Posts Tagged ‘tango’

Poslední tango v Buenos

30.1.2013

Bylo to pro mne opravdu úžasné zjištění; dokouřil jsem dýmku, vyklepal popel a pečlivě ji vyčistil. Vůně, kterou jsem pak ucítil ze svých prstů a z ještě rozehřátého briaru mi byla tak povědomá, tak známá. Přísahal bych, že je to dnes již zřejmě postarší dámský parfém All about Eve, vůně, která, řekněme, hrála v jistém období mého života velmi důležitou roli. Nedá se s ničím zaměnit. Nikdy vám ji nic nepřipomene. Buď ji cítíte, nebo ne.

Ten paklík dánského tabáku Alsbo Gold jsem si koupil více než tři tisíce kilometrů jižně odsud. Teď jsem v Buenos Aires. Poslední tři měsíce jsem ze své kůže cítil tak maximálně směs benzínu a dvoutaktního oleje a teď tohle. Červené, které popíjím, už není z krabice, ale z láhve nalité do sklenice na stopce. Už nehypnotizuji plameny ohně či silnici v úzkém kuželu mžouravých světel, ale páry, tančící tango. Zítra se vracíme domů – do Evropy a tohle je poslední tango. Poslední tango v Buenos.

Popsat dvojici tančící tango, to je výzva. Asi jako popisovat rostlinu Puya Raymundi, která jednou za sto let rozkvete třemi tisíci květy, a pak umírá. Přemýšlím, co je větší krása? Ta hromada květů, nebo fakt, že je to poprvé a naposledy?

Možná je to jako popisovat koridu. Sice tady nejde o krev, o zápas či o život, ale v jistém smyslu zde jde i o to a ještě o víc. Pozoruji ten tanec jako něco, co si už tak dlouho nejsem sám schopen osvojit, ale co mě nepřestává fascinovat.

U polky se člověk zpotí, z valčíku se mu točí hlava, rumba, čača, salsa,… jako by proti tangu byly jen puberťáckou předehrou ulepených polibků a příliš rychlých pohybů.

Opět zvedám sklenici vína, ale trvá dlouho, než se napiji. Na parketu je asi tucet párů. Někdo si procvičuje základní krok, jiní si se zavřenými oči a blaženým úsměvem užívají improvizaci. Tanečnice střídají tanečníky a já sleduji, jak se každá v novém náručí změní. Je zvláštní, jak velký vliv má tanečník na to, jak žena na parketě působí?

Přichází na řadu sólo. Starší, prošedivělý muž s bradkou tančí s mladičkou slečnou. Dlouhé vlasy v barvě medu má pevně stažené do ohonu a jejímu profilu vévodí antický nos. Dekolt na zádech končí velmi nízko. Jinak je ale dívka oblečena velmi neformálně – v modrých džínech. Jen boty na vysokých podpatcích prozrazují tanečnici.

Nikdy jsem si nevšiml, jak úžasně pracují svaly na dívčích zádech, když má ona dotyčná vysoké podpatky. S každou změnou směru, s každou otočkou. Muž ovládá tanec dokonale a společně tvoří dokonalou souhru. Opřeni o sebe horní polovinou těla, tváře blízko sebe,proplovají labyrintem melodie.

Posledni tango v Buenos...

Posledni tango v Buenos…

Četl jsem, že v argentinském tangu je hodně machismu, který pramení z jeho kořenů. Z doby, kdy do Argentiny v 19. století dorazilo hodně přistěhovalců, odloučených od svých žen. Postupně v přístavních barech a na periferiích vznikl tanec, který ukájel touhu. Tanec, kterým obyčejní chlapi často v náručích prostitutek zapomínali na realitu všedního dne.

Myslím, že v tangu je tolik machismu, kolik ho v něm chcete vidět. Když ho tančíte, brzy zjistíte, jak moc záleží na ženě, kterou vedete. A to, i když ona vlastně couvá a má zavřené oči. V tangu je hodně z reálného vztahu muže a ženy. Je to vydestilované podobenství o mužské síle, společensky předurčené úloze vést a zároveň o ženském vlivu. Tango funguje jen tehdy, cítí-li tanečník protisílu těla své partnerky, a pokud ji dokáže včas, náznakem pohybu, dát najevo, jaká figura má přijít. On to musí umět dát najevo, a ona to musí umět vycítit. Tango je krásné, protože je o nuancích komunikace, o náznacích, které se změní v čin, o myšlence, která se změní v pohyb.

Je horko, i když je dlouho po půlnoci. Otírám si obličej a znovu se ponořím do vůně vyhořelého tabáku, utkvělé na mých rukou. Skončilo sólo a na parket vyrážejí další páry. K mému překvapení jdou spolu tančit dva muži. A k mému ještě většímu překvapení jde znovu tančit i ta tanečnice z předchozího sóla. Jen už nemá vysoké podpatky, ale tenisky a na parket si vede slečnu. Dívám se na ně a vybaví se mi, ani nevím proč, Frida. Frida 21. století.

Frida Kahlo...

Frida Kahlo…

Dopíjím sklenici a sbírám se k odchodu. Dnes jsem si netroufl k tomu, abych zde někoho vyzval k tanci. Mám pocit, že jsem obstarožní Marlon Brando, zapínající si poklopec obtažených tesilek a zvedající se od příliš mladé milenky. Leží nahá na podlaze prázdného bytu, kolem hučí nadzemka a já odcházím pryč. Ráno si sbalím svůj loďák a tahle expedice zcela skončí v hukotu tryskového motoru zn. Boeing. Snad alespoň v náznacích znovu ožije, až si zase zapálím dýmku s tím tabákem, který jsem si koupil na konci světa.

Posledni tango...

Posledni tango…