Posts Tagged ‘patagonie’

Telegraficky z Patagonie

4.1.2013

Charles Bukowski napsal, že již pominula doba, kdy byl život spisovatelů zajímavější než jejich psaní. Se strašlivým řevem ženu svého trabanta do táhlého stoupání prašné cesty kdesi uprostřed Patagonie, a protože nemám nic lepšího na mysli, přemýšlím, jak to vlastně bylo s Jackem Londonem. Zaráží mě, že si vlastně nejsem jist, jestli tento autor Bílého tesáka opravdu dlel nějaký čas na Aljašce, nebo jako Karel May jen vařil z vody a svých představ. Ale myslim, že tam byl. Přemýšlím o tom i proto, že kdybych vypil půllitr rumu, zatočil se dokola a pohlédl na krajinu vůkol, klidně bych uvěřil, že jsem kdesi v Kanadě nebo právě na Aljašce. Bílé štíty hor, jezera, dravé řeky plné ryb a husté lesy, to vše dohromady tvoří dokonalou kulisu, zaměnitelnou s moji dosud neověřenou představou těchto severoamerických krajin. Má to jen jeden zásadní rozdíl. Na jižní polokouli prý nežijí medvědi. (Tedy krome vzácneho druhu medvěda Andského).  Takže jsem zbytky jídla každý večer uklízel úplně zbytečně.

Spime v mrtvem lese kdesi uprostred Carretery

Spime v mrtvem lese kdesi uprostred Carretery

Včera jsme oslavili příchod nového roku. U ohně, s dobrým jídlem, bez ohňostroje a bez přemíry alkoholu. Uprchli jsme z městečka, kde jsme kupovali zásoby a benzín. Pohled na pohledy místních slečen zaváněl strašným průšvihem. „Musíme pryč! Musíme do divočiny!“ – říkáme si. Jsme jako ti medvědi, kteří se přišli namlsat odpadků k lidským obydlím. Z civilizace nás po čtvrt roce jiného života obrazně řečeno bolí břicho. Nebo spíš tam níž. Potácím se bolestí jako ten Baarův Poslední medvěd na Brti, co sežral horký pecen chleba a chci zmizet v horách.

Lago General Carrera... Jen mit plachetnici!

Lago General Carrera… Jen mit plachetnici!

Dívám se na své dlaně. Jsou na nich zřetelné mozoly v místě, kudy jimi prochází úzký volant trabanta. Ruce, které si odvykly dotýkat se měkkých a čistých věcí jsou stejně špinavé, jako naše mluva, kterou se žertem i ve vzteku častujeme. Od doby, kdy zmizely úžasné chilské benzínky panamerické dálnice s občerstvením, polévám ty dlaně desinfekcí (je to jednodušší než hledat mýdlo) a vařím večeři pro naši sedmičlennou ekipu. Tady, uprostřed Patagonie, se noční seance přeměny trvanlivých polotovarů v plnohodnotnou večeři změnily ve svátek. Se Slovákem Markem si vyměňujeme recepty na brynzové halušky, domácí chléb, klobásky a jiné dobroty. Tu a tam přeruší výčet surovin povzdech. Vzpomínky na milované pokrmy totiž nakonec vždy tak nějak automaticky asociují i fakt, že se nepostíme jen v jidle.  Neoficiální a nikde necitovaný důkaz rčení, že láska prochází žaludkem. Vypouštíme páru sérií slov, které naše visegrádská (česko-slovensko-polská) trojka již považuje za naprosto srozumitelné esperanto a dál se noříme do světa kulinaření, jehož hříchy jsou nám zde blíž, než ty druhé, ke kterým se obracíme toliko ve svých snech.

Brzy rano...

Brzy rano…

Hoří oheň. Polák Tomek mučí foukací harmoniku a druhý Polák Radek mučí nás ostatní svoji vokální improvizací na téma sběru bavlny ve stylu blues. Od kotlíku s naší večeří vzhlédnu k horským hřebenům nad námi. V pruské modři nebe, které právě předává své žezlo noci, se začíná klubat kantovsky hvězdné nebe. Postavil jsem si stan na větrné hůrce nad řekou, za to však s výhledem na celé údolí. Jedno z těch, které tu v první polovině 70. let protla Pinochetova silnice zvaná Carretera Austral, po níž jedeme. Těším se, jak si po večeři zalezu dovnitř a ze závětří dobře ukotveného instantního obydlí se budu zpoza zapálené dýmky kochat tou nádherou. A to všechno aniž bych se musel bát, že se mi uprostřed toho všeho objeví ve stanu hlava médi, který se lidským hlasem zeptá, kde je jeho brácha. Ale já vím jak na něj. S odzbrojujícím klidem bych mu odvětil:

„Šel pro med do Jednoty.“