Posts Tagged ‘Petra’

Se Zebrou na Blízký východ, Část 2. – Tahle země není pro starý

30.4.2011

Na obrazovce běží text, informující o násilnostech v místech, kudy jsme před krátkým časem projížděli. Přicházejí obrázky tanků v ulicích, roztřesené záběry postřelených demonstantů. Sýrie se stává, hned po Libyi, další zemí, kam už se asi jen tak nepodívám. V hlavě si vybavuji diskuzi, kterou jsme s přáteli vedli, namačkáni v malém bytě v Damašku. Byla polovina března a na jihu země se objevili první nepokoje, první mrtví. Do jisté míry prožívám podobné pocity i dnes, měsíc po návratu domů, když sleduji vývoj událostí na Reuters, CNN a SkyNews. To zvláštní mrazení v zádech si sám pro sebe parafrázuji názvem jednoho amerického filmu: Tahle země není pro starý.

***

Ta březnová cesta na Blízký východ byla v něčem zvláštní. V hlavě se mi z ní uhnízdily vzpomínky, které bych nečekal. V minulém článku jsem zmiňoval Damašek. Kromě popisovaného čištění bot a nasávání atmosféry staré mediny, jsme však absolvovali i návštěvu syrského ministerstva vnitra. Potřebujeme povolení pro vjezd do Kuneitry v nárazníkovém pásmu na hranici s Izraelem, které je pod dohledem jednotek UN. Kuneitra se stala syrským muzem izraelské brutality. Město, ve kterém kdysi žilo na 30 tisíc obyvatel, bylo  v roce 1974 izraelskou armádou srovnáno se zemí. Bez povolení se tam nesmí vjet. Když se tam později vydáme, už na nás čeká civilní auto, plné tajných.

budova nemocnice

Za krátkou chvíli už stojíme na střeše rozstřílené nemocnice. Pod nohama se nám rýsují obrysy obřího půlměsíce a na obzoru se zelenají kopce Golanských výšin. Jeden z nás se neprozřetelně zeptá průvodce, jestli to na ozoru je už Izrael. Někteří z nás ztuhnou při vyslovení slova, které zde považujeme za tak trochu tabu. Průvodce nereaguje. Po chvíli pochopíme, že slovo Izrael je pro něho asi nepříliš používaný název pro místo, které on zná jako okupovanou Palestinu.

pohled ze střechy na trosky Kuneitry a Golany

Stejní tajní v kombíku, který má msto zadního okna portrét prezidenta, nás provedou checkpointem a nejkratší cestou nás opět vyvedou na dálnici na Damašek. Kuneitra byla zvláštní místo. Rozstřílená nemocnice či zničená mešita i katolický kostel. Ovšem jak mám později zjistit, mnohem podivnější pocit budu mít v městě jiném – ve městě, která oplývá životem.

Teď se vydáme dál na jih. Protože stejně jako oázy bývaly vždy jen zastávkou karavan, tak i města, která jsme navštívili, měla být pouze zastávkou na cestě do pouště. A to konkrétně do Wadi Rum na jihu Jordánského království. Představa písků, ne nepodobným libyjskému Akakusu, nás hnala dopředu. Před jordánskou hranicí jsme ještě natankovali plné nádrže a kanystry levnou syrskou naftou (cca. 8 Kč/l). Celnice, bezpočet kolků. Při výjezdu z celního prostoru podávám pasy skupince celníků. Najednou rána a o rezervu na mých zadních dveřích se zastaví malá dodávka s ospalým Syřanem. Na autě nemám ani škrábnutí. Celníci se smějí a zkoumají moji nálepku z Libye. Kýveme hlavou jako že všichni víme, jak se to tam mele. Vše je v pořádku, řadím jedničku a vjíždím do Jordánska.

Zvláštní, vůbec jsem si neuvědomil, že jsme vjeli do kraje křižáckých tažení. Řítíme se silnicí, která protíná nehostinnou a pustou hammadu – nic než nekonečná pláň bez jediného zeleného bodu. Napadá mě, jak silná to musela být síla, která přiměla ty mladé rytíře z vláhou oplívající Evropy, aby se sbalili a táhli sem zemřít.

Jedeme dál na jih

Centrální Jordánsko

Koryto kalné říčky má břehy porostlé rákosem. Voda v ní se téměř nehýbe. Na každém z břehů stojí jeden voják s nabitým samopalem a nad jeho hlavou vlaje jiná vlajka. K vodě se z obou stran chodí dívat turisté. Jsme v deltě řeky Jordán, nedaleko křtu Ježíše Krista, na hranci Jordánska a Izrele. Je úmorné horko. Většinu naší výpravy trápí dotěrný průjem a nevolnost. Poznávací trasa údolím, které mi tak trochu připomíná kaolínový důl v Kaznějově u Plzně, se nám stává malou křížovou cestou. Místo kříže však vlečeme digitálního průvodce, který nám v angličtině a ruštině vysvětluje, co tady vlastně sakra děláme v tom horku. Někteří z nás se opravdu modlí – pro to, aby už byl konec a my si dali ve stínu doušek studené vody a vzápětí s ním doběhli do křoví. Říkáme si, že procházíme výměnou střevních baktérií – z těch evropských na blízkoýchodní.

Přes řeku je Izrael

Místo křtu Ježíše Krista

Odjíždíme od Jordánu a nejsem si zcela jist, jestli jsme dokázali dostatečně ocenit důležitost, jakou má toto místo pro věřící návštěvníky. Pobaveně poslouchám, jak se z jednoho auta ozývá Weberův Jesus Christ Superstar, aby vytvořil kulisu k obrazu, který nám utíka za oknem Defendera.

Večer pozoruji klidnou hladinu Mrtvého moře. Nevím, jestli jsem to jen já, ale v nose cítím pach soli, který se dá přirovnat k pachu krve. Tu noc spím jako zabitý. Mé tělo nabírá síly, aby již brzy zvítězilo nad cizáckými bakteriemi a konečně v sobě udrželo nějaké jídlo. Tahle hra na průtokový ohřívač potravy mě už přestává bavit.

Nad Mrtvým mořem

Jedeme dál a vidíme tolik krásných věcí. Následuje skalní město Petra, pro Evropany objevená v roce 1812 až špiónsky laděným Švýcarem J.L. Burckhardtem a pro Hollywood v roce 1989 Stevenem Spielbergem, který tu natáčí Indana Jonese a poslední křížovou výpravu..

"Pokladnice" se zjeví zcela neočekávaně...

...aby se následně otevřela v plné kráse


Jak se však noříme hlouběji do nitra této země, je nám jasné, že tu někdo byl před námi – neviditelná ruka cestovního ruchu. Vstupenka do Petry stojí 50 eur a jediný kemp v dosažitelném okolí asi 30. Naštvaní a znusení chamtivými beduíny proto oželíme teplou sprchu a mizíme ve skalách v kempu na divoko.

Kempujeme ve skalách

Cestou nás ještě nahánějí mladící v pickupech a nabízejí nám ubytování. Je nám z toho tak trochu smutno. O to víc se nám v mysli tyčí Wadi Rum, jako snad jediné místo, kde se budeme cítit pohlceni nekonečnem vyprahlé divočiny.

bude pokračovat…