Posts Tagged ‘Triumph’

Když má duše dovolenou

24.6.2013

Ta myšlenka ve mně prostě zrála a já věděl, že ta chvíle brzy přijde. Přesně, jak to řekl ten pan taxikář a klavírista v jedné osobě, který mě jednou ráno vezl do práce:

“Víte pane, to je ta chvíle, kdy tělo zůstává a duše si bere dovolenou.“

Dovolená duše, to je ono. Zatímco tělo se přes noc jakžtakž zmátoží, hlava jede dál v podivném kolotoči, který se zadrhne jen v jakési podivné časoprostorové anomálii. Třeba jako když se uprostřed spěchajícího davu v metru zastavím, abych si s hrůzou uvědomil, že mi doposud unikal význam slova helmintologie. Teda ne, že by nauka o cizopasných červech a jimi způsobených nemocích byla pro můj život nějak zásadní (tedy alespoň doufám). Jen mám za to, že právě to byla ta chvíle, kdy jsem si vzpomněl na tyhle obrázky. Jako ten cizopasník mi totiž nějak zůstaly v podvědomí.

Tato slideshow obsahuje JavaScript.

O tom, co je dovolená duše, má nejspíš asi každý z nás úplně jinou představu. Svojí subjektivitou by se to nejspíš dalo přirovnat přisuzování klíčových slov k nejrůznějším skladbám v hudebním archivu u nás v práci. Nedávno, hledaje něco, čím bych podkreslil dramatické záběry, narazil jsem i na klíčové slovo „erotika“. Schválně jsem tedy zadal „sex“ a zaposlouchal se, k čemu všemu ta paní dole, v místnosti s oknem vysoko u stropu, přisoudila tohle vyhledávací heslo. A podobně to tedy jistě bude i s tímhle.

Nicméně můj recept na relaxaci duše jsem dlouhodobě spatřoval v touze si prostě vyjet. Sám, jen se svým starým strojem, který (vzhledem ke svému stáří) nezaručuje bezproblémový průběh celého podniku. Jenže jak je obecně známo, charakter věcí vytváří součet jejich nedokonalostí. Proto jistá míra nejistoty v tomto motorizovaném trampingu, stává se tím, co zní dělá výpravu a nikoli pouhý výlet.

Takže tu touhu bychom už měli. Ale jak napsal Nabokov, živý svět se skládá ze dvou věcí: z touhy a rozhodnosti. Ty dvě krásky se vášnivě objaly v okamžiku, kdy jsem za chraplavého bubnování skoro padesát let starého motocyklu a v oblaku namodralého dýmu konečně mizel od vrat prázdné garáže. Po týdnech vybírání cíle, formování trasy, zkoumání radarových snímků postupující tlakové níže a dalších věcech, které mi díky těm cizopasníkům přišly důležité, jsem jednoho pátku prostě vyrazil někam podél řeky, s bouřkovým mračnem na obzoru.

5

Lhal bych ale, kdybych tvrdil, že na mé trase neležel ani jeden jistý bod. Rozhodl jsem se navštívit dobrého kamaráda, který žije se svým psem Wolfgangem často i celoročně v chatě uprostřed středočeských lesů a luk. Vodu si vozí ze studánky a teplo nosí z lesa tak hustého, že se tam bojí i hajný. I když je možné, že se hajný nebojí lesa, ale toho mého kamaráda. Nevím. Každopádně jsem si na jeho zápraží sundal koženou bundu a celý večer poslouchal to lesní ticho. Ono po dni na mém motocyklu, kdy se v každé zatáčce nakloní celý obzor a litinové srdce stroje bije radostí o 106, bych ticho byl schopen slyšet asi i na pile.

Tato slideshow obsahuje JavaScript.

Každopádně ten fakt, že má duše skutečně odjela na dovolenou jsem pochopil, zíraje do klidné hladiny zastrčeného lesního lomu. A pak taky nad jediným jídlem, které můj kamarád v chatě měl, a o které se se mnou bratrsky podělil:  kilovou konzervu tuňáka v olivovém oleji, kukuřici, chléb, to vše zapíjené dobrým rumem. Když jsem si před spaním nalil sklenici té jeho vody, importované z místní studánky, viděl jsem skrze ní zážitky toho dne. Byly vlastně velmi prosté, nic, co by ohromovalo. Měly barvu tisíců odstínů zelené barvy lesů a pastvin podél polních cest. Od temné zelené, jakou má hradba lesa za vesnicí na obrázcích Josefa Lady, až po zářivě azurové jezero Kelimutu. Napil jsem se a vzpomněl si na Pabla Nerudu, přesvědčeného, že ze zeleného skla chutná voda nejlépe.

3766837948_3c9d759d12

O hledání azylu v mužském světě

8.2.2013

Enzo Ferrari řekl, že aerodynamika je pro ty, kteří neumějí stavět motory. Nevím, proč se mi zrovna tato slova honí hlavou, když s vysoko zdviženým límcem svého kabátu odolávám studenému větru od Vltavy, který bičuje Rašínovo nábřeží. Ale možná je to logické. Jdu totiž kousek za Tančící dům, do nejlepšího řeznictví ve městě, abych si koupil kus vyzrálého steaku a tak trochu „vyladil“ svůj motor.

Jsem týden doma a pomalu přichází aklimatizace. Než začne práce, pořádám dlouhé procházky Prahou. Většinou chodím dost rychle, jako nervózní pes, který se zaběhl a teď musí honem rychle označkovat svá území. Z míry mě vyvádí už méně věcí, než bezprostředně po návratu z expedice. Včera jsem lehce znervózněl jen jednou.

Řekl jsem si, že si dám zdravý oběd, třeba nějakou zeleninu. Sedl jsem si proto do nově objeveného podniku Mangaloo a těšil se na skvělý salát s fenyklem a s kouskem grilovaného lososa. A jak tak sedím a čekám, až bude ryba hotová, najednou se kolem mého stolu vytvořila fronta. Fronta žen. Podívám se na druhou stranu, pak za sebe, a u všech stolů sedí jen samé ženy. Všechny jsou velmi upravené, na židlích vedle sebe mají drahé kabelky, a když si nepovídají mezi sebou, mazlí se s chytrými telefony nejnovější generace.

Salát s fenyklem a grilovaným lososem

Salát s fenyklem a grilovaným lososem

Něco není v pořádku. Dvojice žen na prahu středního věku vedle mě rozebírá svůj milostný život, a vůbec jí nevadí, že to nemohu neslyšet. Začínám se cítit divně. Jako bych se vloupal do dámské šatny a i když o mě všichni vědí, dělají, že mě nevidí. Asi jako když jsem se před lety jakýmsi omylem ocitl na hodině jógy a cvičitelka po nás chtěla, abychom zatnuli (vlastně možná zatnuly…) stydkou kost.

Jdu si teda koupit to krvavé, a osm týdnu vyvěšené hovězí. V krvi, zralé vůni a měkkosti toho masa získám opět jakýsi klid. Připomene mi to to téměř výhradně maskulinní prostředí posledních několika týdnů. Už nebudu mít ten zvláštně šimravý pocit, že mě po dlouhé době rozmrazili, jako ty dva Poláky ve filmu Sexmise. Teda když zrovna nezavadím o rafinovaně dráždivou reklamu na Coco Mademoiselle a její spojení textu písně „It’s a Man‘s World“ s duněním motoru Ducati 750 Sport pod kozačkami Keiry Knightley.

Keira a Ducati 750 Sport

Keira a Ducati 750 Sport

S odpolednem přichází vlezlá zima a šero. Je víkend a kolem řady garáží není vidět ani živáčka. Otáčím klíčem v zatuhlém zámku a s vrznutím otevírám dveře. Je to pořád stejný pocit. Stejně jsem tajil dech, když jsem jako kluk tajně prozkoumával dědovo útočiště. Garáž, místo, kam se v mužském světě utíká před tím ženským, nebo spíš před světem, který zmiňovaná píseň Jamese Browna popisuje na svém konci, často zaniklým v bouřlivém finále… He’s lost in the wilderness… He’s lost in bitterness.

Úplně tu dědovu garáž vidím před sebou: starý kredenc místo ponku, orvaná kožená bunda na skobě, kokoska na polici a uprostřed, jako sfinga, stál jeho motocykl. Jen děda tu už nebyl, aby mě svezl.

O čtvrt století později, jiná garáž, jiný motocykl, stejná situace, stejný azyl. Pomalu, jako bych odkrýval Dívku s perlou, sundávám bílou plachtu. Arkticky modrý lak, opravdu připomíná perleť a chromovaný znak ve tvaru harfy zrychluje tep. Jsem zpět a vše je tak jak má být, tedy na svém místě.

Azyl..

Azyl..

Zvláštní, jak více než auto, dokáže motocykl do sebe pojmout a navždy se stát mementem tolika zážitků a situací. Roky letí. Nepravidelné burácení a prskání po čtyřproudé silnici k písečným dunám Wassenaaru a následné štelování předstihu zapalování. Testovací jízdy maskované romantickými výlety na pláž. 38 stupňů Before Top-Dead-Center… prásk, zážeh! Celé dny s hlavou v technické literatuře. Jak jen se trefit do těch 38 stupňů? Ležím na pláži, s její hlavou na svém rameni, naše nohy zapletené do sebe. Horní úvrať pravého válce nastavím lehce. Hladím ji po boku a pomalu sjíždím po lince jejího pasu. Když uchytím úhloměr na klikovou hřídel, resp. výfukovou vačku, nebude už takový problém, vrátit se o potřebný úhel předstihu. Od pasu jede ruka výš pod těsnou koženou bundu. Když správně nastavím odtrh kladívek mělo by to fungovat.

Stojím uprostřed své garáže a pouštím na zem plachtu. Pach benzínu a oleje připomíná uplynulou cestu, ale víc než ji, jako by uváděl cestu, která teprve přijde. V garáži je skoro tma, ale v duchu ji vidím. Prudce zvrátí hlavu dozadu, záda prohne jako luk a její tvář zmizí v záplavě vlasů. Je to tady! 38. stupeň před horní úvratí! Zážeh!

Slepené zuby a nestárnoucí koně

11.5.2011

Je nedělní ráno a celý dům spí. Potichu se vykradu z bytu a připadám si jako slon v porcelánu, když hledám voltmetr, abych změřil napětí v baterii svého Triumpha. Ještě tam něco je, nemusím tedy dobíjet a mohu rovnou vyrazit. Teď ještě najít helmu, rukavice, páteřák, klíče, doklady… Sakra, kolik krámů to vlastně vždy potřebuju, abych vyrazil!

O domu odjíždím bez nastartovaného motoru. Vystavuji se tak nebezpečí, že pokud to dole pod kopcem nenakopnu, potlačím motorku zpět jako jouda. A pod kopcem mám skutečně chvíli zaťato, protože to nechytne úplně hned (jak to je zvykem po GO motoru a s kombiací armádního Solex karburátoru a 98 oktanů). Holt baterku jsem měsíc nedobíjel a tak trochu ji vysálo to denní svícení na cestě k Berounce minulý víkend. Každopadně po čtvrtém nakopnutí to už chytne a já vyrážím na veteránský sraz v Roztokách u Prahy.

Nevím, jestli to je jen tím pocitem, nebo tím chladným vzduchem, který asi líp hoří, ale jízda v ranním vzduchu mi vždy připadá úplně jiná, než v horkém odpoledni. Motor táhne skvěle a uhání, nedbaje svých, více než čtyřiceti jar. Vše je ještě lepší, když se dostanu z Dejvic a konečně lízám břeh Vltavy směr sever.

Zaskočí mě fronta návštěvníků u roztockého zámku, kde se sraz koná. Nechci parkovat někde mimo, kde bych na Triumpha neviděl. Najednou zaznamenám, že na mě mávají pořadatelé, abych jako že jel dál. Tož projedu bránou a ocitnu se v zámeckém parku, posetém veterány. Zaparkuji do stínu za keř, abych nebyl moc vidět. Ale i tak stojím v řadě strojů, kteří zde vystavují. Hned vedle předválečná Jawa – rumpál. Čtyřtakt s úžasným zvukem. Doufám, že z toho nebude průšvih. Raději mizím na prohlídku.

Parkuji raději za keřem...

Procházet se výstavkou skvělých vítezství ducha nad hmotou je vždy úžasný zážitek. Proto nelze stanovit vítěze mého pozorování. Lze jen zmínit detaily, které mě zaujaly.  Když začnu v našich zemích, tak pozoruhodný byl jistě vzhled Škody 1000 delux coupé. Nidky jsem nic podobného neviděl a nikdy bych ani nedoufal, že v komunistickém ČSSR by se našla invence k takovému typu vozu.

Škoda 1000 coupé!!!

Zde ochutnávka motocyklů:

Najednou přijel jakýsi svkvělý vůz, který si mě hned získal. Walter W1Z z roku 1921 a o obsahu válců 1500 cm3.

Walter W1Z z roku 1921

Ale nezůstalo jen u benzínového pohonu. Parní automonil byl skutečnou raritou. Voda se vaří, tlak stoupá…

parní Locomobila 10PH, z roku 1902

„Pozor, pozor! Hlášení pořadatelů! Právě k nám speciální zásilkou dorazilo vteřinové lepidlo. Pán. kterému praskly zuby, si jej může vyzvednout,“ ozve se z reproduktoru.

Pomalu se procházím a přemýšlím, jaké to, když člověku praskne zubní protéza. Obdivuji MG, Mercedes, Ford T, a nespočet nádherných strojů, jejichž jména mi nic neříkají.

Obloukem se vracím se svému stroji. Skupina zvědavců zkoumá motor a jak se zdá, rozčiluje se nad instalovaným upgradem v podobě externího olejového filtru.

I o můj stroj byl občas zájem...

Nesmím zapomenout i na pár kuriozit. Například replika dvouplošníku, který byl prvním stíhacím letounem Československé armády, nebo skládací koloběžka z 30. let.


Na srazu se seoutěžilo o nejstylovější pikniující posádku. Najednou jsem si uvědomil, že mám šílený hlad. Proto jsem pokradmu odtlačil Triumpha, probublal davem návštěvníků a menší oklikou přes Lysolaje odjel do jedné zahradní restaurace na nedělní svíčkovou. Povedený den s vůní vysokooktanového benzínu.