Posts Tagged ‘bolivia’

Dekadentně Mikulášská

7.12.2012

Včera bylo Mikuláše. V duchu jsem se ponořil do svého dětství, kdy krkonoškými závějemi obchází podnapilé trojice v kostýmech a v zájmu tradice děsí děti. Možná proto mi v podvědomí více utkvěla svatá Barbora, den předem, která asi nic nenaděluje, ale je tak nějak sympatičtější.

Cestou pousti k Uyuni

Cestou pousti k Uyuni

O nějakých sedmadvacet let později sedím ve svém stanu, který jsem si postavil mezi kostrami vagonů známého bolivijského hřbitova vlaků. Je advent a já jsem vypil skoro všechny své (velmi skromne) zásoby tvrdého alkoholu. Dnes jsem, tady, uprostřed absolutně antivánocni pampy, přemýšlel o Vánocích. Posledních dvacet let k nim mám spíše negativní postoj. Vidím se, jak na YouTube poslouchám Purpuru, kterou zpívá Jiří Suchý snad o stejnych Vanocich, co se jeho parťák Šlitr udusil plynem v atelieru nad kinem Blaník v náruči nádherné a tak mladé herečky. Tu purpuru a svíčky na stromku úplně cítím a je to tu zas. Zavalí mě tíživý stesk po těch, kteří tu nemohou být, ty, jež jsem povětšinou viděl bolestive odcházet, a kteří pro mne moc znamenali. Vánoce, krásná věc o lidské lásce a pospolitosti má tento zákeřný apendix. Hnijicí slepou uličku vytěsněných myšlenek, které se vždy v tuto dobu připomenou, a to bez ohledu na uplynulá léta či GPS koordináty, jak právě zjišťuji. Snad to jednou přehluší radostný lesk v očích mých vlastních dětí. Snad.

Poprvé mi letos Vánoce připomněl La Paz. Jeho domy, visuté na strmých kopcích dekadetně obřího údolí, mi totiž, možná pod vlivem Cuba Libre z místního konzumu, sepnuly v mém mozku vzpomínku na vánoční ozdobu ve tvaru malého domečku. Na strmých hranách bahnitého údolí se houpaly úplně stejně, jako ty ozdoby na plastikových větvích polského kartáče, kterým jsme tehdy, v trutnovských závějích, každoročně uctívali narození spasitele.

Ve svém stanu jsem právě dopil placatku 39procetního bolivijskeho snapsu s uklidňujícím názvem Tři Švestky. Je to jedna z mála věcí, která mi je na Bolivii sympatická. Tahle země, ač má tolik krásných míst k nabídnutí a jistě i hodně milých lidí, mě prostě od začátku strašně štvě. Vím, jsem unaven tisici kilometry, frustrován steskem po domově, po civilizačních drogách jako jsou kvalitní presso, čokoláda, sex a až tak trochu staromládeneckém lpění na „svých“ kavárnách, hospodách a restauracích ve „svém“ městě. Nechci Bolivii křivdit, ale právě teď mě deptá vše od její, často až nepochopitelné špíny, po její xnásobně vyšší ceny pro cizince.

A nejsem sám. Většina z nás má poprvé po dvou měsících putování Jižní Amerikou táhlý průjem, nami přezdivany Bolivioza. Já naštěstí ne, asi proto, že nepřetžitě testuji, jestli se nezkazila naše zásoba guyanského rumu a porovnávám jeho kvality s aktuální nabídkou místních likérů. Vyjímkou byla jen již zmiňovaná Cuba Libre v La Pazu. A to z jisté nostalgie. Naše expedice se totiž občas protne s trasou cesty dvou mladíků – Ernesta a Alberta, kteří tu před šedesáti lety hnali starý motockl zn. Norton.

Alberto, Ernesto a jejich Norton 500

Alberto, Ernesto a jejich Norton 500

Tehdy 29letý Alberto zůstal biochemikem, zato 23letý medik Ernesto udělal o pár let později kariéru jako revolucionář. Jasně, byl to Che Guevara… Jak je známo, jeho boj skončil tady nedaleko – v Bolivii. Nevím, jesti to je nějaká divná náhoda, ale tak nějak se mi zdá, že Bolivie má na ty konce hrdinů všeho druhu, dobrých i špatných stran, prostě smůlu.

V jiném, jižním cípu země, to zase zabalili známí raubíři Butch Cassidy a Sundance Kid. V obou případech se na úspechu akce podíly bolivijské ozbrojené složky. A v obou případech je dnes z nebožtíků výnostný turistický artikl. Portrét Che lze dokonce nelézt všude, od nálepek na dveřích kamionů, přes nápisy na stěnách domů po turistické pohledy a trička. No, bafám z dýmky a říkám si, jak je ten osud ironický. Dokonalým příkladem socialismu je dnes asi nejspíš jen příběh autora oné slavné Guevarovy fotografie Albeta Kordy, který za notoricky známý snímek nedostal nikdy honorář. Nebo alespon ne takovy, jak by si tak slavna fotografie zasluhovala. Jinak Ernesto byl astmatik a rád si pokouřil dýmku. To oboje mi je sympatické, protože s obojím tu zapolim i já. A sympatická mi je i ta jeho baretka, která mi tolik připomíná rádiovku meho strýčka Bohumila, brusiče kozákovských polodrahokamů, v jehož dílně jsme strávil dětství. Tím ale sympatie nejspíš končí.

Asi netreba komentovat

Asi netreba komentovat

V Bolivii se prostě necítím. V La Pazu jsem se v tom utvrdil. Za nedělního odpoledne jsem se usadil mezi rozevlátými hosty jakési poulicni slavnosti. Muži v oblecích s jemným proužkem a vestičkou, ženy v širokých krinolínách růžové barvy, střapatém šátku a s jakousi dámskou verzí buřinky na šošolce. Sedím, popíjím pivo a s připitomnělým úsměvem odrážím tak trochu nevraživé pohledy ochranky (ano, ochranky na odpolední slavnosti) i místních. Náhle, tak nějak z ničehonic, přestávám býti cestovatelem s iracionálně chronickym pozitivním pohledem na navštěvované kraje a přepínám se do módu „Realita“. A je to tady… Chlemtám teplé, napěněné chcanky, obklopen účastníky dekadentního jarmarku ve stylu alkaponových poskoků a ošklivých vesničanek v zajetí šíleného kloboučníka. Vylévám nalitou sklenici piva a mizím. Ne, na Bolivii nejsem nalaďen a je to škoda. Má hodně co nabídnout, ale já to nejsem schopen přijímat. Snad později. Snad jindy.

P.S. Rano jsem se probudil za svitani a v rannim oparu se prochzel mezi vraky parnich lokomotiv. Nadhera! Antonin Dvorak by si tu jiste sedl na bobek a do pisku zacal cmarat prvni motivy sve dalsi symfonie. Objevil jsem pro sebe bolivijske Machu Picchu. Konecne! Bylo par metru od meho stanu, v nemz jsem uprostred noci psal predchozi radky. To je holt zivot. To co dloho a beznadejne hledame, byva nezridka hned za rohem.

A zatim jen par desitek metru od meho stanu...

A zatim jen par desitek metru od meho stanu…

... slunce ozarilo tohle

… slunce ozarilo tohle