Posts Tagged ‘rain_forest’

Jít a hledat El Dorado

21.10.2012

fotografie: Kuba Nahodil

Cestování autem člověk prostě musí milovat. Jak jinak by dokázál překonávat ty obrovské vzdálenosti zaklesnutý v propocené sedačce, a všude tam, kde košilí prosakuje pot, tvoří se mapy z nalepeného prachu. Pokaždé, když se podobně hrkám s nějakým autem, které všichni považují buď za šrot, nebo za výstřelek excentrického milionáře, pokaždé si říkám, že mi nejspíš muselo přeskočit. A není tomu jinak ani teď za volantem s ošahaným nápisem Trabant.

Prašná dálnice napříč zeleným nekonečnem

Když si prohrábnu vlasy, zůstane mi za nehty mastný nános prachu v barvě Tizianu. Oblečení neměním, nemá to cenu. To čisté by za pár kilometrů téhle prašné cesty vypadlo úplně stejně. Za tři dny docházím ke zjištění, že nezáleží na tom, jestli se člověk vykoupe. Pokud na sebe opět vezme ty špinavé hadry, páchne úplně stejně. I tak využívám ke koupeli každou příležitost. Kohoutek, trčící ze země u benzínky či alespoň trochu tekoucí řeku.

 

Přívoz přes řeku Esequibo

S postupem času se objevují zaběhlé rituály. Člověk je bezmyšlenkovitě plní. Dodávají mu jakýsi pocit jistoty a řádu. Chcípnout motor, zavřít přívod paliva, pověsit klíčky na karabinu u kalhot, bez ohledu na sitaci a místo udržovat v čistotě tělesné otvory, pravidelně pít a pravidelně si dávat panáka rumu atd. Myslím na vojáky, kteří se v bahně zákopů první světové války nepřestávali denně holit. Ta tenká nitka nějakého rituálu, to je ta mrzká hranice mezi člověkem a zvířetem. To je ta brána mezi realitou a jejím odrazem v hladině krabicového vína namísto večeře.

 

Centrální Guyana

Jsem v Amazonském pralese a jsem tu Trabantem. Realita je někdy tak bláznivá, že člověku trvá, než ji uvěří. Občas k tomu stačí jen malý impulz, aby se ten sen proměnil ve skutečnost. Jako šrábanec na zádech po probdělé noci, jako závan povědomé vůně, díky které se paměť naplní dávno ztracenou vzpomínkou. Tady, někde uprostřed guyanské pustiny, kde projíždím tunelem zeleného nekonečna, přejíždím dřevěné lávky přes tůně a bažiny podle toho, kde v nich nechybí prkna, tak tady byla tím impulzem jediná vteřina. Mžik, ve kterém jsem zahlédl letěl nad korunami stromů dva rudě zbarvené Ary. Když máte fotku přesně tohoto papouška celé dětsví nad stolem, je takový pohled jako rozbuška. Exploduje do ohňostroje pocitů, které způsobí jen jedno: Uvědomuji si, že tohle není noční vysílání Discovery channelu, ale můj život.

 

Kdesi uprostřed guyanského pralesa

 

Stavíme si most pro náš rozchod kol…

V podivném rozpoložení mysli, plné vzruchů, se kterými se není s kým podělit, se ocitám na guyanské celnici. Vypadám jako uprchlý trestanec, který prošel Serengeti. Černoch v modré uniformě mi kontroluje pas. Na jmenovce má napsáno Wilkinson… Je vskutku hladce oholený. Škoda, že se ten vedle něho nejmenuje třeba Gillette, ale prostě Fletcher. Bylo by to fajn duo vostrých hochů.

Po pasové kontole se posadím na pult, kde se lidem normálně prohledávají zavazadla. Kapesníkem si utírám prach z čela. Opodál je stůl, (tak obyčejný že, deska a čtyři nohy jsou příliš košatý popis) a za ním tak nejak zvláštně, jako když školačka plaší dlouhou chvíli, posedává mladá žena v uniformě. Visačku má otočenou jménem na prsa. Je menší postavy a obličeji kulatého tvaru nese výrazné latinské rysy. Na šíji má malé tetování, uniforma jí sluší. Chce vidět můj pas. Pak Zdeňkův, a pak Kubův. Prohlíží si je jako pohlednice z jiného kontinetu a laškovně se snaží číst naše jména. Směje se mému účesu na staré fotografii, připomínající zfetovaného klauna Krustyho ze Simpsonů. Najednou zvážní a pasy nám vrací. Bezeslov si něco píše do svého bloku.

„OK. Ales, to je nejjednoduší jméno,“ říká po chvíli a já se marně snažím pochopit, co tím myslí. Ta situace mě tak trochu máčí hlavu v nejistotě. Jak rychle se dá prepnout ze žoviální konverzace do služebního žargonu. Nedokážu odhadnout, proč se s námi baví. Vzpomínám na poznatek mého kamaráda, který mi tvrdil, že nejhorší je, když člověka vyslíchá ženská v uniformě. Dokáží prý být mnohem krutější než chlapi. Promyšleně zasáhnout ta nejcitlivější místa v mysli. Svrhnout do propasti v okamžiku, kdy už si člověk myslí, že mu podává pomocnou ruku.

Když odloží propisku, vytrhne z bloku popsaný list a podává mi ho. Je na něm dvojice emaliových adres, které mě, jak to jen říct… trochu zaráží. Před zavináčem není jméno, ale trojce slov oddělených podtržítkem. Něco jako: sexy_mazlivá_čičinka. Pořád nevím, co se dějě. Žena v uniformě náhle otvírá kabelku a maluje si rty. Když je v malém zrcátku kontroluje procedí jen:

„Půjdeme ven k autu.“

Nevím, byl-li za tou větou otazník. Ta nejistota stále zesiluje a podivně šimrá na zátylku.

Vstane od stolu. Má lehce plnoštíhlou sexy postavu. K uniformě trochu moc vysoké podpadky a na kotníku další tetování. Rozpustí si dlouhé vlasy a sebejistě vykročí z celnice k našim Trabantům.

„Voco tu sakra jde, otočím se ke Kubovi za mnou.“ Ten se nepřestal usmívat od chvíle, kdy se tahle zvláštní úřednice pozastavila nad jeho blonďatou kšticí.

Venku u aut se ta – zřejmě celnice – opět začně bavit s jiným nádechem v hlase. Zajíma se o naši cestu, povídáme si o zdejší městě atd. Pak se ptá, co máme v autech. Opět nevím, je-li jen zvědavá, nebo je to příkaz k otevření kufru. Raději to beru jako to druhé. Konverzace pak plyne dál a já se dozvídám plno detailů z guyanského způsobu života. Třeba, že je tu zvykem mít děti vemi brzo, aby pak, až ratolesti odrostou, byl ještě čas na užívání. Loučíme se s milým úsměvem. Dodnes nevím, jestli to byla celní prohlídka a jestli je ten email funkční.

Přejíždím hraniční čáru do Brazílie a říkám si, že Guyana je prostě zvláštní místo. El Dorádo, které se tam někde skrývá, spočívá zcela jistě v něčem jiném, než ve zlatě. Ale stejně jako to bájné město mělo být ukryté kdesi v pralese, i to ono něco, co mám já na mysli, to je třeba hledat v náplavě civilizace a vůbec toho všeho, proč se nakonec rozhodneme vrátit se tam, odkud jsme přišli. Je to jako s tím městem ze zlata. Cítíme, že tam někde je, ale nemáme už odvahu, sílu a ani chuť ho hledat.

 

Opouštíme Guyanu a míříme do Brazílie