Posts Tagged ‘guyana’

Jít a hledat El Dorado

21.10.2012

fotografie: Kuba Nahodil

Cestování autem člověk prostě musí milovat. Jak jinak by dokázál překonávat ty obrovské vzdálenosti zaklesnutý v propocené sedačce, a všude tam, kde košilí prosakuje pot, tvoří se mapy z nalepeného prachu. Pokaždé, když se podobně hrkám s nějakým autem, které všichni považují buď za šrot, nebo za výstřelek excentrického milionáře, pokaždé si říkám, že mi nejspíš muselo přeskočit. A není tomu jinak ani teď za volantem s ošahaným nápisem Trabant.

Prašná dálnice napříč zeleným nekonečnem

Když si prohrábnu vlasy, zůstane mi za nehty mastný nános prachu v barvě Tizianu. Oblečení neměním, nemá to cenu. To čisté by za pár kilometrů téhle prašné cesty vypadlo úplně stejně. Za tři dny docházím ke zjištění, že nezáleží na tom, jestli se člověk vykoupe. Pokud na sebe opět vezme ty špinavé hadry, páchne úplně stejně. I tak využívám ke koupeli každou příležitost. Kohoutek, trčící ze země u benzínky či alespoň trochu tekoucí řeku.

 

Přívoz přes řeku Esequibo

S postupem času se objevují zaběhlé rituály. Člověk je bezmyšlenkovitě plní. Dodávají mu jakýsi pocit jistoty a řádu. Chcípnout motor, zavřít přívod paliva, pověsit klíčky na karabinu u kalhot, bez ohledu na sitaci a místo udržovat v čistotě tělesné otvory, pravidelně pít a pravidelně si dávat panáka rumu atd. Myslím na vojáky, kteří se v bahně zákopů první světové války nepřestávali denně holit. Ta tenká nitka nějakého rituálu, to je ta mrzká hranice mezi člověkem a zvířetem. To je ta brána mezi realitou a jejím odrazem v hladině krabicového vína namísto večeře.

 

Centrální Guyana

Jsem v Amazonském pralese a jsem tu Trabantem. Realita je někdy tak bláznivá, že člověku trvá, než ji uvěří. Občas k tomu stačí jen malý impulz, aby se ten sen proměnil ve skutečnost. Jako šrábanec na zádech po probdělé noci, jako závan povědomé vůně, díky které se paměť naplní dávno ztracenou vzpomínkou. Tady, někde uprostřed guyanské pustiny, kde projíždím tunelem zeleného nekonečna, přejíždím dřevěné lávky přes tůně a bažiny podle toho, kde v nich nechybí prkna, tak tady byla tím impulzem jediná vteřina. Mžik, ve kterém jsem zahlédl letěl nad korunami stromů dva rudě zbarvené Ary. Když máte fotku přesně tohoto papouška celé dětsví nad stolem, je takový pohled jako rozbuška. Exploduje do ohňostroje pocitů, které způsobí jen jedno: Uvědomuji si, že tohle není noční vysílání Discovery channelu, ale můj život.

 

Kdesi uprostřed guyanského pralesa

 

Stavíme si most pro náš rozchod kol…

V podivném rozpoložení mysli, plné vzruchů, se kterými se není s kým podělit, se ocitám na guyanské celnici. Vypadám jako uprchlý trestanec, který prošel Serengeti. Černoch v modré uniformě mi kontroluje pas. Na jmenovce má napsáno Wilkinson… Je vskutku hladce oholený. Škoda, že se ten vedle něho nejmenuje třeba Gillette, ale prostě Fletcher. Bylo by to fajn duo vostrých hochů.

Po pasové kontole se posadím na pult, kde se lidem normálně prohledávají zavazadla. Kapesníkem si utírám prach z čela. Opodál je stůl, (tak obyčejný že, deska a čtyři nohy jsou příliš košatý popis) a za ním tak nejak zvláštně, jako když školačka plaší dlouhou chvíli, posedává mladá žena v uniformě. Visačku má otočenou jménem na prsa. Je menší postavy a obličeji kulatého tvaru nese výrazné latinské rysy. Na šíji má malé tetování, uniforma jí sluší. Chce vidět můj pas. Pak Zdeňkův, a pak Kubův. Prohlíží si je jako pohlednice z jiného kontinetu a laškovně se snaží číst naše jména. Směje se mému účesu na staré fotografii, připomínající zfetovaného klauna Krustyho ze Simpsonů. Najednou zvážní a pasy nám vrací. Bezeslov si něco píše do svého bloku.

„OK. Ales, to je nejjednoduší jméno,“ říká po chvíli a já se marně snažím pochopit, co tím myslí. Ta situace mě tak trochu máčí hlavu v nejistotě. Jak rychle se dá prepnout ze žoviální konverzace do služebního žargonu. Nedokážu odhadnout, proč se s námi baví. Vzpomínám na poznatek mého kamaráda, který mi tvrdil, že nejhorší je, když člověka vyslíchá ženská v uniformě. Dokáží prý být mnohem krutější než chlapi. Promyšleně zasáhnout ta nejcitlivější místa v mysli. Svrhnout do propasti v okamžiku, kdy už si člověk myslí, že mu podává pomocnou ruku.

Když odloží propisku, vytrhne z bloku popsaný list a podává mi ho. Je na něm dvojice emaliových adres, které mě, jak to jen říct… trochu zaráží. Před zavináčem není jméno, ale trojce slov oddělených podtržítkem. Něco jako: sexy_mazlivá_čičinka. Pořád nevím, co se dějě. Žena v uniformě náhle otvírá kabelku a maluje si rty. Když je v malém zrcátku kontroluje procedí jen:

„Půjdeme ven k autu.“

Nevím, byl-li za tou větou otazník. Ta nejistota stále zesiluje a podivně šimrá na zátylku.

Vstane od stolu. Má lehce plnoštíhlou sexy postavu. K uniformě trochu moc vysoké podpadky a na kotníku další tetování. Rozpustí si dlouhé vlasy a sebejistě vykročí z celnice k našim Trabantům.

„Voco tu sakra jde, otočím se ke Kubovi za mnou.“ Ten se nepřestal usmívat od chvíle, kdy se tahle zvláštní úřednice pozastavila nad jeho blonďatou kšticí.

Venku u aut se ta – zřejmě celnice – opět začně bavit s jiným nádechem v hlase. Zajíma se o naši cestu, povídáme si o zdejší městě atd. Pak se ptá, co máme v autech. Opět nevím, je-li jen zvědavá, nebo je to příkaz k otevření kufru. Raději to beru jako to druhé. Konverzace pak plyne dál a já se dozvídám plno detailů z guyanského způsobu života. Třeba, že je tu zvykem mít děti vemi brzo, aby pak, až ratolesti odrostou, byl ještě čas na užívání. Loučíme se s milým úsměvem. Dodnes nevím, jestli to byla celní prohlídka a jestli je ten email funkční.

Přejíždím hraniční čáru do Brazílie a říkám si, že Guyana je prostě zvláštní místo. El Dorádo, které se tam někde skrývá, spočívá zcela jistě v něčem jiném, než ve zlatě. Ale stejně jako to bájné město mělo být ukryté kdesi v pralese, i to ono něco, co mám já na mysli, to je třeba hledat v náplavě civilizace a vůbec toho všeho, proč se nakonec rozhodneme vrátit se tam, odkud jsme přišli. Je to jako s tím městem ze zlata. Cítíme, že tam někde je, ale nemáme už odvahu, sílu a ani chuť ho hledat.

 

Opouštíme Guyanu a míříme do Brazílie

Vítězství nad Stockholmským syndromem

15.10.2012

Tak a je to. Felix vyskočil. Jeden z okamžiků, o kterých si jednou, až o nich za pár let bude někdo vyprávět, řeknu „jo, na to jsme se koukali v přímém přenosu ve Guyaně.“ Je to zvláštní pocit, být u toho, když vznikají nové rekordy, když se posouvají hranice nemožného. Možná je ten posit stejný, jako měl můj tehdy pětiletý táta, když v sedmapadesátem běhal okolo školní budovy v Chotěboři a snažil se zahlédnout Sputik.

Felix Baumgartner uvěřil mottu svého sponzora a asi fakt skočí… I bez křídel…

Já, téměř na den přesně 55 let poté, běhám okolo našich dvou trabantů, do kterých se ve stínu kokosové palmy snažíme dostat nejen věci potřebné k překonání pralesa i And, ale hlavně potřebnout techniku, abychom o tom ještě udělali film. Je tedy vcelku pochopitelné, že k modrému guyanskému nebi vzhlížím né proto, abych zahlédl Felixe, ale abych se zeptal Boha, co mě to vlastně napadlo, účastnit se tohoto šíleného podniku.

Pak si ale vzpomenu na těch zhruba 39 kilometrů, které se otevřely pod Felixovýma nohama. Každý má hranici nemožného nejspíš někde jinde. Už se vidím, jak tam stojím v tom skafandru, plíny už mě studí a buším do červeného tlačítka se zbabělým nápisem „abort mission“.

„Já vím, že jste tam dole v řídícím středisku všichni naspeedovaní energeťákem, ale do tohohle já fakt nejdu,“ řekl bych do vysílačky a šel si zase sednout do toho křesílka, jako vystřiženého z Barabrelly. Já totiž mám hrůzu z vertikálního pádu do průseru. Ten náš nápad s trabantama, to je našteští pád horizontální. Takže je to všechno v pořádku.

Georgetownská radnice… Trochu jak z Addams family (foto: Kuba Nahodil)

Zdá se, že nakonec skutečně opustíme Georgetown. V pátek jsme totiž konečně dostali auta. Druhý den po nepokojích, které okamžitě paralizovaly město. Černoši se bouřili proti zlovůli policejních složek a proti nadvládě etnických Indů, kteří prý ve většině ovládají důležité posty v zemi. Máme naše auta a tím nám narostla křídla (a to pijeme jen rum). S úlevou zavírám oči a ve vteřině si promítnu zpět poslední dva týdny.

Nepokoje ve městě

Vyjíždím s Babu z kontejneru (foto: Kuba Nahodil)

Strašným fofrem proběhnou kolem mých víček etikety rumů různého stáří, listy palem propletené s kruhy ostnatého drátu, vysoké podpadky na ulici plné tlejících kokosových ořechů a PET lahví, na vteřinu zastavený dech u kasy číslo 3, řev sterého náklaďáku Bedford, paleta pastelových barev na prknech koloniálních domů, houf černošských dětí v čistě vypraných školních uniformách, píšťala tankeru, projíždejícího otevřeným pontonovým mostem na řece Demerara…. obrazy se střídají tak rychle, že je dokáže zastavit až sklenice vychlazené vody, vypitá na ex a bezprostředně procezená skrze moji kůži do propocené košile.

U kasy číslo 3 (foto: Zdeněk Krátký)

Nejsem si jistý, jestli můžu říct, že tohle město už docela znám. A to i když jsem se už začal orientovat nejen v názvech ulic, ale vím i kde tu najít všudypřítomné nápisy „Bůh je láska“, „Bůh je náš pán“, na dveřích mikrobusu veřejné dopravy pak v praktičtější verzi „Veřím jen Bohu, ostatní platí hotově“, či případě pak velmi pragmatický nápis, úderně vyvedený bílou barvou na rozpadlé boudě u přístavního mola „Tady neserte!“. Ne, mám z tohohle města pocit, že ho nikdy nemůžu úplně poznat, protože ani nechci. Těším se na odjezd. Toto mé příznání, jak zpívá Hana Hegerová, je tím pomyslným zpěvem v koupelně, „kterým se veřejně přiznáváš k vítězství nad starou bolestí.“

Naše auta na přístavním mole (foto: Kuba Nahodil)

Když totiž říkám, že z tohoto města rád vypadnu, veřejně se tím přiznávám k překonání Stockholmského syndromu. Prostě proto, že se mi tu možná začalo líbit až poté, co jsem se, díky nekonečnému papírování, stal jeho rukojmím. A já už teď vím, že čím více budou naše auta ukrajovat z Amazonie, tím více bude syndrom slábnout. Mé prsty se tak zastavují těsně nad tím červeným tlačítkem pro posery a já skáču za volant žlutého trabanta, abych se pustil do dalšího šíleného podniku, aspirující na posunutí laťky nemožného.

Skočil… 

Requiem za muže, který jen projíždí

8.10.2012

Článek napsaný za dlouhých chvil, plných čekání by asi měl začínat velmi akčně. Tedy alespoň podle modelu Boženy Němcové, která svoji Babičku píše v nejtěžších chvílích svého života. Podle toho, jaký má Georgetown pověst ve „vyspělých“ zemích, by nějaká akční zápletka neměla být problém.  Takže tu teď přemýšlím, co byl vlatně nějvětší adrenalinový zážitek uplynulých dní, tedy krom toho, jak místní úředníci umějí hnout žlučí…

Někdy si říkám, jaká je škoda, že tyto řádky nejsou pojaty jako fikce. Ve fikci lze psát mnohem víc otevřeně a všechny své běsy uschovat do hlav cizích a vymyšlených postav. Kdežto tady je vše, co napíšu, tak nějak automaticky spjato s realitou. Nestvořil jsem zde postavu, za kterou bych se mohl schovat. Ale nevadí. De facto mi nic nebrání, abych zde začal psát o něčem, co se mohlo, ale také nemuselo stát. Jen to pěkně výrazně oddělím kurzívou a je to. Takže pomyslný zřízenec divadla Semafor – pan Balcar gonguje a uvádí pásmo, které může být skutečný zážitek těchto dní, ale také nemusí a jeho líčení se stalo jen rozvernou kratochvílí v těchto dlouhých dnech, jinak zcela zaplněných byrokratickou anabází…

Za pestrobarevnou hradbou na sobě naskládaných kontejnerů na přehu řeky Demerary se tísní trojice na místní poměry majestátních budov: hlavní pošta, zemské muzeum a obchodní dům. Pošta i muzeum by samotné byly na delší popisování. Pošta, protože ta má vždycky dost příběhů k vyprávění. No a muzeum Guyany… Pětimetrový model hlodavce z doby ledové a na cihlách stojící vládní Rolls-Royce z 60. let, to jsou jen pitoreskní doplňky jinak pohádkového muzea taxidermie.

Největší příběh těchto dnů se ale paradoxně odehrál v budově třetí – v tom ošuntělém obchodním domě. Lépe řečeno v jedné jeho sekci – v papírnictví u kasy číslo 3…

Za monitorem elektronické pokladny sedí vzpříma, jako člověk hrdý na svoji práci. Její pleť má barvu právě rozpuštěné čokolády, ale ne úplně tmavou, jakou by měla čokoládá hořká. Tahle je mléčná a sametově se leskne ve světle zářivky. Když zalovím v zhruba padesátce pojmenovaných odstínech hnědé barvy, volil bych asi Cordovanskou, ale dost dobře by to mohl být i odstín Russet či barva čerstvě upražené robusty.

Její firemní uniforma sestává z bílé košile s ohrnutými rukávy a černých kalhot. Uhlazený drdol prozrazuje délku rozpuštěných vlasů až na lopatky. Nos má evropské rysy, i když oční bělmo je kolem zcela tmavých panenek nažloutle zakalené. Přestože má za sebou metrovou vrtuli obřího větráku, která žene vzduch přes její tělo ke mně, nedokáži identifikovat žádnou vůni. Snad jen lehounkný nástin vůně šampónu. Drobné z kasy mi vrací dlaň s dlouhými, štíhlými prsty. Na levém zápěstí má kožený náramek. Její nehty mi pohladí mojí dlaň a nasypou tam inflací zcela znehodnocené placičky z mědi. Udělá to pomalu, příliš pomalu. Zvednu oči a poprvé se jí podívám zpříma do očí. Ví, na co myslím, a to, že já teď vím, že ona to ví, to jí vubec nepřivádí do rozpaků. Naopak. Její rty si v nepatrném záchvěvu úsměvu pohrají s tou myšlenkou než mi poděkují za nákup. Je zvyklá, že se mužům líbí.

Jsem na cestě a každým dnem mohu zmizet z města. To není vhodný čas na to, říkat si, že to udělám zítra, jindy nebo někdy. Ve dveřích obchoďáku se otáčím a vracím se k té kase. Zvedne ke mně oči, které dráždí podivným údivem. Naši transakci již považují za vyřízenou. Říkám jí že je nejkrásnější žena, kterou jsem tady potkal. Úsměv má až překvapivě dětský. Bude mladší, než jsem si myslel, ale ne o moc, soudě podle pohledu jejích očí. Teň dětský úšměv patřil spíš jejím kolegyním, které si návratu jediného bělocha v celé čtvrti nemohly nepovšimnout a teď hltají každé slovo.

Z jaké země jsi?“ Její angličtina má přízvuk, kterému není lehké rozumět. Odpovídám jako vždy, ale chytám se až s Evropou.

Jsme na cestě na jih a ve městě jen čekáme na auta,“ dodávám a opět se dostavuje ten podivně trapný pocit. Asi vůbec nemám důvod, citít se tak, ale připadám si, jak bych byl za někým na návštěvě ve vazební věznici a líčil mu své plány na dovolenou.

Nešla bys někam na drink, na kafe, nebo se jen tak projít, teda jestli je to nějak nevadí,“ ozývá se z mých úst a začínám sám sebe z výšky sledovat, do čeho se to vlastně pouštím.

A ta žena, co tu byla s tebou, to je kdo,“ ptá se a mně chvíli trvá, než si uvědomím, že jsme tu včera už něco nakupovali a byla s námi Dana.

To je moje kolegyně z expedičního týmu, je vdaná… A co ty? Jsi vdaná?“

Pátravý pohled vystřídá úsměv.

Víš kde je Seagull? Tam bychom se mohli sejít.“

V hlavě mi to šrotuje ale za živého boha si nevybavuji, že bych za těch pár dní někde viděl nějaký podnik či místo podobného jména.

Bohužel nevím, kde to je. Z města znám třeba ten veliký kostel hned za rohem. Co se sejít někde tam?

Ke kase přistoupí nějaká paní a platí za chumáč červených dárkových mašlí. Jsou jako živé a padají na zem. Zmatek, nervozita. Najednou si uvědomím, co jsem způsobil. Dívá se na nás celý krám. Dva hlídači u vchodu, dvě další pokladní a po očku, jen tak mezi regály i hrstka zákazníků. Oprsklý běloch tu dělá do jejich holky… Konečně je ta paní pryč.

Myslíš katedrálu tady vzadu? Tam ne.“

Zavrtí hlavou, zkřiví trošku čelo a podívá se trochu bokem. Vlastně ne bokem, trochu zamžourá očima v sloup. Další zákazník u pokladny platí a nastává další trapná chvíle ticha.

Máš nějaké číslo,“ ptá se mě nakonec. Na kousek papíru píšu číslo Danovy guyanské simkarty a loučím se orosen potem. Ve dveřích se mi do zad opírá tolik pohledů, že bych se o ně mohl opřít. Až na ulici si začínám uvědomovat, co jsem to vlastně udělal.

Minul víkend a nikdo se neozval. Já jsem si za tu dobu ale stačil ujasnit hned několik věcí. Tak třeba ten podnik čí místo Seagull (neboli racek) zcela jistě mělo znamenat Sea Wall, tedy místní pláž. Nejspíš jediné místo široko daleko, kde se dá v klidu sejít s bělochem a nebýt při tom nikomu na očích. Jenže to bych já musel rozumět té guyanské dikci a ona být zvyklá nazývat břeh moře pláží. Jenže holt Georgetown leží pod úrovní mořské hladiny, a tak se tu pláži prostě říká hráz. Mělo mě to napadnout. Ne, vůbec jsem se do té konverzace neměl pouštět. Ten obchoďák, pošta i to muzeum, to všechno patří do jiné doby, do jiného světa. Do světa, ze kterého já prostě vyčnívám. Stačí se podívat do mé tváře a každý pochopí, že tímhle městem jen projíždím. Každý ví, že se nezdržím a ví to i ona. A já bych si to měl sakra uvědomovat ze všech nejvíc. Stejně jako fakt, že v tomhle městě se rande s bělochem bere vážně a vůbec bych se nedivil, kdyby zanechávalo nějaké stigma.

Pláž alias Sea Wall, Georgetown, Guyana (foto: Kuba Nahodil)

V zajetí botanické zahrady

3.10.2012

Dnes je to týden, co jsme se vznesli nad ruzyňským letištěm, které zrovna měnilo svůj název na Havlovo. Jako by už nic nemělo být stejné, ani místo našeho odlepení od rodné hroudy, až se vrátíme. Je to jen týden a já popíjím kávu v rodině guyanského domorodce – muže, který nám pomáhá s papírováním v přístavu. Jak se všechno vleče, stal se z něho i náš hoteliér. Jeho dům, vzdálený od centra 20 minut  jízdy na korbě náklaďáčku, je úzkostlivě udržovaný v čistotě a uprostřed zelené periferie Georgetownu obklopený palmami.

Korely na terase našeho nového domova

V několika klíckách pokřikuje páreček korel, v jiné pak dvě andulky a v další asi půl tuctu nádherně zbarvených agapornisů. Připomíná mi to dětství a moji oblíbenou knihu Papoušci Oceánie, napsanou mým jmenovcem. Probouzí se ve mně ten osmiletý chovatel s fixací na papouška senegalského a slabostí pro sovy. (Za dalších deset let mě už mnohem více zajímala jedna mladá slečna ornitoložka s nádherným jménem Kulíšková, které jsem prodával teleobjektiv na její lovy beze zbraní. Bohužel tehdy to byla přítelkyně mého spolužáka… Ovšem ta malá sovička – kulíšek nejmenší, mi ji občas připomene. Ji a tu její čistě vědeckou vášeň pro ptáky.)

A další rodinka…

Dnes je vše jinak. Namísto rumu na terase hotelu mlsám ranní kávu, sladkou jako poslední chuť v puse při inzulínovém šoku. Se sestrou našeho domácího probírám vztahy. Třeba kolik partnerů je tu tak průměrně zvykem mít, než se lidé vezmou a tak. Je jí kolem čtyřicítky a má dvě děti. S manželem žije odděleně.

„Bůh ví všechno nejlíp. On ví, co je pro tebe nejlepší,“ uzavírá naši debatu. Její bratr, který hasákem cosi dotahuje na vodovodním potrubí kuchyňského dřezu, se z hlubin skřínky zapojuje do debaty. Dozvídám se, že je to jako všude: někdo to má tak a někdo zase jinak. Hm..

Jak se náš pobyt ve městě táhne, začínám si na hodně věcí zvykat a hodně věcí uvědomovat. Vlhké vedro už tolik nevadí a možná stejně, jako když si člověk nevěřícně protře oči a uvěří tomu, co vidí, i já začínám věřit, že Georgetown je v něčem úplně jiný, než mnou dosud navštívená města světa. S tou strašnou spoustou času pozoruji lidi kolem sebe a včera po setmění, když jsem šel přes rušné tržiště, mě to najednou trklo. Na tom rušném a velmi bídně osvětleném plácku, kde možná více než těch pár mžouravých výbojek svítil bezpočet očních bělem a chrupů, jsem si uvědomil, že většina lidí na ulici jsou ženy. Jaká je to změna od mých výprav posledních dvou pětiletek! Zvyklý cestovat převážně do arabských zemí, čekám už v ulicích jen muže. Třeba z Libye před pěti lety si vybavuji vlastně jen dvě ženy. Jednu jsem málem přejel na čtyřproudovce uprostřed Tripoli. No a ta druhá se náhle, bez šátku či burky, zjevila uprostřed hliněné mediny starého Ghatu, uprostřed saharské pouště na hranici s Nigerem, kde světlo bylo žluté a slunce schované za hradbou zvířeného písku. Její oční panenky trochu plavaly a když nám podávala ruku (!!) bylo to spíše pohlazení, a když nás pak zvala k sobě domů, vzali jsme nohy na ramena. Byla krásná, my vyhladovělí a v zemi právo sharia.

Radek a já (vlevo), nedaleko Ghatu, pohoří Akakus, jihozápadní Libye, 2007, foto: Honzík Kolčava

Ale dost retrospektivy, i když pro pochopení cestovatelského úžasu je cesta do minulosti někdy nezbytná. Nyní, zbavený prvotního kulturního šoku, se dívám na ty ženy kolem sebe. Jestli je pravda, že na smetišti rostou ty nejkrásnější růže, tak Georgetown je taková malá botanická zahrada. A až v místním guyanském muzeu se dozvídám proč.

Guyana je místo, kde se smixovala krev minimálně čtyřech kontinentů. Evropané, již trochu smíchaní s indiány, sem zavlekli černošské otroky z centrální Afriky a později sem za prací přijela indická a čínská komunita. Solidní základ pro genetický Long Island Iced Tea. S jistou nadsázkou a trochou vášně pro koktejly bychom mohli suše konstatovat, že celé věci nejspíš ještě předcházel neošizený Sex on The Beach.

Zpovykaný otevřeností místních a zároveň uvržen do poněkud neznámé situace (s přihlédnutím na svoji zkušenost s Orientem) opětuji mávání dvou děvčat v čínském bistru a přijímám pozvání k jejich stolu. Nepamatuji si žádná jména, natož ta cizokrajná, ale ta hezčí z nich se jmenuje Susane. Prozradí na sebe jen, že je žena v domácnosti a diví se mému údivu a otázce, zda na to ještě není příliš mladá. Její kamarádka je bez práce, je jí pětadvacet a její oblíbený klub ve městě se jmenuje Edge.

Housewife?! V tomhle věku?:) Foto: Kuba Nahodil

Později, stále v jistém úžasu, přijímám s naprostou samozřejmostí podávanou ruku manažerky supermarketu Guyana Stores ltd., z jehož střechy točíme městské panorama. Mluví anglicky bez přízvuku a ukazuje kamsi do zeleného houští za řekou Demerara. Odtamtud jezdí každé ráno do práce. Nadšení, s jakým si fotí výhled na město svým, v igelitu zabaleným Blackberry mi napovídá, že je to pro ní zážitek. Ptám se, jak dlouho v obchodě pracuje.

„Its been a while,“ odpovídá a její široký úsměv o něco ubere na intenzitě. Své temné oči stočí do dálky a ptá se mě na Evropu. Raději mluvím jen o svém městě. Najednou se cítím trapně, že mi v mém věku k obletu zeměkoule už chybí jen spoj z Oahu do Tokia  Ale ten pocit studu se mě drží jen na okamžik. Děvče (jak jen se jmenovala?!) náhle nadšeně ukazuje na loď v přístavu. Tam, z kapitánského můstku už jednou viděla město skoro z takové výšky jako dnes. Loučím se s ní podáním ruky a mírným, uctivým úklonem, jakým jsem se kdysi nevědomky nakazil od svého dnes již zesnulého japonského přítele.

Na střeše Guyana Stores ltd. Foto: Kuba Nahodil

Má sladká ranní káva je už dopitá a zbytek expedičního týmu vzhůru. Vzduchem létá legrační polská dikce a paní domu sype do míchaných vajec hrstičku chilli papriček. Psi přestali štěkat a hledají stín. Za chvíli vyrazíme do přístavu a také do místní televizní redakce. Chceme poprosit o mimořádné a velmi kolegiální odvysílání krátké prosby: Jeden z Poláků ztratil pas.

From Georgetown with Love

30.9.2012

S každým dalším douškem rumu barvy tygřího oka se musím více smát nad kýčovitostí tohoto okamžiku. Dýmka v zubech, rozepnutá košile pískové barvy s propocenými zády barevně ladí s kraťasy vojenského střihu. S obrazem Huntera S. Thompsona v hlavě si tu buším svůj vlastní Rumový deník.

Hunter S. Thompson, polovina 60. let

Sedím na velikém balkonu, obehnaném pompézními balustrádami, který se s koloniální arogancí tyčí nad prkenné a pastelově barevné domy v okolí. Vyšší je už jen kostel v těsném sousedství a jeřáby kontejnerových lodí v přístavu. Z druhého patra sleduji snědé mulatky a zvuk kostelních varhan vytváří v mé hlavě podivné dilema mezi nemravnými představami a katolickou představou o pekle.

Výhled z terasy hotelu

Už třetí den čekáme v Georgetownu na příplutí lodi s našimi auty. Už třetí den jsme donuceni poznávat do stále větších detailů město, kde jsme ještě nepotkali bělocha. Je mi vedro a slaměný klobouk, který jsem si tu koupil, ze mě dělá naprostého exota. Kdybych tu chodil s tropickou helmou britského důstojníka, bylo by to stejné.

Se Slovákem Markem, jediným motorkářem naší výpravy, zabíjíme dopoledne tím, že jdeme nechat zašít rozervanou košili vedoucího naší expedice Dana. V útrobách tržistě plného cizokrajných vůní a bodavých pohledů černých očí sedí paní se starou singrovkou. Za hodinu bude košile jako nová a my s Markem se jdeme opít na nádraží. Pivo je tam levné, vytažené z ledové tříště a kolem chodí zástupy nám dosud neznámé exotiky.

V cizím městě, a se strašnou spoustou času, se člověk naučí sledovat své základní institnkty. Jídlo, pití a spánek. Po nějaké době se vše posune o úroveň výše a začne vyhledávat cizokrajné a potažmo rizikové laskominy. O to víc, když je ve městě lihovar. Když v hotelu spláchnu záchod, voda v míse má stejně nažloutlou barvu, jako před spláchnutím. I tak po čase balenou vodu vystřídá voda z vodovodu, zapíjená 1:1 rumem a spánek nahradí snění.

S lačností člověka, který se za pár dní pustí do útrob největšího pralesa planety, hltám zdánlivě mizivé detaily, které společně tvoří kaleidoskopický obraz místa, do kterého se nejspíš už nevrátím. Papoušky s vyděšeným výrazem v kleci hned vedle obchůdku té staré paní se singrovkou, chuť mně neznámého ovoce, připomínající chuť slíznutého parfému ze spocené kůže, nebo čůrky potu na skráních černošských školaček v tolik britské školní uniformě. Divokost svázaná civilizací.

Čekám, až paní dolátá košili a opírám se o bednu. Není to bedna, ale klec…

Na začátku jsem psal o kýčovité představě, která je mi k smíchu. Jsem tu pár dní a připadám si, že mám právo o tomhle místě uprostřed ničeho psát. Připadám si stejně trapně, jako jsou trapné ty zástupy mladých Američanů, které do Kafkovy Prahy přijely napsat svůj první román. Se svojí bílou kůží a koloniálním tralaláčkem si tu, uprostřed černošského města, připadám jako chodící reklama na minulost, která chce být zapomenuta. Vžívám se do pocitů postavy z filmu: mladý muž z konce 19. století, svázaný konvencemi viktoriánské Británie, přijíždí do „zapomenutého“ světa s ambicí tento svět poznat, ale ránu mu zasadí každá holá dívčí ramena čokoládové barvy, s podivnou samozřejmostí orosená potem, který bychom v Evropě hystericky hasili antiperspirantem. A s každou další skleničnou hemingwayovsky kýčovitého rumu si uvědomuje, že to, co přišel na toto místo hledat, buď zůstalo doma, nebo leží až nakonci dlouhé cesty. A ta naše bude opravdu dlouhá.

From Georgetown with love…