Posts Tagged ‘Salar’

Dobrovolní trosečníci polárního moře

12.12.2012

Stěny mého stanu se vzpínají nárazům větru. Na kilometry kolem není nic než jen stolovitě rovná a čistě bílá pláň. Definice Nekonečna v praxi. Sůl vytváří na zemi pravidené pentagony. Vzduch, pročištěný solí, se tak snadno dýchá, že mám pocit, že jsem u moře a ne téměř čtyři kilometry nad jeho hladinou.

Nas tabor na Salar de Uyuni

Náš tábor na Salar de Uyuni

Vítr se na chvíli utišil. Zavíram oči a najednou nejsem uprostřed Bolivie, ale nedaleko jižního pólu. I když mám spíš pocit, že jsem na hladině Severní ledového oceánu. Antarktická náhorní plošina je ale také zhruba v takové nadmořské výšce a oslepující bílá ve dne jistě taktéž střídá absolutní temnotu s baldachýnem noční oblohy. Jen tu není ta hrozná zima. Na největší soné pláni světa – Salar de Uyuni – panuje vlahá noc, která by bez potíží dovolila i milostné hry bez fatálních omrzlin.

Svítání nad táborem

Svítání nad táborem

Mám hřejivý pocit. Dnešní večer naši výpravu zvláštně spojil dohromady. Divoká jízda v rojnici s rozsvícenou světlnou rampou se v potemnělé pláni změnila v let. Je to jeden z těch okamžiků, kdy si člověk uvědomí, že se v jeho životě právě odehrává důležitý moment. A co víc, důležitý je ne proto, že by mu dával zavyučenou, ale čistě proto, že je krásný. Ten prostor mezi krásou a užitečností je právě ten nektar, který dělá každé stlačení plynového pedálu lahodnější. Řítíme se tmou na nejhorších stojích bývalého východního bloku. Karburátorem rosí skrze karter do válců výbušná směs nízkooktanového benzínu, tolik řídkého vzduchu a syntetického dvoutaktního oleje s účiností tak impotentní, že se červenáme o tom vřejně hovořit. Pod námi v zemi leží 50 procent světových zásob lithia, základní suroviny pro baterie moderních elektromobilů. Užíváme si ten náš podivný technologický pravěk a pohánění dvoutaktem, jakoby poprvé a naposledy zdviháme pomyslný iwojimský vítězný prapor klasického motorismu, kterému, s charakteristickou vůní benzínu, už pomalu zvoní hrana ve prospěch elektřiny.

Babu a já

Babu a já

Pamatuji si dobře ten pocit, podobný tomu, jaký cítím nyní. Před lety, na marocko-alžírské hranici, vysřídal najednou prašnou cestu, přerývanou žlutými písečnými jazyky, tvrdý bílý písek. Bylo mi třiadvacet a řídil jsem svého starého landrovera se zebří kamufláží. Druhý landrover mého kamaráda spontánně najel vedle mně a my se řítili stokilometrovou rychlostí vedle sebe. Hukot pneumatik zanikl v tom bílém písku, burácení dieslového motoru se změnilo v předení a únavné putování pouští dostalo jiný rozměr, který se nedá zapomenout.

Jízda po Nekonečnu...

Jízda po Nekonečnu…

Touto nocí na solné pláni dostává nový rozměr i naše putování Jižní Amerikou v trabantech. Hlouček stanu obklíčený tmou uprostřed bílého světa. Na jednu noc jsme se stali „trosečníky polárního moře“ a kdesi v dáli jakoby ve větru mizely rozedrané cáry vraku vzduchlodi Italia, která představuje vše, co zbylo z našeho spojejí se světem. Na obzoru se blýská a maličký stan se stal útočištěm o dvou metrech čtverečních. Tahle noc je jednou z odpovědí na otázku, proč tohle všechno namáhavé putování stojí za to.

Svítání nad Salarem, který se za chvíli změní v oslepující bílou pláň

Svítání nad Salarem, který se za chvíli změní v oslepující bílou pláň