Posts Tagged ‘BR319’

BR319 – pro srovnání – krabička zápalek

31.10.2012

Příliš mnoho zážitků škodí. Kdyby mě někdo nacpal do letadla, vyhodil v Manaus, zavlekl doprostřed Amazonky, dal mi vypít studené pivo, a pak mě kalupem zase spakoval zpět na letiště a zase honem dom, bude to zážitek, o kterém se vypráví vnoučatům.

Ano, té Amazonce by možná co do impozantnosti trochu konkuroval poněkud zvláštní přístup takové cestovní kanceláře, ale i tak. Na téhle cestě, jakou tu se žlutými trabanty jedeme, je bohužel třeba zrovna Amazonka brána jako pouhá epizoda. Cítím se, jako když na mě někdo z našeho týmu najednou namíří kameru, „A teď mi řekni, jak se ti tu líbí…“

Vykoktám ze sebe něco jako „Super!“ a už předem se stydím za stupidnost té odpovědi.

Visuté zahrady Semiramidiny – „Super“, maják na ostrově Faru – „Super“, atomový hřib nad Prahou – „Super“…

Přívoz přes soutok Ria Negra a Amazonky (foto: Kuba Nahodil)

Delfín na Amazonce… (foto: Kuba Nahodil)

To teprve tady, s tužkou, která bezpečně píše i ve vlhku, a nad zápisníkem, v němž se snažím uchovat si střípky paměti, než je přepíši do počítače. Až tady si uvědomím, co se to vlastně děje. Tohle na cestování nenávidím. Tu samozřejmost, s jakou při něm člověk bere setkání s absolutnem. Sedím na nájezdové rampě trajektu přes tuhle řeku, viditelnou z vesmíru. Nohy mi letí nad hladinou jako motorizovanému Ježíšovi a já přemýšlím, proč mi vlastně už ani nepřijde divné, že kolem lodi plave hejno delfínů. Předevčírem jsme překročili rovník, včera si prohlédli unikátní operu v Manaus a dnes plujeme po Amazonce. Každý den je jako sen, ze kterého se člověku nechce probudit. Každý den mi na záda naloží tolik úžasu, že bude možná těžké držet stabilitu, až se vrátím do normálního života. Na okamžik mi probleskne hlavou Lawrence z Arábie a jeho Brough Superior SS100. Dát včas ruku z plynu nemusí být vždy lehké.

    Amazonka pod mýma nohama…

 

Ležím ve svém stanu, je půl jedné v noci, moskytiérou prosvítá dovnitř měsíc téměř v úplňku a v okruhu zhruba tří set kilometrů je jen neprostupný prales. Jsme zhruba uprostřed nejtěžšího úseku transamazonské silnice BR319, zbudované mezi lety 1972 a 73 a neprůjezdné už v roce 1988. Asfaltová jizva na tváři přírody, kterou prales pohltil. Od té doby se jí snaží prodrat nejrůznější dobrodruzi, které fascinují podobně děsivá kodová označení nejrůznějších cílů, bez kterých má jejich život jen pofidérní hodnotu: BR319, K2 či pro milovníky jiného druhu hazardu na vrcholu – K5 (nevěstinec v pražské Korunní ulici). Všechno jsou to V2 vpálené do zástavby poklidného předměstí rodinného života.

Prales kolem nás (foto: Kuba Nahodil) 

Zelená hradba kolem rozbité asfaltky, na které táboříme se po soumraku probudila a řve nejrůznějšími zvuky. Izolaci, jakou zde člověk prožívá je úplně jiná než na poušti. V dunách se do náruče žíznivé smrti můžete alespoň rozeběhnout a kochat se tím úžasným výhledem zlatavého oceánu nekonečného ergu. Tady vás zastaví první větvě, první močál jen pár desítek metrů odsud.

Budova opery v Manaus

Na začátku jsem mluvil o Amazonce či o opeře, zbudované uprostřed pralesa bohatými plantážníky. To jsou všechno zážitky, které člověku řeknou něco o světě, ve kterém žije. BR319 je ten druh zážitku, který mu řekne něco o něm samotném. Pokoušíme štěstí i osud, když jsme se sem vydali na palubách exponátů technického muzea východního bloku. Nemůžeme se vrátit, můžeme jen pokračovat. Nemáme dostatečnou rezervu benzínu a vodu filtrujeme z alespoň trochu tekoucích říček. Jestli zaprší, a ono prší, může nás tu defintivně uvěznit lepivé bahno. A i přesto si u ranního čaje broukáme veselou melodii.

Naše putovní po BR319 (foto: Kuba Nahodil)

Kousek silnice BR319 (foto: Kuba Nahodil) 

Asi je to o přístupu k životu. Máme ho rádi a snad proto s ním zacházíme takhle. S příjezdem do první vesnice, s douškem prvního vychlazeného piva, s prvním tankováním benzínu, s každým tím staronovým zážitkem se znovu narodíme. Všechno bude zase jako poprvé. Zase vysvlékneme starou kůži jako anakonda, které se bojíme a která se nejspíš víc bojí nás. Víme o ní jen, že prý strašně páchne a oběti požírá v celku. Nevím, dá-li se to vztáhnout i k našim znalostem o životě. Možná.

Každopádně BR319 jsme projeli. Určitě jako první v Trabantu a nejspíš i jistě jako první v automobilu s dvoutaktním motorem. Miluji podobná absurdní prvenství. Mají větší hodnotu něž kupříkladu vítězství v pojídání švestkových knedlíků a nemusí se po nich zvracet. Kdo viděl dnes nejspíš už kultovní film Jana Svěráka Jízda, nepřijde mu snad tak divný závěr tohoto zápisku: „Trabant – pro srovnání, krabička zápalek.“

Západ nad pralesem (foto: Kuba Nahodil)