Posts Tagged ‘Syria’

Se Zebrou na Blízký východ, Část 2. – Tahle země není pro starý

30.4.2011

Na obrazovce běží text, informující o násilnostech v místech, kudy jsme před krátkým časem projížděli. Přicházejí obrázky tanků v ulicích, roztřesené záběry postřelených demonstantů. Sýrie se stává, hned po Libyi, další zemí, kam už se asi jen tak nepodívám. V hlavě si vybavuji diskuzi, kterou jsme s přáteli vedli, namačkáni v malém bytě v Damašku. Byla polovina března a na jihu země se objevili první nepokoje, první mrtví. Do jisté míry prožívám podobné pocity i dnes, měsíc po návratu domů, když sleduji vývoj událostí na Reuters, CNN a SkyNews. To zvláštní mrazení v zádech si sám pro sebe parafrázuji názvem jednoho amerického filmu: Tahle země není pro starý.

***

Ta březnová cesta na Blízký východ byla v něčem zvláštní. V hlavě se mi z ní uhnízdily vzpomínky, které bych nečekal. V minulém článku jsem zmiňoval Damašek. Kromě popisovaného čištění bot a nasávání atmosféry staré mediny, jsme však absolvovali i návštěvu syrského ministerstva vnitra. Potřebujeme povolení pro vjezd do Kuneitry v nárazníkovém pásmu na hranici s Izraelem, které je pod dohledem jednotek UN. Kuneitra se stala syrským muzem izraelské brutality. Město, ve kterém kdysi žilo na 30 tisíc obyvatel, bylo  v roce 1974 izraelskou armádou srovnáno se zemí. Bez povolení se tam nesmí vjet. Když se tam později vydáme, už na nás čeká civilní auto, plné tajných.

budova nemocnice

Za krátkou chvíli už stojíme na střeše rozstřílené nemocnice. Pod nohama se nám rýsují obrysy obřího půlměsíce a na obzoru se zelenají kopce Golanských výšin. Jeden z nás se neprozřetelně zeptá průvodce, jestli to na ozoru je už Izrael. Někteří z nás ztuhnou při vyslovení slova, které zde považujeme za tak trochu tabu. Průvodce nereaguje. Po chvíli pochopíme, že slovo Izrael je pro něho asi nepříliš používaný název pro místo, které on zná jako okupovanou Palestinu.

pohled ze střechy na trosky Kuneitry a Golany

Stejní tajní v kombíku, který má msto zadního okna portrét prezidenta, nás provedou checkpointem a nejkratší cestou nás opět vyvedou na dálnici na Damašek. Kuneitra byla zvláštní místo. Rozstřílená nemocnice či zničená mešita i katolický kostel. Ovšem jak mám později zjistit, mnohem podivnější pocit budu mít v městě jiném – ve městě, která oplývá životem.

Teď se vydáme dál na jih. Protože stejně jako oázy bývaly vždy jen zastávkou karavan, tak i města, která jsme navštívili, měla být pouze zastávkou na cestě do pouště. A to konkrétně do Wadi Rum na jihu Jordánského království. Představa písků, ne nepodobným libyjskému Akakusu, nás hnala dopředu. Před jordánskou hranicí jsme ještě natankovali plné nádrže a kanystry levnou syrskou naftou (cca. 8 Kč/l). Celnice, bezpočet kolků. Při výjezdu z celního prostoru podávám pasy skupince celníků. Najednou rána a o rezervu na mých zadních dveřích se zastaví malá dodávka s ospalým Syřanem. Na autě nemám ani škrábnutí. Celníci se smějí a zkoumají moji nálepku z Libye. Kýveme hlavou jako že všichni víme, jak se to tam mele. Vše je v pořádku, řadím jedničku a vjíždím do Jordánska.

Zvláštní, vůbec jsem si neuvědomil, že jsme vjeli do kraje křižáckých tažení. Řítíme se silnicí, která protíná nehostinnou a pustou hammadu – nic než nekonečná pláň bez jediného zeleného bodu. Napadá mě, jak silná to musela být síla, která přiměla ty mladé rytíře z vláhou oplívající Evropy, aby se sbalili a táhli sem zemřít.

Jedeme dál na jih

Centrální Jordánsko

Koryto kalné říčky má břehy porostlé rákosem. Voda v ní se téměř nehýbe. Na každém z břehů stojí jeden voják s nabitým samopalem a nad jeho hlavou vlaje jiná vlajka. K vodě se z obou stran chodí dívat turisté. Jsme v deltě řeky Jordán, nedaleko křtu Ježíše Krista, na hranci Jordánska a Izrele. Je úmorné horko. Většinu naší výpravy trápí dotěrný průjem a nevolnost. Poznávací trasa údolím, které mi tak trochu připomíná kaolínový důl v Kaznějově u Plzně, se nám stává malou křížovou cestou. Místo kříže však vlečeme digitálního průvodce, který nám v angličtině a ruštině vysvětluje, co tady vlastně sakra děláme v tom horku. Někteří z nás se opravdu modlí – pro to, aby už byl konec a my si dali ve stínu doušek studené vody a vzápětí s ním doběhli do křoví. Říkáme si, že procházíme výměnou střevních baktérií – z těch evropských na blízkoýchodní.

Přes řeku je Izrael

Místo křtu Ježíše Krista

Odjíždíme od Jordánu a nejsem si zcela jist, jestli jsme dokázali dostatečně ocenit důležitost, jakou má toto místo pro věřící návštěvníky. Pobaveně poslouchám, jak se z jednoho auta ozývá Weberův Jesus Christ Superstar, aby vytvořil kulisu k obrazu, který nám utíka za oknem Defendera.

Večer pozoruji klidnou hladinu Mrtvého moře. Nevím, jestli jsem to jen já, ale v nose cítím pach soli, který se dá přirovnat k pachu krve. Tu noc spím jako zabitý. Mé tělo nabírá síly, aby již brzy zvítězilo nad cizáckými bakteriemi a konečně v sobě udrželo nějaké jídlo. Tahle hra na průtokový ohřívač potravy mě už přestává bavit.

Nad Mrtvým mořem

Jedeme dál a vidíme tolik krásných věcí. Následuje skalní město Petra, pro Evropany objevená v roce 1812 až špiónsky laděným Švýcarem J.L. Burckhardtem a pro Hollywood v roce 1989 Stevenem Spielbergem, který tu natáčí Indana Jonese a poslední křížovou výpravu..

"Pokladnice" se zjeví zcela neočekávaně...

...aby se následně otevřela v plné kráse


Jak se však noříme hlouběji do nitra této země, je nám jasné, že tu někdo byl před námi – neviditelná ruka cestovního ruchu. Vstupenka do Petry stojí 50 eur a jediný kemp v dosažitelném okolí asi 30. Naštvaní a znusení chamtivými beduíny proto oželíme teplou sprchu a mizíme ve skalách v kempu na divoko.

Kempujeme ve skalách

Cestou nás ještě nahánějí mladící v pickupech a nabízejí nám ubytování. Je nám z toho tak trochu smutno. O to víc se nám v mysli tyčí Wadi Rum, jako snad jediné místo, kde se budeme cítit pohlceni nekonečnem vyprahlé divočiny.

bude pokračovat…

Začíná odpočítávání

7.3.2011

Nikdy nepochopím, kolik absolutně „nutných“ věcí zaplní můj seznam, když se balím na nějakou cestu. Pravda, v průběhu let se mi ho snad podařilo trochu zredukovat, ale stále mi to přijde neúnosné. V sobotu jsem se byl podívat v nově otevřeném Národním technickém muzeu a znovu se kochal ladnými křivkami Tatry 87 pánů cestovatelů Hanzelky a Zikmunda. Vůz, o který si po návratu z cest hodili korunou, když jej dostali od Tatry Kopřivnice darem. Vyhrál pak Hanzelka. Teda pokud se nepletu 🙂

Slavná Tatra 87

 

No a jak se tak koukám na to jejich auto, nikdy nedokážu pochopit, jak se do té limuzíny dokázali nacpat se vším svým vybavením. To chce opravdu propracovaný systém, který já zřejmě stále nejsem schopný vytvořit. Alespoň, že tentokráte jedeme čtyři Defendery (tři 110 a jedna 90) se stejným motorem a snad doknce i rokem výroby. Takže když bychom poskládali dohromady všechny naše náhradní díly, snad by se z toho postavil i Defender pátý… Výhodu to má táké tu, že poprvé nevezu všechny čtyři poloosy, ale jen jednu asi 20kg bedýnku s nějakým tím werkem z náprav a rozvodovky. Kolega, který před lety absolvoval návrat z Íránu bez turba, si veze turbo a další posádka má zase vstřikovací čerpadlo a vstřiky. Mým zlatým hřebem ve společné expediční pokladici náhradních dílu je mezinápravový diferenciál!

Upouštíme vzduch v dunách... foto:J.Kolčava

Ale dosti technickýc řečí. Od seznamu dílů jsem se postupně přesunul k seznamu oblečení, léků, navigace, fotografického vybavení, kuchyně, elektronické komunikace, zkrátka těch seznamů je nespočet. Na konci toho odškrtávání si pak vždy uvědomím, že jsem si vlastně vůbec nestačil přečíst průvodce. Při cestách do Severní Afriky jsem se vždy chlácholil představou, že na trajektu bude času dost. Leč dvoudenní trajekt z provensálského Sete či severoitalského Janova se zatím vždy proměnil v bujarý večírek. Cestou tam díky návalu očekávaného dobrodružství a cestou zpět z radosti nad zase jedním splněným snem. Tak to holt, jako vždy, nakonec zbude na ty naše spolujezdce, kteří kompenzují naši práci s přípravou aut pečlivým studiem zemí, kam míříme. No, jsem na ně zvědav…

Jeden ze zmíněných večírků - zde za komínem trajektu Janov-Tunis...

Tuto výpravu bych mohl docela dobře nazvat i cestou za ikonami světové kinematografie. A to hlavně díky Jordánsku, které, jak známo, dodalo plenéry pro natáčení Indiana Jonese – dílu Poslední křížová výprava z roku 1989 (Chrám v Petře) a pompézní davové scény velkofilmu Lawrence z Arábie (1962) hostilo mezi svými dramatickými skalisky Wadi Rum, dnes národní park a jeden z hlavních cílů naší cesty!

 

Letos je to trochu jiné i v tom, že kromě Jordánska a snad i Libanonu (pokud se tam alespoň na skok podíváme), mám Turecko i Sýrii relativně projetou. Nebo jinak, vím, že dokud nebudeme v poušti na jihu Jordánska, je to zatraceně dlouhý asfaltový vopruz, který by se dost dobře dal odřídit i v pohodlnějším autě, než Land Roveru. Ale když ono to o tom prostě je. To si pak takhle v podvečer zaparkuji Defendera někde v písečné pláni, opřu se o pneumatiku a hledíc do plaménů malého ohýnku otevřu starostlivě propašované pivko. (V horším případě otevřu nealkoholické pivo z místních zdrojů.) A jak se tak budu opírat o to mé hranaté a zaprášené auto, bude mě jeho stále teplý motor sálat za krk. Všude bude úplná tma a naprosté ticho. Jen když posvítím baterkou, tak možná opodál zasvítí dvojice očí maličké pouštní lištičky.

Po celém dni v dunách se chystá večeře foto:J.Kolčava

 

Teda, takhle se mi vrací mé vzpomínky. Nepříjemné zážitky, jako opravy auta v písku, nebo bouře, sypající žlutý prach úplně všude, to všechno pak splyne do jednoho celku s těmi úžasnými okamžiky, kdy se celý svět smrsknul do životního cíle vyjádřeného v azimutu a jak by možná napsal Čapek, do posledních věcí člověka.