Posts Tagged ‘wadi rum’

Se Zebrou na Blízký východ, Část 3. – Hledáme Nekonečno

28.5.2011

Krajina kolem dálnice se otevírá a naše skupina aut vyjíždí z průsmyku. Konečně ubylo hnědého kamení a barva obzoru je jasně žlutá. To, na co jsem se tak dlouho těšili, (v mém případě čtyři roky) je tu – písek! V malém městečku doplňujeme naftu, vodu a potraviny. Hlavou se nám honí vzpomínky na Libyi. Tehdy v Ghadamešhi jsme každé posádka tankovali naftu do všech možných nádob a do toho muezzínův zpěv svolával k večerní modlidbě. Měli jsem před sebou asi 600 km pustinou podél hranice s Alžírskem. Pocity napětí se mísily s obavami a člověk měl tak nějak pocit, že je naživu.

Tady v Jordánsku, před branami Wadi Rum, se všechno odehrává v mnohem větší rychlosti. Jsme rozjetí. Ty skoro čtyři tisíce kilometrů po asfaltu nám vzaly náladu na jakýkoli pocit, podobný meditaci. Prostě jedeme a já se začínám bát, abychom nepřejeli to, proč tu vlastně jsme. Já jsem na této cestě proto, abych se na chvíli ztratil v oblasti zdánlivě nekonečného písku s tou úžasnou noční oblohou. Jednou jsem v souvislosti s výpravou na Saharu zavzpomínal na New York, kde jsem shodou okolností byl jen pár měsíců před odjezdem do Libye. Na nočním Manhattanu je mezi zářícími výškovými budovami nesnadné, zahlédnout nějaké hvězdy. Světelné znečištění to nedovolí. K tomu všude troubí taxíky jako nekonečná kulisa civilizace v koncentrované podobě. Tehdy v tomoto městě s jeho hustotou zalidnění více než 27 tisíc lidí na km2, jsem se cítil víc sám, než v kolektivu šesti přátel uprostřed toho pískového inferna.

Náš kemp v noci. foto: Radek

Noční dýmka v poušti Foto: Radek

Dnes vzpomínám na ten neuvěřitelný pohled na oblohu a ticho, ze kterého až píská v uších a je to pro mne dostatečný důvod, abych se řítil přes půl Evropy a Blízký východ, jen, abych to zažil znovu. Možná proto jsem tak trochu nervózní, když doplňuji kanstry s vodou v posledním městěčku před Wadi Rum. Nové zážitky, které mají potvrdit výjímečnost žážitků minulých, nesou vlastně hroznou zodpovědnost. Nejenom, že mohou samy o sobě selhat, ale mohou i naleptat jinak neotřesitelnou představu o tom, co jsme v minulosti zažili.

Ze čtyřproudé dálnice na Aquabu odbočuje na Wadi Rum menší asfaltka. Těch několik posledních kilometrů před vjezdem do rezervace se shaníme po dřevu. Evidentně je už pozdě a za vděk vezmeme jakýmkoli kouskem suchého klacku. Trochu smíšené pocity máme po příjezdu k „bráně“ do wádí. Ve skutečnosti je to turistický komplex s prodejnou suvenýrů a velkým parkovištěm. Místní průvodci s otřískanými Toyotami se na nás koukají s despektem. Jak máme později zjistit, právě vožení turistů po wádí je dobrým příjmem peněz. Každý, kdo dorazí s vlasním 4×4 jim vlastně bere práci. Ale to je už holt tak. Než zaplatit okolo asi 50 či více euro za krátkou projížďku na korbě rozpálené toyoty, to už bych asi dal raději přednost velbloudovi.

Jedno z aut průvodců

Výlet za západem slunce za všechny prachy

Vstupné do rezervace je asi 20 euro na auto a 5 na osobu. Což po Petře, kam bylo vstupné 50 euro na osobu, je z lévného kraje. Tady na jihu je opravdu horko. To nám sice po cestě zamrzlým Tureckem přijde vhod, nicméně neotálíme a vjíždíme do wádí. Asfalt brzy přejde v písek, který nás hned drasticky brzdí. Proto upouštíme vzduch z pneumatik a vyrážíme dál už s lepší trakcí. První jízda v písku vyvolá nadšení. Naše čtyři auta se rozestoupí do rojnice a uhání do široké, pískem pokryté krajiny.

Jsme konečně tu!

Hned z kraje nám je jasné, že Wadi Rum je skutečně něco výjimečného. Podle fotek nám připomínalo Akakus v jihozápadní Libyi. Když jsme tady, tak je to ale zase úplně jiný a nový zážitek. Vyježděné koleje v písku jasně prozrazují vysokou návštěvnost. Občas v dálce vidíme pickup některého ze strážců parku. Začíná nám pomalu docházet, že hlavní prioritou při hledání kempu bude, aby nás nikdo neobjevil. Ideální se nám proto zdá hned první závětří, kde obědváme. Poslouží nám i na noc.

Zde jsme nakonec zakempovali i na noc

Celé odpoledne i celý další den pak trávíme průzkumem této oblasti. Sám sobě si slibuji, že si hned při první příležitosti znovu pustím film Lawrence z Arábie, který se tu natáčel. Filmařům musím dát za pravdu. Je to skutečně působivé místo. Na několika místech narážíme na prehistorické malby. Bohužel, vždy je takové místo obklopeno několika auty a skupinkou turistů. Vrcholem všeho pak je, když nám beduín v novém Nissanu vynadá, že jsme sjeli z hlavní cesty. Rozčiluje se, že nové koleje v písečné pláni už zůstanou. „Jezděte si po dunách, tak stopy s první větrem zmizí,“ lamentuje. Musím mu dát za pravdu, i když mi těch několik vět, prohozených s beduínem, definitivně bere vůni jakéhokoli dobrodružství. Na druhou stranu jsem ale rád, že si tu někdo uvědomuje zranitelnost této krajiny. Bohužel žádné takové instrukce jsme u vchodu neobdrželi. Tam se jen kasírovalo. Napříště se tady držíme vyjetých cest. Představujeme si toto místo za pár let. Třeba jsme jedni z posledních, kteří tu směli volně jezdit vlastním autem.

Pozdravy z prehistorie Foto: Radek

Tak tady někde se točil Lawrence z Arábie

Celá tato epizoda, jak jsem již řekl, má podivnou pachuť ztráty pocitu objevování. Od teď se v podstatě bezcílně projíždíme pouštní krajinou, která ač je úchvatná, je pro nás pouhým výběhem. Teráriem k simulaci pouští expedice. Jezdíme v kruhu s krásnou, barevně vyvedenou mapou z turistického centra, kde je každá přírodní atrakce vyfotografována…

Duny!!! Foto: Radek

Šplhám na dunu a auto nechávám dole

Ráno před odjezdem směr Rudé moře nás budí nefalšovaný déšť. Písek se pod kapkami vody mění v krustu a tmavne. Je to zvláštní pocit. Aniž to tušíme, dnešní přejezdový úsek bude asi tím, co někteří členové naší cesty budou považovat za hlavní středobod a zážitek téhle výpravy. Je to prosté. Poprvé jedeme on někud někam mimo silnici, navíc v nádherné pouštní scenérii a poprvé spoléháme na vlastní navigaci, skládající se z intuice, mapy a kompasu. Nádhera! V poledne usedáme pod skalní převis a až téměř obřadně si vaříme čaj. Vzpomínáme na našeho libijského průvodce. Ten vždy, když bylo slunce v nadhlavníku, zastavil a čekal. Dál se jelo, teprve až se na dunách začaly tvořit stíny a my je tak mohli „číst“. Tuto přestávku vždy vyplňoval vařením přesladkého čaje. Nevím, jestli to bylo následným výronem extrémního množství inzulínu, ale tak sladký čaj v tom horku měl až téměř halucinogenní účinky.

Při odjezdu z Wadi Rum si tak ležíme v písku pod skálou, pijeme čaj a vzpomínáme na Sulejmana. V hlavě se nám honí nedávné zprávy z Libye a my přemýšlíme, co s ním asi teď je.

Polední čaj pod převisem Foto: Radek

Pod slovem nekončno si já osobně nepředstavím kupříkladu širé moře. Pro mě je to dunové pole – poušť. Krásné Wadi Rum jsem opustil s pocitem, že jsem tam nekonečno nenašel.

Wadi Rum...