Posts Tagged ‘peru’

Sedim na Olympu a je mi dobre, aneb Ukrivdeni ruzovi delfini

24.11.2012

Je chladná a jasná noc. Sedím v trabantu a kvůli namořské výšce téměř čtyři tisíce metrů se mi špatně popadá dech, motá se mi hlava a občas mě svrbí konečky prstů. Ta bahenitá nížina vlásečnic Amazonky, od kterých jsme sem vystoupali s ostruhami sadisticky zaťatými do slabin všech čtyřiadvaceti trabantích koní, mi připadá hrozně daleko. Jako by to byla jiná výprava. Všechno je jinak.

Za volantem Babu smer peruanska hranice

To úpatí pralesa, kde mají svá kotviště parníky, právě propluvší pralesem, zmizela z mé mysli stejně rychle, jako kódové označení GX CM3, které tak záhadně vyjímalo na narůžovělé tabletě proti malárii. GX CM3 bylo několik týdnů moji pohádkou na dobrou noc, pohádkou, jejíž účinek bylo lepší zaspat stejně, jako je lepší zaspat i pohádku v pravém slova smyslu. Jak píše Zeyer v Radúzovi a Mahuleně: „Vždyť tys sám jsi mi o tom zámku mnohokrát vyprávěl! Tak budíte v nás touhu po tom, co není, a co nám pak celý život schází.“ Barevné sny pod taktovkou GX CM3 byly snad o něco barevňější, než slavná filmová adaptace Petra Weigla, evokující Preislerovu malbu. Ale myslím, že v ní také jistě byly koupající se panny, a na místo rudých plášťů kraleviců, se tu a tam mihla krvavě rudá křídla arů macaw.

Zbytky pralesa v domovine Chico Mendese

Teď sedím za volantem trabanta kdesi na vrcholkách And. Jsem v Peru a jak vzdálená mi přijde rivalita mezi děvčaty z dvou měst na břehu řeky Rio Madeira Porto Velho a Rio Branco. Navzájem se na zovou kurvami a nebýt těch pětiset kilometrů, které je dělí, mohly by to být zajímavé zápasy v bahně Ria Madeiry. Kdoví, co je na té nevraživosti ale pravdy. Místní toho napovídají. V řece žijí říční delfíni ružové barvy. A to je fakt, pozorovatelný při troše štěstí při západu slunce. Na tyto růžové chudáky se ovšem v místních rodinách prý svádějí nechtěná otěhotnění mladých dívek, které si prý šli „jen“ zaplavat. Tak nevím. Být savec není žádná legrace.

Ale takové starosti mají lidé nejspíš jen v tropech. Lenost lepkavého horka dělá z každého dne Zlou neděli, ve které, přesně jak je to v tom textu písně „mladý pár kráčí po avenue, ona nevyspalá a on unavený“.

Poslední sprcha, při které se neklepu zimou, poslední pohled skrze sklenici ledového piva na zástup dlouhých nohou na vysokých podpadcích o páteční amazonské půlnoci. Poslední hledání abstinenční útěchy v místní statistice vysokého oblastního výskytu venerologických infekcí. To vše zůstalo za hradbou And, za horským sedlem v téměř pěti tisících, kde násv noci potrápil mráz a hlava nám div nepukla změnou tlaku bez patřičné aklimatizace.

Machu Picchu

Sedím v trabantu a mám pocit, že mě dovezl na pomyslný Olymp, kde mi je nyní souzeno přemýšlet nad obrazem toho místa tam dole, odkud jsem přišel, a na který teď, patřičně přidušen nevěřícně civím. Stejně jako teď za východoněmeckým volantem, seděl jsem ještě před týdnem na terasách neskutečného města Machu Picchu. Hlava byla spojena s mraky a závrať mě jímala při pohledu do vrcholů hor všude kolem. Chtěl bych v tom městě, ještě když bylo obydlené, zažít noční bouřku. Pěkně schovaný pod houní v jedné z těch tisíců malých kamenných komůrek se slámovou střechou. Okénkém sledovat, jak se hory v krátkých záblezcích objevují a zase mizí a cítit se bezpečně v teple malého plamene v maličkém krbu.

Ve světské bažině tropického ráje amazonské nížiny člověk přemýšlel o tom, co je. Na hřebenech And přemýslí o tom, co bylo, a o tom, co jednou bude.

Na vrcholcich And