Posts Tagged ‘Ushuaia’

Odpolední čaj na konci světa

17.1.2013

Konečky mých prstů jemně masíruji nádherně zbarvené hovězí maso a vtírají do něho šupinky mořské soli. Náhle ucítím něčí pohled a vzhlédnu tím směrem. Vidím ji. Ve tmě ozařuje její tvář jen plápolání uhlíků grilu. Nevím, jak se jmenuje, ostatně stejně, jako neznám většinu lidí v téhle společnosti. Špičkou jazyka až příliš pomalu zalepuje právě ubalenou cigaretu a přitom se na mě dívá. V těch očích zahlédnu záblesk toho, co mi za svítání pošeptají její ústa:

„Chci se s tebou vyspat.“

A stejně samozřejmě, jako předtím lepil cigaretový papírek, dotkne se její jazyk mého ucha. Zlehka, jemně a přesně. Ten pocit, jaký se mi v ten okamžik rozlil po těle, má v sobě cosi podobného tomu, co zažívám teď – při posledních kilometrech naší dlouhé cesty napříč Jižní Amerikou. V okamžicích, než se kamenitá cesta vyšvihne od mořské hladiny na poslední útes a já po 16 tisících kilometrech konečně vidím, že dál už se pokračovat nedá.

Tady cesta opravdu končí!

Tady cesta opravdu končí!

Ten pocit, to je směsice vzrušení, radosti, pýchy a snad i špetky dojetí. Motor auta jakoby to cítil také. Přede, nedusí se, a kdybych se nebál, že budu za blázna, uvěřil bych, že se maska mezi světlomety usmívá. Až po chvíli, když se rozkoukám, uvědomím si, že jsem na malém, improvizovaném fotbalovém hřišti, v polovině protnutém kotevním lanem meteorologického stožáru. V plechové boudě hučí dieselový generátor a z komína malého domku s radarem na střeše stoupá dým.

Jsme na konci. Radarová stanice argentinského námořnictva. Počet můžu ve službě: tři. Posádka se střídá po měsíci, nejbližší asfalt je asi 130 kilometrů severozápadně pustinou Ohňové země. Venku mrholí a fouká studený vítr od průlivu Beagle, zato domeček je útulnost sama. Je to místo, kde by se dal napsat román, spáchat společná sebevražda milenců nebo natočit béčkový romantický film SRN o chudém hlídači radaru a krásné dceři místního miliardáře.

Přijímáme pozvání na čaj. V troubě se peče maso a počet židlí koresponduje s počtem obyvatel. Jako ve Sněhurce a sedmi trpaslících. Nebýt vojenské námořní mapy pobřeží, radarového monitoru a vysílačky, nevěřil bych, že jde o vojenský objekt. Radiový kód pro tuto základnu je LU8XW. Kdyby vás někdy v budoucnu zastihla bouře v okolí Hornova mysu, vaše loď nabírala vodu, srdce bubnovalo na poplach a poslední napětí gelové lodní baterie byste využili na zoufalé volání MayDay, tak se třeba ozve tenhle kód. Odpověď na vaši výzvu na kanále bude vonět po tom pečeném mase a vyzařovat z ní bude útulné teplo tohoto baráčku na konci světa.

Braček na konci světa

Baráček na konci světa

Otáčím auto a vyrážím zpět. Odteď se už naše expedice bude jen vracet. Co to bylo, to co jsme právě nyní završili? Pošetilá anabáze? Hrdinné dobrodružství? Řadím dvojku a přemýšlím. Jedna skvělá slečna mi kdysi nechala na nočním stolku knihu jako dárek na rozloučenou. Kniha byla v originále a mně chvíli trvalo, než jsem sehnal její překlad. Albert Camus v ní mj. napsal:

„…a hrdinství ustoupí až na druhé místo, kam správně patří, hned za a nikdy před ušlechtilý nárok na štěstí.“

Teď odjíždím od té radarové stanice, od nicotného bodu na 55. rovnoběžce jižní šířky a skutečně, více než cokoli jiného, zažívám pocit štěstí. Pocit štěstí z toho, kam až jsem dojel, a zároveň z toho, že mám, kam se vrátit. Na začátku, v Georgetownu, jsem se ptal sám sebe, co bude na konci. Jsem tu a ptám se, co vlastně bylo na začátku.

Vracíme se...

Vracíme se…