Posts Tagged ‘China’

Zpět z olympijského Pekigu

17.8.2008

Poprvé v historii tohoto blogu odbíhám od tématiky Land Roveru. Mám k tomu, myslím, dostatečně pádný důvod. Před pár dny jsem se vrátil z Pekingu, kde jsem byl svědkem zahájení Olympiády.

 

O Číně toho bylo již hodně řečeno a napsáno. V médiích se měsíce před samotným zahájením her probírala problematiku okupovaného Tibetu, po emailu kolovaly různé vtípky o původním vzniku olympijského loga…

či se vyzývalo k nejrůznějším bojkotům a demonstracím.

Já nejsem sportovně založený člověk a nějaká sportovní událost se mi dostane do podvědomí až ve chvíli, kdy z obrazovky zazní česká národní hymna. O tom, že bych měl jet do Pekingu jsem se dozvěděl necelý týden před odjezdem, kdy jsem navíc řešil tolik věcí, že jsem jen tak mimochodem podal žádost o expresní udělení víza a nevěřil, že by to mohlo vyjít. Když to vyšlo, uvědomil si ten fakt, že letím do komunistické Číny a navíc v době olympiády, až po první sklence šampaňského v Bussiness class společnosti Lufthansa. Můj pracovní úkol byl zdokumentovat delegaci ostravských VIP, která jela na Olympiádu. Úskalí této zakázky jsem si uvědomil jen jednou, to když jsem ležel na zemi svého hotelového pokoje „ožratý jak cip“. Jinak to však byla velká legrace.

 

Po příletu nás uvítala neuvěřitelná příletová hala dlouhá 1,5 km. Všudypřítomná olympijská výzdoba a šiky policistů v bílých rukavičkách nenechávaly nikoho na pochybách, že pro zahájení olympiády je vše připraveno do nejmenších detailů.

To posléze potvrdily i vylidněné šestiproudé silnice hlavního města. Obyvatelům bylo prý „doporučeno“, aby z Pekingu na dobu zahájení her odcestovali a samozřejmě doprava byla omezena na minimum. Jezdili tedy povětšinou jen taxi a autobusy. Ale samozřejmě tu a tam i nějaký ten prominentní automobil.

 

Osobně jsem si z příprav na hry, tak jak byly líčeny v českých médiích pamatoval pouze problém smogu. Nehodlám zde komunistickou Čínu nijak hájit, ale po několika dnech v Pekingu jsem nabyl dojmu, že zpravodajství, a nejen to naše české, nehraje úplně čistou hru a ani se nesnaží o objektivitu. Jako by záměrně vypichovalo všechny negativní marginálie bez snahy o globalní pohled. Ano, v Pekingu jsou 3 mil. aut. Každý den prý však přibyde 800 nových. Smog je sice zajímavá věc, ale není stejně zajímavé, odkud se na takový růst berou finance? 

Než jsem přijel do Pekingu, měl jsem dojem, že zde bude tráva natřena na zeleno a všichni se budou ohromě snažit, aby oprášili renomé totálně zchátralé země, která v poslední smrtelné křeči uspořádala olympiádu. Trvalo jen chvíli, než jsem si uvědomil, že žiji v omylu. Omylu, ve kterém kupříkladu žije Američan, když mně, evropanovi , vysvětluje, co je pizza. Zde, v pekingském hotelovém pokoji jsem však skutečně potřeboval poradit. To když jsem zde chtěl použít toaletu, která má několik programů na umývání a sušení, prkénka se dotýkající části těla. Trochu mi to připomnělo Silvestra Stalone a jisté tři mušličky ve filmu, jehož název jsem již zapomněl. Ale vraťme se k Pekingu.

 

 Tohle město bylo sice vyčištěné, a to nejen od špíny, ale jistě i od značné části nežádoucích obyvatel. Ale rozhodně je milná představa, že sem někdo nahnal miliónovou armádu uklízečů, kteří s kartáčkem na zuby vyčistili chodníky. Tohle město je totiž kompletně nové.

Nové silnice, naprosto moderní mrakodrapy, prostě něco, co se nedá udělat za pár měsíců, ba snad ani let. Je jisté, že města jako Peking či Šanghaj jsou výkladními skříněmi Číny a nemůžeme posuzovat takhle obrovskou zemi jen podle několika dnů v 15milionovém velkoměstě. Mám ještě příliš živě v paměti líčení zdejších poměrů panem Exnerem, redaktorem ČT v Číně.

Nicméně mi došla jedna věc. Tohle není komunistická země, jak si ji představujeme. Vyčerpaná Kuba, nebo zkorumpovaná oligarchie zvaná Rusko. Na konci 70. let se zde uskutečnila ekonomická reforma, kdy přestalo být soukromé vlastnictví tabu. Možná právě z této doby pochází má první vzpomínka na ping pongové míčky s exotickým nápisem: „Made in China“, na něž jsem koukal jako na zjevení.

Nyní v Pekingu, při pohledu na bulváry z nového betonu, moderní výškové budovy a supermoderní nákupní centra, mi došlo, že jsme to my, kdo kulhá za ekonomikou téhle země. Stačilo si pak shlédnout dokument satelitního programu Discovery a převzít  několik statistických údajů: Čína spotřebuje celou polovinu světové produkce betonu a třetinu produkce oceli. Za 35 let bychom potřebovali ještě jednu planetu Zemi, aby uspokojila její poptávku po surovinách. A výčet by mohl pokračovat.

Uváděný počet obyvatel, tady 1 miliarda 300 miliónů je pouze číslo. Politika jednoho dítěte funguje na papíře. Pokud se ale „nešťastnou náhodou“ narodí další dítě, v mnoha případech žije bez identity. Bez nároku na pojištění, sociální zabezpečení či vzdělání. Samozřejmě se tedy ani neeviduje a nezahrnuje do sčítání lidu. Předpokládá se, že jde zhruba o dalších 300 miliónů lidí více. Každou minutu se v Číně narodí 34 novorozenců. Na jedináčky jsou často promítány veškeré ambice rodičů a dítě se tak snaží ze všech sil, aby nezklamalo. Je ambiciózní a schopné všeho, aby se prosadilo. Porovnejme to s jejich vrstevníky na Západě.

Všechno to dejme dohromady a podívejme se na zprávy…

Uvědomil jsem si, že pro Západ je velmi těžké přijmout fakt, že komunistická země by mohla dosáhnout takových ekonomických úspěchů. Vím, děsí to nejen je, ale i mě. Čína je velmoc, která sedí v Radě bezpečnosti OSN jako žába na prameni a má mnohdy fatální vliv na rozhodnutí, jež by, v případě schválení, posunuly vývoj leckterých světových problémů k lepšímu. Jde především o Afriku, kam Čína přes všechna embarga vesele dodává zbraně.

Je to země, která si zbytek světa ochočila svojí levnou pracovní silou. Zkusme bojkotovat čínské výroby. V okamžiku se ocitneme ve středověku. Téměř vše, na co se podíváme, bývá vyrobeno právě zde.

 

Když to zkrátím, můj dojem z olympijského Pekingu je plný rozporů. Je mi vlastně jedno, jestli na zahajovacím ceremoniálu zpívala píseň tahle, či jiná holčička, nebo jestli byl ohňostroj předtočený. Tohle není vůbec podstatné. Měli bychom se soustředit na fakt, jak dobře dokázala tahle země zorganizovat hry, kolik byla ochotná investovat a v jakém čase byla schopná vybudovat potřebnou infrastrukturu.

Měli bychom z toho pro sebe vyvodit nějaký závěr. Já jsem se ho snažil vyvodit sám pro sebe:

Čína mě štve, protože je to bašta totalitního režimu, který si s listinou základních práv a svobod vytírá řiť, a o to víc mě štve, když vidím, jak jsme již dnes na ni závislí. Děsím se toho, co bude za pár let. Až i hloupý a pošetilý Západ pochopí, jaká síla zde dřímá. Odlétal jsem z Pekingu s tím, že bych se měl začít učit čínsky. Až totiž USA zkrachují ze své touhy po moci a ropě, nastoupí možná právě Čína na místo ekonomického leadera. Ale, nechci malovat čerta na zeď. Jak by nás pár maoistických fanatiků mohlo překvapit, že?