Posts Tagged ‘transtrabant’

Psychedelické návraty

3.2.2013

To překvapení se dá přirovnat k jedné reklamě, či scéně filmu, či co to vlastně bylo. Utkvěla mi v hlavě, jako kamínek, který nepropadl řešetem mé paměti.

Mladý pár sedí u stolu v restauraci. On něco docela potichu řekne. Ona chvíli mlčí, a pak, jedním prudkým máchnutím ruky smete ze stolu sklenice… vteřina napětí. Muž kouká se zděšeným výrazem a přemýšlí, co řekl tak hrozného. Stejně tak civí i celá klientela toho podniku. Žena po té vteřině vyskočí na ubrus, chlápka popadne za kravatu a k překvapení celého lokálu ho začne, poněkud lascivně klečící na stole, zuřivě líbat. Už nevím, nejspíš to byla reklama. Třeba na zubní pastu s dlouho trvajícím svěžím účinkem, na vložky do každé situace, či na bonbóny Mentos s geniálním návodem na odmítnutí penzijního připojištění. Pro mě je důležitý ten prvek hřejivého překvapení a náboj, jaký to vyvolalo. Protože právě něco podobného cítím právě teď.

Jsme opět doma v Praze a stojím se svým volkswagenem v zácpě. Když tu se z rádia ozve Can’t get you out off my mind Lennyho Krawitze. Návraty z dlouhých cest s sebou obvykle přinášejí různé obtíže. Vypojený telefon, přítelkyně, které už nejsou přítelkyněmi, propadlou tramvajenku i dálniční zámku. Na hlavním náměstí Plaza de Mayo v Buenos jsem potkal slečnu, která měla na bílém triku nápis Lucy in the Sky with Diamonds. Známý song Beatles evokující zkratku v barvě duhy – LSD. Na tom tričku bylo ale slovo Lucy napsáno sotva viditelným až titěrným písmem, oproti obřímu fontu, jakým byl vyveden zbytek. Teď se mi zdá, že to malinké „Lucy“ je střípek jakési halucinogenní drogy, který mi po té výpravě zůstal v mozku a jen čeká, až se nad ucpanou Ječnou ulicí objeví to diamantové nebe. Objevilo se právě v té Lennyho písni. Stejně diamantově totiž zářila solná pláň Salar de Uyuni, když jsem po ní na plný plyn hnal trabanta a v autorádiu mi hrála tatáž píseň.

Salar de Uyuni

Za volantem trabanta Babu na Salar de Uyuni

Padá zelená na semaforu, ale auta stojí dál. Už né tak má halucinace. Buší mi srdce, a já pod volantem řadím trabantí čtyřku. S nakřápnutým výfukem a nepatrným únikem spalin do kabiny zní rozhicovaný dvoutakt jako osmiválcový třiapůllitr mého prvního auta. „Life is just a lonely highway…“ řve rádio.

Návraty jsou těžké. A je to čím dál horší. Už nestačí jedna nenasytná rychlovka na záchodě kavárny, abych si opět zvykl, že jsem ve světě, kde se nechodí spát se západem slunce. To bylo před deseti lety. Teď probírám své věci dlouho do noci. Artefakty života „před expedicí“. Tak známé a přesto neznámé. Tahle můj výlet spálil všechny mosty. Práci televizního reportéra, můj starý byt i to, co se v něm kdy odehrálo. Zpět do minulého života mě z letiště dovezly dvě stovky odpočatých hřebců pod kapotou Alfy Romeo mé skvělé a nezkrotné sestry. Stejně, jako jsem na okamžik zaváhal zda nastoupit, abych neumazal její světle béžové čalounění, chvíli váhám, jakou košili si obléct. Je jich mnoho a já poslední čtyři měsíce nosil jen dvě, a to stejné. Tenhle nový život je plný nutnosti, dělat neustále rozhodnutí.

Jizda...

Jizda…

Z Ječné ulice je parkoviště, na které padá místo vloček déšť. Vzduch je plný benzínových spalin a chřipkového viru. Stále ještě v duchu jedu po solné pláni a při tom hladím chromové dvojité V na volantu. Vybaví se mi Brouk, uhánějící po Hollywood Sunset boulevardu, kterého Charles Bukowski často zmiňoval jak ve své próze, tak ve své poezii. Válečný fotoreportér a spisovatel Patrick Chauvel se občas ukáže za volantem Mustangu z roku ‘66.  No a já trčím v Ječný v obyčejném golfu kombi, kterého jsem v záchvatu odpovědnosti vyměnil za svého vetchého a žíznivého landrovera. Byl to takový sňatek z rozumu. Reklama na spořádaný život, přes kterou někdo nasprejoval větu „Mám všechno a přesto nejsem šťastná!“ Sakra, asi bych měl mít větší styl…

Patrick Chauvel

Patrick Chauvel

Ta Ječná se asi nehne. Zavírám oči. Bílá pláň sviští všude kolem. Pod volantem trabanta mačkám tajné tlačítko na vysunutí křídel, současně zažehávám dvoutaktní tryskový motor a přitahuji volant k sobě. Trabant se pomalu odlepuje od země a nabírá výšku. Ze sedadla spolujezdce na mě najednou zírá vyděšený fotograf Kuba. Strhávám gumovou masku Aleše a fialová plešatá hlava pod ní už popadá dech k barytonově zabarveném huronskému smíchu.

„Muhehehe!“

fantomas

Nějak takhle…

Když znovu otevřu oči, jsem v autě sám, hraje tu už jiná hudba a já se vznáším někde nad Štěpánskou ulicí. Návraty, to není nic jednoduchého.

Poslední tango v Buenos

30.1.2013

Bylo to pro mne opravdu úžasné zjištění; dokouřil jsem dýmku, vyklepal popel a pečlivě ji vyčistil. Vůně, kterou jsem pak ucítil ze svých prstů a z ještě rozehřátého briaru mi byla tak povědomá, tak známá. Přísahal bych, že je to dnes již zřejmě postarší dámský parfém All about Eve, vůně, která, řekněme, hrála v jistém období mého života velmi důležitou roli. Nedá se s ničím zaměnit. Nikdy vám ji nic nepřipomene. Buď ji cítíte, nebo ne.

Ten paklík dánského tabáku Alsbo Gold jsem si koupil více než tři tisíce kilometrů jižně odsud. Teď jsem v Buenos Aires. Poslední tři měsíce jsem ze své kůže cítil tak maximálně směs benzínu a dvoutaktního oleje a teď tohle. Červené, které popíjím, už není z krabice, ale z láhve nalité do sklenice na stopce. Už nehypnotizuji plameny ohně či silnici v úzkém kuželu mžouravých světel, ale páry, tančící tango. Zítra se vracíme domů – do Evropy a tohle je poslední tango. Poslední tango v Buenos.

Popsat dvojici tančící tango, to je výzva. Asi jako popisovat rostlinu Puya Raymundi, která jednou za sto let rozkvete třemi tisíci květy, a pak umírá. Přemýšlím, co je větší krása? Ta hromada květů, nebo fakt, že je to poprvé a naposledy?

Možná je to jako popisovat koridu. Sice tady nejde o krev, o zápas či o život, ale v jistém smyslu zde jde i o to a ještě o víc. Pozoruji ten tanec jako něco, co si už tak dlouho nejsem sám schopen osvojit, ale co mě nepřestává fascinovat.

U polky se člověk zpotí, z valčíku se mu točí hlava, rumba, čača, salsa,… jako by proti tangu byly jen puberťáckou předehrou ulepených polibků a příliš rychlých pohybů.

Opět zvedám sklenici vína, ale trvá dlouho, než se napiji. Na parketu je asi tucet párů. Někdo si procvičuje základní krok, jiní si se zavřenými oči a blaženým úsměvem užívají improvizaci. Tanečnice střídají tanečníky a já sleduji, jak se každá v novém náručí změní. Je zvláštní, jak velký vliv má tanečník na to, jak žena na parketě působí?

Přichází na řadu sólo. Starší, prošedivělý muž s bradkou tančí s mladičkou slečnou. Dlouhé vlasy v barvě medu má pevně stažené do ohonu a jejímu profilu vévodí antický nos. Dekolt na zádech končí velmi nízko. Jinak je ale dívka oblečena velmi neformálně – v modrých džínech. Jen boty na vysokých podpatcích prozrazují tanečnici.

Nikdy jsem si nevšiml, jak úžasně pracují svaly na dívčích zádech, když má ona dotyčná vysoké podpatky. S každou změnou směru, s každou otočkou. Muž ovládá tanec dokonale a společně tvoří dokonalou souhru. Opřeni o sebe horní polovinou těla, tváře blízko sebe,proplovají labyrintem melodie.

Posledni tango v Buenos...

Posledni tango v Buenos…

Četl jsem, že v argentinském tangu je hodně machismu, který pramení z jeho kořenů. Z doby, kdy do Argentiny v 19. století dorazilo hodně přistěhovalců, odloučených od svých žen. Postupně v přístavních barech a na periferiích vznikl tanec, který ukájel touhu. Tanec, kterým obyčejní chlapi často v náručích prostitutek zapomínali na realitu všedního dne.

Myslím, že v tangu je tolik machismu, kolik ho v něm chcete vidět. Když ho tančíte, brzy zjistíte, jak moc záleží na ženě, kterou vedete. A to, i když ona vlastně couvá a má zavřené oči. V tangu je hodně z reálného vztahu muže a ženy. Je to vydestilované podobenství o mužské síle, společensky předurčené úloze vést a zároveň o ženském vlivu. Tango funguje jen tehdy, cítí-li tanečník protisílu těla své partnerky, a pokud ji dokáže včas, náznakem pohybu, dát najevo, jaká figura má přijít. On to musí umět dát najevo, a ona to musí umět vycítit. Tango je krásné, protože je o nuancích komunikace, o náznacích, které se změní v čin, o myšlence, která se změní v pohyb.

Je horko, i když je dlouho po půlnoci. Otírám si obličej a znovu se ponořím do vůně vyhořelého tabáku, utkvělé na mých rukou. Skončilo sólo a na parket vyrážejí další páry. K mému překvapení jdou spolu tančit dva muži. A k mému ještě většímu překvapení jde znovu tančit i ta tanečnice z předchozího sóla. Jen už nemá vysoké podpatky, ale tenisky a na parket si vede slečnu. Dívám se na ně a vybaví se mi, ani nevím proč, Frida. Frida 21. století.

Frida Kahlo...

Frida Kahlo…

Dopíjím sklenici a sbírám se k odchodu. Dnes jsem si netroufl k tomu, abych zde někoho vyzval k tanci. Mám pocit, že jsem obstarožní Marlon Brando, zapínající si poklopec obtažených tesilek a zvedající se od příliš mladé milenky. Leží nahá na podlaze prázdného bytu, kolem hučí nadzemka a já odcházím pryč. Ráno si sbalím svůj loďák a tahle expedice zcela skončí v hukotu tryskového motoru zn. Boeing. Snad alespoň v náznacích znovu ožije, až si zase zapálím dýmku s tím tabákem, který jsem si koupil na konci světa.

Posledni tango...

Posledni tango…

Benzín, Olej a Rock´n´Roll

24.1.2013

Část 1. Modří už vědí

Silnice číslo 3 je obyčejná dvouproudová asfaltka, napříč rovinatou pustinou. Nevede ničím zajímavým. Ale když je i ničeho hodně, stává se to něčím. A stejně tak se v mezích tohoto principu stává silnice č. 3 pojmem, protože protíná Argentinu od severu k jihu, či v našem případě naopak: Přes tři tisíce kilometrů z nejjižnějšího města světa Ushuaia až do Buenos Aires.

Na mape to vypada takhle...

Na mape to vypada takhle…

Můj úkol je prostý: držet auto na silnici (pokud možno v pravém pruhu) a neusnout. Jediné, co se na fádní rovině pampy mění, jsou kilometrovníky.

Silnice c.3

Silnice c.3

Na naší straně silnice – do Buenos – jsou to čísla sudá. Na protější straně – směr jih – čísla lichá. Zapaluji si dýmku a pojednou kolem mě létají důležité milníky našich moderních dějin: pád berlínské zdi, přistání na měsíci, ruské tanky v Praze, rok výroby mého motocyklu zn. Triumph, atentát na Kennedyho, vynález antikoncepční pilulky, Kubánská krize, Gottwald na Staroměstském náměstí, zase ruské tanky v Praze… a tak to jde sestupně dál. V hlavě si řadím, které události jsou na mé straně silnice a které na protější. Je zajímavé, že sudá čísla mírně vedou. Logicky je tedy cesta na sever menší nuda…

Tak to jde celý den. Od letopočtů se odtrhuji jen, když si horkou vodou z termosky zalévám maté. V těch okamžicích mi drží volant můj spolujezdec a fotograf naší expedice Kuba. Nebojím se, Kuba nemá důvod k okázalé sebevraždě a pečlivě se vyhýbá protijedoucím kamionům.

Levým uchem zaslechnu burácení motoru. Pohlédnu z otevřeného okénka na obří kapotu ve vínové metalíze, která se pomalu sune kupředu levým pruhem. Starý ford Falcon a v něm tři generace Argentinců. Děda za volantem a zbytek tak nějak po celém voze. Na úrovni mého okna zpomalí, aby si osazenstvo prohlédlo náš žlutý trabant. Malý kluk si nás fotí mobilem a jeho, o pár let starší sestra se mi kouká do očí. Nevědomky stále křičím refrén písně, kterou jsem nikdy před tím neslyšel a který zní „Let´s make it fifty-fifty and do it 69!“, okamžitě se ale zarazím. Nebude jí víc jak dvacet a její oči, jako by mi slovy Roberta Křesťana napovídaly, že vždycky dostala, co chtěla. Jen bych v tomto případě možná podotkl, že ona to teprve jednou jistě dostane. Dlouhé tmavé vlasy jí vlají z okna ven a v odpoledním slunci se lesknou zrovna tak, jako temná srst koní, které se pásli u větrného čerpadla na kilometru 2550. Ten bohužel ještě neměl šanci, státi se událostí naší historie.

Reklama na Ford Falcon...

Reklama na Ford Falcon…

Než se stačím vzpamatovat, polechtá děda šestiválec a všech 116 koní pod kapotou forda zrychlí do klusu. Dívce rozčísne hřívu nápor větru, její bratříček nadšeně zamává zdviženým palcem na rozloučenou, a aniž by ona hnula brvou na pozdrav, zmizí ford za vlnou obzoru. Instantní setkání na dlouhé cestě. Vteřina, o které člověk přemýšlí ještě pár set kilometrů. Asi jako když jde z kina po dobrém filmu.

Otočím se na spolujezdce Kubu. Oba společně vyslovíme ono univerzální citoslovce, kterým jsme se nakazili od polského týmu:

„O-kurwa!“

Akcent na „k“ značí obdivný význam. Kuba si naleje plecháček krabicového vína a oba pokrčíme bradu se smutným úsměvem „modrých, kteří už vědí“. Přidám plyn a náš motor, motorová pila s pneumatikami, se s nezdolnou vervou zařízne do linky silnice, půlící obzor.

Část 2. O lásce

Noc všechno změní. Ve tmě zmizí nuda vyprahlé roviny, motor auta začne s vlhčím vzduchem a nižší teplotou lépe pracovat a už málokterý kilometrovník v kuželu slabých světel zahlédnu. Kuba spí, ovíněný jak Obelix, a mě naplno zavalila tíže faktu, že jsem definitivně zůstal jen sám se sebou, střízlivý se svými běsy.

Z rádia se ozve známá melodie – Carmen. Vystřídá tak Black Sabath a zní o to víc sladce. Jako klišé, které si ovšem vždy, když nás nikdo nevidí a neslyší, znovu rádi poslechneme. Přestanu usínat a úpěnlivě se snažím vzpomenout na český překlad libreta…

„…Láska je rebelující pták,

jehož nic nemůže ochočit…“

Pouštím track znovu a zesiluji hlasitost. Nemusím se omezovat. Kubu nevzbudí, ani kdybych mu pošeptal, že Ježíšek neexistuje.

Láska. Během našeho putování se to stalo tak neznámé a abstraktní slovo. Občas jsme potkávali páry na cestě. Ať už v autě či třeba na kolech. Nikdy jsem na expedici nebyl se ženou, a tudíž si to nedokáži představit. Myslím ale, že je to okamžitě jiný druh cestování. Tak nějak věřím, že ženský prvek v muži potlačí to zvíře uvnitř a bezbřehou touhu po dobrodružství trochu naředí smysl pro detail a romantiku. Těžko říct, co je lepší. Nejspíš má každé své dobré a špatné stránky.

Jen jednou jsem během této naší cesty zaznamenal něco, co mi doopravdy připadalo jako jakési zhmotnění slova láska, a to tak silně, že jsem na ten obraz několik vteřin jen pokradmu a mlčky zíral.

V La Pazu v kempu stála s vytříbenou pečlivostí expedičně vybavená toyota s německou poznávací značkou. Cestoval v ní po kontinentě milý pár v důchodu. Pán s bílým plnovousem a dáma s krátce střiženými blond vlasy, které už byly také spíše stříbrné než slámové. Ta paní rovnala svému manželovi vyprané košile. Ale to byste museli vidět. Bylo to jen pár kostkovaných košil; na jedné ruce by se daly spočítat. Ona je v těch polních podmínkách úplně laskala a neuvěřitelně pečlivě, s takovou láskou, rovnala do komínku. Nebyl to jen ten pověstný německý smysl pro pořádek. To, jak se u toho usmívala, v tom bylo něco víc. Byla to další z těch vteřin na cestě. Stejně jako třeba ten ford Falcon, který mě předjížděl. Okamžik, silný ve své velikosti, věčný ve svém podobenství.

Část 3. O kufru, se kterým se dobývá svět

Těsně po dobytí Jeruzaléma, na kilometru 1090, mi vlétnul do cesty malý pták a srazil se s maskou auta. Dříve než dopadl na zem, byl mrtev. Byl to nepříjemný pocit. Nečekané setkání s pomíjivostí života je zvlášť na takovéto cestě, která má být jeho oslavou, velmi ponurým zážitkem.

Jak se přibližujeme k centrální nížině a více zalidněnému severu, občas protne silnice i nějakou tu osadu, či dokonce městečko. Pár domů, farem s větrníkem, s benzínovou pumpou a také s malinkatým autobusovým nádražím. Zastavil se tu čas. Úplně vidím mladičkou Evu Peron, jak hrdě kráčí s kufrem na autobus do hlavního města.

Evita

Evita

Kilometrovníky padají. Zahlédnu obě domnělá data smrti svatého Václava a pak, po nějaké době, přichází kilometr 805!

Všechny ženy a dívky, které jste kdy nestihli, nebo jste si jednoduše netroufli oslovit v metru, autobuse, vlaku či tramvaji, všechny do jedné jezdí trolejbusem číslo 805 v chilském Valpraisu na pobřeží Pacifiku. Béžovo zelený trolejbus z padesátých let tiše proplouvá městem, ve kterém by člověk měl prožít sebedestruktivně vášnivý a zároveň romantický vztah. Prudké kopce nad oceánem, barevné domečky z blátěných cihel – ta vlaštovčí hnízda, pobitá vlnitým plechem a k nim kráčející krásné nohy. Krásné od pravidelného stoupání do těch prudkých krpálů, kde se můj trabant nejednou zastavil a nemohl dál.

Valparaiso

Valparaiso

Valparaiso

Valparaiso

Valparaiso

Valparaiso

805ka

805ka

Sleduji ubíhající patník číslo 805 a říkám si, že jednou si třeba koupím lístek na ten autobus a pojedu tím městem vstříc svému osudu. Ale teď ne, teď musím odvést tohohle bakelitového starouše do přístavu v Zarate. Stačí profrčet kolem zániku Západořímské říše a pokračovat dál kolem narození Krista. Zaparkuji v nákladním kontejneru, a pak se ihned opiju. Den poté si pak dám kávu v některé ze starých kaváren Buenos Aires, zapálím si dýmku a budu konečně mužem, který už není na cestě.

Na kave ve Valparaisu

Na kave ve Valparaisu

Odpolední čaj na konci světa

17.1.2013

Konečky mých prstů jemně masíruji nádherně zbarvené hovězí maso a vtírají do něho šupinky mořské soli. Náhle ucítím něčí pohled a vzhlédnu tím směrem. Vidím ji. Ve tmě ozařuje její tvář jen plápolání uhlíků grilu. Nevím, jak se jmenuje, ostatně stejně, jako neznám většinu lidí v téhle společnosti. Špičkou jazyka až příliš pomalu zalepuje právě ubalenou cigaretu a přitom se na mě dívá. V těch očích zahlédnu záblesk toho, co mi za svítání pošeptají její ústa:

„Chci se s tebou vyspat.“

A stejně samozřejmě, jako předtím lepil cigaretový papírek, dotkne se její jazyk mého ucha. Zlehka, jemně a přesně. Ten pocit, jaký se mi v ten okamžik rozlil po těle, má v sobě cosi podobného tomu, co zažívám teď – při posledních kilometrech naší dlouhé cesty napříč Jižní Amerikou. V okamžicích, než se kamenitá cesta vyšvihne od mořské hladiny na poslední útes a já po 16 tisících kilometrech konečně vidím, že dál už se pokračovat nedá.

Tady cesta opravdu končí!

Tady cesta opravdu končí!

Ten pocit, to je směsice vzrušení, radosti, pýchy a snad i špetky dojetí. Motor auta jakoby to cítil také. Přede, nedusí se, a kdybych se nebál, že budu za blázna, uvěřil bych, že se maska mezi světlomety usmívá. Až po chvíli, když se rozkoukám, uvědomím si, že jsem na malém, improvizovaném fotbalovém hřišti, v polovině protnutém kotevním lanem meteorologického stožáru. V plechové boudě hučí dieselový generátor a z komína malého domku s radarem na střeše stoupá dým.

Jsme na konci. Radarová stanice argentinského námořnictva. Počet můžu ve službě: tři. Posádka se střídá po měsíci, nejbližší asfalt je asi 130 kilometrů severozápadně pustinou Ohňové země. Venku mrholí a fouká studený vítr od průlivu Beagle, zato domeček je útulnost sama. Je to místo, kde by se dal napsat román, spáchat společná sebevražda milenců nebo natočit béčkový romantický film SRN o chudém hlídači radaru a krásné dceři místního miliardáře.

Přijímáme pozvání na čaj. V troubě se peče maso a počet židlí koresponduje s počtem obyvatel. Jako ve Sněhurce a sedmi trpaslících. Nebýt vojenské námořní mapy pobřeží, radarového monitoru a vysílačky, nevěřil bych, že jde o vojenský objekt. Radiový kód pro tuto základnu je LU8XW. Kdyby vás někdy v budoucnu zastihla bouře v okolí Hornova mysu, vaše loď nabírala vodu, srdce bubnovalo na poplach a poslední napětí gelové lodní baterie byste využili na zoufalé volání MayDay, tak se třeba ozve tenhle kód. Odpověď na vaši výzvu na kanále bude vonět po tom pečeném mase a vyzařovat z ní bude útulné teplo tohoto baráčku na konci světa.

Braček na konci světa

Baráček na konci světa

Otáčím auto a vyrážím zpět. Odteď se už naše expedice bude jen vracet. Co to bylo, to co jsme právě nyní završili? Pošetilá anabáze? Hrdinné dobrodružství? Řadím dvojku a přemýšlím. Jedna skvělá slečna mi kdysi nechala na nočním stolku knihu jako dárek na rozloučenou. Kniha byla v originále a mně chvíli trvalo, než jsem sehnal její překlad. Albert Camus v ní mj. napsal:

„…a hrdinství ustoupí až na druhé místo, kam správně patří, hned za a nikdy před ušlechtilý nárok na štěstí.“

Teď odjíždím od té radarové stanice, od nicotného bodu na 55. rovnoběžce jižní šířky a skutečně, více než cokoli jiného, zažívám pocit štěstí. Pocit štěstí z toho, kam až jsem dojel, a zároveň z toho, že mám, kam se vrátit. Na začátku, v Georgetownu, jsem se ptal sám sebe, co bude na konci. Jsem tu a ptám se, co vlastně bylo na začátku.

Vracíme se...

Vracíme se…

Jarní vody na vyprahlé pampě

10.1.2013

Jestliže mi cesta Patagonií po silnici Carretera Austral často připomínala Aljašku, pouhé překonání hranice do Argentiny naši výpravu okamžitě hodilo do oceánu vyprahlé a nikde nekončící pampy. Z Klondiku jsem najednou někde v Utahu, nebo ve vyprahlých končinách Kalifornie. Písek, drny hrubé trávy, trní a vítr. Asfaltku brzy střídá prašná cesta a jediná znamení lidské přítomnosti v této zapomenuté krajině jsou benzínky. Dvě stará čerpadla na benzín a naftu, hustě polepená nálepkami cestovatelů a poblíž domeček, pobitý vlnitým plechem, který bez ustání bičuje studený vítr. Na šnůře se třepetají vyprané montérky a v kůlně hučí dieslový generátor jako obří srdce zapomenuté základny civilizace uprostřed písečné pustiny. Když utichnou naše motory, dlouho se nic neděje. Až po drahné chvíli vrznou dveře a vychází podsaditý muž, aby zapnul čerpadlo. Do kanystru nám prý nenatankuje. Má malou zásobu.

Do kanystru ne...

Do kanystru ne…

Dívám se kolem. V pruhu slunce se vyhřívá pes neurčité rasy a neurčité barvy. Na zápraží spí zrzavá kočka. Okolí domku je upravené a prádlo na šňůře je pověšené s podivuhodnou pečlivostí. Nechce se mi věřit, že by v tomhle domku bez elektrické přípojky žil pumpař sám. Jako bych se ocitl ve filmu Pošťák zvoní vždycky dvakrát. Kdoví, co zrovna dělá jeho žena, zatím, co on s námi klábosí o trabantech…

Benzin na konci sveta

Benzín na konci sveta

Osamocené benzínky mají jednu výhodu. Málokdo si dovolí nezastavit a nedotankovat palivo a málokdo, z těch, kdo se rozhodli zastavit, má naspěch. Vedle nás po nějaké chvíli zastaví obří ford. Jeden z těch modelů, navržený před ropnou krizí 70. let. Auto na přední lavici bez potíží pojme čtyři pasažéry. Pak zadní sedačka – gauč do letního kina, místo početí celé generace Američanů, když se jejich otcové vrátili z Vietnamu a vzadu korba na deset ovcí, pět prasat nebo jednu kravku. Tenhle ford je tak omlácený, že se jen těžko dá uhádnout jeho původní barva. Kapota je přivázaná provazem a dva kulaté světlomety v pomačkané masce svým šilháním připomínají Brigitte Bardot. Mám na mysli tu lokomotivu.

The Americans, 1958, Robert Frank

The Americans, 1958, Robert Frank

Takové auto přirozeně upoutává naši pozornost. Zvlášť poté, co se na nás ze zadních sedadel směje trojice děvčat. Zvyklí, že nám tu nikdo nerozumí, hlasitě komentujeme jejich půvaby. Od volantu vystoupí muž, žene se k polskému maluchu a… mluví polsky! Jestli rozuměl našim poznámkám, nejspíš se právě urazil. Ale naštěstí nás neslyšel. Trvá to chvíli, než vystoupí početná rodina. Muž, jeho žena, tři bratři a ony tři dívky, bezpochyby sestry. Dvě z nich jsou si velmi podobné, kdyby mezi nimi nebyl tak osmiletý rozdíl, řekl bych, že jsou to dvojčata. Společným jmenovatelem jejich podoby je jejich neobvyklá krása. Kde jsem tu tvář už jenom viděl, přemýšlím a beru si sluneční brýle, aby nebylo vidět, jak na ně civím. Už to mám! Ta tvář je tváří z ilustrace mého vydání Turgeněvovy útlé novely Jarní vody.

Ilustrace jsou nádherné a text taky ujde.. :)

Ilustrace jsou nádherné a text taky ujde.. 🙂

Dívky si sedají do závětří domku. Pozorují nás a něco si šeptají. Jejich věk odhaduji tak na 20, 16 a 8 let. Starší bratři okukují naše auta a jejich otec zabředl do živé debaty s upovídanými Poláky. Jdu k nim. Zajímá mě, kdo je ten muž, který řídí čtyřicet let starý ford a argentinskou značkou a mluví polsky.

„Jak to, že mluvíte tak dobře polsky,“ ptá se Tomek.

„Rodiče byli z Polska a emigrovali do Argentiny.“ odpovídá muž.

A tu si všímám jeho slovanských rysů. A hlavně – jeho očí.

Tak modré oči ve mně vyvolávají nejrůznější slet asociací: dech páchnoucí po vodce a balených cigaretách, portrét dělníka v helmě s logem gdyňské loděnice a temné běsy na dně duše, která po celé generace snaží zkrotit pozůstatky kozáckých genů.

„Manželka je Argentinka, ale polsky se naučila. Děti už ale moc polsky neumí. A ta nejmladší už vůbec.“

Muž má drobnou postavu, ale šlachovité ruce, husté obočí a týdenní strniště. Může mu být kolem padesáti. Mluví pomalu.

Opouštím náš hlouček, který se postupně noří do propasti motorového prostoru staré fordky. Debatu o historii rodu vystřídaly obdivné citoslovce na adresu osmiválcového motoru o obsahu čtyřech litrů.

Najednou ke mně přistoupí manželka toho muže. Její rysy prozrazují, jaká to musela být krasavice. Půvab mládí u ní vystřídal zralý šarm.

„Můžu se podívat na váš fotoaparát?“

„Samozřejmě!“

Žena bere do ruky foťák a uznale kývá hlavou.

Konika Hexar, že?“

Oči ji svítí, jakoby v koutě staré skříně objevily dávno zapomenutou hračku z dětství.

„Ano, já pořád fotím na film. Je to úplně jiný styl práce.“ Odpovídám a neskrývám překvapení. Mám na těle fotoaparátu přelepené všechna označení. Člověk musí být zběhlý ve fototechnice, aby tuto, dnes už vcelku legendární japonskou odpověď na Leicu M6, pod vrstvou lepící pásky poznal.

„Taky mám jednu,“ říká žena a usměje se. Snad je to tím starým fordem, snad je to jejím pohledem bystrých očí, ale jako bych se bavil s fotografkou Kathy ze Třech dnů Kondora.

Až teď jsem si všiml moderního Nikona, kterého má její manžel na krku. Nějak se mi nehodí k člověku, který řídí takovouhle kraksnu. Ale právě tahle kombinace a volba priorit je mi sympatická. Na korbě forda je hromada kempovacího vybavení. Celty, stany, grilovací rošt a očouzené nádobí. Jsou na cestě. Celá rodina. Jako bych se posunul v čase zpět a kdesi uprostřed Spojených států potkal Roberta Franka. V kapse má šek Guggenheimovy nadace na realizace svého fotografického projektu, v omlaceném autě celou rodinu a v hlavě představu o knize fotografií, která celému světu ukáže dosud neznámý rub amerického snu. Možná je tenhle muž, nebo jeho žena také někdo takový. Kerouac 21. století s digitálním fotochipem místo inkoustu.

The Americans, 1958, Robert Frank

The Americans, 1958, Robert Frank

Robert Frank

Robert Frank

 

The Americans, Robert Frank

The Americans, 1958, Robert Frank

Jsem rád, že mě tyto úvahy nad rodiči odvádějí od jejich dcer. Slovanská a argentinská krev se zde smíchaly do povedené Bloody Mary, kdy worcesterem je znepokojivý pohled hlubokých očí, blankytně modrých po otci, celerovou natí kudrnaté vlasy, vyhrnuté do hustého drdolu a rajčatovou šťávou jsou pak její široké rty. Z profilu jsou vyšpulené do tvaru, který jakoby balancoval mezi ušlechtilostí a lascivností. Je to zvláštní pocit, prohodit s dívkami pár polských slov uprostřed argentinské pampy

Loučíme se a naše auta se rozjedou do opačných směrů. Příštím pět set kilometrů budu mít o čem přemýšlet. Oči mám zabodnuté do kamení prašné cesty před kapotou, ale v mozku si promítám obrazy černobílých fotografií Frankovy knihy Američané. Na obzoru mizí v oblaku prachu fordka a s ní i ty dvě krásné sestry. Ta první je krásná už dnes a o její sestře to budou bez ostychu tvrdit tak za sedm let. Ještě se podívám do zpětného zrcátka na plechový domek pumpaře. Kolikrát asi zvoní jejich pošťák?

Nad argentinskou pampou svítá

Nad argentinskou pampou svítá

Telegraficky z Patagonie

4.1.2013

Charles Bukowski napsal, že již pominula doba, kdy byl život spisovatelů zajímavější než jejich psaní. Se strašlivým řevem ženu svého trabanta do táhlého stoupání prašné cesty kdesi uprostřed Patagonie, a protože nemám nic lepšího na mysli, přemýšlím, jak to vlastně bylo s Jackem Londonem. Zaráží mě, že si vlastně nejsem jist, jestli tento autor Bílého tesáka opravdu dlel nějaký čas na Aljašce, nebo jako Karel May jen vařil z vody a svých představ. Ale myslim, že tam byl. Přemýšlím o tom i proto, že kdybych vypil půllitr rumu, zatočil se dokola a pohlédl na krajinu vůkol, klidně bych uvěřil, že jsem kdesi v Kanadě nebo právě na Aljašce. Bílé štíty hor, jezera, dravé řeky plné ryb a husté lesy, to vše dohromady tvoří dokonalou kulisu, zaměnitelnou s moji dosud neověřenou představou těchto severoamerických krajin. Má to jen jeden zásadní rozdíl. Na jižní polokouli prý nežijí medvědi. (Tedy krome vzácneho druhu medvěda Andského).  Takže jsem zbytky jídla každý večer uklízel úplně zbytečně.

Spime v mrtvem lese kdesi uprostred Carretery

Spime v mrtvem lese kdesi uprostred Carretery

Včera jsme oslavili příchod nového roku. U ohně, s dobrým jídlem, bez ohňostroje a bez přemíry alkoholu. Uprchli jsme z městečka, kde jsme kupovali zásoby a benzín. Pohled na pohledy místních slečen zaváněl strašným průšvihem. „Musíme pryč! Musíme do divočiny!“ – říkáme si. Jsme jako ti medvědi, kteří se přišli namlsat odpadků k lidským obydlím. Z civilizace nás po čtvrt roce jiného života obrazně řečeno bolí břicho. Nebo spíš tam níž. Potácím se bolestí jako ten Baarův Poslední medvěd na Brti, co sežral horký pecen chleba a chci zmizet v horách.

Lago General Carrera... Jen mit plachetnici!

Lago General Carrera… Jen mit plachetnici!

Dívám se na své dlaně. Jsou na nich zřetelné mozoly v místě, kudy jimi prochází úzký volant trabanta. Ruce, které si odvykly dotýkat se měkkých a čistých věcí jsou stejně špinavé, jako naše mluva, kterou se žertem i ve vzteku častujeme. Od doby, kdy zmizely úžasné chilské benzínky panamerické dálnice s občerstvením, polévám ty dlaně desinfekcí (je to jednodušší než hledat mýdlo) a vařím večeři pro naši sedmičlennou ekipu. Tady, uprostřed Patagonie, se noční seance přeměny trvanlivých polotovarů v plnohodnotnou večeři změnily ve svátek. Se Slovákem Markem si vyměňujeme recepty na brynzové halušky, domácí chléb, klobásky a jiné dobroty. Tu a tam přeruší výčet surovin povzdech. Vzpomínky na milované pokrmy totiž nakonec vždy tak nějak automaticky asociují i fakt, že se nepostíme jen v jidle.  Neoficiální a nikde necitovaný důkaz rčení, že láska prochází žaludkem. Vypouštíme páru sérií slov, které naše visegrádská (česko-slovensko-polská) trojka již považuje za naprosto srozumitelné esperanto a dál se noříme do světa kulinaření, jehož hříchy jsou nám zde blíž, než ty druhé, ke kterým se obracíme toliko ve svých snech.

Brzy rano...

Brzy rano…

Hoří oheň. Polák Tomek mučí foukací harmoniku a druhý Polák Radek mučí nás ostatní svoji vokální improvizací na téma sběru bavlny ve stylu blues. Od kotlíku s naší večeří vzhlédnu k horským hřebenům nad námi. V pruské modři nebe, které právě předává své žezlo noci, se začíná klubat kantovsky hvězdné nebe. Postavil jsem si stan na větrné hůrce nad řekou, za to však s výhledem na celé údolí. Jedno z těch, které tu v první polovině 70. let protla Pinochetova silnice zvaná Carretera Austral, po níž jedeme. Těším se, jak si po večeři zalezu dovnitř a ze závětří dobře ukotveného instantního obydlí se budu zpoza zapálené dýmky kochat tou nádherou. A to všechno aniž bych se musel bát, že se mi uprostřed toho všeho objeví ve stanu hlava médi, který se lidským hlasem zeptá, kde je jeho brácha. Ale já vím jak na něj. S odzbrojujícím klidem bych mu odvětil:

„Šel pro med do Jednoty.“ 

Políben pavoučí ženou uháním dál na konec světa

20.12.2012

Milovat a setrvat v tomto stavu, ne proto, že se už příliš dlouho nenašel nikdo lepší, ale proto, že jsme přesvědčeni a přemoženi citem, který vlastně nemá racionálního základu… Když člověk tři dny drží volant auta rovně, na plynu střídá levou a pravou nohu a jako delfín nechává střídavě odpočinout půlky svého mozku, pak má dost času dívat se kolem sebe a v klidu přemýšlet.

Kdesi uprostřed jízdou mezi Calamou a Santiagem (cca 1470km)

Kdesi uprostřed jízdou mezi Calamou a Santiagem (cca 1470km)

Projíždíme vyprahlou pustinou pouště Atacama, na kterou jsem se moc těšil. Protože mám za to, že právě poušť patří mezi krajiny, k nimž chovám cit podobný tomu, jaký jsem popsal v prvním souvětí tohoto zápisku. Tak prostá a vyprahlá pláň mě naplňuje klidem a zároveň jakýmsi vzrušením. Možná ne úplně nepodobnému zvláštnímu napětí s vůní šafránu, čerstvých datlí a pistáciových oříšků, jaké se nám, lidem západní civilizace, vybaví při tolik exotickém a snad i lehce erotickém slovu Orient.

Sedím za volantem trabantu a poušť kolem mě sice udivuje svoji nekonečností, ale překvapivě mě nechává chladným. Jako by omračovala svým forte, ale nedojímala svými mollovými akordy. Později, o nějakých 1400 km jižněji v hlavním městě Chile Santiagu, budu v rukou převracet pohled s rozkvetlými pláněmi Atacamy. Rozhodnu se ho poslat svému kmotřenci Filipovi. Ne proto, že bych si takový zážitek odsud odvážel, ale proto, že nad rozkvetlou pouší jsem poprvé žasl s jeho otcem, skvělým dirigentem Rachmaninova klavírního koncertu s ráčnou goly a klíčem č.12 v rukou a mým přítelem, v monumentálních zákoutích jordánského Wádí Rum.

Radek diriguje, Wales, září 2003

Radek diriguje, Wales, září 2003

Jak už to tak bývá, čekal jsem od Atacamy hodně, ale snad to bylo to přílišné očekávání, snad špatně zvolená trasa, co nakonec způsobilo, že se vše minulo účinkem. Házel jsem pohled s rozkvetlou Atacamou do schránky a uvědomil si, že mým zážitkem byla vlastně stará vzpomínka, probuzená zážitkem novým. Vztaženo k již zmiňované první větě, jako bych oklikou dospěl k jakési ďábelské definici milostného pekla: Zážitek nový, jako by rozjitřil vzpomínku na to, co tu už bylo, co se nejspíš jen tak opakovat nebude, a co nakonec způsobí, když si dovolím poněkud parafrázovat Kryla, že její oči, dva modré květy hořce, zšednou jak plech.

Santiago de Chile

Santiago de Chile

Co bych ale nečekal, byl dojem, jaký ve mně vyvolalo Santiago. Ve záblescích kdesi tam vzadu v hlavě se mi zjevilo staré město z kreslené Knihy džunglí, na jehož římsách křepčí opičí král, kde si palmou drbe záda medvěd Bálů a kde proradný had Ká oblbuje Mauglího. Jako by stěny panelových věžáků Santiaga Pinochetovy éry byly také obrostlé lijánami popínavých květin a zašedlé poněkud kalnou minulostí.

Na střeše protějšího věžáku se v bazénu na střeše koupou dvě nahé slečny...

Na střeše protějšího věžáku se v bazénu na střeše koupou dvě nahé slečny…

Z 22. patra bytu kamaráda pozoruji působivé panorama 6milionové metropole s hradbou velehor vůkol a dva dny jen píši reportáže a aplikuji si důkladný výplach chilským cabernetem. Pak, třetího rána, vstávám brzy a jdu na dobré presso do kavárny.

 

Santiago de Chile z 22. patra

Santiago de Chile z 22. patra

Je to jako opustit podivné vězení a procházet se městem, kde mám zvláštní potřebu se ohlížet. Pocit jak v závěru filmu Polibek pavoučí ženy. Jako bych ve stínu fašistické architektury a na hrobce diktatury nikomu nevěřil. Policisté vypadají krutě a ženy vášnivě. Kráčí kolem mně, úřednice, studentky… Mají zdravé, husté vlasy a z jejich ostrých rysů ve tváři jako bych cítil, že se dokáží nahlas smát, tančit a hystericky brečet. V kavárně pak pozoruji muže ve staromodním obleku s vestičkou, který si hladí přehazovačku a nad cigaretou čte jakýsi román. Takové muže znám už jen z fotografií Vojty Dukáta.

Toho rána začalo v Santiagu pršet. Byl to jeden z těch statistických 12 deštivých dní v roce. Promočen startuji trabanta a uháním dál odpornou městskou dálnicí. Ze všeho nejraději bych si ale otevřel další láhev červeného a v jednom z těch panelových krcálků ve věži, vztyčené nad tohle Godham city, poslouchal vášnivý smích jedné z těch pavoučích žen. Jenže já tudy, naštěstí, jen projíždím.

Dobrovolní trosečníci polárního moře

12.12.2012

Stěny mého stanu se vzpínají nárazům větru. Na kilometry kolem není nic než jen stolovitě rovná a čistě bílá pláň. Definice Nekonečna v praxi. Sůl vytváří na zemi pravidené pentagony. Vzduch, pročištěný solí, se tak snadno dýchá, že mám pocit, že jsem u moře a ne téměř čtyři kilometry nad jeho hladinou.

Nas tabor na Salar de Uyuni

Náš tábor na Salar de Uyuni

Vítr se na chvíli utišil. Zavíram oči a najednou nejsem uprostřed Bolivie, ale nedaleko jižního pólu. I když mám spíš pocit, že jsem na hladině Severní ledového oceánu. Antarktická náhorní plošina je ale také zhruba v takové nadmořské výšce a oslepující bílá ve dne jistě taktéž střídá absolutní temnotu s baldachýnem noční oblohy. Jen tu není ta hrozná zima. Na největší soné pláni světa – Salar de Uyuni – panuje vlahá noc, která by bez potíží dovolila i milostné hry bez fatálních omrzlin.

Svítání nad táborem

Svítání nad táborem

Mám hřejivý pocit. Dnešní večer naši výpravu zvláštně spojil dohromady. Divoká jízda v rojnici s rozsvícenou světlnou rampou se v potemnělé pláni změnila v let. Je to jeden z těch okamžiků, kdy si člověk uvědomí, že se v jeho životě právě odehrává důležitý moment. A co víc, důležitý je ne proto, že by mu dával zavyučenou, ale čistě proto, že je krásný. Ten prostor mezi krásou a užitečností je právě ten nektar, který dělá každé stlačení plynového pedálu lahodnější. Řítíme se tmou na nejhorších stojích bývalého východního bloku. Karburátorem rosí skrze karter do válců výbušná směs nízkooktanového benzínu, tolik řídkého vzduchu a syntetického dvoutaktního oleje s účiností tak impotentní, že se červenáme o tom vřejně hovořit. Pod námi v zemi leží 50 procent světových zásob lithia, základní suroviny pro baterie moderních elektromobilů. Užíváme si ten náš podivný technologický pravěk a pohánění dvoutaktem, jakoby poprvé a naposledy zdviháme pomyslný iwojimský vítězný prapor klasického motorismu, kterému, s charakteristickou vůní benzínu, už pomalu zvoní hrana ve prospěch elektřiny.

Babu a já

Babu a já

Pamatuji si dobře ten pocit, podobný tomu, jaký cítím nyní. Před lety, na marocko-alžírské hranici, vysřídal najednou prašnou cestu, přerývanou žlutými písečnými jazyky, tvrdý bílý písek. Bylo mi třiadvacet a řídil jsem svého starého landrovera se zebří kamufláží. Druhý landrover mého kamaráda spontánně najel vedle mně a my se řítili stokilometrovou rychlostí vedle sebe. Hukot pneumatik zanikl v tom bílém písku, burácení dieslového motoru se změnilo v předení a únavné putování pouští dostalo jiný rozměr, který se nedá zapomenout.

Jízda po Nekonečnu...

Jízda po Nekonečnu…

Touto nocí na solné pláni dostává nový rozměr i naše putování Jižní Amerikou v trabantech. Hlouček stanu obklíčený tmou uprostřed bílého světa. Na jednu noc jsme se stali „trosečníky polárního moře“ a kdesi v dáli jakoby ve větru mizely rozedrané cáry vraku vzduchlodi Italia, která představuje vše, co zbylo z našeho spojejí se světem. Na obzoru se blýská a maličký stan se stal útočištěm o dvou metrech čtverečních. Tahle noc je jednou z odpovědí na otázku, proč tohle všechno namáhavé putování stojí za to.

Svítání nad Salarem, který se za chvíli změní v oslepující bílou pláň

Svítání nad Salarem, který se za chvíli změní v oslepující bílou pláň

Dekadentně Mikulášská

7.12.2012

Včera bylo Mikuláše. V duchu jsem se ponořil do svého dětství, kdy krkonoškými závějemi obchází podnapilé trojice v kostýmech a v zájmu tradice děsí děti. Možná proto mi v podvědomí více utkvěla svatá Barbora, den předem, která asi nic nenaděluje, ale je tak nějak sympatičtější.

Cestou pousti k Uyuni

Cestou pousti k Uyuni

O nějakých sedmadvacet let později sedím ve svém stanu, který jsem si postavil mezi kostrami vagonů známého bolivijského hřbitova vlaků. Je advent a já jsem vypil skoro všechny své (velmi skromne) zásoby tvrdého alkoholu. Dnes jsem, tady, uprostřed absolutně antivánocni pampy, přemýšlel o Vánocích. Posledních dvacet let k nim mám spíše negativní postoj. Vidím se, jak na YouTube poslouchám Purpuru, kterou zpívá Jiří Suchý snad o stejnych Vanocich, co se jeho parťák Šlitr udusil plynem v atelieru nad kinem Blaník v náruči nádherné a tak mladé herečky. Tu purpuru a svíčky na stromku úplně cítím a je to tu zas. Zavalí mě tíživý stesk po těch, kteří tu nemohou být, ty, jež jsem povětšinou viděl bolestive odcházet, a kteří pro mne moc znamenali. Vánoce, krásná věc o lidské lásce a pospolitosti má tento zákeřný apendix. Hnijicí slepou uličku vytěsněných myšlenek, které se vždy v tuto dobu připomenou, a to bez ohledu na uplynulá léta či GPS koordináty, jak právě zjišťuji. Snad to jednou přehluší radostný lesk v očích mých vlastních dětí. Snad.

Poprvé mi letos Vánoce připomněl La Paz. Jeho domy, visuté na strmých kopcích dekadetně obřího údolí, mi totiž, možná pod vlivem Cuba Libre z místního konzumu, sepnuly v mém mozku vzpomínku na vánoční ozdobu ve tvaru malého domečku. Na strmých hranách bahnitého údolí se houpaly úplně stejně, jako ty ozdoby na plastikových větvích polského kartáče, kterým jsme tehdy, v trutnovských závějích, každoročně uctívali narození spasitele.

Ve svém stanu jsem právě dopil placatku 39procetního bolivijskeho snapsu s uklidňujícím názvem Tři Švestky. Je to jedna z mála věcí, která mi je na Bolivii sympatická. Tahle země, ač má tolik krásných míst k nabídnutí a jistě i hodně milých lidí, mě prostě od začátku strašně štvě. Vím, jsem unaven tisici kilometry, frustrován steskem po domově, po civilizačních drogách jako jsou kvalitní presso, čokoláda, sex a až tak trochu staromládeneckém lpění na „svých“ kavárnách, hospodách a restauracích ve „svém“ městě. Nechci Bolivii křivdit, ale právě teď mě deptá vše od její, často až nepochopitelné špíny, po její xnásobně vyšší ceny pro cizince.

A nejsem sám. Většina z nás má poprvé po dvou měsících putování Jižní Amerikou táhlý průjem, nami přezdivany Bolivioza. Já naštěstí ne, asi proto, že nepřetžitě testuji, jestli se nezkazila naše zásoba guyanského rumu a porovnávám jeho kvality s aktuální nabídkou místních likérů. Vyjímkou byla jen již zmiňovaná Cuba Libre v La Pazu. A to z jisté nostalgie. Naše expedice se totiž občas protne s trasou cesty dvou mladíků – Ernesta a Alberta, kteří tu před šedesáti lety hnali starý motockl zn. Norton.

Alberto, Ernesto a jejich Norton 500

Alberto, Ernesto a jejich Norton 500

Tehdy 29letý Alberto zůstal biochemikem, zato 23letý medik Ernesto udělal o pár let později kariéru jako revolucionář. Jasně, byl to Che Guevara… Jak je známo, jeho boj skončil tady nedaleko – v Bolivii. Nevím, jesti to je nějaká divná náhoda, ale tak nějak se mi zdá, že Bolivie má na ty konce hrdinů všeho druhu, dobrých i špatných stran, prostě smůlu.

V jiném, jižním cípu země, to zase zabalili známí raubíři Butch Cassidy a Sundance Kid. V obou případech se na úspechu akce podíly bolivijské ozbrojené složky. A v obou případech je dnes z nebožtíků výnostný turistický artikl. Portrét Che lze dokonce nelézt všude, od nálepek na dveřích kamionů, přes nápisy na stěnách domů po turistické pohledy a trička. No, bafám z dýmky a říkám si, jak je ten osud ironický. Dokonalým příkladem socialismu je dnes asi nejspíš jen příběh autora oné slavné Guevarovy fotografie Albeta Kordy, který za notoricky známý snímek nedostal nikdy honorář. Nebo alespon ne takovy, jak by si tak slavna fotografie zasluhovala. Jinak Ernesto byl astmatik a rád si pokouřil dýmku. To oboje mi je sympatické, protože s obojím tu zapolim i já. A sympatická mi je i ta jeho baretka, která mi tolik připomíná rádiovku meho strýčka Bohumila, brusiče kozákovských polodrahokamů, v jehož dílně jsme strávil dětství. Tím ale sympatie nejspíš končí.

Asi netreba komentovat

Asi netreba komentovat

V Bolivii se prostě necítím. V La Pazu jsem se v tom utvrdil. Za nedělního odpoledne jsem se usadil mezi rozevlátými hosty jakési poulicni slavnosti. Muži v oblecích s jemným proužkem a vestičkou, ženy v širokých krinolínách růžové barvy, střapatém šátku a s jakousi dámskou verzí buřinky na šošolce. Sedím, popíjím pivo a s připitomnělým úsměvem odrážím tak trochu nevraživé pohledy ochranky (ano, ochranky na odpolední slavnosti) i místních. Náhle, tak nějak z ničehonic, přestávám býti cestovatelem s iracionálně chronickym pozitivním pohledem na navštěvované kraje a přepínám se do módu „Realita“. A je to tady… Chlemtám teplé, napěněné chcanky, obklopen účastníky dekadentního jarmarku ve stylu alkaponových poskoků a ošklivých vesničanek v zajetí šíleného kloboučníka. Vylévám nalitou sklenici piva a mizím. Ne, na Bolivii nejsem nalaďen a je to škoda. Má hodně co nabídnout, ale já to nejsem schopen přijímat. Snad později. Snad jindy.

P.S. Rano jsem se probudil za svitani a v rannim oparu se prochzel mezi vraky parnich lokomotiv. Nadhera! Antonin Dvorak by si tu jiste sedl na bobek a do pisku zacal cmarat prvni motivy sve dalsi symfonie. Objevil jsem pro sebe bolivijske Machu Picchu. Konecne! Bylo par metru od meho stanu, v nemz jsem uprostred noci psal predchozi radky. To je holt zivot. To co dloho a beznadejne hledame, byva nezridka hned za rohem.

A zatim jen par desitek metru od meho stanu...

A zatim jen par desitek metru od meho stanu…

... slunce ozarilo tohle

… slunce ozarilo tohle

Pád z výšky a setkání třetího druhu

27.11.2012

O této cestě by se dalo psát tolika různými způsoby. Míjíme tolik zajimavých víst a o každém by se dal napsat román zvící Egypťana Sinuheda. Jen mít tu finskou trpelivost Mika Waltariho… Tady v Andách jsem ji měl možná dvakrát. Poprvé, když jsem sjížděl tu hradbu And k Pacifiku a s Polákem Radkem v kokpitu trabanta vedl nejrůznější hovory o životě. No dobře, o ženách a o kokainu. Byla noc a my se snažili trochu dohnat kilometry. Ve čtyřech tisících přestal fungovat plynový zapalovač. Benzínový má motorkář Marek a nám zbyly jen navhlé sirky. I tak za chvíli hoří dvě rudá kolečka a my spokojeně bafáme. Po chvíli ale zjišťuji, že jsem celý od popela. Jako kuřák dýmky, který nepohrdl nabízenou cigaretou, nejsem zvyklý odklepávat…

Panamericka dalnice a v dalce pahorek, kde jsem si ustalal

Naším cílem je Nasca a hlavně tajemné čáry a obrazce v kamenité poušti. Jenže to znamená přejet čtyři horská sedla ve výšce nad čtyři tisice metrů, a pak se spustit na úroveň Tichého oceánu. Když to chcete udělat v Trabantu, který má chtarné brdy a de facto nemůže brzdit motorem, je třeba se uklidnit a nepropadat panice. Mikova trpelivost č.1.

Noční jízdu pampou přerušuje tankování. Když není plná nádrž, benzín špatně teče do karburátoru. Trabant nemá benzínové čerpadlo a spoléha v tomto směru na gravitaci. Jenže tady je tlak vzduchu menší a netlačí tolik na hladinu v nádrži. Típáme oharky cigaret a doléváme z kanystru. Jizda v noci. Řidičská schizofrenie mého života. Nenávidím ji a miluji zároveň. Je to čas absolutního klidu a soustředění, čas k zamyšlení. Zároveň nic okolo sebe člověk nevidí a vystavuje se nebezpečí nehody jakéhokoli druhu.

Nasca lines

Po chvíli pokračujeme. Po pulnoci zastavuji, abych si nacpal dýmku. Jako všechno tady nahoře i má stará Stanwellka taky nahoře špatně hoří. Radek tedy znovu rozkřesává sirku. Naše počínání v horských serpentinách by vystačilo na komickou scénku Mr. Beana. Radek zapaluje dvě sirky a já se s nimi trefuji do dýmky. Ruzně si podáváme volant, já nohahama hraji na klaviaturu pedálů zvláštní rondo, původně určené pro čtyři ruce. Brzda, jen na chvíli, než mi to začně chcípat, pak plyn a honem zase brzda, případně brzda plyn zároveň. Volnoběh v té výšce nedrží.

Pohled ze spacáku

Míjíme zde milníky lidské civilizace a já si z cesty k bájné Nasce pamatuji takovéhle historky. Ale zavřete oči a vzpoměňte si třeba na váš poslední vztah. Obsáhnou vybavené obrazy jeho délku, velikost či důležitost? Mám dojem, že tak jako tato cesta i do jisté míry život, skládají se v naší hlavě z okamžiků, nepatrných ve své důležitosti, zato však podstatných ve své epičnosti.

Nasca lines vedle panamericke dalnice

Jsme v oblasti, kde jsou energetické nápoje drahé a vzhledem k místním zdrojům jiných lomcováků redundantní. S Polákem Radkem nás od samého povídání brní dásně a vlastně si nejsme jistí, jestli má cenu jít si lehnout, nebo zabrzit povedenou kristiánkou v Buenos Aires. Ale dorazili jsme na planinu u Nasky, místu, kde někdo (či něco) zanechalo ty obří obrazce. Ač to nemám ve zvyku, beru si celtu a spacák a jdu nocovat na nedaleký pahorek pod širák.

Mikiho trpělivost č.2 – rozhovor se tmou a nebesy. Existují místa, která vás uhranou. Stejně tak jsem proseděl kus noci třeba na písečných dunách Tottori na východním pobřeží japonského ostrova Honšú. Ale to už je skoro deset let. V tichosti hledíte k obloze a hodnotíte vše, co předcházelo této chvíli. Uvědomění si nicotnosti vlastní osoby v měřítkách naší galaxie je dobrý restart vědomí, ale může skončit aktivací režimu alá depresivni robot Marvine. Proto doporučuji vyzvidnout pozitiva a začit hned tím, jak je super, že vás osud zavál až sem.

Sedím na pahorku, ve tmě tuším magické čáry v kamenitém poli pode mnou a vzponínám na ty podobné chvíle a místa. Na písečné duny v Tottori nebo na pláž Blanche na atlantickém pobřeží Západní Sahary. Tam mi v mé mysli zněl nad hlavou hukot aeroplánu, který se ve tmě drží jdiného vodítka v témné noci – příboje ve stříbrném světle měsíce. Jeho pilot se se tarostlivým pohledem na rafičku palivoměru snaží držet přímý kurz na Senegal a aniž by od světel Tangeru znal svoji přesnou polohu, letí dál tmou s hromadou pošty za zády. To musela být noční jízda! Všechno a nebo nic.

Nasca lines