Posts Tagged ‘navrat’

Psychedelické návraty

3.2.2013

To překvapení se dá přirovnat k jedné reklamě, či scéně filmu, či co to vlastně bylo. Utkvěla mi v hlavě, jako kamínek, který nepropadl řešetem mé paměti.

Mladý pár sedí u stolu v restauraci. On něco docela potichu řekne. Ona chvíli mlčí, a pak, jedním prudkým máchnutím ruky smete ze stolu sklenice… vteřina napětí. Muž kouká se zděšeným výrazem a přemýšlí, co řekl tak hrozného. Stejně tak civí i celá klientela toho podniku. Žena po té vteřině vyskočí na ubrus, chlápka popadne za kravatu a k překvapení celého lokálu ho začne, poněkud lascivně klečící na stole, zuřivě líbat. Už nevím, nejspíš to byla reklama. Třeba na zubní pastu s dlouho trvajícím svěžím účinkem, na vložky do každé situace, či na bonbóny Mentos s geniálním návodem na odmítnutí penzijního připojištění. Pro mě je důležitý ten prvek hřejivého překvapení a náboj, jaký to vyvolalo. Protože právě něco podobného cítím právě teď.

Jsme opět doma v Praze a stojím se svým volkswagenem v zácpě. Když tu se z rádia ozve Can’t get you out off my mind Lennyho Krawitze. Návraty z dlouhých cest s sebou obvykle přinášejí různé obtíže. Vypojený telefon, přítelkyně, které už nejsou přítelkyněmi, propadlou tramvajenku i dálniční zámku. Na hlavním náměstí Plaza de Mayo v Buenos jsem potkal slečnu, která měla na bílém triku nápis Lucy in the Sky with Diamonds. Známý song Beatles evokující zkratku v barvě duhy – LSD. Na tom tričku bylo ale slovo Lucy napsáno sotva viditelným až titěrným písmem, oproti obřímu fontu, jakým byl vyveden zbytek. Teď se mi zdá, že to malinké „Lucy“ je střípek jakési halucinogenní drogy, který mi po té výpravě zůstal v mozku a jen čeká, až se nad ucpanou Ječnou ulicí objeví to diamantové nebe. Objevilo se právě v té Lennyho písni. Stejně diamantově totiž zářila solná pláň Salar de Uyuni, když jsem po ní na plný plyn hnal trabanta a v autorádiu mi hrála tatáž píseň.

Salar de Uyuni

Za volantem trabanta Babu na Salar de Uyuni

Padá zelená na semaforu, ale auta stojí dál. Už né tak má halucinace. Buší mi srdce, a já pod volantem řadím trabantí čtyřku. S nakřápnutým výfukem a nepatrným únikem spalin do kabiny zní rozhicovaný dvoutakt jako osmiválcový třiapůllitr mého prvního auta. „Life is just a lonely highway…“ řve rádio.

Návraty jsou těžké. A je to čím dál horší. Už nestačí jedna nenasytná rychlovka na záchodě kavárny, abych si opět zvykl, že jsem ve světě, kde se nechodí spát se západem slunce. To bylo před deseti lety. Teď probírám své věci dlouho do noci. Artefakty života „před expedicí“. Tak známé a přesto neznámé. Tahle můj výlet spálil všechny mosty. Práci televizního reportéra, můj starý byt i to, co se v něm kdy odehrálo. Zpět do minulého života mě z letiště dovezly dvě stovky odpočatých hřebců pod kapotou Alfy Romeo mé skvělé a nezkrotné sestry. Stejně, jako jsem na okamžik zaváhal zda nastoupit, abych neumazal její světle béžové čalounění, chvíli váhám, jakou košili si obléct. Je jich mnoho a já poslední čtyři měsíce nosil jen dvě, a to stejné. Tenhle nový život je plný nutnosti, dělat neustále rozhodnutí.

Jizda...

Jizda…

Z Ječné ulice je parkoviště, na které padá místo vloček déšť. Vzduch je plný benzínových spalin a chřipkového viru. Stále ještě v duchu jedu po solné pláni a při tom hladím chromové dvojité V na volantu. Vybaví se mi Brouk, uhánějící po Hollywood Sunset boulevardu, kterého Charles Bukowski často zmiňoval jak ve své próze, tak ve své poezii. Válečný fotoreportér a spisovatel Patrick Chauvel se občas ukáže za volantem Mustangu z roku ‘66.  No a já trčím v Ječný v obyčejném golfu kombi, kterého jsem v záchvatu odpovědnosti vyměnil za svého vetchého a žíznivého landrovera. Byl to takový sňatek z rozumu. Reklama na spořádaný život, přes kterou někdo nasprejoval větu „Mám všechno a přesto nejsem šťastná!“ Sakra, asi bych měl mít větší styl…

Patrick Chauvel

Patrick Chauvel

Ta Ječná se asi nehne. Zavírám oči. Bílá pláň sviští všude kolem. Pod volantem trabanta mačkám tajné tlačítko na vysunutí křídel, současně zažehávám dvoutaktní tryskový motor a přitahuji volant k sobě. Trabant se pomalu odlepuje od země a nabírá výšku. Ze sedadla spolujezdce na mě najednou zírá vyděšený fotograf Kuba. Strhávám gumovou masku Aleše a fialová plešatá hlava pod ní už popadá dech k barytonově zabarveném huronskému smíchu.

„Muhehehe!“

fantomas

Nějak takhle…

Když znovu otevřu oči, jsem v autě sám, hraje tu už jiná hudba a já se vznáším někde nad Štěpánskou ulicí. Návraty, to není nic jednoduchého.