Posts Tagged ‘Jordan’

Se Zebrou na Blízký východ, Část 3. – Hledáme Nekonečno

28.5.2011

Krajina kolem dálnice se otevírá a naše skupina aut vyjíždí z průsmyku. Konečně ubylo hnědého kamení a barva obzoru je jasně žlutá. To, na co jsem se tak dlouho těšili, (v mém případě čtyři roky) je tu – písek! V malém městečku doplňujeme naftu, vodu a potraviny. Hlavou se nám honí vzpomínky na Libyi. Tehdy v Ghadamešhi jsme každé posádka tankovali naftu do všech možných nádob a do toho muezzínův zpěv svolával k večerní modlidbě. Měli jsem před sebou asi 600 km pustinou podél hranice s Alžírskem. Pocity napětí se mísily s obavami a člověk měl tak nějak pocit, že je naživu.

Tady v Jordánsku, před branami Wadi Rum, se všechno odehrává v mnohem větší rychlosti. Jsme rozjetí. Ty skoro čtyři tisíce kilometrů po asfaltu nám vzaly náladu na jakýkoli pocit, podobný meditaci. Prostě jedeme a já se začínám bát, abychom nepřejeli to, proč tu vlastně jsme. Já jsem na této cestě proto, abych se na chvíli ztratil v oblasti zdánlivě nekonečného písku s tou úžasnou noční oblohou. Jednou jsem v souvislosti s výpravou na Saharu zavzpomínal na New York, kde jsem shodou okolností byl jen pár měsíců před odjezdem do Libye. Na nočním Manhattanu je mezi zářícími výškovými budovami nesnadné, zahlédnout nějaké hvězdy. Světelné znečištění to nedovolí. K tomu všude troubí taxíky jako nekonečná kulisa civilizace v koncentrované podobě. Tehdy v tomoto městě s jeho hustotou zalidnění více než 27 tisíc lidí na km2, jsem se cítil víc sám, než v kolektivu šesti přátel uprostřed toho pískového inferna.

Náš kemp v noci. foto: Radek

Noční dýmka v poušti Foto: Radek

Dnes vzpomínám na ten neuvěřitelný pohled na oblohu a ticho, ze kterého až píská v uších a je to pro mne dostatečný důvod, abych se řítil přes půl Evropy a Blízký východ, jen, abych to zažil znovu. Možná proto jsem tak trochu nervózní, když doplňuji kanstry s vodou v posledním městěčku před Wadi Rum. Nové zážitky, které mají potvrdit výjímečnost žážitků minulých, nesou vlastně hroznou zodpovědnost. Nejenom, že mohou samy o sobě selhat, ale mohou i naleptat jinak neotřesitelnou představu o tom, co jsme v minulosti zažili.

Ze čtyřproudé dálnice na Aquabu odbočuje na Wadi Rum menší asfaltka. Těch několik posledních kilometrů před vjezdem do rezervace se shaníme po dřevu. Evidentně je už pozdě a za vděk vezmeme jakýmkoli kouskem suchého klacku. Trochu smíšené pocity máme po příjezdu k „bráně“ do wádí. Ve skutečnosti je to turistický komplex s prodejnou suvenýrů a velkým parkovištěm. Místní průvodci s otřískanými Toyotami se na nás koukají s despektem. Jak máme později zjistit, právě vožení turistů po wádí je dobrým příjmem peněz. Každý, kdo dorazí s vlasním 4×4 jim vlastně bere práci. Ale to je už holt tak. Než zaplatit okolo asi 50 či více euro za krátkou projížďku na korbě rozpálené toyoty, to už bych asi dal raději přednost velbloudovi.

Jedno z aut průvodců

Výlet za západem slunce za všechny prachy

Vstupné do rezervace je asi 20 euro na auto a 5 na osobu. Což po Petře, kam bylo vstupné 50 euro na osobu, je z lévného kraje. Tady na jihu je opravdu horko. To nám sice po cestě zamrzlým Tureckem přijde vhod, nicméně neotálíme a vjíždíme do wádí. Asfalt brzy přejde v písek, který nás hned drasticky brzdí. Proto upouštíme vzduch z pneumatik a vyrážíme dál už s lepší trakcí. První jízda v písku vyvolá nadšení. Naše čtyři auta se rozestoupí do rojnice a uhání do široké, pískem pokryté krajiny.

Jsme konečně tu!

Hned z kraje nám je jasné, že Wadi Rum je skutečně něco výjimečného. Podle fotek nám připomínalo Akakus v jihozápadní Libyi. Když jsme tady, tak je to ale zase úplně jiný a nový zážitek. Vyježděné koleje v písku jasně prozrazují vysokou návštěvnost. Občas v dálce vidíme pickup některého ze strážců parku. Začíná nám pomalu docházet, že hlavní prioritou při hledání kempu bude, aby nás nikdo neobjevil. Ideální se nám proto zdá hned první závětří, kde obědváme. Poslouží nám i na noc.

Zde jsme nakonec zakempovali i na noc

Celé odpoledne i celý další den pak trávíme průzkumem této oblasti. Sám sobě si slibuji, že si hned při první příležitosti znovu pustím film Lawrence z Arábie, který se tu natáčel. Filmařům musím dát za pravdu. Je to skutečně působivé místo. Na několika místech narážíme na prehistorické malby. Bohužel, vždy je takové místo obklopeno několika auty a skupinkou turistů. Vrcholem všeho pak je, když nám beduín v novém Nissanu vynadá, že jsme sjeli z hlavní cesty. Rozčiluje se, že nové koleje v písečné pláni už zůstanou. „Jezděte si po dunách, tak stopy s první větrem zmizí,“ lamentuje. Musím mu dát za pravdu, i když mi těch několik vět, prohozených s beduínem, definitivně bere vůni jakéhokoli dobrodružství. Na druhou stranu jsem ale rád, že si tu někdo uvědomuje zranitelnost této krajiny. Bohužel žádné takové instrukce jsme u vchodu neobdrželi. Tam se jen kasírovalo. Napříště se tady držíme vyjetých cest. Představujeme si toto místo za pár let. Třeba jsme jedni z posledních, kteří tu směli volně jezdit vlastním autem.

Pozdravy z prehistorie Foto: Radek

Tak tady někde se točil Lawrence z Arábie

Celá tato epizoda, jak jsem již řekl, má podivnou pachuť ztráty pocitu objevování. Od teď se v podstatě bezcílně projíždíme pouštní krajinou, která ač je úchvatná, je pro nás pouhým výběhem. Teráriem k simulaci pouští expedice. Jezdíme v kruhu s krásnou, barevně vyvedenou mapou z turistického centra, kde je každá přírodní atrakce vyfotografována…

Duny!!! Foto: Radek

Šplhám na dunu a auto nechávám dole

Ráno před odjezdem směr Rudé moře nás budí nefalšovaný déšť. Písek se pod kapkami vody mění v krustu a tmavne. Je to zvláštní pocit. Aniž to tušíme, dnešní přejezdový úsek bude asi tím, co někteří členové naší cesty budou považovat za hlavní středobod a zážitek téhle výpravy. Je to prosté. Poprvé jedeme on někud někam mimo silnici, navíc v nádherné pouštní scenérii a poprvé spoléháme na vlastní navigaci, skládající se z intuice, mapy a kompasu. Nádhera! V poledne usedáme pod skalní převis a až téměř obřadně si vaříme čaj. Vzpomínáme na našeho libijského průvodce. Ten vždy, když bylo slunce v nadhlavníku, zastavil a čekal. Dál se jelo, teprve až se na dunách začaly tvořit stíny a my je tak mohli „číst“. Tuto přestávku vždy vyplňoval vařením přesladkého čaje. Nevím, jestli to bylo následným výronem extrémního množství inzulínu, ale tak sladký čaj v tom horku měl až téměř halucinogenní účinky.

Při odjezdu z Wadi Rum si tak ležíme v písku pod skálou, pijeme čaj a vzpomínáme na Sulejmana. V hlavě se nám honí nedávné zprávy z Libye a my přemýšlíme, co s ním asi teď je.

Polední čaj pod převisem Foto: Radek

Pod slovem nekončno si já osobně nepředstavím kupříkladu širé moře. Pro mě je to dunové pole – poušť. Krásné Wadi Rum jsem opustil s pocitem, že jsem tam nekonečno nenašel.

Wadi Rum...


Se Zebrou na Blízký východ, Část 2. – Tahle země není pro starý

30.4.2011

Na obrazovce běží text, informující o násilnostech v místech, kudy jsme před krátkým časem projížděli. Přicházejí obrázky tanků v ulicích, roztřesené záběry postřelených demonstantů. Sýrie se stává, hned po Libyi, další zemí, kam už se asi jen tak nepodívám. V hlavě si vybavuji diskuzi, kterou jsme s přáteli vedli, namačkáni v malém bytě v Damašku. Byla polovina března a na jihu země se objevili první nepokoje, první mrtví. Do jisté míry prožívám podobné pocity i dnes, měsíc po návratu domů, když sleduji vývoj událostí na Reuters, CNN a SkyNews. To zvláštní mrazení v zádech si sám pro sebe parafrázuji názvem jednoho amerického filmu: Tahle země není pro starý.

***

Ta březnová cesta na Blízký východ byla v něčem zvláštní. V hlavě se mi z ní uhnízdily vzpomínky, které bych nečekal. V minulém článku jsem zmiňoval Damašek. Kromě popisovaného čištění bot a nasávání atmosféry staré mediny, jsme však absolvovali i návštěvu syrského ministerstva vnitra. Potřebujeme povolení pro vjezd do Kuneitry v nárazníkovém pásmu na hranici s Izraelem, které je pod dohledem jednotek UN. Kuneitra se stala syrským muzem izraelské brutality. Město, ve kterém kdysi žilo na 30 tisíc obyvatel, bylo  v roce 1974 izraelskou armádou srovnáno se zemí. Bez povolení se tam nesmí vjet. Když se tam později vydáme, už na nás čeká civilní auto, plné tajných.

budova nemocnice

Za krátkou chvíli už stojíme na střeše rozstřílené nemocnice. Pod nohama se nám rýsují obrysy obřího půlměsíce a na obzoru se zelenají kopce Golanských výšin. Jeden z nás se neprozřetelně zeptá průvodce, jestli to na ozoru je už Izrael. Někteří z nás ztuhnou při vyslovení slova, které zde považujeme za tak trochu tabu. Průvodce nereaguje. Po chvíli pochopíme, že slovo Izrael je pro něho asi nepříliš používaný název pro místo, které on zná jako okupovanou Palestinu.

pohled ze střechy na trosky Kuneitry a Golany

Stejní tajní v kombíku, který má msto zadního okna portrét prezidenta, nás provedou checkpointem a nejkratší cestou nás opět vyvedou na dálnici na Damašek. Kuneitra byla zvláštní místo. Rozstřílená nemocnice či zničená mešita i katolický kostel. Ovšem jak mám později zjistit, mnohem podivnější pocit budu mít v městě jiném – ve městě, která oplývá životem.

Teď se vydáme dál na jih. Protože stejně jako oázy bývaly vždy jen zastávkou karavan, tak i města, která jsme navštívili, měla být pouze zastávkou na cestě do pouště. A to konkrétně do Wadi Rum na jihu Jordánského království. Představa písků, ne nepodobným libyjskému Akakusu, nás hnala dopředu. Před jordánskou hranicí jsme ještě natankovali plné nádrže a kanystry levnou syrskou naftou (cca. 8 Kč/l). Celnice, bezpočet kolků. Při výjezdu z celního prostoru podávám pasy skupince celníků. Najednou rána a o rezervu na mých zadních dveřích se zastaví malá dodávka s ospalým Syřanem. Na autě nemám ani škrábnutí. Celníci se smějí a zkoumají moji nálepku z Libye. Kýveme hlavou jako že všichni víme, jak se to tam mele. Vše je v pořádku, řadím jedničku a vjíždím do Jordánska.

Zvláštní, vůbec jsem si neuvědomil, že jsme vjeli do kraje křižáckých tažení. Řítíme se silnicí, která protíná nehostinnou a pustou hammadu – nic než nekonečná pláň bez jediného zeleného bodu. Napadá mě, jak silná to musela být síla, která přiměla ty mladé rytíře z vláhou oplívající Evropy, aby se sbalili a táhli sem zemřít.

Jedeme dál na jih

Centrální Jordánsko

Koryto kalné říčky má břehy porostlé rákosem. Voda v ní se téměř nehýbe. Na každém z břehů stojí jeden voják s nabitým samopalem a nad jeho hlavou vlaje jiná vlajka. K vodě se z obou stran chodí dívat turisté. Jsme v deltě řeky Jordán, nedaleko křtu Ježíše Krista, na hranci Jordánska a Izrele. Je úmorné horko. Většinu naší výpravy trápí dotěrný průjem a nevolnost. Poznávací trasa údolím, které mi tak trochu připomíná kaolínový důl v Kaznějově u Plzně, se nám stává malou křížovou cestou. Místo kříže však vlečeme digitálního průvodce, který nám v angličtině a ruštině vysvětluje, co tady vlastně sakra děláme v tom horku. Někteří z nás se opravdu modlí – pro to, aby už byl konec a my si dali ve stínu doušek studené vody a vzápětí s ním doběhli do křoví. Říkáme si, že procházíme výměnou střevních baktérií – z těch evropských na blízkoýchodní.

Přes řeku je Izrael

Místo křtu Ježíše Krista

Odjíždíme od Jordánu a nejsem si zcela jist, jestli jsme dokázali dostatečně ocenit důležitost, jakou má toto místo pro věřící návštěvníky. Pobaveně poslouchám, jak se z jednoho auta ozývá Weberův Jesus Christ Superstar, aby vytvořil kulisu k obrazu, který nám utíka za oknem Defendera.

Večer pozoruji klidnou hladinu Mrtvého moře. Nevím, jestli jsem to jen já, ale v nose cítím pach soli, který se dá přirovnat k pachu krve. Tu noc spím jako zabitý. Mé tělo nabírá síly, aby již brzy zvítězilo nad cizáckými bakteriemi a konečně v sobě udrželo nějaké jídlo. Tahle hra na průtokový ohřívač potravy mě už přestává bavit.

Nad Mrtvým mořem

Jedeme dál a vidíme tolik krásných věcí. Následuje skalní město Petra, pro Evropany objevená v roce 1812 až špiónsky laděným Švýcarem J.L. Burckhardtem a pro Hollywood v roce 1989 Stevenem Spielbergem, který tu natáčí Indana Jonese a poslední křížovou výpravu..

"Pokladnice" se zjeví zcela neočekávaně...

...aby se následně otevřela v plné kráse


Jak se však noříme hlouběji do nitra této země, je nám jasné, že tu někdo byl před námi – neviditelná ruka cestovního ruchu. Vstupenka do Petry stojí 50 eur a jediný kemp v dosažitelném okolí asi 30. Naštvaní a znusení chamtivými beduíny proto oželíme teplou sprchu a mizíme ve skalách v kempu na divoko.

Kempujeme ve skalách

Cestou nás ještě nahánějí mladící v pickupech a nabízejí nám ubytování. Je nám z toho tak trochu smutno. O to víc se nám v mysli tyčí Wadi Rum, jako snad jediné místo, kde se budeme cítit pohlceni nekonečnem vyprahlé divočiny.

bude pokračovat…

Začíná odpočítávání

7.3.2011

Nikdy nepochopím, kolik absolutně „nutných“ věcí zaplní můj seznam, když se balím na nějakou cestu. Pravda, v průběhu let se mi ho snad podařilo trochu zredukovat, ale stále mi to přijde neúnosné. V sobotu jsem se byl podívat v nově otevřeném Národním technickém muzeu a znovu se kochal ladnými křivkami Tatry 87 pánů cestovatelů Hanzelky a Zikmunda. Vůz, o který si po návratu z cest hodili korunou, když jej dostali od Tatry Kopřivnice darem. Vyhrál pak Hanzelka. Teda pokud se nepletu 🙂

Slavná Tatra 87

 

No a jak se tak koukám na to jejich auto, nikdy nedokážu pochopit, jak se do té limuzíny dokázali nacpat se vším svým vybavením. To chce opravdu propracovaný systém, který já zřejmě stále nejsem schopný vytvořit. Alespoň, že tentokráte jedeme čtyři Defendery (tři 110 a jedna 90) se stejným motorem a snad doknce i rokem výroby. Takže když bychom poskládali dohromady všechny naše náhradní díly, snad by se z toho postavil i Defender pátý… Výhodu to má táké tu, že poprvé nevezu všechny čtyři poloosy, ale jen jednu asi 20kg bedýnku s nějakým tím werkem z náprav a rozvodovky. Kolega, který před lety absolvoval návrat z Íránu bez turba, si veze turbo a další posádka má zase vstřikovací čerpadlo a vstřiky. Mým zlatým hřebem ve společné expediční pokladici náhradních dílu je mezinápravový diferenciál!

Upouštíme vzduch v dunách... foto:J.Kolčava

Ale dosti technickýc řečí. Od seznamu dílů jsem se postupně přesunul k seznamu oblečení, léků, navigace, fotografického vybavení, kuchyně, elektronické komunikace, zkrátka těch seznamů je nespočet. Na konci toho odškrtávání si pak vždy uvědomím, že jsem si vlastně vůbec nestačil přečíst průvodce. Při cestách do Severní Afriky jsem se vždy chlácholil představou, že na trajektu bude času dost. Leč dvoudenní trajekt z provensálského Sete či severoitalského Janova se zatím vždy proměnil v bujarý večírek. Cestou tam díky návalu očekávaného dobrodružství a cestou zpět z radosti nad zase jedním splněným snem. Tak to holt, jako vždy, nakonec zbude na ty naše spolujezdce, kteří kompenzují naši práci s přípravou aut pečlivým studiem zemí, kam míříme. No, jsem na ně zvědav…

Jeden ze zmíněných večírků - zde za komínem trajektu Janov-Tunis...

Tuto výpravu bych mohl docela dobře nazvat i cestou za ikonami světové kinematografie. A to hlavně díky Jordánsku, které, jak známo, dodalo plenéry pro natáčení Indiana Jonese – dílu Poslední křížová výprava z roku 1989 (Chrám v Petře) a pompézní davové scény velkofilmu Lawrence z Arábie (1962) hostilo mezi svými dramatickými skalisky Wadi Rum, dnes národní park a jeden z hlavních cílů naší cesty!

 

Letos je to trochu jiné i v tom, že kromě Jordánska a snad i Libanonu (pokud se tam alespoň na skok podíváme), mám Turecko i Sýrii relativně projetou. Nebo jinak, vím, že dokud nebudeme v poušti na jihu Jordánska, je to zatraceně dlouhý asfaltový vopruz, který by se dost dobře dal odřídit i v pohodlnějším autě, než Land Roveru. Ale když ono to o tom prostě je. To si pak takhle v podvečer zaparkuji Defendera někde v písečné pláni, opřu se o pneumatiku a hledíc do plaménů malého ohýnku otevřu starostlivě propašované pivko. (V horším případě otevřu nealkoholické pivo z místních zdrojů.) A jak se tak budu opírat o to mé hranaté a zaprášené auto, bude mě jeho stále teplý motor sálat za krk. Všude bude úplná tma a naprosté ticho. Jen když posvítím baterkou, tak možná opodál zasvítí dvojice očí maličké pouštní lištičky.

Po celém dni v dunách se chystá večeře foto:J.Kolčava

 

Teda, takhle se mi vrací mé vzpomínky. Nepříjemné zážitky, jako opravy auta v písku, nebo bouře, sypající žlutý prach úplně všude, to všechno pak splyne do jednoho celku s těmi úžasnými okamžiky, kdy se celý svět smrsknul do životního cíle vyjádřeného v azimutu a jak by možná napsal Čapek, do posledních věcí člověka.

 

Zen a umění údržby Land Roveru…

24.2.2011

Přesně před rokem jsem v jednom skladišti na předměstí nizozemského města Haagu dával dohromady do šroubku rozebraný motocykl Triumph z roku 1966. Šel jsem na to pravdu vědecky. A to jak po technické, tak po filozofické stránce. Vedle dobových manuálů a schémat jsem se pustil do čtení skvělé knihy Roberta Pirsiga Zen a umění údržby motocyklu. Celá věc náhle dostata jiný rozměr. Když jsem pak jakž takž nastavil předstih a po roce dřiny se poprvé rozjel, byl to okamžik jakési nirvány. Nic tomuto okamžiku neubíral fakt, že motor střílel mimo, nedobíjel a ve vyšších otáčkách škubal. Připadal jsem si jako Prďoch z Felliniho Amarcordu, který se bezhlavě prohání ospalým městečkem na svém stroji, zcela pohlcen jezdeckou vášní.

V tuto dobu jsem skoro zapomněl, že jsem kdysi se stejným zaujetím připravoval svého Defendera 110 na dalekou cestu. To až v těchto dnech se mi to opět vybavilo. Ty dlouhé hodiny, kdy člověk sedí u auta (nejlépe s plechovkou tekutého zlata) a přemýšlí, co by šlo nějak upravit pro potřeby expedice. Před první takovou cestou (tehdy to bylo Maroko) jsem pro jistotu rozebral obě nápravy, abych se přesvědčil, že je všechno na svém místě… 🙂 Dnes, a to mě opravdu zarazilo, mám úplně jiné myšlenky. Pomýšlím na otravnou tranzitní etapu přes stále ještě zmrzlou Evropu. Bude se mi ještě vůbec chtít lézt do toho studeného spacáku? No, ještě než si řeknu, že už asi stárnu, honem rychle si připomenu destinaci. V tomto případě je to, tedy alespoň pro mne, jordánské Wadi Rum. V naší výpravě ho přezdíváme „Malý Akakus“, protože nám připomíná sklanatou oblast pouště na jihozápadě Libye, kde jsme se vyřádili nejen při jízdě na dunách, ale i objevováním prehistorických nástěnných kreseb s erotickou tématikou. Tehdy jsme už měli za sebou křest dunovým mořem na hranici s Alžírem a zároveň nás čekal přejezd části obávaného Egr Murzugu. Takže v Akakusu jsme, oblopeni skalami, které ve zdejším vádí pamatují pšenici a sloní stáda, byli uprostřed těžko popsatelného stavu mysli. Z našich zaprášených aut se staly živé organismy a cesta se s konečnou platností stala cílem. Nevím jak u ostatních mých kolegů, ale každá naše výprava je pro mně tak trochu snahou o znovunastartování tohoto myšlenkového rozpoložení.

Trocha vzpomínek z dílny našeho kameramana Pavla Šuby v mém kratičkém traileru…

Takže dneska znovu po letech slezu do sklepa a z jeho zaprášených útrob vytáhnu své dvě bedny s expedičním vybavením. A zase to začne!