Posts Tagged ‘noc’

Na křižovatce vpravo

21.2.2013

A je to tu zase. Je skoro půlnoc, vracím z práce a opět nechci přistoupit na to, že mezi pracovní dobou a spánkem není nic jiného, než tahle cesta domů. Škrábu led z čelního skla na prázdném a potemnělém parkovišti. Vlastně si nejsem jist, jestli si připadám víc jako odsouzenec pracovního procesu, nebo jako někdo, kdo jeho zákony přijímá s poněkud cynickým humorem v hlase. Tyhle dvě osoby se spolu v mé hlavě baví a za jejich zády je zamřížovaným oknem vidět trámoví šibenice.

„Velebný pane, my vám děkujeme za vaše krásný slova a až budeme v tom ráji, tak se tam o vás zmíníme.“

„Zmiňte se přátelé. Řekněte Pánu Bohu, že do chrámu už mu neteče, ale jeden jeho pokorný sluha je dlužen pokrývačům.“

Jo, tak nějak, jako ve Zločinu v šantánu, by to asi mohlo vypadat. Startuji motor a přemýšlím, kterou radiovou stanici zvolit. Chopinův „Poslední“ Waltz č.9, Rytířova Posledního kovboje nebo Lust for Life Iggyho Popa? Fetiš slova „poslední“ se mísí s explicitní výzvou k touze po životě s příchutí heroinu. Zajímavé, říkám si, zatímco mě závora pouští z areálu pracoviště, že v tom jménu drogy jsem nikdy neviděl zakuklený anglický výraz pro „hrdinku“. Možná stejně, jako jsem ve slově infaustní nikdy nespatřoval cokoli související s Goethovým Faustem.

Ale to je teď jedno. Jízda nocí je osvěžující. Projíždím lesíkem, pak několik bloků a zastavím na křižovatce. Doprava sjedu dolů z kopce a budu brzy doma. Vzít to doleva, stačilo by u první pumpy nabrat plnou a pak se zastavit až na kávu před státní hranicí. Chvíli váhám, a pak dávám pravý blinkr.

„Zhasni,“ zašeptáš.

Mačkám vypínač a v nastalé temnotě chvíli hledám cestu. Už nejsem tím „posledním kovbojem“, nemotorně křepčícím „poslední waltz“.  Stejně jako v autě cestou domů, nechal jsem i ve své hlavě hrát Iggyho Touhu po životě. První dotek konečků prstů, pomalý a něžný, vůbec nekoresponduje s rock’n’rollovým tempem. To všechno přijde až později. Teď se opájím tím, jak kdesi ve mně mizí malá jizva a s ní i patologický kmit Q.

„I’ve got a lust for life,“ zní mi v uších a kdyby nebyla tma, viděla bys, že se usmívám. Zeširoka a upřímně jako Řek Zorba. Ne, neusmívám se, směju se! Směju se, aniž bych smrděl naftou a bez konkrétního cíle uháněl na té křižovatce vlevo. Směju se, i když zítra vstávám do práce. Nevíš náhodou, čím to je?

ilustracni photo :)

ilustracni photo…

Půlnoční Barcarolla

14.2.2013

První dny v práci a hned jsem vyfasoval týden nočních za nemocnou kolegyni. Kopie z kopie její kopie, říkám si u kopírky, ze které mi lezou nějaké papíry. Chuck Palahniuk měl v Klubu rváčů pravdu. Tohle je přesně pocit nevyspalého zoufalce. Opravdu, nic jako by nebylo skutečné. Týden žiju ve tmě, bez přátel, bez všeho, co mě baví. Svět, jaký jsem znal žije na druhé polokouli, ozářené sluncem a já s půlnocí sestupuji do hlubin, abych ve šmíru a potu rubal jeho obrazy v potemnělé redakci. Týden nevím nic o životě, o kterém v éteru hovořím. Není čas, síla ani chuť na alkohol, motocykl, dýmku či ženu. Žiju jen abych si šel lehnout, protože jakmile se setmí, bude dole před vchodem zase stát taxík do práce. Já si na ty noční prostě nikdy nezvyknu, a to jsem si myslel, že jsem spíš noční pták. Pohlédnu na hodiny. Je půlnoc.

„Já jsem ti slíbil, že dostaneš na holou.“

„Na holou…,“ s lehkým úsměvem přikývne a zavře oči. Krásnou tvář má položenou na úředních dokumentech.

Škoda, že nemám žádnou uniformu. Chtěl bych mít alespoň tu kulatou pošťáckou čepici. S brašnou plnou dopisů bych pak poletoval po dláždění a zpíval si:

„Já přilepím si známku na čelo a razítkem omráčen, přestanu vnímat…“

Usedám do taxíku. Je noc, začíná mi služba a já se choulím na zadním sedadle vyhřátého auta. Hladina Vltavy je jako temné zrcadlo. Razítko a kulatou čepici s kšiltem, říkám si, bych ale mohl mít i jako výpravčí. Hlídal bych stanici někde na pražském Semmeringu, na trati č.122 a místo, abych se razítky omračoval, něžně, ale nekompromisně bych jimi razítkoval zadeček slečny Zdeničky. Na holou! Protože tomu já říkám noční služba! A ani by nevadilo, že by nám k tomu pěvecký sbor poštovních úřednic nezazpíval Requiem. Stačil by tlumený cvrkot telegrafu.

Kopírka brumlá své moderato a já usedám za svůj stůl, ve tmě ozářený jen malou lampou a obrazovkou monitoru. Rytmus s jakým vyjíždějí potištěné papíry se postupně, velmi pomalu, ale stále zřetelněji mění ve sladkou barcarollu. Polštáře gondoly jsou měkké, v mlze pomalu mizí obrysy Giudeccy a kdosi mě unáší do hlubin benátské laguny.

Probudím se trhnutím. Jako bych něco tušil. A opravdu. Pět ztlumených monitorů nad mojí hlavou, každý pro jinou televizní stanici, bliká křiklavým nápisem „breaking news“. Tak do práce. Sakra, prsty jsem si umazal od razítkovací barvy. Sranda, říkáte si… Ale tuhle barvu vyrábí firma Pelikán a ta týden nepustí!