Posts Tagged ‘chile’

Políben pavoučí ženou uháním dál na konec světa

20.12.2012

Milovat a setrvat v tomto stavu, ne proto, že se už příliš dlouho nenašel nikdo lepší, ale proto, že jsme přesvědčeni a přemoženi citem, který vlastně nemá racionálního základu… Když člověk tři dny drží volant auta rovně, na plynu střídá levou a pravou nohu a jako delfín nechává střídavě odpočinout půlky svého mozku, pak má dost času dívat se kolem sebe a v klidu přemýšlet.

Kdesi uprostřed jízdou mezi Calamou a Santiagem (cca 1470km)

Kdesi uprostřed jízdou mezi Calamou a Santiagem (cca 1470km)

Projíždíme vyprahlou pustinou pouště Atacama, na kterou jsem se moc těšil. Protože mám za to, že právě poušť patří mezi krajiny, k nimž chovám cit podobný tomu, jaký jsem popsal v prvním souvětí tohoto zápisku. Tak prostá a vyprahlá pláň mě naplňuje klidem a zároveň jakýmsi vzrušením. Možná ne úplně nepodobnému zvláštnímu napětí s vůní šafránu, čerstvých datlí a pistáciových oříšků, jaké se nám, lidem západní civilizace, vybaví při tolik exotickém a snad i lehce erotickém slovu Orient.

Sedím za volantem trabantu a poušť kolem mě sice udivuje svoji nekonečností, ale překvapivě mě nechává chladným. Jako by omračovala svým forte, ale nedojímala svými mollovými akordy. Později, o nějakých 1400 km jižněji v hlavním městě Chile Santiagu, budu v rukou převracet pohled s rozkvetlými pláněmi Atacamy. Rozhodnu se ho poslat svému kmotřenci Filipovi. Ne proto, že bych si takový zážitek odsud odvážel, ale proto, že nad rozkvetlou pouší jsem poprvé žasl s jeho otcem, skvělým dirigentem Rachmaninova klavírního koncertu s ráčnou goly a klíčem č.12 v rukou a mým přítelem, v monumentálních zákoutích jordánského Wádí Rum.

Radek diriguje, Wales, září 2003

Radek diriguje, Wales, září 2003

Jak už to tak bývá, čekal jsem od Atacamy hodně, ale snad to bylo to přílišné očekávání, snad špatně zvolená trasa, co nakonec způsobilo, že se vše minulo účinkem. Házel jsem pohled s rozkvetlou Atacamou do schránky a uvědomil si, že mým zážitkem byla vlastně stará vzpomínka, probuzená zážitkem novým. Vztaženo k již zmiňované první větě, jako bych oklikou dospěl k jakési ďábelské definici milostného pekla: Zážitek nový, jako by rozjitřil vzpomínku na to, co tu už bylo, co se nejspíš jen tak opakovat nebude, a co nakonec způsobí, když si dovolím poněkud parafrázovat Kryla, že její oči, dva modré květy hořce, zšednou jak plech.

Santiago de Chile

Santiago de Chile

Co bych ale nečekal, byl dojem, jaký ve mně vyvolalo Santiago. Ve záblescích kdesi tam vzadu v hlavě se mi zjevilo staré město z kreslené Knihy džunglí, na jehož římsách křepčí opičí král, kde si palmou drbe záda medvěd Bálů a kde proradný had Ká oblbuje Mauglího. Jako by stěny panelových věžáků Santiaga Pinochetovy éry byly také obrostlé lijánami popínavých květin a zašedlé poněkud kalnou minulostí.

Na střeše protějšího věžáku se v bazénu na střeše koupou dvě nahé slečny...

Na střeše protějšího věžáku se v bazénu na střeše koupou dvě nahé slečny…

Z 22. patra bytu kamaráda pozoruji působivé panorama 6milionové metropole s hradbou velehor vůkol a dva dny jen píši reportáže a aplikuji si důkladný výplach chilským cabernetem. Pak, třetího rána, vstávám brzy a jdu na dobré presso do kavárny.

 

Santiago de Chile z 22. patra

Santiago de Chile z 22. patra

Je to jako opustit podivné vězení a procházet se městem, kde mám zvláštní potřebu se ohlížet. Pocit jak v závěru filmu Polibek pavoučí ženy. Jako bych ve stínu fašistické architektury a na hrobce diktatury nikomu nevěřil. Policisté vypadají krutě a ženy vášnivě. Kráčí kolem mně, úřednice, studentky… Mají zdravé, husté vlasy a z jejich ostrých rysů ve tváři jako bych cítil, že se dokáží nahlas smát, tančit a hystericky brečet. V kavárně pak pozoruji muže ve staromodním obleku s vestičkou, který si hladí přehazovačku a nad cigaretou čte jakýsi román. Takové muže znám už jen z fotografií Vojty Dukáta.

Toho rána začalo v Santiagu pršet. Byl to jeden z těch statistických 12 deštivých dní v roce. Promočen startuji trabanta a uháním dál odpornou městskou dálnicí. Ze všeho nejraději bych si ale otevřel další láhev červeného a v jednom z těch panelových krcálků ve věži, vztyčené nad tohle Godham city, poslouchal vášnivý smích jedné z těch pavoučích žen. Jenže já tudy, naštěstí, jen projíždím.