu otočit k filmovým ateliérům na kopci a… teda až projde ta paní s kočárkem…. znovu zařvat:

“Didn’t take too long ‚fore I found out

What people mean my down and out….”

Nikdy jsem nebýval ten typ člověka, který na každém kroku poslouchá ve sluchátkách hudbu. Tahat iPod se mi nechtělo a zbývalo tedy jen autorádio. Jenže v autech, v jakých jsem jezdil, buď nebylo slyšet, nebo jsem musel poslouchat motor, abych někam dojel. No a navíc jsem měl v hlavě obraz svého učitele zvukové techniky ze střední školy, kterého porazila tramvaj, když přecházel Jindřišskou ulici a oddával se nějakému koncertu.

No, prostě se možná ani není co divit, že jsem vlastně ani netušil, co všechno jsem za pár let nasyslil do svých iTunes či na různá online úložiště internetového obsahu, a pak si to zapomenul poslechnout. O to je hezčí to pak všechno objevit. V takovou chvíli totiž člověk tak nějak omládne. Všechno si to teď pěkně přehrávám a občas vidím staré věci jinýma očima. A tu a tam se nad tím musím pousmát. Asi jako když při velkém úklidu najdete dávno ztracenou gumičku do vlasů a víte, že kdyby se tehdy neztratila, nikdo by mi pak nenadával, že se sperma blbě smývá z vlasů.

Ono zmíněné „vidět věci jinýma očima“ je ale úplně jiný úlet, když po takové době člověk skutečně uvidí svět tak, jak ho tehdy opravdu viděl. A právě to se mi stalo pár dní poté, co jsem v mrazáku našel igelitový pytlík plný nevyvolaných filmů.

Stojím proti oknu a prohlížím si právě vyvolaná políčka filmu. Tři roky života v ďábelském sestřihu geniálního střihače, stiženého epileptickým záchvatem. Do pár vteřin narval desítky obrazů, které jsem kdysi vyfotil, protože jsem je nechtěl zapomenout, nebo, jak by řekl Vojta Dukát, před tím, než jsem je vyfotil, jsem je už jednou viděl ve svých snech.

A je to tady. Dávno zapomenutá hudba se spojí s dávno zapomenutým obrazem a dohromady vytvoří podivný film, ve kterém je tak nějak všechno. Teda skoro. Univerzální definici dokonalého obsahu zpravodajské relace ve třech slovech: „slzy, kozy a děti“ to sice úplně nesplňuje, ale i tak tam něco z toho bude.

Zaposlouchám se do hudby, která mi nad těmi negativy hraje.

Don’t go chasing waterfalls.

Please stick to the rivers and the lakes that you’re used to. …

Tohle jsem rád poslouchal v autě. Tedy i za cenu značného zesílení zvuku a nemožnosti slyšet, so se odehrává v motorovém prostoru. Prsty jsem si poklepával do volantu, když Lisa Lopes, přezdívaná Left Eye, s tím sametově “ofrněným” hlasem začně v závěru písně rapovat:

„…Dreams are hopeless aspirations

In hopes of comin‘ true

Believe in yourself

The rest is up to me and you.”

Ruka s platem negativů mi poklesne. Pamatuju se, když se Left Eye zabila v autě a pak všude tenhle hit hráli. To jsem ještě nevěděl, že ta nehoda byla závěrem filmového dokumentu o ní. V tu chvíli, kdy svoje Mitsubishi Montero hodila přes střechu, ji totiž v tom autě natáčeli a detaily nehody z filmu vystřihli až na přání pozůstalých.

(našel jsem to na time codu 2:02)

Ráno si cestou do práce zase pustím nějaký dávno zapomenutý šlágr a schválně, jestli si ho spojím s některou z fotek z mrazáku. Co si z toho ale vlastně mám odnést? Že v lednici nebývá jen zmrzlé maso a v počítači jen jedničky a nuly? Nebo to, že pokud se zase nechám unést na lávce přes ulici K Barrandovu, přijdu pozdě do práce?

Na křižovatce vpravo

21.2.2013

A je to tu zase. Je skoro půlnoc, vracím z práce a opět nechci přistoupit na to, že mezi pracovní dobou a spánkem není nic jiného, než tahle cesta domů. Škrábu led z čelního skla na prázdném a potemnělém parkovišti. Vlastně si nejsem jist, jestli si připadám víc jako odsouzenec pracovního procesu, nebo jako někdo, kdo jeho zákony přijímá s poněkud cynickým humorem v hlase. Tyhle dvě osoby se spolu v mé hlavě baví a za jejich zády je zamřížovaným oknem vidět trámoví šibenice.

„Velebný pane, my vám děkujeme za vaše krásný slova a až budeme v tom ráji, tak se tam o vás zmíníme.“

„Zmiňte se přátelé. Řekněte Pánu Bohu, že do chrámu už mu neteče, ale jeden jeho pokorný sluha je dlužen pokrývačům.“

Jo, tak nějak, jako ve Zločinu v šantánu, by to asi mohlo vypadat. Startuji motor a přemýšlím, kterou radiovou stanici zvolit. Chopinův „Poslední“ Waltz č.9, Rytířova Posledního kovboje nebo Lust for Life Iggyho Popa? Fetiš slova „poslední“ se mísí s explicitní výzvou k touze po životě s příchutí heroinu. Zajímavé, říkám si, zatímco mě závora pouští z areálu pracoviště, že v tom jménu drogy jsem nikdy neviděl zakuklený anglický výraz pro „hrdinku“. Možná stejně, jako jsem ve slově infaustní nikdy nespatřoval cokoli související s Goethovým Faustem.

Ale to je teď jedno. Jízda nocí je osvěžující. Projíždím lesíkem, pak několik bloků a zastavím na křižovatce. Doprava sjedu dolů z kopce a budu brzy doma. Vzít to doleva, stačilo by u první pumpy nabrat plnou a pak se zastavit až na kávu před státní hranicí. Chvíli váhám, a pak dávám pravý blinkr.

„Zhasni,“ zašeptáš.

Mačkám vypínač a v nastalé temnotě chvíli hledám cestu. Už nejsem tím „posledním kovbojem“, nemotorně křepčícím „poslední waltz“.  Stejně jako v autě cestou domů, nechal jsem i ve své hlavě hrát Iggyho Touhu po životě. První dotek konečků prstů, pomalý a něžný, vůbec nekoresponduje s rock’n’rollovým tempem. To všechno přijde až později. Teď se opájím tím, jak kdesi ve mně mizí malá jizva a s ní i patologický kmit Q.

„I’ve got a lust for life,“ zní mi v uších a kdyby nebyla tma, viděla bys, že se usmívám. Zeširoka a upřímně jako Řek Zorba. Ne, neusmívám se, směju se! Směju se, aniž bych smrděl naftou a bez konkrétního cíle uháněl na té křižovatce vlevo. Směju se, i když zítra vstávám do práce. Nevíš náhodou, čím to je?

ilustracni photo :)

ilustracni photo…

Půlnoční Barcarolla

14.2.2013

První dny v práci a hned jsem vyfasoval týden nočních za nemocnou kolegyni. Kopie z kopie její kopie, říkám si u kopírky, ze které mi lezou nějaké papíry. Chuck Palahniuk měl v Klubu rváčů pravdu. Tohle je přesně pocit nevyspalého zoufalce. Opravdu, nic jako by nebylo skutečné. Týden žiju ve tmě, bez přátel, bez všeho, co mě baví. Svět, jaký jsem znal žije na druhé polokouli, ozářené sluncem a já s půlnocí sestupuji do hlubin, abych ve šmíru a potu rubal jeho obrazy v potemnělé redakci. Týden nevím nic o životě, o kterém v éteru hovořím. Není čas, síla ani chuť na alkohol, motocykl, dýmku či ženu. Žiju jen abych si šel lehnout, protože jakmile se setmí, bude dole před vchodem zase stát taxík do práce. Já si na ty noční prostě nikdy nezvyknu, a to jsem si myslel, že jsem spíš noční pták. Pohlédnu na hodiny. Je půlnoc.

„Já jsem ti slíbil, že dostaneš na holou.“

„Na holou…,“ s lehkým úsměvem přikývne a zavře oči. Krásnou tvář má položenou na úředních dokumentech.

Škoda, že nemám žádnou uniformu. Chtěl bych mít alespoň tu kulatou pošťáckou čepici. S brašnou plnou dopisů bych pak poletoval po dláždění a zpíval si:

„Já přilepím si známku na čelo a razítkem omráčen, přestanu vnímat…“

Usedám do taxíku. Je noc, začíná mi služba a já se choulím na zadním sedadle vyhřátého auta. Hladina Vltavy je jako temné zrcadlo. Razítko a kulatou čepici s kšiltem, říkám si, bych ale mohl mít i jako výpravčí. Hlídal bych stanici někde na pražském Semmeringu, na trati č.122 a místo, abych se razítky omračoval, něžně, ale nekompromisně bych jimi razítkoval zadeček slečny Zdeničky. Na holou! Protože tomu já říkám noční služba! A ani by nevadilo, že by nám k tomu pěvecký sbor poštovních úřednic nezazpíval Requiem. Stačil by tlumený cvrkot telegrafu.

Kopírka brumlá své moderato a já usedám za svůj stůl, ve tmě ozářený jen malou lampou a obrazovkou monitoru. Rytmus s jakým vyjíždějí potištěné papíry se postupně, velmi pomalu, ale stále zřetelněji mění ve sladkou barcarollu. Polštáře gondoly jsou měkké, v mlze pomalu mizí obrysy Giudeccy a kdosi mě unáší do hlubin benátské laguny.

Probudím se trhnutím. Jako bych něco tušil. A opravdu. Pět ztlumených monitorů nad mojí hlavou, každý pro jinou televizní stanici, bliká křiklavým nápisem „breaking news“. Tak do práce. Sakra, prsty jsem si umazal od razítkovací barvy. Sranda, říkáte si… Ale tuhle barvu vyrábí firma Pelikán a ta týden nepustí!

O hledání azylu v mužském světě

8.2.2013

Enzo Ferrari řekl, že aerodynamika je pro ty, kteří neumějí stavět motory. Nevím, proč se mi zrovna tato slova honí hlavou, když s vysoko zdviženým límcem svého kabátu odolávám studenému větru od Vltavy, který bičuje Rašínovo nábřeží. Ale možná je to logické. Jdu totiž kousek za Tančící dům, do nejlepšího řeznictví ve městě, abych si koupil kus vyzrálého steaku a tak trochu „vyladil“ svůj motor.

Jsem týden doma a pomalu přichází aklimatizace. Než začne práce, pořádám dlouhé procházky Prahou. Většinou chodím dost rychle, jako nervózní pes, který se zaběhl a teď musí honem rychle označkovat svá území. Z míry mě vyvádí už méně věcí, než bezprostředně po návratu z expedice. Včera jsem lehce znervózněl jen jednou.

Řekl jsem si, že si dám zdravý oběd, třeba nějakou zeleninu. Sedl jsem si proto do nově objeveného podniku Mangaloo a těšil se na skvělý salát s fenyklem a s kouskem grilovaného lososa. A jak tak sedím a čekám, až bude ryba hotová, najednou se kolem mého stolu vytvořila fronta. Fronta žen. Podívám se na druhou stranu, pak za sebe, a u všech stolů sedí jen samé ženy. Všechny jsou velmi upravené, na židlích vedle sebe mají drahé kabelky, a když si nepovídají mezi sebou, mazlí se s chytrými telefony nejnovější generace.

Salát s fenyklem a grilovaným lososem

Salát s fenyklem a grilovaným lososem

Něco není v pořádku. Dvojice žen na prahu středního věku vedle mě rozebírá svůj milostný život, a vůbec jí nevadí, že to nemohu neslyšet. Začínám se cítit divně. Jako bych se vloupal do dámské šatny a i když o mě všichni vědí, dělají, že mě nevidí. Asi jako když jsem se před lety jakýmsi omylem ocitl na hodině jógy a cvičitelka po nás chtěla, abychom zatnuli (vlastně možná zatnuly…) stydkou kost.

Jdu si teda koupit to krvavé, a osm týdnu vyvěšené hovězí. V krvi, zralé vůni a měkkosti toho masa získám opět jakýsi klid. Připomene mi to to téměř výhradně maskulinní prostředí posledních několika týdnů. Už nebudu mít ten zvláštně šimravý pocit, že mě po dlouhé době rozmrazili, jako ty dva Poláky ve filmu Sexmise. Teda když zrovna nezavadím o rafinovaně dráždivou reklamu na Coco Mademoiselle a její spojení textu písně „It’s a Man‘s World“ s duněním motoru Ducati 750 Sport pod kozačkami Keiry Knightley.

Keira a Ducati 750 Sport

Keira a Ducati 750 Sport

S odpolednem přichází vlezlá zima a šero. Je víkend a kolem řady garáží není vidět ani živáčka. Otáčím klíčem v zatuhlém zámku a s vrznutím otevírám dveře. Je to pořád stejný pocit. Stejně jsem tajil dech, když jsem jako kluk tajně prozkoumával dědovo útočiště. Garáž, místo, kam se v mužském světě utíká před tím ženským, nebo spíš před světem, který zmiňovaná píseň Jamese Browna popisuje na svém konci, často zaniklým v bouřlivém finále… He’s lost in the wilderness… He’s lost in bitterness.

Úplně tu dědovu garáž vidím před sebou: starý kredenc místo ponku, orvaná kožená bunda na skobě, kokoska na polici a uprostřed, jako sfinga, stál jeho motocykl. Jen děda tu už nebyl, aby mě svezl.

O čtvrt století později, jiná garáž, jiný motocykl, stejná situace, stejný azyl. Pomalu, jako bych odkrýval Dívku s perlou, sundávám bílou plachtu. Arkticky modrý lak, opravdu připomíná perleť a chromovaný znak ve tvaru harfy zrychluje tep. Jsem zpět a vše je tak jak má být, tedy na svém místě.

Azyl..

Azyl..

Zvláštní, jak více než auto, dokáže motocykl do sebe pojmout a navždy se stát mementem tolika zážitků a situací. Roky letí. Nepravidelné burácení a prskání po čtyřproudé silnici k písečným dunám Wassenaaru a následné štelování předstihu zapalování. Testovací jízdy maskované romantickými výlety na pláž. 38 stupňů Before Top-Dead-Center… prásk, zážeh! Celé dny s hlavou v technické literatuře. Jak jen se trefit do těch 38 stupňů? Ležím na pláži, s její hlavou na svém rameni, naše nohy zapletené do sebe. Horní úvrať pravého válce nastavím lehce. Hladím ji po boku a pomalu sjíždím po lince jejího pasu. Když uchytím úhloměr na klikovou hřídel, resp. výfukovou vačku, nebude už takový problém, vrátit se o potřebný úhel předstihu. Od pasu jede ruka výš pod těsnou koženou bundu. Když správně nastavím odtrh kladívek mělo by to fungovat.

Stojím uprostřed své garáže a pouštím na zem plachtu. Pach benzínu a oleje připomíná uplynulou cestu, ale víc než ji, jako by uváděl cestu, která teprve přijde. V garáži je skoro tma, ale v duchu ji vidím. Prudce zvrátí hlavu dozadu, záda prohne jako luk a její tvář zmizí v záplavě vlasů. Je to tady! 38. stupeň před horní úvratí! Zážeh!